Kterak Mojshe do nebe přišel

Tu bylo jedno malé hokynářství v jednom malém městě, spíše to byl městys. Stával tam také jeden kostelík, do kterého ovšem nikdo nechodil, neb všichni věřili v jediného pravého Boha Jisroele, a to Hospodina, jméno jeho budiž pochváleno. Hokynářství bylo zčerstva opuštěno, jelikož jeho provozovatel, pan Mojše, v časných hodinách skonal.

Pan Mojše měl odvěkého soka, který si taktéž chtěl otevřít hokynářství, avšak pro malý městys by bylo další hokynářství zbytečným přepychem, neřkuli že by neneslo potřebný peníz, a to žádný pravověrný Žid nestrpí. Tento pán jmenoval se Jákov. Pánové si, ve vší počestnosti, prováděli drobné neplechy. Vše začalo prodejem pozemku, na kterém stálo hokynářství. Tu první krok provedl slovutný pan Jákov, kdy nabídl Mojšemu k prodeji pozemek, a když se panu Mojšemu zdálo, že Jákov chce za pozemek příliš velký peníz, začal s ním smlouvat. Mojše si na oko si objednal i znalce, se kterým se ráčil druhý den dostaviti. Procházeli spolu pozemek a v tom znalec zvolal šťastně: „Mazl-tov! Ten hlupák ti chce prodat zlaté pole!“ Na důkaz svých slov se shýbnul a vzal do ruky zlaté zrnko, které podal Mojšemu. Oba se ohlédli, zda je Jákov nevidí a když zjistili, že Jákov není k nalezení, oba začali juchat a plácali se u toho do kolen.

Ještě chvíli procházeli pozemek a tu se vyřítil Jákov. Už zdaleka křičel: „Neprodám!“ tu smlouvání nabralo úplně jiný směr. Mojše nabídl dvojnásobek původní ceny a Jákov i přes značné lamentování a lomení rukama nakonec souhlasil a uzavřel obchod. Jákovův smutný výraz se změnil až doma ve velké nadšení. Pohlédl do kouta, kde byla opřená kozlice, kterou v noci nastřeloval do země zlaté kousky. A tím vše začalo…

Nyní již starý Jákov došel do starého kostelíka, kde před křížem klečel znuděný kněz. Jeho postarší prošedivělá hlava se klimbala ze strany na stranu, jak se snažil neusnout. Jákov se posadil do staré zaprášené lavice až to pod ním zakřupalo. Kněz až skoro nevěřícně otočil hlavu a ohlédl se za sebe. Jaké bylo překvapení, když za sebou uviděl starého Žida s pejzy v umaštěném kaftanu. „Jákove, co tu, pro rány boží, děláš?“ zeptal se nejistě kněz a sledoval škodolibý úsměv na Jákobově tváři. „Poslouchaj, kostelnická, co takhle uzavřit obchod?“ Kněz se zamračil a odpověděl: „Jsi v chrámu Páně, tady se žádné obchody uzavírat nebudou!“ Jákov toto čekal, a tak udeřil na jinou strunu. „Tak příspěveček na církev bych dal, když si poslechnou, co jim chci říct. Maličký příspěveček,“ procedil Jákov mezi zuby a prsty mnul o sebe ve výmluvném gestu.

Kněz se zaradoval, jelikož si uvědomil, že by konečně mohl nechat opravit rozbitou pískovou křtitelnici. Také by v očích ostatních fráterníků stoupl díky tomu, že jako první dostal od Žida příspěvek na kostel. Muži se spolu domluvili a Jákov jednou rukou vhodil stříbrňák do kasičky a druhou vytáhnul láhev samohonky zpod kaftanu. „Napij se se mnou na stvrzení našeho obchodu.“ Kněz se ohlédl, a když si byl jistý tím, že je nikdo nevidí, cvaknul si s ním. Jákov se usmál a pronesl: „A teď mi daj groš za pálenku.“ Kněz protočil panenky a z kasičky vytáhl groš, který dal Jákovovi.

Mojše se cítil podezřele dobře, pln síly jako zamlada a to mu bylo divné. Zjistil, že nemá nač láteřit, dokonce ani záda jej nebolela. Otevřel tedy oči a udiveně se díval okolo sebe. Všude kolem bylo krásně modro a jak si všiml, leží na obláčku. Posadil se a údivem se mu málem narovnaly pejzy. Daleko před sebou viděl velkou zlatou bránu a když se podíval pod sebe, viděl celý širý svět. „No toto!“ zvedl se a vyšel k bráně.

Cestou potkával samé jeptišky a kněze, kteří na něj nechápavě hleděli, ale přesto mlčky pokračovali k bráně. Mojše se nenechal ničím vyvést z míry, pouze jeden plešatý muž s kufrem, který neustále křičel „to je omyl“, mu přišel divný. Několik metrů před branou se procesí začalo štosovat, a tak se postavil do řady a chvíli čekal. Mlčení mu však dlouho nevydrželo. „Na co se čeká?“ „No je toto možné?!“ Vyklonil se z davu a podíval se dopředu. „Tak bude něco? Nebo tu budeme čekat až do Chanuky?“ zalamentoval a dav se na něj otočil. Všichni na něj nechápavě koukali, jen zakroutili hlavami a přestali si ho všímat. „Za to čekání budu vyžadovat slevu!“ když se konečně po pár minutách dostal na řadu, jeho pohled spočnul na velkém bílém zlatem lemovaném stolku. Zlato ho zaujalo natolik, že si nevšiml pána sedícího za stolkem. Pán byl oděný v bílém a díval se znuděně do lejster, v ruce měl zlatý brk. Před ním byla dřevená jmenovka se jménem „svatý Petr“. „Jméno,“ zaburácel Petr. „Mojše.“ „Celé jméno!“ „Mojše Goldstein.“ Apoštol, aniž by zvedl oči od lejstra, řekl: „Člověče, nedělejte si ze mě blázny. Kterej křesťan by dostal židovský jméno.“ Mojše se urazil: „No dovolte! Já nejsem žádnej křesťan.“ A tu svatý Petr konečně odlepil oči od lejstra a uviděl před sebou starého pejzatého muže v kaftanu s jarmulkou na hlavě a byl tak překvapený, že zlomil hrot brku o bělostný stůl. „Ale kruci!“ zaklel svatý Petr a lidé ve frontě si začali zacpávat uši. Petr se na ně podíval a suše konstatoval: „Nováčci.“