Konce a ignorace

Mezilidské vztahy je to největší co mě na tomto světě udivuje. Každý je jiný, každý trvá jinak dlouho, každé naše chování je ve vztazích jiné. Občas musíme však vztahy ze dne na den ukončit, i když nám to srdce nedovoluje. Kolikrát mě potkalo takové zklamání, že jsem musela rychle utéct a zapomenout. A to nikdy nepochopím. Jak to může takhle chodit? Každý ukončený vztah a ignorování se, mě neskutečně bolí. Nedává mi rozum, když některému člověku věřím natolik, že mu řeknu všechny mé pocity, ví o tom že se sprchuji pozdě a nemám ráda telefon v posteli, nedokážu pochopit když s někým žiju část mého života a najednou musím dělat jako by nikdy nebyl. Nikdy žádné pocity, žádné společné obědy, žádný polibek na dobré ráno a obejmutí před přáteli. Nechápu, jak to někdo dokáže, nechápu, jak to občas dokážu já. Bolí mě každá vzpomínka na slova, které jsem tomu člověku říkala, každá společná píseň a dotyk.
Jak můžou být lidi tak bezcitní a hodit vše za hlavu?
Jak můžou předstírat, že zapomněli, když nezapomenou?
Jak můžou přehlížet tvář, kterou donedávna milovali?
Jak můžou chodit přítomností bez svojí minulosti?
Jak dlouho budeme doufat, že se ten dotyčný vrátí zpět?
Proč se tolik všechno mění?

Proč je čas jít?