MANIFEST VITRUVIANISMU

My, lidé,

žijeme v době, kdy podmíněná existence lidského druhu zdárně míří ke svému konci. Nejde o konec světa, konec lidského druhu jako takového, nýbrž konec existence jedinců ve světě, který na tyto své fundamentalistické články klade nekonečné nároky a na oplátku nabízí vymoženosti omezené svobody. Jinými slovy, nastává doba změn, což můžeme vypozorovat jak při komunikaci na denní bázi, tak ze sestavitelné skládačky informačních sdělení o dění ve světě. Na základě mých osobních kalkulací, apokalyptický konec světa již dávno nastal, pouze proběhl co možná nejtišeji, protože to nikdo neočekával, a nyní se řítíme střemhlav k rekonvalescenci lidského druhu. Pro plně realistické ponětí o tom, kam se jako druh ubíráme, čím by měl člověk být, co by měl představovat a k čemu by se měl upínat, jsou totiž dnešní postuláty, které jsou nám na každém kroku vnucovány, minimálně nedostatečnou množinou pro realizací lidského potenciálu – nedostatečným zadostiučiněním, neboť z všudypřítomných indikátorů musíme spatřovat lidský potenciál v něčem docela jiném, než v pouhé honbě za materiálními statky, dosahování egoistických cílů, hromadění finančních prostředků, konzumním stylu života, nebo naopak uzavírání se do intelektuální roviny, prosté duchovní práci nad sebou, zdokonalování svých znalostí a schopností, samaritánství, začlenění do společnosti, přežívání o minimu, svobodné, monetárními prostředky podmíněné existenci, atd.

S výčtem bych mohl pokračovat, vždy bych však jmenoval pouhou jednu uzavřenou strukturu, zčásti kombinovanou s dalšími, pod vlivem individualismu, neboli jeden ze způsobů vnímání reality. Doopravdy se jedná o nedostatečnou, tupou koncentraci na jednu jedinou věc - což sice posléze jistě vede k dosažení určité úrovně kvalifikovanosti, naplnění, a následnému ocenění ze strany společnosti, a na tom není nic k vytknutí, dochází však k postupné degradaci lidského druhu, i když vždy s určitým příslibem evoluce. Nakonec je opomenut moment rozdělení na protilehlé divize, přičemž častokrát v tomto rozdělení nalézáme cestu k bohabojné rivalitě, neopodstatněné a nezakládající se na pevné, ospravedlnitelné či adekvátně relevantní rovině. Cožpak lze naleznout lepšího příkladu postapokalyptického světa, než v chaosu ztracené, řádu nenalézající lidstvo, aplikující tuto svou neuvědomělost, neznalost řádem organizovaného chaosu, na své okolí? Apokalypsa, především biblického rázu, probíhá dennodenně v nás samých, když zažíváme recese na humanistické úrovni. Není přitom rozdílů mezi západní demokracií, komunistickým establishmentem novodobé Číny, islámským fundamentalismem nebo společenskými vrstvami či barvami pleti, národními tradicemi, pohlavími, nic nemění ani věk, vzdělání, pracovní zkušenosti, atd.

Výše popsaný proces nás výsledně uzavírá do pomyslné klece omezené existence. Mluvím o uzavření naší mysli, našeho srdce a našich pudů, o částečném utrpení, které je nevyhnutelným průvodcem našich životů a kterého se nelze zbavit. Problém totiž nastává právě v momentu, kdy se svého utrpení snažíme zbavit. V takovýchto stavech, které samy o sobě ani nejsou nijak závažnými psychologickými problémy, kterými ale všichni čas od času procházíme, se snažíme naleznout jakékoli způsoby útěku od reality. A tehdy se do těchto nekonečných cyklů uzavíráme. Právě v takovýchto chvílích předáváme kontrolu nad sebou systému - protože se potýkáme s problémy rádoby osobního rázu. Nechápeme totiž, že právě tyto stavy jsou ultimátním vyjádřením naší existence; naší omezené existence. Jako bychom žili v hluboké ignoranci, pokoušíme se se všemi nesnázemi (a nyní mám na mysli jakýkoli problém) vypořádat pomocí intelektu, osvojit si zákonitost, dle které bychom mohli jednat, to však není možné, protože neexistují absolutní pravdy, takže intelekt nestačí a my selháváme. Využíváme své empatie, abychom se vcítili do prožívaných situací, srdce je ale často zaslepené, proto se často nalézáme někde, kde jsme se nechtěli ocitnout. A to nestačí. A jako poslední, dokážeme projevovat podivuhodnou intuici, když se necháme vést svým šestým smyslem, kdy se nám zdá, že jsme nalezli východisko pro řešení dané problematiky, ale i to nás nakonec zrazuje, jelikož naše intuice většinou není ničím usměrněna. A to opět nestačí. Ve zkratce, existují tři základní typy lidí, které se dále dělí, všechny ale operují na pouhém principu omezené existence. Vše pramení z jedince, tudíž když máme populaci zčásti deprimovaných jedinců, nemůžeme očekávat dostatečný vývoj v jakýchkoli sektorech. Co pak vytváří globální krize? Neschopnost se sladit (nedostatek synchronizace). Ta se odvozuje od individuálního rozpoložení jednajících stran a to se opět odvozuje od špatného stavu celkově provázaného světového systému. Jedná se tedy o uzavřený kruh? Ano, pokud předpokládáme produkt výše popsaného – rezignovanost jedinců a tím pádem paradoxně paralelní synchronizaci společnosti se stereotypy – nazíráme na omezenou existenci. To, čím bych chtěl pomocí tohoto manifestu apelovat, a čím bychom se měli jako lidé zabývat, je neomezená existence.

1.

Manifest Vitruvianismu předně podmiňuje existenci nadčlověka. Tato představa nadčlověka se neshoduje s představou většiny, inspirováno Nietzschem se však v mnoha definicích moderní ponětí stále shoduje s tím původním. Základním Nietzscheho tématem byla ostrá kritika evropského myšlení, zejména platónské tradice a křesťanské morálky, jimž vytýkal, že se staví proti síle tvořivého života a nakonec vedou k nihilismu. Přeloženo do praktického jazyka, Nietzsche kritizoval egoistickou omezenost, pragmatickou konzervativnost, jejíž příkladné projevy dnes nacházíme předně v postupech administrativ světových velmocí (včetně těch liberalistických), elitářských a jiných nadnárodních organizací, holdujících jakoby neomezené moci - tedy svým způsobem imperialistickými, monopolistickými ambicemi a absolutní nezaujatostí jinými zvyky, kulturami, pozůstalostmi, demokratickými principy, osobními svobodami a morálkou; mohl bych vyjmenovávat. Tato ignorance je podpořena z historického hlediska precedenty z minulosti starého kontinentu, které nalézají svůj prazáklad v antickém Řecku, jehož nekompromisní a mnohdy fanatický pragmatismus vychází mimo jiné z vybraných postulátů Platónových. Pak je zde křesťanská morálka, na kterou jako bychom zapomněli, ale spíš se zdá, že nechápeme neutuchající význam a ohromný vliv církve (především pak Katolické), což můžeme také aplikovat na náboženství jiná.

Pokud se nyní podíváme na primární faktory, svazující nás nepostřehnutelnými vlákny do svých neviditelných sítí, neuvidíme nic než shluk velmi liberálně, lukrativně, atraktivně a nadějně vyhlížejících restrikcí. Ať už se jedná o postupy vlád a představitelů států, zákony, mediální vstupy jako zpravodajství, dostupná multimédia, inovativní technologie, náplně pracovních uplatnění, způsoby výuky, sebeurčující lifestyle nebo třeba pravidla přepravy ve městě, ve kterém žijeme, kvalitu produktů, které nakupujeme či oficiální přístup veřejných činitelů, setkáváme se, s vývojem v jednotlivých odvětvích, zčásti s nezastavitelným pokrokem, odkrývajícím pro nás dennodenně nové obzory, umožňující nám prozkoumávat neodhalené možnosti či vylepšovat nedostatky, na druhou stranu pak s identickou dichotomií ve všech těchto odvětvích, ještě pevněji uzavírající nás do své konstrukce. Přitom je nám před očima předestíráno interně zakódované paradigma, navozující dojem, že vše je v pořádku, nabourávající tak náš interní systém. Jako perfektní příklad se jeví internet, neboli web (síť), který se vyvíjí obrovským tempem a takřka neustále, a jenž má na lidi ten efekt, že svým stále atraktivnějším obsahem, a v určitém smyslu neomezenými možnostmi, vlastně nutí se v sobě ztrácet. Propojenost tohoto nadčasového systému je již natolik komplexní, že obyčejný člověk se svými omezenými možnostmi vnímání často propadá nepřebernému množství nabízejících se alternativ, které může prozkoumávat, a v tomto smyslu se internet stává vzorem pro všechny informační technologie které dnes vznikají (toto schéma se promítá i do metodiky externetu, jímž je konstrukt naší reality), jelikož svět dneška je natolik propojen globalizací, že pomocí jednoho gadgetu již dokáže jedinec obsáhnout téměř všechny dostupné technologie (tj. čerpat jakékoli informace). A nyní by se mohlo zdát, že právě tento proces, jenž se promítá i do ostatních odnoží lidské působnosti (protože doopravdy, popisovaný diskurzivní efekt internetu se dá aplikovat na široké spektrum námi vytvářených a využívaných produktů, služeb, postupů, přístupů a způsobů koexistence), je oním ideálním zprostředkovatelem pro neohraničený růst mladých i starších generací. Většina lidí však nechápe, že využitím výše zmíněných technologií/postupů předává vládu nad sebou jakýmsi konstruktům moderní doby – které nám usnadňují život, to ano - které nás však zároveň připravují o natolik potřebnou aktivitu (míněno mozkovou aktivitu). Většinu např. doopravdy nezajímá co se ve světě vlastně děje, a pokud ano, stále se necháváme ukolébávat informacemi v podobě polotovarů, což neposkytuje dostatečnou kapacitu pro pochopení objektivní pravdy – v lepším případě. Díky výše zmíněným skutečnostem se stáváme koncentráty svého vlastního ega, kdy odvádíme svou pozornost a věnujeme se objektům svého bezprostředního zájmu, na pozadí ale probíhají události – kryté našimi vlastními stíny.

Tudíž jedná se o přístup. Procesy, jichž bychom se měli zhostit, a jenž za nás dnes dělají jiní, lidé či stroje, patří neodmyslitelně k naší přirozenosti - čím více pak získáváme času, když se této zodpovědnosti zbavujeme, tím více ztrácíme angažovanosti v chodu tohoto světa. Pak za nás rozhodují jiní, jednají za nás jiní, na aktuální vrcholy se dostávají jiní, a často jsou jimi právě vhodnější lidé, co se normalizovaných světových požadavků týče. V angličtině se pro tuto dynamiku ustálil výraz secondhand experience, neboli zkušenost z druhé ruky. Zatímco bychom se rádi angažovali v politice, musíme splňovat určité standarty, abychom v ní zaangažovaní byli, zatímco milujeme chod fotbalové hry a ztotožňujeme se s hlavním z hráčů, prožíváme stejně extatický zážitek při dávání gólů, mohli bychom góly dávat, zatímco bychom si měli přizpůsobovat realitu, danou aktuálními trendy a postupy, necháváme se unášet závity globální sítě zažitostí, až nakonec nevíme, kdo vlastně jsme. Ve výsledku se stáváme tuctovými, kopírujeme již hotové produkty (ať už je to myšlení, jednání, technologie či postupy), upravujeme svou vlastní osobitost a začleňujeme se, tedy se doopravdy nevyvíjíme, což bychom dle dnešních tendencí právě díky nalinkovaným vzorcům měli, nebo se vyvíjíme ve stanovených rámcích, rezignujeme na své pozice, zatímco právě ona individualita by měla být nástrojem generace současné a budoucí, vedoucím k překlenutí mnohých globálních problému, s nimiž se jako rozvinutá civilizace potýkáme. Končíme tedy stagnací a dalším působením urychlení, které s sebou tento vývoj přináší, se mimo jiné stáváme méně citlivými vůči závažným problémům, kdežto řešíme spíše malicherné záležitosti, uspokojující naše ego. Neboli stáváme se více nihilistickými, podrýváme globálně svoji morálku, své pohledy přenášíme na druhé a až posléze se divíme jak je možné, že fanatičtí jedinci zabíjejí děti za bílého dne.

Problém je především v percepci reality, v přístupu člověka k životu, ve stavu vědomí. Máme jednu šanci, tady a teď, a musíme jí využívat. Jsme tu za účelem, a i kdyby ne, toto neúčelné bytí se oním účelem stává. Jedná se o pochopení rámců nadstavby, sloupů, podpírajících klenbu konkrétní diverzifikované existence, fungující dle kodifikovaných pravidel a koncepcí, které ovládáme pouze podvědomě, jestli vůbec. A tedy, z výše napsaného lze jasně vyčíst, jak si přeložit pojetí nadčlověka. Nejde o rasovou ani národnostní nadřazenost, neshoduje se s Nietzscheho ignorováním lidské evoluce v oblasti kulturní a společenské, protože jak si ukážeme dále, nepředpokládá vyčlenění člověka ze zažitých rámců, neboť se opírá o individuální a myšlenkovou rovinu jako o reflexi národnostní a světové evoluce. To, na čem se zakládá Vitruvianistické ponětí nadčlověka, je dáno především snahou o co nejobjektivnější nadhled, bazírující na co nejobjektivnějším vhledu – tedy v první řadě na rozšíření vědomí. Mohlo by se zdát, že jde o produkt idealistického přístupu, jde ale spíše o opak – vyčlenění se z uzavřených struktur, svobodný duch jedinců, usměrňovaný vysokou morálkou a spojený kooperativní organizovaností, opřenou o vyšší cíl. A našim cílem jako celku by měla být právě ona síla tvořivého života – jako realizace a konsolidace toho, čím nejsme, prostřednictvím examinace centrálního bodu každého jedince oním jedincem, tudíž uvedením nevědomého v bytí vědomě a kontrolovaně, což by posloužilo k rozbití rámců zažitého ega a lepšímu pochopení toho, čím jsme - neboť prozkoumáme-li detailněji aspekty, utvářející naší společnost, nepřeberné profese, nalezneme v 90 procentech z nich faktor indikující v jakém stavu jsme se jako lidstvo ocitli, a oním faktorem je stereotyp, nepřítomnost naturální inovativnosti. Což samo o sobě napomáhá vývoji, ale má zároveň devastující efekt na naše mentální, emocionální a fyzické okolí. Jediné oblasti podporující inovativnost jsou ty, ve kterých se snažíme lidi prostřednictvím atraktivity vytvořeného přilákat, zmanipulovat, tudíž opět přispívající opačnému vývoji, než jakého bychom měli docílit. Díky nedostatku prosazování své jedinečnosti se nadále potýkáme s jevy jako je nekvalifikovanost, protože abychom byli kvalifikovaní, musíme splňovat určité rámcové požadavky, nekompetentnost, protože abychom byli v moderním světě kompetentní, musíme činit rozhodnutí podrývající lidskost, zkorumpovanost, nedůslednost, atd. Osobnost – se stává diametrálním činitelem, jenž je opomíjen na profesionální úrovni (ve výkonu jakéhokoli povolání se osobnost díky formálnosti nadále méně či více potírá), pole působnosti se mu pak dostává v osobním životě, což je kontradikce, zapříčiňující nutný úpadek při zohlednění prostředků, jakými se vytváří svět - nedostatek osobnosti na profesionální úrovní zapříčiňuje tuctovost výsledných produktů, přidržující se statusu quo, přespříliš nejednotnosti v osobním životě nám pak nedovoluje plně se vyvinout.

Nepřestáváme být dětmi, jen se učíme jak se chovat ve společnosti. Toť skvělá věta definující rozpoložení lidského druhu. Nekonečné množství rolí a masek, kterých nepřetržitě využíváme ve svůj prospěch, nás pohlcuje do těchto uměle vykonstruovaných osobností a situací. Ustálené způsoby chování, vytvořené jako pojistky pro komunikaci v neznámém prostředí, v nás často tlumí zápal a elán natolik potřebný pro ojedinělý přístup. Staletí neměnného přístupu vyvolených a podřízení si z jejich pohledu lůzy pod sebou, se příčí naturální koncepci zakódované v každém z nás, což korumpuje a stává se strůjcem tragického rozvázání událostí. Naše neschopnost sžít se s přírodou nás odvádí dál a dál od přirozené cesty, stále nezborcené vědecké dogma, jehož otroky jsme především v západním světě již od první třídy elementárních škol, stále hlubší propast mezi muži a ženami, nutící zažívat emocionální stavy s nevlídnými účinky, a další přežitky starého světa – tyto a mnohé další nás neustále konfrontují s minulostí lidské populace na Zemi, přičemž některé pravdy jsou akceptovatelné, některé akceptovatelné nejsou, a některé jsou využívány jako lži a naopak, vše za jediným účelem – odvrácení naší pozornosti od podstatné skutečnosti, která nevyhnutelně tíží každého z nás. Někteří o tom nevědí, někteří pouze letmo pociťují, někteří definitivně chápou a jen málokdo podniká kroky. Nejsme svobodní. Jsme sami. A nejsme svobodní. Přičemž žádná sekundární osoba otrokáře neexistuje, jsme to my sami. Každý sám za sebe, každý podílející se na dohodě většiny, jakoby nebylo k dispozici jiného východiska. Východisko nejenže k dispozici je, ale je také nevyhnutelnou zastávkou na cestě k rozuzlení. Dnešní člověk, jako ho známe, zastává zastaralý konstrukt implikovaných pejorativních hodnot, tento svět již dlouho neunese tíhu hlodajících, reinkarnovanými vědomostmi přeplněných hlav. Proto nadčlověk, jako reprezentace nového, neo a anti - renesančně smýšlejícího, cítícího, jednajícího bytí, jako svítící bod uprostřed kružnice, tkvící a sluneční září oslňující nás za zavřenými víčky. Proto nadčlověk, jako krystalizace snahy předešlých tisíciletí, potu a krve a pokusů a propadů a úspěchů a nezdarů, slz, smíchu, bolesti, lásky, hněvu a blaženosti. Nadčlověk, jako saturace potlačovaného a potlačení donucovaného, donucení zamířit k výšinám jak bylo předurčeno a nebylo pochopeno či dovoleno či provedeno, nadčlověk jako člověk, kterému nedali letu. Nadčlověk, jako první poučení se z chyb svých předchůdců a konání všeho, co nikdy vykonáno nebylo a vykonáno být mělo. Nadčlověk jako dospělý a racionálně opodstatněný, vědomý návrat k dítěti uvnitř každého z nás.

2.

Pokud diagnostikujeme světové dění poslední dekády, střetneme se s nestabilitou na první pohled nelišící se od nestability provázející lidstvo po celou jeho historii, vynikající ale svou příznačností pro jeden jev, a to zcela transparentním a širokými masami akceptovaným ambiciózním pokrytectvím ze strany reprezentantů lidu, řídících tento svět. Bohužel nefunkční vláda idealistické doktríny demokracie se zcela zvrhla do podoby vlády skupiny autokratů pokrytecky sledujících své vlastní zájmy a neberoucí ohledy na potřeby nižších vrstev nepatřících do takříkajíc elitního kroužku. Zejména v posledních letech však obyčejní lidé začínají dosahovat vyšší úrovně teoretického poznání ohledně chodu světových záležitostí. Proto, a pro nespočet dalších důvodů, lze společně s narůstajícím pobouřením a adekvátními projevy nespokojenosti pro příštích několik let předpovídat relativně radikální změnu systému, v němž žijeme. Ať už se bude jednat o převrat či předání moci, zažité tendence se musí změnit, jelikož dochází ke kulminaci, jinými slovy - svět je již přesycen netolerantními přístupy vládnoucích kast; číše trpělivosti již přetéká. I přes to, že z rebelů, snažících se svrhnout aristokracii nakonec vždy nutně vzroste jen další aristokracie, jiné východisko nežli změna není, proto jako zásadní spatřuji právě chopení se příležitosti pro definování a nasměrování této tendence. Pokud totiž změna nastane, bude třeba autorit, udávajících směr pro vývoj a chod světa, tedy určujících nová pravidla. A kdo jiný by se měl takovéto role zhostit, než mladá generace?

Nyní mám na mysli iniciaci přetváření lidského druhu, jak ho známe. Změna by neměla být radikální, avšak nastat musí. Již příliš dlouho se na planetě Zemi plahočíme, zatímco vyměňujeme pěšáky za figury a figury za peníze, ze kterých vytváříme další pěšáky. Musíme odložit přetvářku a své osobní zájmy a začít se věnovat zahrádce na předměstí, protože uvadá mezi kamením a železobetonem, fyzickým, emocionálním i mentálním. K tomu je potřeba progresivního myšlení, odvahy a síly. K tomu je potřeba mladých, zkušených a rozumných a k tomu je potřeba vědomostí, empatie a elánu. Musíme si uvědomit kým jsme a kým bychom být měli, proto musíme studovat kým jsme byli a pokud bychom tak učinili, pochopili bychom, jak je nutné sama sebe přetvořit, povstat z degradace, v níž jsme se ocitli, vrátit se zpět na bod nula, ve kterém jsme pozbyli svou celistvost, a začít se vypracovávat zpět tím směrem, ve kterém nám bylo předurčeno se vyvíjet. Je také nutné zohlednit, co se ve většině případů stává průsečíkem při přeměně systému a jak je předávána moc. V posledních letech jsme byli svědky násilných vyústění, a nejinak tomu bylo v historii. Jedinou cestou, jak takovéto posloupnosti zabránit, je předem s ní počítat, plánovat a systematicky se chopit adekvátního momentu k vedení jinými direktivami – vstříc progresivní změně. Lidé musí pochopit, že pokud by pohlíželi na problematiku moci objektivně, nikdy by neměli zájem na svrhávání svých předešlých vůdců násilnou cestou, natož pomocí fyzické msty – takto pouze předávají moc nad sebou dalšímu represivnímu subjektu, jehož skutečný charakter se může projevit až za několik let po chopení se vlády. Progresivní způsob dovoluje strategickým jednáním zbavovat zahradu plev a ty následně nezahazovat, nýbrž jich využít ke hnojení společně s ostatními neproduktivními zbytky. Náš svět potřebuje tvrdé autority se spravedlivým nitrem, zatímco dnes se potýkáme pouze s nevyspělými, středověkými hráči, kteří sledují zájmy malých, omezených skupin, popř. mnoha takových skupin, organizovaných do větších celků – tudíž změna nenastává. Autority, elity pro elity, jimiž jsou obyčejí lidé, musí v sobě zdárně kombinovat prvky všech dostupných ctností, rozvinutých pod povrchem tak, aby jich bylo možné využít k adekvátnímu nazírání na svět a dění kolem. Jedině pak je možné jednat v zájmu lidí jako druhu, jedině tak je možně svět přetvořit.

Přetvořit člověka je pak stejně lehké jako představení si této změny, ne každý z nás však má návod k odblokování této informace. Doopravdy je to právě informace, která funguje jako katalyzátor pro vývoj dalších součástí našeho bytí, informace a to, jak s ní naložíme. Nadčlověk je tedy archetyp člověka, disponující všemi dostupnými nejdůležitějšími informacemi. Tou opravdu nejdůležitější je předně informace o sebeurčení. Člověk je bytost, která nikdy nebyla a ani neměla být rozdělena na národy, státy, týmy; není v naší přirozenosti rasově se nesnášet, separovat. Tyto divize neposkytují prostor pro rozvoj, pro uskutečňování a realizaci opravdového potenciálu, jenž je v nás zakořeněný. Tím pádem se nikdy nedostaneme k uskutečňování cílů, pro něž jsme byli předurčeni. Naším opravdovým potenciálem je schopnost fungování jako jeden (celistvý) organizmus, otevření každému z nás úplný přístup k funkcím našeho mozku a těla jako takového, zpřístupnění perfektní kontroly nad svými vnitřními pochody a schopnost každodenního překonávání rekordů svých i ostatních a synchronizace s vnějšími pochody - pochopení vnitřních a vnějších pochodů naší planety a dál. Krátkodobým cílem je překlenutí bariéry setrvávání na jediné planetě, náším dlouhodobým cílem je dosažení poznání za hranicemi naší sluneční soustavy. Vše ostatní je na pozadí malichernosti. Výše zmíněné záchytné body ve vývoji lidstva nejsou zcela utopií, bylo jich možné dosáhnout již před deseti lety. Je však jasné, že s využitím zdrojů na nepotřebné a povrchní projekty se vývoj exponenciálně zpomaluje, tudíž ano, dnes se o utopii jedná.

Jako lidé se totiž příliš omezujeme na své krátké životy a nepřemýšlíme do budoucna, zatímco bychom měli plánovat na generace dopředu, stejně jako tomu bylo u některých z posledních vysoce rozvinutých a zaniklých společností 18. století, přivedených k rozpadu díky evropskému tlaku, kdy lidé žili více sladěni se svým okolím. Ovšem, tento požadavek nelze v dnešní době zcela naplnit, jelikož se potýkáme s tak závažným problémem, jako je přelidnění. Tudíž proto by primárním cílem pro zformovaného (zformování) nadčlověka mělo být směřování k pozdvihnutí Země jako planetárního celku společným úsilím k rozšířenému stavu vědomí, což by následně vedlo k eliminaci zbytkové a zbytečné produkce a reprodukce jak materiálních tak celkově duševních výplodů. Soustředění se na podstatné jevy a distancování se od těch nepodstatných by nám poskytlo dostatečné pole působnosti pro opravdové problémy dneška, tedy například vzrůstající populace, což by konkrétně, pokud by se došlo ke konstruktivnímu řešení, uvolnilo stávající přetížené lidstvo od produkčních nároků a opět poskytlo větší prostor pro personální vývoj. Zde je opět podstatnou jednotkou jedinec, který musí být vnímán především jako zrcadlo společnosti (a naopak), usměrněn kolektivní dohodou.

Sekundárním cílem, který podmiňuje a jde ruku v ruce s cílem primárním, je tedy osvobození ducha jedinců, při simultánním poskytnutí dostatečně morálního hlediska (což by vylučovalo zneužívání individuální moci), kritického hlediska (což by poskytovalo každému nástroj k rozpoznávání těch, kteří moc využívají) a možnosti jeho plného rozvinutí, což by vytvořilo základ pro novou společnost, kdy by stávající (nefunkční struktury) byly rozbity. Tj. v ideálním případě by se vymazaly ponětí národů (protože separují) při zachování tradic, náboženství (neboť pouze sjednocená náboženství mohou plně interpretovat metafyzickou realitu), států (které nás uzavírají do menších struktur tím, že nás uvrhávají do ponětí kategorií), politických elit (které nejsou kompetentní zastupovat široké masy lidí), ekonomických struktur (protože bazírují na výměnných faktorech – a ty nám blokují cestu k pochopení vyšších způsobových typů myšlení) a zde především peněz (fungujících jako existence z druhé ruky, protože jich vlastně není zapotřebí), ideologií (vyjadřujících pouze omezenou část reality a díky nimž dochází k nepřetržitým konfliktům), vědeckých dogmat (protože nedovolují prezentovat úplnou pravdu širokému publiku), specializovaného rozdělení obyvatelstva (protože tímto způsobem se do sebe výše zmíněné faktory zaplétají a vytváří dojem chaosu bez řádu), třídních rozdílů, apod.

Tento sekundární cíl však není realizovatelný, pokud nedojde k rozšíření vědomí a všeobecného teoretického povědomí u většiny jedinců na světě. Toho lze dosáhnout pouze s počáteční, postupně se rozvíjející skupinou několika zainteresovaných lidí, kteří by dokázali pochopený přístup šířit dál. Pod rozšířením vědomí si představuji již zmíněné uvědomění si individuální podstaty existence a zákonitostí fungování svého bytí, jakož i kolektivní podstaty v nejširším možném měřítku, přes naturálně systematické zkoumání všech dostupných informací, za prvé v příslušném kontextu, a za druhé, a co je mnohem podstatnější, pomocí determinovanosti a krystalizace konkrétních kontur idejí, uvědomělého přístupu k věci, a dále pak přes tvořivou podstatu života, tj. prostřednictvím objektivního nazírání na realitu a stoprocentní kolektivní manifestace tohoto nazírání opět zpět v reálu. Takto budiž poskytnut způsob, jak prospěšně rekonstruovat náš svět a zároveň jak selektivně a kontinuálně terminovat reziduální jevy typicky lidského Já. Jelikož každý z nás je individuum, ale nakonec jsme kolektivní organismus, musí dojít k tomu, o co se neefektivně snaží globalizace. Pokud nezačneme přemýšlet jako jedno, jsme odsouzeni dříve či později k zániku, tato transformace však nesmí být prováděna násilnou cestou. Informace je oním činitelem, který přispívá k pozvednutí lidského ducha, stejně jako nedostatek informací často tvoří blokády k porozumění. Informace doopravdy není nic jiného než spouštěcí mechanismus vyvolávající v mozku chemické reakce, které mohou působit různě - buď odkrývají nové poznatky a pak se vyvíjíme, nebo nás ještě více svazují do pomyslného konstruktu nalinkované existence. Následně se potýkáme s neschopností dnešního systému poskytovat nám stoprocentní pole působnosti pro sebevyjádření.

Opět se podívejme na profese. Kolik procent z lidské populace vykonává práci, kterou vskutku miluje? Proč nevykonáváme to, co bychom chtěli? Prvotním uvědoměním je tedy fakt, že ztrácíme čas na získávání majetku prací, kterou částečně nesnášíme, abychom mohli získat více času na vykonávání milovaných činností. Proč jim prostě nemůžeme věnovat všechen svůj čas a postavit na tom své živobytí? Protože kdyby tak učinil každý, zbortilo by se aktuální světové schéma, a to by znamenalo méně moci pro mocné a více vyrovnaných možností. Pokud se zamyslíme nad otázkou peněz, zjistíme, že jich vlastně není zapotřebí. Byly vytvořeny jako pojistka, že za své zboží, služby, vykonanou práci, budeme moci pokračovat v existenci a nebudeme se muset strachovat, že by nám někdo jiný mohl ukřivdit. Tento stav však pramení z faktu (a zároveň ho potvrzuje), že člověk není poctivý tvor. Kdybychom čistě teoreticky přebývali ve společnosti, kde by každý dosahoval rozšířeného vědomí určitého stupně, tedy honosil by se vysokou morálkou, kritickým nadhledem a svobodnou vůlí, peníze by mohly být eliminovány, zatímco život by pokračoval stejným způsobem a to s jediným rozdílem: Představme si farmáře, který dováží zboží do samoobsluhy; zatímco předtím za své zboží dostával zaplaceno, nyní by určité množství dodával zdarma, a stejnak samoobsluha by nechtěla za toto zboží dostat zaplaceno, lidé by si určité množství jednoduše mohli vzít (nikdo by ovšem nesměl překročit svůj limit). Vyvstává otázka, jak by se to farmáři a samoobsluze vyplatilo – nemuselo by. Standardně by za své zboží dostali zaplaceno, za tyto peníze by si posléze nakoupili potřebné statky, atd. Pokud by ale všechny produkty a služby byly v omezeném množství a pro každého dostupné zdarma, stejně jako v naší samoobsluze, nebylo by peněz potřeba, protože každý, KAŽDÝ, by mohl nakupovat zdarma – tedy pokud předpokládáme ono rozšířené vědomí. Takoví jedinci by si vskutku mohli dovolit pojmenovat se nadlidmi, obsáhli by totiž nadvědomí.

Jakým způsobem je reálné nadvědomí dosáhnout? Co definuje nadčlověka? Spojení různorodých archetypů člověka v jedno. Lokalizace a aktivace těchto archetypů, otevření a uvolnění všech přirozených vstupů a výstupů vně mechanismů a naprogramovaných synchronizací naších lidských entit. Ve skutečnosti nejde o nic míň, než o nalezení jednoty v sobě a globálně; příkladem by mohla být myšlenka jediného jazyka. Za celou svou historii jsme stihli nahromadit ohromné portfolio nyní již degenerovaných postupů a axiomatických archaismů, zasahujících snad do všech jednotlivých sfér bytí našeho a ostatních našich součástí. Proto je nadčlověk dalším krokem pro člověka, je to transformace, metamorfóza v opravdovou, ryzí, stoprocentní bytost, kterou je každý z nás. K transformaci mohou posloužit základní obšírné definice nadčlověka. Ten by měl, s ohledem na individuální predispozice, zakládat svou existenci na zdokonalování následujících vlastností: nezlomné odvahy, extenzivní moudrosti, bezmyšlenkovité vůle, koncentrované víry a rozjímavé spravedlnosti. Na této úrovni porozumění již nestavíme své úsudky a činy na intelektuální, emocionální ani intuitivní rovině, nýbrž jimi jsme. Tyto vlastnosti, pokud jsou tříbeny, mohou poskytnout jedinci anabázi k realistickému odpoutání od sebederogace, navázání na neretušovaný obraz zbavený ega a také zpřístupnit zdroj k manipulaci s nalinkovaným předělem neuchopitelného jsoucna, jímž všichni jsme. Obsáhnutí těchto principů předpokládá dokonalé ovládnutí jedinečného potenciálu: vyvinutí koncentrované síly, rozvětvené inteligence, nepoddajné odolnosti, jiskrné bystrosti a verzatilního vnímání. To jde ruku v ruce s aktivizací návyků: animální vitálnosti, vybroušené virtuozity, fatální implementace, hravé kreativity a nadrámcového uvědomění. To pak předpokládá interní pochopení spalující jsoucnosti, rozrůstající se návaznosti, plynoucího absolutna, všudypřítomné jedinečnosti a formulované manifestace. Ve finální části aspirant na nadčlověka nalézá střed, uzavírá nad sebou kruh a chápe, že se nijak neliší od jakýchkoli jiných jevů a podstat univerza, a taktéž jiných lidí. Rozumí tomu, že zdroj existence či neexistence jako takových je jeden a týž samý, je to onen střed v každém z nás. I přes nekonečné obměny v životním cyklu vesmíru a nespočet rozdílů, každá jeho část je uvnitř totožná, všichni máme stejný původ, tudíž stejný cíl.

3.

Z výše napsaného by se mohlo zdát, že jedinec, žijící v popisovaném ideálním světě, by byl totožný všem ostatním, to však nemusí být pravdou. Vymazání osobního souboru názorů, principů, nesmí nastat, protože každý z nás je protiváhou ostatních, tudíž pravda, kterou interpretuje, nakonec nabývá větších rozměrů, je-li na ni nahlíženo z širší perspektivy, avšak je potřeba existenci takového jedince uvádět na pravou míru. Jako prvotní problém vidím právě onen subjektivní pohled na věc. Objektivního pohledu lze dosáhnout pouze když je člověk usměrňován svým okolím – tj. je mu poskytnut prostor pro osobní rozvoj. Nyní mám na mysli usměrňován blíže ke středu objektivní reality – vzhledem k tomu, že takovou realitu je schopen zcela spatřovat málokterý z nás, je úkolem všech snažit se o usměrnění všech, protože každý na pravdu nazírá z lehce odlišného úhlu. Pouze v případě nalezení centra, středu, uvnitř i navenek, jsme schopni dosahovat ryzího štěstí – tak také zajistíme větší zdrženlivost a to i při čerpání zdrojů z lůna své planety = své přežití.

Tudíž co se zde snažím definovat – princip nadčlověka se v mé vizi jeví jako kombinace naprosté svobody, která je ale poskytována přes kritické oči společnosti a zajištěna vysokou úrovní vhledu. Tudíž jedná se o člověka neo - renesančního - jedinečně vzdělaného, sofistikovaného, uvedeného do hlubších souvislostí prací nad realitou, všeobecně aktivního, tudíž nikoli přehnaně intelektuálního, člověka aristokratického, elitářského, avšak odevzdaného vyššímu cíli, to znamená člověka empatického, soucitného, tolerantního, člověka fyzicky rozvinutého, tešícího se perfektímu zdraví, zoceleného v boji, tudíž schopného perfektní sebekontroly. Jak takové úrovně dosáhnout – v první řadě prací na sobě, plody čehož se budou odrážet ve snaze přimět ostatní k práci na sobě a budou dozrávat v podobě základních definic nadčlověka – nadlidstva. Musíme porozumět tomu, ve kterých paralelách se jako druh teď a tady pohybujeme. Nejsilnější z nich bude nejspíš intelektuální. Tak či onak, naše uvědomělé nazírání na svět ve své prvotní fázi nabývá rozměrů v našich hlavách, přinášející s sebou nevyhnutelný výsledek pro emotivní rozpoložení v našich hrudích (na kterém se mimo jiné také zakládá), dokreslující naši bezprostřední konterakci s bytím – takto vzniká a formuje se naše duše.

Práce na sobě pak reprezentuje práci na duši, která se, jak již bylo řečeno, skládá ze tří hlavních prvků – intelektuální ekvilibrium dvou mozkových hemisfér, emocionální stav uzavřen v našich srdcích a naše přirozené fyzično – pudy. Jedná se tedy o prvotní pochopení existujících filozofických a doktrinárních nauk, což rozvíjí člověka po stránce emocionální (neboli empatické), a pokládá tak základ, na kterém lze bazírovat při obeznámení se se systematickými principy všech podstatných dostupných profesních uplatnění a realizovatelných aktivit lidské existence – což v sobě nese práce nad intelektem, uzavřeným ve dvou protilehlých paralelách, a simultánní rozvinutí fyzického potenciálu pomocí bojových sportů a umění, kdy se jedná o přenesení své jedinečnosti do reality – učíme se expresi své individuality přes praktikování vnitřních a vnějších stylů boje. Přičemž tento rozvoj je provázen neustálou oscilací v rovinách teoretických a praktických, tudíž to, co je uvedeno do našich vnitřních struktur, musí nakonec dojít k provedení a usměrnění v souladu s naší přirozenou podsatou v podobě praktikování na denní bázi. Musí se tak ale dít při působení neformativního čerpání ze studny co nejobjektivnějších informací, dostatku těchto informací, správném podávání, selekci těchto informací a to v co nejširším možném kontextu a co nejrychlejším možným způsobem absorpce.

Nadčlověk je pouhopouhým prvním stupínkem ve vývoji ze stavu, jenž je pro nás zcela naturální a pro něž jsme předurčeni. Diagnostikuje moc, jež je využívána pro pokoru – zlatou stezku balancující na ostří nože mezi extrémy naprosté svázanosti a nekontrolovatelného běsnění, jelikož jedině takový stav může lidstvo uvádět do stádia vývinu. Etabluje se jako stezka podobná morušovému vláknu, které však tne jako samurajský meč. Stezka nadčlověka, který myslí, jedná, jeví se, a především je, onou esencí, nektarem stvoření, rozumí svému poslání a působí v kolektivu pro kolektiv a jeho nejmenší součásti, nalézá rovnováhu mezi egocentrickými ambicemi a solidární odevzdaností, jelikož ani jedna z těchto polarit není na místě. Zří hluboko do neprobádané budoucnosti a nachází optimum v přítomných momentech, ve své krvi rozpoznává zodpovědnost a odkládá své osobní potřeby na druhé místo, umí však polevit, natahuje se pro vyšší seberealizaci prostřednictvím zborcení hranic osobní identifikace a zohlednění alternativních interpretací, avšak zůstává determinovaný a nekompromisní sám vůči sobě ve svém srdci. A takto vypadá celá společnost. Jestliže jako širší lidský celek dojdeme u jednotlivců k dosažení výše zmiňovaného sekundárního principu, přechod k primárnímu by měl být pouhým logickým odvozením.

4.

Na závěr bych si dovolil krátce shrnout napsané. Snažil jsem se definovat tezi, která nabývala kontur v mé hlavě nejspíš již od pubertálního věku. Zcela realisticky rozumím tomu, že v souhrnu je takováto teze příliš obsáhlá a utopistického rázu. V případě, že bych dostal za úkol vytvořit plán pro celkovou přeměnu společnosti, náznaky změny bych předvídal za tři, čtyři generace. Pokud se ale zamyslím nad vrcholem, jehož jsme jako lidstvo dosáhli, příčí se mi podoba, kterou jsme mu dali. S potenciálem, jenž je uzavřen v každém z nás, bychom mohli zdolávat vysněné výšiny již dnes a již tím bychom vytvořili novou společenskou smlouvu. Přetrváváme ve stavu, kdy si již nemůžeme dovolit potlačovat své niterné pohnutky, měli bychom žít na sto procent a naturálně, adekvátně usměrňovat a nechávat se usměrňovat zvenčí, abychom se chopili vyššího stupně svého rozvoje. Nic nehlásám, ale pokud bych hlásat měl, byla by to nová podoba nadčlověka, návrat k renesanci, stejně jako renesanční návrat k antice a pravděpodobně antický návrat k čemusi dokonalejšímu, hlásal bych vytvoření elit pro elity samy, jimiž by byli obyčejní lidé. Hlásal bych zkrátka definitivní osvobození od svazujících rozčlenění a začlenění, jenž jsme na sebe sami uvalili, neboť globální světová struktura již nezvládá komplexitu a monstróznost své vlastní kategorizace.

Následuje devět zásad Mijamota Musašiho z knihy Go rin No Sho (Kniha pěti kruhů), které se shodují se zásadami nadčlověka:

Cesta spočívá v tréninku.

Nepřemýšlej neupřímně (nepoctivě).

Obeznam se se všemi uměními.

Pochop náplně všech profesí.

Rozlišuj mezi ziskem a ztrátou ve světských záležitostech.

Uvědomuj si ty věci, jenž nelze spatřit.

Vůči všemu rozvíjej intuitivní úsudek a porozumění.

Všímej si i maličkostí.

Nedělej nic, co není k užitku.