Poslední přání

Poslední přání

Možná si řeknete, že chlap jako já by měl teď sedět doma a prožívat ty poslední chvilky v objetí své snoubenky se slzami v očích. Přesně tak to asi dělá většina těch, kteří mají to štěstí a nenechají si je rovnou v nemocnici na smrtelné posteli. Já ale prostě nikdy nebyl jako ti druzí. Navíc nemám to srdce, abych řekl svoji rodině něco takového. Stejně to zanedlouho přijde. Proč by se tedy měli trápit o měsíc dřív? No, vlastně je to tak, že jsem to alespoň své snoubence říct chtěl. Víte co myslím, něco takového by se prostě asi mělo. Jenže potom, když jsem viděl ten její dobrácký úsměv a pohled…Něco se ve mně zlomilo, prostě to nedokážu. Chci, aby se se mnou poslední dny radovala a ne mě oplakávala.

Věc se má tak, že celou pravdu znám jen já a můj doktor. Je to dnes přesně týden, co jsem se dozvěděl o své nemoci. Vypadalo to jako obyčejný vysoký tlak, prostě jsem se chtěl jen zbavit dušnosti a nepříjemných pocitů na hrudi. Hlubší vyšetření ale ukázalo, že trpím vzácným druhem nevyléčitelné rakoviny srdečního svalu. Prý 1 – 2 měsíce a pak to půjde z kopce. „Bác“ a už je ze mě, dá se říct, formálně mrtvola. Sdělení diagnózy je asi právě ten moment, kdy se většině lidem zhroutí celý svět. Já mám ale to štěstí, že moje psychika je o stupínek výš. Samozřejmě to pro mě byla rána, ale já to ustál. Jak řekl můj doktor „jako socha svatého Václava“, což měl být asi vtip, ale mě to tedy moc nerozesmálo, protože kdyby řekl „jako socha“, tak je to alespoň kratší. Možná to bylo ale taky tím, že na mě šel opatrněji, protože každý velký vzruch by mohl způsobit můj konec.

Ale dost, teď už se musím soustředit na cestu. Za chvilku budu v hotelu a nechci někde špatně odbočit. Pavlína se mi ozvala asi tak před měsícem. Našla na internetu můj profil a začala doléhat, posléze mi nabídla i něco víc. Samozřejmě jsem ji bez uvažování odmítl, to bych přece své snoubence nikdy neudělal. Jasně, není to vždycky ideální, ale jsem slušný člověk. Jenže víte, když se dozvíte, že za měsíc umřete, začnete o mnohých věcech přemýšlet jinak. Nejsem zrovna ten typ, který by věřil na peklo nebo na nebe. No a i kdyby, stejně bych si v pekle moc neužil. Řekl jsem si tedy, že bych si měl alespoň těch pár posledních dnů trochu zpříjemnit. Nedívejte se na mě teď nijak zle, vezměte si to postupně. Moje snoubenka byla tou mojí první, jak se říká navážno. Dřív než před týden by mě nikdy nenapadlo, že bych se vůbec mohl kouknout na jinou ženu. Nikdy jsem ji nepodvedl. Musíte pochopit, že moje situace je naprosto bezvýchodná. Samozřejmě je mi to na jednu stranu i líto a mám výčitky, ale jsem chlap a můj pud mě před smrtí táhne kupředu. Navíc Pavlína je opravu krásná žena a tak bych po smrti určitě litoval, že jsem s ní nestrávil ani jednu vášnivou noc. Pár dnů zpět jsem se jí tedy ozval a ona souhlasila, abychom se setkali v hotelu a zažili spolu něco, na co budeme podle jejích slov „do smrti s láskou vzpomínat“. Celou věc mi ulehčilo také to, že moje drahá odjela ráno na služební cestu. Mohl jsem tedy bez zbytečných otázek vyrazit za svou chvilkou rozkoše.

Konečně u cíle, vystupuji ze zaparkovaného auta a vyrážím směrem k recepci. Teď doopravdy pociťuji nejistotu. Přeci jenom, kdyby se to má snoubenka dozvěděla, neodpustila by mi to ani po smrti. Ale co blázním, tohle se nikdy nedozví, já si splním svůj sen a potom můžu spokojeně umřít.

„Dobrý den, ve kterém pokoji najdu Pavlínu Kudlánkovou? Mé jméno je XY, měla by očekávat mou návštěvu…“

„Ano, slečna se o vás zmínila, najdete ji v pokoji 14. v 1. poschodí. Mám vám předat klíček.“

Vykročil jsem si tedy nahoru po schodech. Nejistota ze mě pomalu opadává a v myšlenkách se zaobírám jen jejím krásným tělem a doufám, že vypadá přesně jako na fotce. Jednu vášnivou noc snad přežiju, jen na to nespěchat a moje srdce to vydrží. Tak jako včera s miláčkem, pěkně pomalu a nic se nestane…

Stojím u dveří pokoje. Měl bych zaklepat nebo prostě odemknout?… Lehce zaklepu na dveře.

„Pojď dál, už tě čekám, je odemčeno.“ ozval se milý dívčí hlas z pokoje.

Opravdu bylo, beru za kliku a pomalu otevírám. Snažím se nasadit úsměv typu „jsem nad věcí“ a myšlenkami létám hluboko v jejím loži.

Ale ne! Co-! Co-! Cože?! Rozmlženým zrakem se snažím přesvědčit, jestli to co vidím, není jenom halucinace. Nedokážu tomu uvěřit. Na posteli v pokoji sedí v slzách moje snoubenka, vedle ní její matka a u dveří mě vítá zhnuseným pohledem její sestra.

„Ty kurevníku! Tohle byla zkouška tvojí oddanosti! Táhni!“ vykřikla nenávistně její sestra.

Po tom pohledu a slovech jsem se tak vylekal, až mě u srdce neuvěřitelně silně bodlo. „Já- Já-Já-.“ Snažím se ze sebe něco dostat. Najednou ale cítím slabost v levé ruce, půda pod nohami se mi pomalu ztrácí a mám pocit, jako bych padal do temnoty, ze které už se nikdy neprobudím…