Opilej endofiny

Možná denní realita...

...Okamžitě jsem přirazil dveře a zamkl je na dva západy. Pomalu při zvuku hlasu nadávajícího otčína, který se chtěl za každou cenu dostat dovnitř jsem propadal stále vetší depresi… Vnímal jsem jak kopal do dveří, řval a vyhrožoval mi, že jestli to neotevřu tak mi něco udělá a podobný kecy.    

Já jsem se zády opřel o dveře a pomalu jsem klesal k podlaze. Rozbrečel jsem se a měl jsem chuť mu vrazit nůž do zad,, nebo říct policajtům, ale copak jsem mohl  mámě udělat takovou ostudu?

Stejně by si on něco vymyslel a bych byl zase za absolutního magora…

Uběhla nějaká doba a nastalo ticho. Otčínovi už jako vždycky vyschlo v krku od věčnejch nadávek a tak se šel zase napít.

Já jsem se konečně odhodlal vstát ze země. Udělal jsem asi dva kroky a podíval jsem se na sebe do zrcadla. Měl jsem zrudlé a opuchlé oči od pláče.

Pohled do zrcadla je jako pohled do duše - hnusný a pravdivý.

Připadal jsem si už jako absolutní kretén. Nebavilo mě žít s pocitem, že mě nikdo nepotřebuje, s pocitem bezcennosti. Byl jsem jako další loutka, která čeká jenom, až se její dřevěné tělo rozpadne. Nesnášel jsem tyhle chvíle, kdy jsem zůstával takhle sám se sebou. Nebylo to tím, že bych byl zrovna nadšenej z velkýho počtu lidí. Spíš to bylo jenom tím, že mě vždycky napadaly hnusný sebevražedný myšlenky. Nedokázal jsem je nikdy ani bojovat na tož je přemoct. Neuměl jsem se ovládat…

Opakoval jsem svůj téměř každodenní rituál. Sklonil jsem se k prvnímu šuplíku od spoda a úplně ze dna jsem vytáhl žiletku. Byla ještě na ní zaschlá krev, kterou jsem minule nesmyl. Byla to docela prasárna, protože bylo takový pravidlo, abychom ty žiletky myli.

Mezitím jsem si vytáhl rukáv až k loktu. Zápěstí jsem měl samej šrám a jizvu. Věděl jsem, že fyzická bolest dokáže neuvěřitelný věci. Bolest je jako vysvobození z hnusných pocitů, je to kouzlo bez kterého by nikdo z naší party prakticky nežil. Byl to takovej motor, kterej nás hnal dopředu, ale víc pravděpodobný bylo to, že jsme tomu jenom věřili a skutečnost se nepatrně lišila od sladkých lží.

Pustil jsem vodu a žiletku jsem opláchnul pod proudem vody. Naneštěstí se mi její ostří zarylo do bříška ukazováčku.

Sykl jsem bolestí, ale nebylo to tak zlý. Otočil jsem kohoutkem a voda přestala téct. Na ukazováčku se mi objevila rychle zvětšující se kapka krve.

Nevěřil jsem na Boha ani na anděly, ale otec mě učil, že pokud nepoděkuju bohu bude moje duše bezcenná.

Položil jsem žiletku na kraj umyvadla a sepnul jsem ruce. Zavřel jsem ruce a konečně jsem neviděl nic než nekonečnou tmu.

V duchu jsem si odříkával modlitbu, která možná naznačovala mojí blbost, že se nedokážu postavit před vlastní problémy čelem.

Po krátké modlitbě jsem otevřel oči a zhluboka jsem se nadechl. Vzal jsme žiletku do pravé ruky a zaryl jsem jí do kůže. Nástroj po sobě zanechával jenom červenou čáru.

Konečně se dostavil i pocit sebeuspokojení. S dalšími zářezy se mi zvedalo sebevědomí a hladina endorfinů…

Po chvíli jsem žiletku položil celou od krve na umyvadlo. Pozoroval jsem stékající krev, která špinila čistě bílé umyvadlo. Krev, která mě zbavila bezcennosti a nevinnosti.

Věděl jsem, že se to nesmí, ale co jsem mohl dělat? Věčně se utápět v moři vzteku, slz a ryzí bolesti, která mnou projížděla jako nůž…

Já jsem už dávno nežil jen jsem tiše přežíval ve stínu těch ´´úspěšnějších´´, těch ŠŤASTNĚJŠÍCH!

---