Cukrové slečny

Jednoduchý a dětský příběh, který vypráví skutečnost o talentu, ale i o tom jak je v dnešní době jak vyrůstáme v cizím stínu...

´´ Podívej,  už zase na mě vejrá! A jak zase vypadá!´´

´´ To bych si na sebe nikdy nevzala...´´

´´ Vůbec se nedivím, že ještě nemá kluka!´´ zaslechla jsem šuškání party holek z naší třídy. Slyšela jsem ještě několik neslušných slov, které jsem slýchala dnes a denně.

Já jsem už nedokázala projevovat jakékoli emoce. Byla jsem v rozpoložení, a proto mi nebylo nějak. Chtěla jsem být naštvaná a zároveň smutná, ale nedokázala jsem to.

 Vryla jsem si nehty do zatnuté pěsti, pohlédla jsem do houfu těch holek. Hned jsem sklopila pohled do země pokračovala jsem na místo ve svojí lavici.

Vracela jsem se z toalet, kde proběhl můj každodenní rituál s malou jehličkou a ampulkou inzulínu, která mě držela v ´´dobré´´ fyzické kondici.

Vždycky jsem chtěla být jako ony: krásná, oblíbená a hubená!

Když je Vám šestnáct, tak se nikdo neptá na to, jak to jde ve škole, nebo jaké máte IQ... Všichni se na Vás koukají skrz prsty, když nemáte míry jako modelky. Nikdo se dlouho nevydrží na mě dívat a nehodnotí mojí práci, ale velikost mých džín.

Už od základky mě nikdo nechtěl do kolektivu, protože jsem byla proti všem ostatním tlustá, ale oni nechápali, že jsem nemocná. Měli jsme to v rodině a já se proti cukrovce nemohla nějak bránit a už jsem si pomalu nedokázala představit život bez inzulínu, ale to nikdo nechápal.

Naštěstí mé chmurné myšlenky mi kompletně z hlavy vyhnalo zvonění.

Všichni teprve hledali svoje místo, když do třídy vběhla profesorka češtiny se štosem papírů.

´´Třído, posaďte se a hned se pustíme do práce. Ale ještě před tím musím pochválit práci slečny  Nely Mikulové.´´ pohlédla na mě a tvářila se spokojeně.

Já jsem se trochu začervenala, protože miluji, když mě někdo chválí za mou práci, ale už míň když musím předstoupit před třídu a prezentovat ji. A právě tento čas nastal.

Gesty a mimikou mě profesorka vyzvala, abych vstala a došla si pro svojí slohovku.

Neměla jsem ráda svůj kolíbavý krok a hlavně, když se na mě všichni dívali, tak mi bylo dvojnásobně hůř.

Zhluboka jsem se nadechla, vstala jsem ze židle. Už jsem slyšela ty posměšky mířené na můj zadek, ale spíš jsem si to už jenom představovala než, aby to byla pravda.

´´ Výborná práce, slečno Mikulová. Myslím, že vaše výsledky jsou vynikající a máte velké možnosti v žurnalistice.´´ nastala chvilková pomlka a podala mi pomačkaný papír mojí slohovky.

Já jsem jen nerozvážně pokynula hlavou a zamířila jsem zase ke svému místu. Nepamatuji si to přesně, ale pár spolužáků mi potom říkalo, že jsem přímo zářila. Ano, byla jsem přímo nadšená i když mi to bylo už zprvu jasný, že tohle řekne.

Psala jsem už od malička a povídky mých spolužáků jak na základce tak  později na gymplu byly skoro až primitivní.

Já vím, že to bylo divný, když všichni kamarádi sportovali a já trávila dny nad klávesnicí počítače, nebo blokem, kam jsem zapisovala svoje myšlenky a pocity. Dokonce mě chtěli rodiče vzít k psychologovi, že nejsem normální dítě a to se následně potvrdilo... Ale nebylo to po duševní stránce, spíš to bylo v období, když mi zjistili cukrovku.

Byl to hrozný šok, ale když to beru zpětně, tak to bylo horší pro moje rodiče než pro mě. Já jsem si to začala uvědomovat až s příchodem puberty. Na posměšky, co se týkaly mojí váhy jsem už byla dávno zvyklá, ale ještě nikdy se mě to tak nedotklo jako teď v pubertě...

Ale zároveň s pubertou přišla i ´´láska´´, teda prostě se mi líbil jeden spolužák, ale nikdy jsem neměla šanci. Byl to totiž takovej ten machr, kterej střídal holky jako ostatní ponožky. Navíc si u těla udržoval jenom vybranej kolektiv ultra štíhlejch a krásnech holek.

Nikdy jsem se neodvážila s ním pořádně promluvit, teda vlastně jednou: Byla jsem do něj šíleně zamilovaná a řekla jsem mu, jak moc se mi líbí a jak ho mám ráda...On  se mi jenom vysmál do očí  s tím, že se špekatou cukrovkářkou chodit nikdy nebude.

Připadala jsem si hrozně trapně a bylo mi ze sebe na nic, ale pořád jsem k němu vzhlížela jako ke vzoru.

V tuhle chvíli jsem se na něj dovolila jen krátký letmý pohled na svého sladkého idola.

Seděl jen přes uličku, takže tento pohled necestoval tak daleko. Jako vždycky bavil půlku třídy puberťáckými výstřelky a vtípky ne zrovna vhodnými pro dětské uši.

Věděla jsem, že mi moje pohledy ani úsměvy nikdy neoplatí, ale by to krásná představa, že by se něco takového stalo.

  

Po  škole jsem měla jako vždycky namířeno domů, měla jsem to jenom pár bloků a jelikož byl krásný jarní den, tak jsem nepospíchala a užívala si příjemného vánku.

´´ Čau! To je super náhoda, Nelo, že jsme se takhle sešly.´´ z ničeho nic mě objímala nejlepší kamarádka Jana. Trpěla taky tou šílenou nemocí, která  nás vlastně dala dohromady.

Potkaly jsme se v nemocnici a už tam nebylo ani těžké uhodnou už na první pohled, že ona byla z nás dvou ta sebejistější a méně stydlivější.

Byla to ta, která mě utěšovala, když jsem brečela při dávkách inzulínu, ale taky přitom, když mi můj idol řekl ty hrozný věty. Tenkrát mi poradila: ´´ Neboj, on za tebou ještě poleze po kolenou, ale ty už budeš někde úplně jinde a nebude tě zajímat.´´

Měla jsem jí ráda jako vlastní sestru a taky jsme společně podnikaly různé blázniviny, no prostě holky v nejlepších letech.

´´ Ahoj Jani.´´ dostala jsem od ní letmý kamarádský polibek na přivítanou. ´´ Jsem ráda, že jsem tě potkala, protože ti toho mám tolik, co říct...´´

´´Hmm, tak to určitě bude stát za to, když se tak červenáš, tak hádám, že v tom bude nějakej kluk.´´ typovala, ale číst myšlenky uměla výborně, protože jsem v tu dobu zrovna měla myšlenky v pohybu a fakt jsem na něj myslela.

´´ Kluk? No, kluk to je spíš anděl, ale...´´ povzdechla jsem si a přestala jsem radši básnit o sladké cukrové budoucnosti s Jirkou.

´´ To zase myslíš na toho hajzlíka, co tě tak strašně zesměšnil před ostatníma?´´ tvářila se nešťastně  a rozrušeně.

´´ Jani, to bylo v pátý třídě a od tý doby se už spousta věcí změnila.´´

´´ Ale přes to si mu ještě neodpustila, ty sprostý narážky na tvou postavu. Je tak hnusnej a tečka už se o něm nechci bavit. ´´ poklesla hlasem, ale zase spustila radostněji. ´´ Víš, co my si nezasloužíme bejt, takhle opovrhovaný klukama. Založíme klub sladkejch slečen. Víš, co založit takovej klub se rovná spoustě krásných kluků a mnohem lepších než je ten tvůj hajzlík! ´´ zvolala vítězoslavně.

´´ Sladký slečny? To zní divně, co takhle cukrový slečny?´´ dala jsem návrh jen tak ze srandy.

´´ Tak to zní cukrově.´´ usmála se

´´ Jako ty to myslíš vážně? A co chceš v tomu klubu pro boha provádět? A navíc se nám všichni budou smát, Jani. ´´ obrátila jsem list věci a začala jsem se obávat výsměchů ostatních.

´´ Smrtelně vážně! A Přeci, když mají ty vychrtlý holky svoje kluby, kde si volej miss a rozebíraj všechno možný, co se událo, proč bychom nemohly mít něco takového my pořádný holky, kterejm necinkaj kosti? A navíc většina těch anorektiček má v hlavě úplně vypatláno, naléhala."

´´ Ale já nevim, to asi nepude. Je to blbý.´´ strachovala jsem se.

´´ Nekecej a dem do toho! No, tak plácnem si na to?´´

´´ Tak fajn.´´ nechala jsem se přesvědčit.

 Opravdu jsme společně tenhle šílenej nápad uskutečnily a nazvaly ho pracovně  klub cukrových slečen a ze mě postupně opadal postupný stud a  napsala jsem několik poutavých inzerátů pro zájemkyně o náš klub.

Už zbývalo jenom najít nějaké prostory, ale díky Janiné mámě jsme dostaly pronájem tělocvičny, takže už jsme čekaly jenom na reakci okolí.

Seděla jsem v tu chvíli u počítače a projížděla maily a něco mě zarazilo...

 Dostala jsem potřebu  sdělit to Janě a proto jsem zašátrala v batohu po mobilu.

´´ Ahoj, normálně si představ, že mi přišlo šedesát dva mailů od zájemkyň o náš klub!´´ radostně jsem sdělovala Janě, která jen s klidem řekla. ´´ Nelo, já jsem ti přece říkala, že takovejch holek jako jsme my je spousty a určitě nám to vyjde, tak v pátek první sraz, ok? ´´

Věděla jsem, že má ještě větší radost než já, ale nedávala to najevo. Její tón hlasu byl klidný, ale přitom strašně  jsem z něho cítila její štěstí a upřímně mě tahle bláznivina taky hřála u srdce a těšila jsem se na drbárnu s ostatníma.

  

Před prvním setkáním jsem byla strašně nervózní a napjatá jak struna. Vyschly mi sliny i slova v puse a proto jsem byla v to odpoledne vděčná za Janin řečnický um.

´´ Tak dámy, pěkně vás tu vítám společně  s Nelou . Já jsem Jana a od deseti trpím cukrovkou prvního typu a stěžuju si? Ne jsem tu kvůli svým schopnostem neumírám!´´  v hale se  místy ozval tichý souhlasný smích. ´´A nezapomeňte, že tady můžete být všechny samy sebou a nemusíte se přetvařovat jako na veřejnosti. Prostě svoboda slova. Prosím třeba ty.´´ ukázala do publika na jednu holku v modrém triku. ´´ Pojď jsem a řekni nám něco o sobě, tady je to jenom mezi námi, neboj.´´ dodala jí sebevědomí.

Dívka se kolíbavou chůzi dostala až na místo Jany a zhluboka řekla všechno co má na srdci.

Ráda jsem poslouchala příběhy holek, které jsem si nahrávala na diktafon. Chtěla jsem večer z toho složit nějaký článek a pokusit se ho poslat do novin.

Byla jsem tak zaujatá tím naším projektem, že jsem nedokázala myslet na nic jiného. Celou noc jsem strávila posloucháním nahrávky a pečlivým přepisováním do dokumentu.  Trvalo to tak dlouho, že jsem si šla lehnout až skoro v pět ráno, ale článek byl na světě.

Už jsem jenom potřebovala, aby si ho někdo přečetl a okomentoval.

Neměla jsem čas přemejšlet a moje pocity byly takový všelijaký a tak jsem ho dala přečíst svojí češtinářce. Byl to asi blbej nápad, ale mě to bylo jedno.

´´ Slečno Mikulová, já nemám slov. Je to úžasný článek, ale takový klub vážně existuje?´´ vrhla na mě nevěřícný pohled.

Nevěděla jsem, co mám odpovědět, ale nakonec ze mě vylezla pravdivá slova: jak se ten nápad vlastně zrodil a jak to funguje.

Byla téměř nadšená a lapala každé mé slovo, každičkou samohlásku.

Dnes nedokážu přímo popsat svoje pocity, ale vím, že takhle sebejistě jsem se ještě necítila. Připadla jsem si jako NĚKDO.

  

Časem jsme se pomalu do tělocvičny ani nevešly, jak přibývaly stále nové a nové účastnice. Já vím, že to zní divně, že jsme si šly zadrbat, ale nebylo to jenom o tom dozvědět se, kde se co šustne, ale ten pocit, že nejsem sama byl víc než úžasnej.

Byla jsem zároveň svědkem zázraku, který totálně otočil můj dosavadní pohled na svět: ve třídě jsem díky ´´cukrovému´´ nápadu  dostala na první příčky žebříku oblíbenosti ve třídě a dokonce i ve škole. Každý se mnou chtěl prohodit třeba jenom krátkou větu.

 

 O přestávku před fyzikou jsem byla zase chvíli sama, protože se už celá třídy vzorně přestěhovala do jiné učebny. Jenom já jsem klidně seděla a nasávala atmosféru ticha a samoty.

Ano, vždycky jsem toužila po oblíbenosti a tím vzácnější pro mě tyhle chvilky byly.

Mohla jsem si v klidu srovnat v hlavě všechny svoje myšlenky.

Dokonce se mi v hlavě usadil pocit, který už ignoroval mojí velikost džíny či triček a to jsem si následně potvrdila...

´´ Nelo? Co tu tak sama děláš?´´ známý hlas rozrazil bariéru ticha.

Zvedla jsem hlavu do svých myšlenek a podívala jsem, kdo to na mě mluví.

Nedokázala jsem věřit svým smyslů, protože jsem před sebou viděla stát už tak mnou opovrhujícího Jirku, idola pro kterého by většina holek vraždila.

´´ Co? Jo, už jsem se chystala jít nahoru. A co tu děláš ty? ´´ vysoukala jsem ze sebe zmateně.

Bylo mi stejně divný, proč se se mnou baví. Vždyť pro něj jsem byla vždycky jenom hora sádla, se kterou by v životě neprohodil ani slůvko.

´´ Chtěl jsem jenom bejt s tebou chvilku o samotě, tak jsem tu.´´ zasmál se sám svojí hlášce a pokračoval. ´´ Víš, chtěl jsem se ti nejdřív ze všeho mluvit  za ty svoje blbý řeči a fakt se za ně stydím...´´ sklopil pohled zpytavě do podlahy. ´´ A taky jsem ti chtěl říct, že tě mám rád.´´ začervenal se a prohlédl si mě od hlavy až k patě.

Kdyby mi tohle řekl přibližně před půl rokem, tak bych ho radostí objala kolem krku, ale teď?

´´ Krásný.´´ pronesla jsem klidně a lehce zatleskala. ´´ Tak teď ti nevěřím ani slovo. Nikdy si mi neřekl nic pěknýho a já jsem z toho měla komplexy, že jsem tlustá a hnusná.´´ na chvíli jsem se odmlčela, ale ocenila jsem to, že mě nechal pokračovat dál. ´´ Já nemám zapotřebí chodit s někým, kdo mě vidí jako špekatou cukrovkářku. Já chci někoho, kdo ocení mojí práci, moje ambice a hlavně kdo mě vidí jako krásnou. Takže? Jdi do háje a všímej si těch co  o to stojí.´´ dokončila jsem a povzbudil mě jeho zaražený výraz. Radši jsem si vzala svoje věci a bez jediného slova rozloučení jsem odešla.

Nevím přesně, co se dělo dál, ale když jsem tohle vyprávěla v našem klubu, sklidila jsem obrovské ovace.

Na otázku ´´Co je to cukrovka?´´ bych asi dnes odpověděla, že je to jistá zkouška.

Každý z nás si musí jednou projít nějakou zkouškou a nemusí to být zrovna cukrovka. Ale jedno vím jistě, je jen na nás, jak v ní uspějeme.

Vaše Nela

---