Nanoboti kat a král

„V boji uvidíte opravdu hodně nechutný věci a bude jich hodně, je třeba se řádně připravit!“ zněl mi v uších hlas našeho starého dobrého velitele. Stál s úsměvem nad septikem, jeho obsah si člověk nemusel moc domýšlet. Všech deset, co nás zůstalo po základním výcviku, jsme se na sebe podívali a místo tázavých pohledů to byl spíš hromadný pohled značící „serem na to, jdeme domů“.

Nikdo si nedělal iluze, že bysme nakoukli, jak nám to pěkně kadí a šli bysme se dívat na televizi. Velitel rozdal gumové roušky na hubu a otevřel septik. „Tak pánové, nástup do našeho skromného metra, brzy se zase uvidíme.“ Jen velmi neradi jsme naskákali do obrovské jámy plné sraček. Než za námi zaklapl výlez, hodil nám velitel ještě bednu se žrádlem. To nám moc odvahy nedodalo. Bylo tam dost jídla na týden. Možná na dva.

Chtěl jsem se ho zeptat, jak dlouho tady budeme , ale to už jsme jen slyšeli, jak za námi zacvakává západky. Nasráno bylo naštěstí „jen“ po kolena, takže se dalo spát vsedě. Všichni jsme měli na hubách gumové masky, z proviantu jsme si podle přiložených instrukcí píchnuli sérum proti otravě metanem, a nejen tomu. Bylo to takové všesérum, po vpravení do žil to ve vás vyvolá asi takovej pocit, jako kdyby se vaše krev snažila dostat skrze kůži ven. Horečka okamžitě všem vyběhla těsně pod čtyřicítku, takže pobyt v lázních se zpříjemnil ještě víc.

Když se po první hodině zdálo, že horší už to nebude, tak jsme si začali dělat srandu. „Kdo si prdnul?! Já to slyšel!“ rozesmál se náš kulometčík. Skoro všichni už máme stejný záda jako on, většina už taky nemá krk. Ale brzo ho smích přešel. Neprdnul si nikdo z nás, ale ten nad náma. Pak se ozvalo spláchnutí a kulometčíkovi za krkem přistálo hovno jako dětská ruka. Začal zuřit a řvát do odpadní roury všemožné druhy pomsty. Bylo nám ho líto, a tak jsme se všichni svorně přesunili na druhou stranu od trubky a nechali ho vztekat se. Stejně, až budeme spát, tak za ten týden upadneme do sraček všichni. Alespoň bylo teplo a měkoučko pod zadkem.

I přesto, že jsme v proviantní krabici (velice vtipně kartonové) měli veškeré jídlo atmosféricky baleno a bylo dost vody na opláchnutí rukou před jídlem, tak po sundání masky i koláček chutnal jako hovno. Steak hovno, kafe hovno, jen kaše chutnala furt stejně, jako hovno.  Čas se v čokoládovém království zastavil. Tuhle sviňárnu mu prostě musíme vrátit, na tom jsme se dohodli s chlapama. Nastal den D, den, kdy jsme konečně mohli vyjít na světlo boží. Velitel je asi ponaučenej, stál dost daleko od septiku a měl na sobě atombordel. Zmrd.

„Pánové, umejt a dojít na nástup, máme velkou návštěvu!“ zavelel. Ale to se trošku přepočítal, po deseti dnech ve sračkách nám už nic nepřišlo jako trest. Nástup jsme absolvovali beze sprchy. Dobře, trest přišel, museli jsme zpátky ještě na jeden den a to bylo jako jít tam znovu na celejch deset dní. Když jsme znovu viděli světlo, změnila se jedna věc. Neměl na sobě žádnej atom bordel a zase věděl proč, bylo mu jasný, že na něj nikdo ani nemákne, abysme se tam nemuseli vracet. Ty další dva dny trestu za to stály. Našeho ducha nezlomí, nikdy! Tak jsme si přísahali na dně septiku před východem na slunce třináctý den. Zlomil, ale trvalo mu to dýl. Podle toho, že tentokrát byl už v atombordelu, v nás musel vidět něco jako potenciál nezlomných hochů. Ale jestli mě tam bude chtít zavřít ještě jednou, tak přísahám, raději se zastřelím.