Panika před úsvitem

 

 

Panická porucha se projevuje opakovanými záchvaty úzkosti (panické ataky), které nejsou omezeny na žádnou určitou situaci a nelze je předvídat. Typický bývá náhlý začátek. Rychle se prohlubují potíže jako bušení srdce, tlak na hrudi, závratě. Často se současně objevuje strach ze zešílení, ze smrti, ze ztráty sebeovládání. Postižení jedinci se obávají nástupu další panické ataky /definice - panická úzkost/ 

 Kapitola 1.

      Stala se mi taková podivná věc. Vlastně jinak, začaly se mi dít neobvyklé věci. Když jsem šla po ulici nedaleko svého domu, nakláněly se velmi nepřirozeně baráky Také chodník byl podezřele zvlněný. Napohled vypadal skoro normálně, ale pod nohama jsem cítila vyvýšeniny jako bych chodila po boulích. Chůze se mi stala dost složitou záležitostí a když jsem měla přejít přes silnici, opravdu se mě zmocnil strach, protože jsem si nebyla jistá, jestli je můj mozek vůbec schopen vyhodnotit správný okamžik pro bezpečné přejití. Když jsem tam stála a bála se, napadaly mě jen dvě možnosti. Buď jsem se zbláznila, nebo mám poruchu na mozku. Ani jedna varianta mi nepřipadala lepší, protože všechno se omezilo jenom na to… jak přejít tu pitomou silnici a uchýlit se domů do bezpečí známých stěn a věcí. Až budu doma, zkusím promyslet to, co se mi stalo a pak se snad uklidním.

 

     Manévr přes silnici se podařil. Napětí ale způsobilo, že jsem pak cítila naléhavou potřebu dotýkat se prsty zdí domů, abych se měla čeho chytit, aby mě něco vedlo. Má chůze byla nejistá jako na lodi. Kymácela jsem se, jako kdyby se to pode mnou vlnilo. Jako bych šla po zádech obrovské příšery, která se lehce vrtí, protože jí na zádech vyrostly baráky a silnice, zatím co si zdřímla. ¨

     Vpadla jsem do našeho činžáku a zamkla první dveře  Pocitově mi bylo už trochu líp. Pak jsem zamkla i mříže, které tam máme taky. Nevymyslela jsem je sice já, ale celkem mi to nevadí, že jsme tu jak v kriminále. Napadá mě, že mříže nejsou podstatné, když mám od nich klíče.

     Nosné zdi našeho domu mají sílu hradních zdí a já hned pocítila první náznak úlevy. Nohy na schody kladu opatrně, nemám jistotu v pohybu. Doposud jsem dýchala a chodila automaticky, nyní se musím soustředit, protože právě ty automatické funkce přestaly fungovat. Hotovo. Ještě dva metry k našim dveřím. Bezpečnostní zámek. Ještě obyčejný zámek.  Sakra všude samá zabezpečení a to ještě moc neulítáváme. Sláva, už jsem ve svém. Čekám nástup úlevy jako vždycky, jenže děsnej neklid zůstává. Chodím jako bez sebe po bytě a vůbec nevím co mám dělat, aby to napětí povolilo. Jdu si dát něco k pití, to by mi pomoci mohlo.

     Nalila jsem si maxipanáka. V podstatě něco jako dva velký panáky, takže asi decáka. Vypila jsem to naráz a nějaký efekt se přihrnul opravdu rychle.  Zdi se úplně elegantně narovnaly, podlaha vystřihla krásnou nenakloněnou rovinu a všechno nabylo klasických tvarů. Pohled na pravidelné hrany lednice byl velmi uklidňující.. Přestala jsem hluboce dýchat a plácla sebou na židli. V hlavě jsem měla jedinou stručnou otázku s obrovským otazníkem: „ Sakra, co to bylo? “
Nalila jsem si ještě jednoho maxáče , natočila jsem židli trochu stranou a položila si nohy na stůl. Pak jsem se zadívala na krásně pravidelný lednicovitý kvádr a zvolna  začala analyzovat situaci.

     Mám tedy nějak porouchanej mozek, protože žádné LSD, nebo jiné psychotropní látky jsem nepožívala. Na zahradě jsem dnes také nezacházela s žádnými jedy, protože jsem sázela skalničky a žádnej jedovatej druh tam nebyl. Takže když to jedy a drogy nejsou, musím mít poruchu ve své hlavě. Chacha, poruchu na svém přijímači. Maxáč už opravdu zabírá.

    No nic. Jedu dál.  V mozku je to přece křehký. Změť neuronů. No jasně. Neurony vypadají dost nespolehlivě. Mozek je hromada tuku a krve a tuk je taky dost neseriozní záležitost. Takže neurony obklopený mastnotou a jsou jich miliardy. Tedy doufám, že nejsem úplně blbá a mám jich hodně. V té změti neuronů se to nějak vyzkratovalo a blbnu z toho. Hejbaj se mi baráky a tak. Nebo mám v hlavě nádor a ten mi zrovna dnes začal utlačovat nějaký místa, kde se řeší rovnováha. Nebo nádor utlačuje místo, kde se vyhodnocují zrakové vjemy a tam právě došlo na problém. Blbě vidím a taky blbě cítím a neumím odhadnout, jak daleko je auto a jestli mě to přejede zleva nebo zprava. Uf. Sakryš. Napila jsem se panáka a cítila jsem jak se znovu vyplavený strach vzdálil někam stranou, jako když ho ten panák spláchnul hlouběji do podvědomí nebo čert ví kam.

 

 

 

 

 

 

   Jestli nemám nic s hlavou, tak tam musela být nějaká strašlivá patogenní zóna a děsivě to na mě zapůsobilo. Nějaká úplně úletová zóna a zamávalo to se mnou mocným způsobem. To je blbost. Chacha. Vybavila se mi vzpomínka na jednoho svého příbuzného, který se začal před lety patogenními zónami zaobírat a prý ho to tak vzalo, že v noci třeba i dvakrát vstal z postele a tu neviditelnou, ale pro něj hmatatelnou zónu odtlačoval od postele, aby mohl v pohodě zas několik hodin spát, než ta podivná siločára opět přijela na své obvyklé místo určení, kde on měl shodou okolností postel. Cha. No nic. Zóna to nebyla. Pochybuji,že jsem se právě dnes stala senzibilem. Patogenní zóna to být nemohla, protože by musela být veliká jak Praha a ještě okresy přiléhající. Byla to spíš patogenní zóna v mojí hlavě. Případně patologická nebo psychopatologická. Cha. To bude ono. Maxáče mi sice pomohly, ale na nic asi nebudu schopná přijít.

     Tlaky. Nebo magnetická bouře na slunci. To je blbost. Tak jsem třeba už v přechodu i když je mi asi třicet pět, nebo třicet šest. Jasně. To budou nějaký ty děsný stavy. Návaly a tak. Nervy a vypětí, hormony a ty další záludnosti. Nevím, jak vypadají ty návaly, ale mohlo by to být něco podobného. Všechno je pak jinak… nedá se to rozdejchat… ženy omdlévají a čichají osvěžující silice…No to je taky blbost. To by všechny ženský skončily v blázinci a to se mi nezdá. Vidím starší dámy, jak docela v pohodě nakupují, pracují a jezdí autem jako by nic.

     Udělalo se mi trošku nevolno. Najednou jsem si vzpomněla na to, jak jsem dnes řídila auto a jak strašně nesnesitelně mi začalo být, když jsem jela v dlouhé mírné levotočivé zatáčce. Měla jsem potřebu někde hned zastavit, protože se něco ve mně zaseklo. Nebo ani nevím, jak to popsat. Měla jsem dojem, že mohu způsobit nehodu, že se neudržím ve svém pruhu a že nemohu řídit dál. Pak se to sice vrátilo skoro do normálu, ale zůstala jsem vystrašená. Fuj. Udělalo se mi z toho znova trochu zle a dopila jsem panáka. Pohled na lednici a její dokonalé tvary zalahodil mým očím a spolu s panákem mi přinesl relativní klid.

     Posedlost to taky nebude, to mám nakoukaný z hororů. To vypadá jinak. I když… teoreticky by to tak mohlo být. Posedlým pak selhávají standardní smysly a vidí to, co vidí. Že by se mnou špásovaly temné síly? No, jistá křesťanka s mimořádně silným magickým myšlením mi vyprávěla, že jedna mladá křesťanská dívka byla znásilněna neviditelným démonem. Ta dívka měla ovšem prožitky, odpovídající znásilnění. Já si bohatě vystačím se svými křivými baráky a chodníky, zvlněnými jako moře. Myslím že tudy cesta nevede.

     Klíště a encefalitida?  Nevím přesně, jak se ta choroba projevuje, ale asi to může mít podobný průběh a já jsem klíště nedávno měla už regulérně zakousnuté. Ne jen tak nějak napůl. Už bylo úplně zahryznutý. Možná mě nakazilo a já jsem nyní nemocná a ten panák mě nevyléčí i když je mi momentálně docela dobře. Zkusmo jsem si vyšlápla na malou obchůzku bytem a dobrý. Konečky prstů jsem pomalu přejela po hranách lednice ani nevím proč. Pustila jsem si muziku a zase si sedla.

     No nic, nechce se mi teď prohledávat encyklopedie a koumat, jestli moje příznaky připomínají encefalitidu. Doufám, že se to do zítra vyloženě nezvrhne, přinejhorším mě zase čeká pobyt v nemocnici. Jedna moje teta měla prý zánět mozkových blan… prý také od klíštěte… a prý je od té doby na tom špatně. Nemohu bohužel posoudit, jestli na tom předtím byla lépe, ale fakt je, že je na tom celkem špatně. Nedávno jsem náhodou zjistila, že se bojí nepřinést do kostela květiny. Teta a její sousedky pravidelně zdobí kostel květinami. Jedna paní onehdy květiny nepřinesla a už je na pravdě Boží. Byla to nějaká rychlovka. Nepřinesla dekorace a do týdne byla na marách. Z tohoto hlediska je na tom moje teta opravdu špatně, ale pochybuji, že to souvisí s klíštětem. Na druhou stranu, nezdá se mi teta až tak zrychtovaná… Takže existuje naděje, že útok klíštěte přežiju jen lehce dezorientovaná.

     Před měsícem jsem ležela s ochrnutím levé půlky obličeje na neurologii. Měla jsem prý také zánět CNS. Možná to znamená zánět centrální nervové soustavy. Neumím si představit  zánět hlavy nebo nervů, ale něco v tom smyslu mi léčili. Ohluchla jsem na levé ucho, nemrkalo mi levé oko, nesmála se mi levá půlka obličeje. Když jsem jedla jogurt, rozplakala jsem se z toho, že ho nemohu důstojně sníst. Po čtrnácti dnech léčby jsem byla celkem v pořádku a mohla jsem se vrátit domů s varováním, že mám na sebe být velmi opatrná. V rámci různých vyšetření se zjistilo, že mám prý hodně nabouranou imunitu, řádí mi v těle cytomegalovirus a trpím momentálně různými alergiemi. Dozvěděla jsem se, že ten virus má v sobě skoro každý , ale u většiny lidí je v klidu a je neaktivní. Když se virus stane aktivní, tak zlobí a projevuje se to prý mnoha rozličnými způsoby. Mohlo by to s tím souviset?

     Dostala jsem léky na uzdravení imunitního systému a také jsem obdržela radu, že mám hodně relaxovat, dokonce se šetřit. Měla bych se vyvarovat stresu a měla bych to prý brát vážně. Naplánovala jsem si tedy období největšího relaxu a tím je pro mě práce na zahradě. Umím se neuvěřitelně dlouho kochat tvorbou květinových zákoutí.

 

     Také jsem si pročetla všechny možné informace ve své nové encyklopedii o chorobách a diagnózách. Knihu nemám dlouho. Zakoupila jsem tu největší encyklopedii v den, kdy jsem byla s bronchitidou u obvodní lékařky a ona mi suše řekla, že mohu zemřít na nějakou chorobu slinivky, protože jsem měla před půl rokem bolesti břicha. Prošla jsem pouze ultrazvukovým vyšetřením břišní dutiny a ona mi docela hrubě oznámila, že mohu zemřít. Nevěřila jsem jí a pro jistotu jsem si koupila tu obrovskou knihu. Kdyby mi to řekla jinak a nebyla to taková kráva, tak bych asi uvěřila. Nechtělo se mi začít vyrovnávat se se smrtí, raději jsem hned zakoupila nejlepší encyklopedii o nemocích a snažila jsem se najít si vlastní názor. Udělala jsem moc dobře, protože časem se ukázalo, že nemám smrtelnou chorobu, ale žlučníkové záchvaty. Ty skončily před dvěma měsíci, když mi žlučník vyoperovali. Operace také byla jedna velká legrace. Tolik přehmatů po sobě jdoucích jsem snad nikdy neviděla. Asi jsem zachránila život spolupacientce a možná i sobě. Stačilo jen použít hlavu a přestat slepě věřit, že se včas postará příslušný zdravotník. Nechci tím na nikoho nasazovat, opravdu si myslím, že to byla spíš nepravděpodobná souhra náhod.

 

   

 

     

 

 

 

 

 

     Začala jsem tedy jezdit autem na zahrádku, rozplývala jsem se nad sazenicemi květin a relaxovala jsem, jak nejlépe jsem dovedla. Myslela jsem si, že budu v pohodě. To klíště mě trošku rozhodilo, ale protože děs a úzkost nejsou moje parketa, zase jsem na tu potvoru zapomněla. Jenže dnes večer, pokochaná ze zahrádky téměř k blaženosti, zažila jsem podivný nával těžko zvladatelného strachu. Měla jsem tak svíravé pocity v hrudníku, že jsem se lekla, jestli to není infarkt, nebo jestli třeba i neomdlím. V knize jsem si infarkt nepročítala, ale z televize mám nakoukaný, že bolest v hrudníku je značná a vystřeluje třeba do levé ruky. Myslím, nebo spíš vím,  že jsem to tak neměla. V hrudníku byla jakási tíseň. A ta chůze na zvlněné ulici, to byla učiněná hrůza. Všechno se jakoby hýbalo. Nic nebylo rovné. Potřebovala jsem se alespoň očima přilepit třeba jen na mezeru mezi dlažebními kostkami, ale ani ty nebyly rovné. Rovný nebyl chodník, stromy u silnice, domy ani nebe. Mraky na obloze se navíc hýbaly a tím se to ještě zhoršovalo a nedalo se to najednou vydržet. Brr. Trochu se mi ten děsnej pocit vrátil. Lokla jsem si panáka a zadívala se na lednici.

     Je to jasný, takže se mi vrátil nějaký ten neurologický problém a možná budu muset k doktorům  znova. Doufám že se to obejde bez nemocnice a dostanu jen další prášky. Teď je mi dobře ale už mě to dumání nebaví.  Jdu se dívat na video. Nevím proč, ale znovu jsem přejela bříšky svých prstů po pravé hraně naší lednice. Je v tom něco hodně uklidňujícího. Napadlo mě slovo „ladička“.
Jako když chytím dobře tón. Dlouhej jasnej přesnej tón. Pěkná blbost. Kdyby mě tak někdo viděl jak hladím lednici. Chacha. Při mé nadváze by každý věřil, že hladím lednici ve dne v noci.

 

 

 

 

 

 

Druhý den

     Ráno jsem se probudila, bylo krásné nedělní dopoledne. Celá natěšená jsem se zvedla z postele a vyrazila směr obývák. Naprosto nečekaně mě ochromila taková závrať a neschopnost jít, že jsem se během několika vteřin dostala do paniky. Panebože, něco se děje! Malér, v horším případě průser. Sedla jsem si na postel. Chtělo se mi brečet z bezmocnosti ale neumím to. Jsem asi nemocná, totálně jsem zapomněla na ten včerejšek. Nechce se mi zase do nemocnice, ale když už nemohu chodit ani ve svém bytě….asi se fakt něco děje. Zkusila jsem znova odhodlaně vstát a normálně jít ke dveřím. Udělala jsem několik podivných kroků. Šla jsem zeširoka jako bych se sotva potácela na rozkymácené lodi. Něco v mozku žalostně selhalo a každé došlápnutí bylo nejisté a překvapivě šílené. Něco, co je jindy automatické a nevnímáme to… to něco se zcela zhroutilo a těch několik kroků ke dveřím se stalo hororovou výpravou do šílenství. Nemohu a musím. Chci jít do vedlejší místnosti. Vykonávám desítky disharmonických pohybů směrem vpřed a to vše za šíleného zmatku roztrhaných povelů mozku, který nedokáže koordinovat situaci. Jsem jak robot, který končí a zadrhává. Jsem jak vyzkratovaná.

     Manžel byl již vzhůru a hrál na playstationu nějakou hru. Tvářil se vesele a ten výraz okamžitě ztratil, když jsem mu řekla, že potřebuji zpátky do nemocnice , protože mám problémy a nemohu skoro chodit. V duchu jsem si zakázala pátrat, proč je naštvanej. Připadalo mu to přehnané a navíc jsme měli naplánováno jet k rodičům na chatu…. Přestala jsem ho řešit. Neměla jsem zrovna kapacitu na to, abych byla ohleduplná a rozmyslela si to. Neměla jsem prostě kapacitu zrovna na nic. Poprosila jsem ho mechanicky, ať mě odveze na pohotovost do nemocnice. V duchu mě napadalo, že by měl mít o mě starost a já mu zjevně lezu na nervy. Nicméně pevně jsem mu řekla, že sama tam jet nedokážu. Vadilo mu to, ale odvezl mě a já tu vnitřní roztříštěnost trošku ovládala tím, že jsem se při jízdě očima zachytávala pevných bodů jako jsou lampy a sloupy podél silnice. Očima jsem se na ty body doslova lepila, protože všechno bylo v pohybu a mě to dělalo neskutečně zle. 

      V čekárně se myslím za mě trošku styděl, ale za chvilku jsem zmizela na vyšetřovně a snažila jsem se nezabývat ničím jiným než chůzí. Lékař mě vyslechnul, prohlédl a bedlivě mě pozoroval, když jsem mu popisovala svoje obtíže. Blbě se mi to vysvětlovalo, protože jsem si myslela, že mluvím jako naprostý idiot. Řekla jsem mu o své nedávné léčbě , dokonce i o klíštěti a tak nějak jsem zmateně popsala, co se se mnou děje a dělo. Přidržovala jsem se trochu stolu a moje obtíže se zhoršovaly snad s  každou další minutou. Bylo těžké vydržet sedět. V celém těle jsem měla jakási  různá pnutí. Asi jako když si potřebujete protáhnout záda ale zároveň nemůžete zaklonit hlavu, protože jí musíte mít předkloněnou a zároveň musíte chodit a přitom se kvůli závrati nemůžete pustit stolu, protože padáte. Prostě šílená pakárna. Nepopsatelná nutnost pohybu a přitom neschopnost kormidlovat pohyby těla.

 

     Doktor se nakonec posadil ke svému stolu, otočil se směrem ke mně a řekl:
„ Vaše problémy nejsou povahy neurologické, jsou to nervy.“

No jasně, to chápu že jsou to nervy, ale nevím který – napadlo mě v duchu. 
To, že jsou to nervy, to je stejně hluchá informace jako kdyby mi řekl, že to je psotník. Když je něco od nervů, nebo od páteře, tak je to vždycky zakuklený. Nevěřícně jsem na něj zírala a nezmohla jsem se na žádné inteligentní otázky. Snažila jsem se být věcná a nijak to nedramatizovat. Jeho odpověď byla tak překvapující, že jsem nebyla schopná zapojit mozek k normální konverzaci. V očích jsem možná měla prosbu, jestli by mi to ještě trošku nevysvětlil. Jsem nějaká hysterka, nebo možná hypochondr? Mám se jít teda domu uklidnit s tím že jsou to nervy? Co si počnu?

     Lékař nejspíš pochopil že jsem mimo a že nevím nic o tom, co to znamená mít reálně nervy v kýblu. Řekl mi tedy, že takové věci se stávají, že jde tak zvaně o panickou úzkost a že mi to snadno dokáže. Navrhl mi, že mi píchne injekci proti úzkosti a během půl hodiny moje problémy s chůzí a závratěmi odezní. 
Chtěla jsem ji. Chtěla jsem ať to hned odezní a pak uvidím co dál. Píchl mi injekci a já jsem čekala a toužila jsem po jediné věci… totiž aby to opravdu odeznělo jak sliboval a já pak mohla v klidu přemýšlet o tom, co řekl. Zatímco on psal zprávu o mém vyšetření, já se vrtěla na židli u jeho psacího stolu a mé tělo začalo jakoby těžknout.

     Podíval se na mě, pokýval hlavou a v tu chvíli jsem se cítila trošku jako po náletu. I já jsem pokývala hlavou na znamení toho, že ho vnímám. Nebylo třeba mnoha slov. Řekl mi, že budu muset navštívit psychiatra a napsal mi doporučení. Pak jsem podivně přiblblá a unavená šla k autu, kde na mě čekal manžel. Bylo mi celkem jedno jak se tváří i když někde uvnitř to bolelo... . Ve svých myšlenkách jsem byla daleko od něj a hluboko v sobě. Informace o tom, že jsou to nervy, mě tak strašně překvapila, že se nedalo ani racionálně přemýšlet. Nepopsatelné pocity překryla příšerná a těžká únava. Odvlekla jsem se domů. Už jsem nepotřebovala rovný chodník. Šla jsem jak vyzkratovanej robot s jediným naprogramovaným cílem….spát, spát, spát.
A to je ta podivná věc, co se mi stala. Obličej jsem zabořila do polštáře a celé moje tělo zolovnatělo. Propadlo se do postele, jako kdyby mi na zádech zaparkoval parní válec a bylo mi to absolutně jedno.