Včera jsem dostala doporučení k psychiatrovi a já teď musím najít ordinací nějakého doktora Pádla. Není to doktor Pádl, ale Pádlo, což zní úplně jinak. Doporučení jsem dostala opět do vojenské nemocnice ve Střešovicích a konzultace byla možná ihned. Právě tady jsem ležela s tím zánětem CNS, což zmiňuji čistě pro vaši představu.

      Pořád mi to jede v hlavě. Nervy!.. Jak nervy? Já že jsem na nervy? Já, která jsem prý flegmatik jak poleno a říkali mi železná paní? Já mám přece železný nervy a jsem známá právě tím, že mě nic vážného nerozhodí. Není větší nadvěcák než já. Jsem vyhlášený kliďas. Já, která si dávám záležet, abych se vždy chovala jinak než slabošsky. Já, která nikdy nepanikaří. Já, která je za každých okolností při smyslech. Já a nervy v kýblu ? Jak můžu mít nervy v kýblu, když je snad ani nemám?! To mi někdo musí vysvětlit !!! Kdesi hluboko ve mě mi něco říká, že je to pravda a všechno předtím byla jen póza, nebo prostě jen touha být silná.

      Na chodbě psychiatrie bych se jindy ráda rozkoukala, ale mám co dělat s tím, abych došla na místo určení. Až mě doktor uvidí, tak mi určitě řekne, že se spletli a mám jít zase někam jinam. Třeba na ušní, aby se zjistilo, proč mám problémy s chůzí a rovnováhou. No jo, ale co ta včerejší injekce? Ta přece jasně ukázala, že se mi ulevilo od problémů. Rovnováhu jsem pak měla jak provazochodec, takže luxusní. Na druhou stranu mi na zádech parkoval několikatunový válec a usnula jsem jak zabitá. To vlastně bylo pozitivní, protože moje spaní je horor. Že bych opravdu patřila sem? Často se kamarádi smáli. až se za břicho popadali, když jsem jim vyprávěla veselé momenty z naší rodiny. Napadlo mě to tak nějak někde vzadu v hlavě - jako záležitost minimální důležitosti a přeci jen to hlavou proběhlo. Zajímavé.

 

Už to mám. Na cedulce na dveřích je doktor Pádlo a sestra Kohoutová.

„Pojďte dál.“ Vybídla mě sestra chvilku poté, co si vyžádala doporučení a kartičku pojišťovny.

     Lékař je docela mladý. Myslím, že mu je necelých třicet let. Ordinace nic moc. Kdyby to bylo předsálí pro rentgen, ani bych se nedivila. Suterénní místnost. Světlo jen stěží proniká skrze hustě olistěné větve stromů. Našedlé stěny, našedlý vzduch a našedlý lékařský plášť. Asi se tu dobře hovoří o našedlé depresi. On také vypadá takovej našedlej. S tou svou barvou by se hodil spíš na chemoterapii, nebo jiné vyloženě nezdravé oddělení. Přesto ta šedá dostává přeci jen přijatelnější podtón tím nazelenalým světlem. Nazelenalý obličej vypadá více přírodně než šedivě mrtvolný. No nic, to mě napadají zase pěkné kraviny, nejspíš jsem lehce nervózní.
Sestra podala zprávu doktorovi a odešla.

     Pádlo sedí na kolečkové židli, nohu má zaklesnutou do jednoho pootevřeného šuplíku stolu a otáčí se na židli zleva doprava a zprava doleva. S lehkým, téměř neznatelným úsměvem pročítá moji zprávu, nebo si ten jeho úsměv jen namlouvám, protože ho vidím jen z profilu a neznám zatím jeho výrazové prostředky. Ještě se na mě ani nepodíval. Opravdu se tváří, jako by četl něco vcelku zábavného. Nevím co je na tom tak humorného, ale je to lepší než kdyby se tvářil tragicky. To by mě asi vyděsilo a já už mám docela dost. Nakonec se možná všemu zasmějeme, zjistíme že to je super taškařice a budu se smát ještě v tramvaji cestou domů. To by bylo prima. 
„ Léčila jste se někdy na psychiatrii? Natočil se Pádlo i se židlí směrem ke mně a přímo se na mě podíval.

„Ne“ 
„Nikdy žádné vyšetřeni?“ ptá se on s úsměvem.
Jsem z něj docela překvapená.

     „Ne, nikdy“ odpovídám po pravdě. „Vlastně kecám. Byla jsem kdysi na dvou vyšetřeních, ale ne z vlastní vůle.“ Ta vzpomínka mě samotnou pobavila. Tahle story ho asi zajímat nebude. Nešlo o léčení, ani jsem dobrovolně nešla na psychiatrii pokecat si o svých trablích.

     Nadzvedl se zájmem obočí a čeká na vysvětlení. 
„Né z vlastní vůle?“ Ptá se Pádlo s veselými otazníky v očích. 
Teď to asi vypadá, že já si myslím, že jsem normální , ale někdo mě už dokonce dvakrát odvláčel na psychiatrii. Chacha. Takže před pár vteřinami čekal ženskou s panikou, ale teď to dostalo úplně jiný rozměr. Chce se mi tomu smát, ale raději se tady nebudu pouštět do žádných větších akcí. Hlavně nebýt za vtipnou. Myslím že by to vyznělo stejně dost křečovitě.

     „Když mi bylo dvacet, spáchala jsem trestný čin. V rámci trestního stíhání mě poslali na dvě vyšetření ke dvěma na sobě nezávislým psychiatrům. Asi předpokládali, že jsem na hlavu, když jsem to udělala,“ musím se usmívat při pomyšlení na to, jak teď asi vypadám.

     Doktor svůj tázavý pohled ještě umocnil. Obočí pozvedl ještě o patro výš. Nečekala jsem že to ještě jde. Na rtech má lehký úsměv spojený s očekáváním. Jako kdyby se ptal, tak copak jste to, milá dámo, vlastně prováděla?

     „Ještě za komunistů jsem se jednou řádně opila a pak jsem měla potřebu vyjádřit svoje názory na komunistickou stranu. Napsala jsem na jeden monstrózní komunistický transparent pár svých holých vět a to před budovou krajského soudu. Chytili mě přímo při činu a pak jsem byla souzena za to, že jsem hanobila přesvědčení komunistických stoupenců a to veřejně a pohoršlivým způsobem. Ti dva psychiatři měli posoudit, jestli jsem jen pitomá, nebo antisocialisticky zaměřená z přesvědčení. Případně měli posoudit, jak hluboká je moje nenávist k socialistickému zřízení. To se asi moc nepovedlo zjistit, ale na posouzení jsem byla.“

„ Aha.“ řekl Pádlo a pootočil se na židli doprava. Do ruky si vzal nějakou složku. 
„Nejdřív potřebuji, abyste vyplnila tento dotazník. Vezměte si to do čekárny, projděte všechny otázky a pak si popovídáme. Zbytečně dlouho nad tím nepřemýšlejte a zkuste napsat to, co vás napadne nejdříve “ 
„Rozumím,“ říkám si spíš pro sebe, protože i když vím jak to myslel, stejně začínám pochybovat o tom, že jsem schopná zachytit první asociace při jakékoliv otázce či nadhozeném slovu. Znám ty svoje pochody.

     Odrazil se nohou od stolu a s hlubokým předklonem mi podal papíry, aniž by spadl ze židle. Má tu židli opravdu zmáknutou. Odjel zase ke svému šedivému stolu, zatímco já jsem odpochodovala zpátky do čekárny. Vůbec nevím jestli je sympatizantem komunistického hnutí, protože řekl jen AHA. S tím jsem se ještě nesetkala. Vypadá to, že tady bude všechno jinak.

     Prohlížím si čekárnu a jak tak vidím, na neurologii to bylo skoro stejné. Je to nemocniční prostor stejný, jako o patro výš. Téměř totožný nábytek, stejné latexové omyvatelné stěny. Všechno je rádoby odlehčené neurotickými obrázky a vyloženě neestetickými květinami. Těch několik květináčů s rostlinnými troskami to tady hodně vylepší. Obrázky ani nejsou k tématu, ale já se v tom zatím nevyznám. Čekala jsem spíš znázornění depresí, či různých mišmašů z terapeutických dílen. Tady to však vypadá jak na dobročinném bazaru, kde se každý zbavil toho, co už doma opravdu nešlo pověsit ani do zahradní kůlny. Nejspíš mi ta výzdoba leze na nervy. Ale proč? Mám snad strach? Mám ho, vím, že mám strach o zdraví, ale nemám ho ještě z něčeho jiného? Proč tak filcuji toto prostředí?

      Projíždím dotazník a mechanicky vyplňuji. Bla bla bla. Tyhle problémy nemám. Tohle slovo ani přesně neznám. Tohle se ke mně asi nehodí a nepasuje to. Tohle nemám. Tohle se mi nestalo. Míváte špatné spaní? Ano. Sny… ano mám, hlavně špatné. Kolonka hororové sny po celý život - to tady nemají. Škoda, na poli hororových snů jsem mohla excelovat. 

     Sebevražda neproběhla. Pokus jsem nespáchala ani neplánovala. Ne, o sebevraždě nedumám. Ne, v rodině taky neproběhla. Deprese nemám. Zádumčivé chování - no to možná mám. Smutek asi ne. Pláč… nevím, prakticky vůbec nepláču. Ano, někdy mi do pláče je. Jsem vyrovnaná? Ano, spíše vyrovnaná. Atd.

     Smažím do dotazníku své asociace, ale s nějakým zpožděním si uvědomuji, že to nebyla až tak pravda. Před chvílí jsem napsala že nepláču. Pěkně kecám. Vždyť já mám slzy v očích každou chvíli. Nejčastěji u televize. Rozpláče mě skoro cokoliv. Dobro, zlo, laskavost, láska, cit, bezcitnost, panebože… dokonce i když jsem viděla spolupráci…. tak jsem musela odejít od televize a vyplakat se. Určitě jsem byla jediná, kdo plakal, když viděl spolupráci a nezlomné odhodlání mnoha inženýrů  v řídícím centru letového provozu. Jsem proto na hlavu? Asi jo.

     Léčil se někdo z rodiny na psychiatrii? Nebo chová se někdo z rodiny podivně?
Aha. Tentokrát mám co odpovědět. Tady by se něco našlo a tak začínám psát do kolonek.
Bratr - paranoidní schizofrenie. Léčen v této nemocnici. Bratranec léčen v Brněnské nemocnici, diagnózu neznám. Babička pokus o sebevraždu. No jo vlastně!!! Ta sebevražda by tu jedna byla. Teda pokus o ní. Dále je tu otázka, jestli má někdo v rodině podivné chování. No jo, no. Podle mě skutečně ano. Píšu tedy….Bratr. Matka. Bratranec. Teta. Další teta. Ještě jedna teta. Její manžel. Další teta. Mám už poslední řádek v kolonce. Dopisuji tedy , že podivné chování má prakticky celá rodina. Začíná se mi to vyplňování dotazníku nějak zvrhávat.

 

Otázka. Jste-li v manželství nebo v partnerském vztahu, jak by jste popsali váš vztah?
„Abnormálně dobrý vztah“ nasmažila jsem do kolonky bez přemýšlení, dokonce s  lehkým pocitem hrdosti.

     Trochu se mi nelíbí to slovo "abnormálně". Měla jsem tam napsat spíš neobvykle, nebo výjimečně dobrý vztah…. ale co, čmárat v tom už nebudu. Po té, co jsem svou rodinu popsala jako klan psychopatů, cítila jsem asi za správné vypíchnout kvalitní vztah s manželem. Jako že " MY" do toho panoptika nepatříme. Že jsme jako v pohodě. Další otázky jsou už rutina a divila bych se, kdyby to všechno někdo četl. Hotovo.

 

 

     Opět prohlížím obrázky na stěnách. Trochu se to se mnou motá, ale dá se to rozchodit. Nemusím se ani přidržovat, prostě mě to jen nutí chodit, protože nevydržím sedět. Není to ale nervozita, kterou nějak znám a také mě nutila třeba chodit. Je to spíš jako totální neschopnost sedět a to z nějakého neznámého důvodu. Slovo pnutí mi přijde vhodné, jenže to je tak vše, co mě k tomu napadá.

     Pro dotazník si přišla zničehonic zrzavá sestřička, která se tu doteď ani nemihla. Když jsem jí ho předala, automaticky jsem si pak sedla, ale vystřelila jsem ze židle jak pružina. Ano, nevím jak to nazvat slovy, ale pohyb působí jako ventil. V sedě se to prostě nedá vydržet. Ten přetlak je nepříjemný a nepopsatelný. Dalo by se říct, že mám nutnost pohybu.
To je ale děsné zjištění. Tak nakonec se ze mě stane magor a to jsem pořád přemýšlela o tom, čím bych se měla stát, aby můj život měl smysl.

     „Pojďte dál.“ zvolal doktůrek napůl otevřenými dveřmi mezi ordinací a čekárnou. Nejspíš mluví na mě, protože nikdo jiný tu není. Tak tohle mi hlava bere ještě celkem normálně, Když tu nikdo jiný není, volá asi mě. To je logické. No vida, nejsem na tom tak zle. Musíš si Soňo věřit a přestat s tím dramatizováním. Máš jen nervy v kýblu a takhle se to možná projevuje. 

     Sedla jsem si na své místo bez vybídnutí. Jindy dělám větší zdvořilostní tanečky, ale mám pocit, že tady na nějakém tom detailu nesejde. Doktor se zase otáčí na židli a listuje si v mém dotazníku. Nesměje se, ani se netváří vážně. Vnímám z něj jen soustředěnost. Není pohoršen, není ani v šoku, není ani unuděn, není ani pohnut soucitem či lítostí. Opravdu to čte a přemýšlí. Jsou to prostá fakta odpovídající tomu, co nejspíš očekával. Prima. Uvidíme co z něj vyleze.

     „Uděláme to takhle.“ přijíždí ke mně náhle. Přifrčel tak rychle že mu to odválo vlasy z vysokého čela. Dalo by se říci, že rozčísnul hustý vzduch této šedivozelenavé místnosti. 

     „Jedná se o ataky panické úzkosti. Abyste mohla relativně normálně fungovat, předepíšu vám prášky proti úzkosti. Máte nějaké problémy, které si asi momentálně moc neuvědomujete, ale ty úzkosti pramení z těch nevyřešených problémů. Prášky. které budete užívat vám pomohou čelit strachu, který asi z něčeho máte."

     Jsem ticho jako myš. Mám naprosto koženou tvář. Sedím jak dokonale vytesaná socha. 
On čeká na moji reakci. Koukám na něj a nejspíš čekám, že mi ještě řekne něco důležitého. Možná něco, co by mi pomohlo pochopit to minulé. Například jak je možné, že mám z něčeho strach, když o tom vůbec nevim. Mám momentálně zablokovanou hlavu. Chápu sice co říká, ale vůbec nechápu, jak je možné, že to říká zrovna mě. Kdyby to říkal někomu jinému, tak bych to brala jako divák normálně, ale to, že to říká mě. mi připadá úplně nenormální. Jak je možné, že tady mluvíme o tom, že JÁ mám nějakej strach, když JÁ zásadně strachy nemívám? Zdá se mi. že řekl totální ptákovinu a zároveň tuším, že to bude pravda.

     Nejhorší je, že on se na mě dívá a nejspíš chce, abych něco řekla. Jednoznačně kouká a čeká.

     Já taky koukám a čekám. Nejspíš doufám, že mě něco napadne. Nejlépe něco duchaplného, nebo vtipného, nebo duchaplně-vtipného. To by byla nejlepší kombinace.

     „Abych pravdu řekla, jsem dost zaskočená. Skoro užaslá. Kdyby jste mi řekl že mám nádor na mozku, připadalo by mi to více k věci. Ale představa, že trpím nějakými strachy a samotný fakt, že jsem na psychiatrii …. to je hodně velké překvapení. Nerozumím tomu.“ Vysypala jsem na Pádlo celkem popravdě a bez ohledu na duchaplnost,
     Potřebovala bych čas na konkrétní diskuzi o tom, jestli je možné, abych měla nějaké neurčité strachy a paniky.. ale on si mluví vesele dál. Situace se naprosto zvrhává. Nutně to potřebuji probrat detailněji, abych si mohla udělala názor, ale není čas. Pádlo v podstatě odpovídá za mě.

 

     „Nejspíš to bude trvat déle, než se příčiny vyjasní a já vám momentálně nenabízím terapii. Pokusím se ale vysvětlit smysl, nebo účinek těch léků,“ mluví celkem zapáleně doktor a přijel na židli těsně ke konferenčnímu stolku u kterého sedím i já.  Vytvořil si ze svého pracovního stolu a tohoto stolku jakési pracoviště s přirozenou bariérou mezi sebou a pacientem. Míru přiblížení dokonale zajišťuje on sám. Přijede, kam je třeba a kdy je třeba. Když přijede a nakloní se, dostává se téměř na hranici mé osobní zóny… tedy asi jeden a půl metru od mého obličeje.

     „Představte si, že najednou potkáte tygra. Místo abyste reagovala na vzniklé nebezpečí, budete strnule stát a nezmůžete se na žádnou akci. Budete úplně ochromená, ačkoliv situace se může vyvíjet jakkoliv. Neznamená to, že setkání s tygrem nutně znamená masakr a neodvratný konec. Když budete užívat tyto léky, budete akceschopná. S tou situací se můžete pokusit něco udělat. Můžete utéct, vylézt na strom, nebo na tygra zařvat, nebo jinak zabojovat…. To je celkem jedno, ale zbaví vás to té strnulosti ze strachu.“

 

     Nevím jak čumím, ale i když jeho vysvětlení teoreticky chápu, stále jsem šokována tím, že se bavíme o mém životě a nějakých přeludech rozměrů tygra. Doktor ale vcelku nadšeně mluví dál. Vypadá to, že má svou práci opravdu rád. Možná i příměr s tygrem používá rád, ale mě ten tygr zatím moc nesedl. Tygr je docela slušná obluda, pamatuji si ho ze ZOO. Bez plotu na tygry bych se tam nikdy nepoflakovala. Dokonce i lev mi připadal proti tygrovi v pohodě a pěknej. Asi musím fakt bláznit.

     „A ještě jeden příměr vám mohu říct.“ Pokračuje doktor, protože asi vidí, že jsem nechápavá. Jsem mu za to vděčná, protože v tomhle případě budu potřebovat nejen hodně příměrů, ale i hodně informací celkově. Nemám ráda zbytečné vysvětlování, ale nyní mám velkou potřebu. Takhle mimoň jsem si už dlouho nepřipadala. Dnes si asi budu muset pročítat tu encyklopedii. Například pojem panická ataka nesmím zapomenout a vyhledám si to i na internetu. Pro jistotu.

     „Dejme tomu, že máte přejít po třicet centimetrů širokém silném prkně. Za normálních okolností, když to prkno bude položené na zemi, budete po něm spolehlivě chodit tam a zpátky a ani jednou nezavrávoráte. Jenže když to prkno bude položené mezi dvěma mrakodrapy, nebo bude položené jako most mezi dvěma skalami nad propastí, tak to prostě nepřejdete, jelikož budete naprosto ochromená hrůzou. Ty prášky vám to pomohou ustát. Vybalancovat situaci.“

     Říká mi to opravdu nadšeně. Má radost, že má takové dobré léky, které mi pomůžou přejít propast a budu v POHO. Taky se mi to zdá fakt dobrý. Ty brďo. To jsou asi hodně dobrý prášky. Nevím ale, proč bych měla chodit po prkně nad propastí, nejsem blázen. Nic takového přece nepotřebuju. Stačí mi, když zvládnu mírně levotočivou zatáčku v autě. Nehodlám si hrát na supermana. Já žádnej adrenalin nemusím. Na takové prkno nevlezu ani když bude mezi barákama na úrovni prvního patra - leda že by tam třeba hořelo a musela jsem někoho, nebo sebe zachránit. Jinak tam prostě nelezu, takže nepotřebuju ani prášky na takový situace.

     Chápavě pokyvuji, jako že rozumím, jenže rozumím bohužel jen tomu principu. Momentálně totiž myslím na tygra. Takže já se možná dívám až na stoličky v otevřené tlamě tygra a vůbec to nevím? Co když je to blbost? Co když je přede mnou hodný tygřík a já už si přehnaně myslím, že zírám řvoucímu tygrovi až na mandle? Tady něco nehraje. Sice to asi patří k věci, ale tyhle duševní pochody si nechám až na potom. Tedy přesněji, až odsud odejdu. tak si to v klidu promyslím. Teď nejsem schopná přijmout žádný závěr, ať už ho zformuloval kdokoli.

     „Podle toho, co jste popisovala, nemáte zatím ani žádné tušení, co a kdy Vás zúzkostní. Doporučoval bych prášky s delší účinností. Předepíšu vám tak zvaný dlouhodobý xanax. Když si ten prášek vezmete, bude mít pozvolnější nástup, ale účinek vám vykryje prakticky celý den. Potom jsou stejné prášky s krátkodobým účinkem. Reakce a úleva přijde rychleji a s ohledem na vaší aktuální situaci vám je předepíšu pro jistotu také. Zatím středně silnou dávku. Normálně budete užívat ty dlouhodobé xanaxy a kdyby se dělo něco, co nelze ustát, vezmete si jeden ten rychlejší, ale krátkodobý.“

     Pevně rozhodnut odjel z okraje mé osobní zóny a rozjel se ke svému stolu. Začíná psát recepty, já jen tiše sedím překvapena tím, co jsem slyšela. Myslela jsem, že zblajznu prášek a budu v klidu. Vypadá to, jako když mě čeká nějaký boj. Budu sice v klidu pod prášky, ale pak přijdou možná ještě momenty, kdy budu potřebovat okamžitě další prášek na potlačení záchvatů paniky. Takže jedna zbraň je sice dlouhodobá, ale ještě budu potřebovat něco. co mi pomůže čelit konkrétním krátkodobým atakům. Dostávám výzbroj a výstroj na něco. Je to možné? Chápu to vůbec správně? Mám tu kolem sebe tygra, či tygry a já potřebuji zbraně v podobě prášků? Samo o sobě mi to přijde šílené, ale budiž.

     „Napíšu vám léky na tři měsíce. To je dostatečná doba na to, aby jste mohla něco začít se sebou dělat. Když nebudete hledat zdroj svých problémů, budete časem chtít opět prášky a vaše problémy nebudou řešeny. Je to jen dočasná výpomoc a ty léky jsou při dlouhodobém užívání návykové. Takže pamatujte na to, že máte potíže, které je potřeba postupně řešit a léky vás natrvalo vašich obtíží nezbaví. Když budete od svých zdrojů problémů utíkat, časem budete potřebovat více prášků a podle toho poznám, že problémy trvají a vy s tím nic neděláte“.

    Připadám si trapně. Mám strach z tygra. Nevím, co je tygr a jestli to nevyřeším, budu tady žebrat o prášky. Cítím se vinna vlastním selháním už předem. Napadlo mě, že si připadám jak v blázinci. Mluvím s mágem, dal mi za úkol do roka a do dne najít příšeru, pak jí přemoci a místo meče a štítu dostanu prášky. Když vyhraju, budu pašák, když prohraju, budu závislá na práškách a prokletí bude trvat dál.

     „Souhlasíte? Nebo  chcete  začít řešit problémy s vašimi úzkostmi jinak?“
Vůbec mě teď nic nenapadá. Ani nevím jak jinak. Já jen vím, že jsem dostala za úkol hledat tygra a jestli jsem doposud nebyla paranoidní, tak nyní s tím mohu vesele začít.

      „Jsem z toho trochu mimo, ale souhlasím. Jestli mi ty prášky pomohou k tomu, abych nezastavovala v autě s hrůzou z neznáma a jestli se baráky na ulicích nebudou hýbat, tak ty prášky chci. Mám ale i nutkání se vás zeptat, co by mohl být ten tygr. Protože i samotný příměr o nějakém neznámém tygrovi mi nahání další strach. Je to jako strach z eventuálního dalšího neznámého strachu. Teď už si připadám jako naprostý debil proto, protože mám strach z eventuelního dalšího strachu. Já vůbec nevím, co s tím,“ rozkecala jsem se najednou, protože cítím že naše sezení končí a já jsem totálně zmatená a bez informací. Jsem zatím bez rady, bez vodítka a vím, že odejdu v totálním chaosu. Budu se bát toho, že už nerozlišuji ani zásadní věci. Teď si třeba začnu namlouvat, že mám strach z dopravních prostředků, protože se mi to odehrávalo i v autě a půjdu pak domů pěšky.

     Podíval se na mě, jako by se chtěl ujistit, že jsem opravdu bez jakéhokoliv tušení. Zakoukal se vyloženě pátravě do mého obličeje a hledal jestli něco hraju, nebo jestli jsem opravdu tak ztracená. Bylo v tom pohledu něco jako rozvažování s otázkou, zda mi může, či nemůže něco říct. Tím jsem si jistá, jako ničím jiným, co zde právě proběhlo.

     „Já bych to tipl na to abnormálně dobré manželství, “ řekl náhle a upřeně se na mě díval.

     Zkameněla jsem i se svojí šedivou židlí. Mysl mám celou dobu otevřenou, ale jeho slova byla jako obrovský balvan, který uzavřel vchod do mojí hlavy.

     Jasně. Ta moje odpověď v dotazníku na téma manželství. Myslela jsem, že se bude vrtat v tom, že jsem celou rodinu označila za duševně narušenou. Ale tohle? A přesto mám drtivý pocit, že řekl nějaké obrovské tabu. Ani nelapám po dechu. Jsem jak kus skály, která se uzavřela a dýchat netřeba. Skála přece nedýchá. Nebo určitě ne často jako člověk.

„Proč myslíte?„ Ptám se už nadbytečně, protože to nějak tuším.
„Možná se pletu, ale to je zkušenost. Když lidé odpoví v takových superlativech jako vy, tak právě tam je obvykle zakopaný pes.“

 

 

     Potřebuji ven a o samotě o tom všem přemýšlet.  Doktor už píše recept, šedivost někam zmizela. Pádlo je docela nadšenej a já jsem si nyní vzpomněla na Medůzu. Kdo jí pohlédl do tváře, ten zkameněl. Kdo se na ní potřeboval podívat, když měl za úkol jí zabít, ten musel použít zrcadlo, protože přímý pohled na ní byl smrtící, konkrétně zkaměňující, nebo jak to sakra říct. Taky Lotova manželka zkameněla, když se otočila zpátky při útěku ze Sodomy… ale tam to řídil Bůh a do toho nevidím vůbec.
Tak to jsou mé asociace, nic použitelnějšího v tuto chvíli nemám.

      Automaticky odpovídám na dotazy ohledně rodného čísla a zdravotní pojišťovny.  Vím jen, že mám ty léky užívat tak a tak a do třech měsíců se zastavit. V případě zhoršení obtíží se mám dostavit neprodleně. Nevím přesně co je zhoršení problémů, ale předpokládám, že by mi mohlo hrábnout ještě o něco víc. To se asi týká i případné sebevraždy, nebo jiných úletů a úniků. OK. Mám dojem, že bych měla položit asi tisíc otázek. Zvídavost mám v povaze a vždycky se snažím být IN. Myšlení mi však drhne a toužím se jen dostat ven. Ještě minutku a budu pryč. Sednu si pod ty ševelící stromy a najdu si chvilku pro sebe a své myšlenky. To, co tady řešíme, je zcela mimo rámec, ve kterém jsem se doposud pohybovala. Jsem opravdu nejen překvapená, ale i vyděšená.

     Měla bych zavolat manželovi. aby věděl že jsem v pořádku. Vlastně jinak. Měla bych mu zavolat, aby věděl, že zase nepůjdu někam do nemocnice a normálně jdu domů. Nemohu totiž říct, že jsem pořádku. Mám pocit, že to, co se stalo vůbec v pořádku není, ale jsem na to sama. Co mu tedy řeknu? Mám mu říct, že je vše O.K. , pouze dostanu nějaké prášky proti tygrům? Připadám si divně, protože nevím jestli ho to zajímá. Asi ano, ale nevím v jakém smyslu. Má o mě starost? Nic tomu nenasvědčovalo. Spíš byl nasranej, že se zase děje něco mimo rámec. Ale já teď nejsem schopná přemýšlet nad tím, co je to ten rámec. Jaký mám vlastně důvod mu neprodleně volat? Nakolik ho to zajímá? To opravdu nevím.

 

     Na chodníku mezi jednotlivými budovami nemocnice jsou barevné tečky. Jakési značky, které mají vést zmatené pacienty z bodu A do bodu B. Takové modré, zelené a žluté turistické stezky po krásách nemocnice. Když jsem tu byla minule, tak jsem ty značky na chodnících nechápala. Nyní to ale vidím jinak. Najednou mají smysl i pro mě. Jsou takové psychické stavy, kdy se člověk na ty značky očima přilepí rád a pak se posune z bodu „ P “.  jako psychiatrie, nebo „O“. jako onkologie do bodu „V“ .východ, či vrátnice. Vůbec nevím, jestli je to takto zamýšleno, jsem příliš unavená tím vším co jsem slyšela a zažila. Takže připouštím, že je to s těmi body a trasami úplná blbost.

     U východu z nemocnice je lékárna a když se tak na ní dívám, vyberu si svoje léky hned. Na co čekat? Prášky se teď stanou mojí výbavou pro přežití. Už se vidím, jak je nosím v batůžku a urychleně je štrachám ven, zrovna když se obluda chystá k mohutnému skoku. Ježišmarja, nesmím nad tím takhle přemýšlet. Jsem úplně pitomá a ještě k tomu zblblá z hororů. Mám moc bujnou představivost a jsem vylekaná.

     V lékárně dostávám dva druhy krabiček. Ten dlouhodobý xanax je docela velká tableta a protože je ráno, mělo by to tedy za půl hodiny zaúčinkovat a mělo by mi to pokrýt návaly úzkosti na celý den. Fajn. Jdu do toho. Uvidíme jestli to bude lepší … ale radost z toho nemám.

     Zobla jsem si tabletu hned před lékárnou a připadala jsem si jak cukrovkář, potřebující inzulín, nebo jako srdcař, který rychle zhltne svůj nitroglycerin, když už si ho bere infarkt. Brzo by to mělo začít účinkovat. Doufám, že se nebudu cítit jak včera… myslím s tím válcem na zádech. Cukají mi nervy v levé tváři. Cítím záškuby u oka, u toho oka co bylo nedávno ochrnuté a musela jsem si je pravidelně promazávat mastičkou, aby mi nevyschlo a neoslepla jsem. Mám strach. Ano, teď mám strach a cítím něco jako pud sebezáchovy. Musím bojovat, aby mě tohle nesemlelo.

 

     Dobře. Nejsem v pořádku. Nevadí. Překonala jsem jiné věci, překonám i tohle. Myslela jsem, že jsem na tom psychicky „ ABNORMÁLNĚ“ dobře. Chacha. No vypadá to, že jsem se spletla. Propadla jsem se na úplně jinou úroveň. Fajn. Doufám, že alespoň v této úrovni budu tzv."na úrovni"i a budu seriozní NEUROTIK. Ne nějaký béčko. Koukám , že ctižádost mi zůstala. Tak nějaký počinek pro budoucnost bych měla. Budu aktivní a se svými problémy se poperu směle. Bez bázně a hany a s optimismem. Budu statečným bojovníkem a neohroženě se postavím neznámým strachům.

      Vida. Zdá se, že prášky zabírají. Myslím, že čistý optimismus jsem nevyprodukovala ještě nikdy. Jenže to jsem ještě měla strachy z různejch tygrů a tak. Teď tady můžou lítat klidně tyranosauři, mě je to jedno. Klidně na ně budu drzá a dám jim přes držku. Ty prášky jsou teda něco !!! Odhodlaně kráčím k tramvaji za plného městského provozu. Úplnej Arnold v kombinaci se Silvestrem a těma dalšíma pašákama.

 Uplynuly tři měsíce, které jsem ustála jen s podporou prášků. Xanax zapůsobil opravdu silně. Byla jsem hodně unavená, mohla jsem však fungovat, takže v tomto ohledu měl doktor Pádlo pravdu. Zvládala jsem jezdit autem, chodit po Praze, mohla jsem dělat všechny normální a obyčejné činnosti. Ale celkově se rozjel nějaký záhadný proces, který nelze dobře popsat. 

     Někde uvnitř probíhalo něco, co mi asociovalo štěpení atomů. Ty atomy byly moje myšlenky a štěpilo se celé moje já. Myšlenky se chaoticky vynořovaly, aby zas rychle mizely, pocity vznikaly a zanikaly. Pral se ve mně rozum, morálka, vštípené hodnoty a svědomí. Můj vlastní rozum se rozpliznul a neměl hranice, takže nic kloudného se z toho postavit nedalo. Tedy nic pevného, za čím bych si mohla stát. Na stejnou věc jsem se mohla podívat vždycky z jiného úhlu a záležitost se jevila jinak. Dalo by se to přirovnat k dívání se do krasohledu, Všechno se stalo částečkami a pokaždé se to složilo do jiného obrazu. Bylo mi celkem jedno jak se to mění. Někdy jsem se na to se zájmem dívala, jindy jsem od jednoho pohledu přešla lhostejně k jinému... snad i zajímavějšímu obrazci.

     Prášky mě spolehlivě zklidňovaly. Když jsem je v sobě neměla, dříve nebo později nečekaně přišla jakási psychosomatická křeč podobná infarktu. Nejsem odborník v těchto pojmech, myslím ale, že se to tímto způsobem vyjádřit snad dá. Když mě něco nečekaně semlelo a opravdu jsem si v zoufalství rychle vzala prášek, musela jsem čekat až nastoupí účinek a pak jsem z prožitého děsu a pod vlivem léku cítila těžkou únavu a vyčerpání. Lehla jsem si třeba s naléhavou touhou spát, ale většinou jsem neusnula, protože jsem v napětí byla i nadále. To celé bylo překryto podivným chemickým klidem. Mohla jsem jen pasivně pozorovat co se mi honí hlavou. Je nepříjemné nespat když potřebujete a stejně nepříjemné je být grogy, když potřebujete fungovat.

     Moje psycho bylo občas podobné sopce, která zničeho nic vybuchla mohutnou erupcí chaotických myšlenek a některé z nich byly palčivé jak magma Ničivá energie prýštila do nebes a pak to vše stékalo ve vědomí do základů mé osobnosti, kde snad kdysi byla úrodná půda, ale to vše se měnilo v poušť. Magma se hrnulo dál a dál svojí silou a nebyla po ruce síla, která by to mohla zastavit. Vše se dělo svojí vlastní setrvačností, ale prášky mi dovolily dívat se na to téměř nezúčastněně a neskočit kvůli tomu z mostu. 

     Pohled do mého myšlenkového světa byl jako pohled do vřící polévky. Dívala jsem se do velkého kotle s bublající horkou vodou a ten var stále vynášel na povrch kotle různé ingredience. Tady vybublala mrkev, tady celer, těstovinová písmenka skládající se občas do slov a významů, které zase hned zapadly a na povrch vyjela kedlubna s novým kořením. Něco neuchopitelného, nahodilého a prudce se zmítajícího. Byla to však moje „vařba“. V té polévce plavala má matka, otec, manžel, vzpomínky všeho druhu a myšlenky, na kterých mi v různých dobách záleželo. 

     Bezmoc je hrozná a ten pohled do kotle se mi vůbec nelíbil. Naháněl mi totiž strach. Né ty jednotlivé kousky mrkve, petržel, nebo pěnivé bochánky z majoránky a másla. Jednotlivé kusy jako bych znala a nebylo v nich žádné nebezpečí jedovatých hub, nebo něčeho podobného. Strach mi naháněly zničehonic vynořivší se obrazce. Kombinace nahodile vzniklé. Podivné útvary z obyčejných ingrediencí, bohužel s děsuplným účinkem či efektem. Lépe to popsat nedokážu.

     Jenže všechno hned mizelo ve varu a nebylo možné si prohlédnout žádnou z těch strašidelných kompozic. Nemohla jsem se odvážně podívat na to, co mě leká a přitom mě něco sakra lekalo. Musela bych mít schopnost si to zapamatovat, jako něco důležitého a pak se k tomu vrátit za účelem analýzy. Já bych na to odvahu měla, ale nešlo to zachytit. To bych musela mít nějaký svůj duševní foťák a pak to bliknout zrovna v tu správnou chvíli. Se zachyceným okamžikem bych měla později možnost  k danému momentu vyvolávajícím strach se vrátit. Tady vidíte, jaké blbosti se mi honily hlavou.

     Místo duševního foťáku, který nemám, pořídila jsem si obyčejný papírový sešit. Chtěla jsem si důležité věci psát. Nešlo mi ani o analýzu, či potřebu něco vysvětlit. Potřebovala jsem si psát co dělám, proč to dělám, co plánuji na zítra a proč to plánuji a jestli jsem udělala to, co jsem si naplánovala předtím. Potřebovala jsem se něčeho držet. Určitě mi ten sešit začal plnit funkci kotvy.

      Nyní musím jít na kontrolu k lékaři, protože tři měsíce utekly. Cítím velkou potřebu vykecat se, ale obávám se, že to nepůjde. Tento lékař se mnou moc hovořit nebude, ale i to málo, co přinese jeho reakce, mi snad pomůže.

      „Za minutu můžete jít dál, pan doktor si jen něco dopíše,“ říká mi ta zrzavá sestra z ordinace a někam odchází. Nedívala se na mě přímo, takže s jistotou nevím jestli mám jít do ordinace já, nebo ten zmatený člověk v rohu místnosti. Házela očima na mě i na něj. Ten muž ale snad ani neposlouchá. Trochu mě jeho stav znepokojuje. V hlavě má také svoji polévku, ale čert ví, co se mu tam vyplavuje a jakou kontrolu nad tím ještě má. Já nemám prakticky žádnou, Vypadá na to, že svůj vnitřní var už ani nesleduje. Už tím jenom žije. Jen se tím nechává unášet. Nebo se pletu a myslím si, že on je magor a já ne. Možná je to právě naopak. Možná by bylo nejlepší, kdybych přestala přemýšlet nad blbostmi, jenže ono to nejde vypnout. Třeba se mi to jednou vypne samo, přepálí se pojistky, pak budu mít klídek a budu žít okamžikem. Právě takhle totiž ten pán vypadá. Pobavila mě myšlenka, že dosáhl nejvyššího umění života. Třeba i mně to definitivně přepne a budu žít teď a tady.

  Soudím že minuta už utekla. Nechci se zachovat jak frontová bojovnice, takže pána oslovím.

     „Vy jste tu byl přede mnou, nerada bych vás předběhla,“ říkám dostatečně nahlas, aby mě pán zaregistroval. Právě si zaujatě prohlíží boty.Prudce zvedl skloněnou hlavu a podíval se na mě překvapivě jasným, pohotově účastným pohledem.

    „Ne, děkuji, já tu jen čekám na manželku,“ odpověděl příjemným hlasem. Byl téměř okouzlující, protože jak promluvil a vyslal své signály směrem ke mně, došlo mi, jak hluboce jsem se mýlila. Myslela jsem, že už neumí počítat ani do pěti. Musím se své blbosti v duchu smát.

     „Jak je?“ Ptá se ten samý doktor, ale jen stěží si mne může pamatovat. Kouká do karty, zase se otáčí v židli. Místnost nepůsobí šedivě, tentokrát spíš umělohmotně. Sedám si s odhodláním říci vše otevřeně i když se nemám čím chlubit.

     „Abych shrnula to, jak mi je, na to bych potřebovala dlouhý čas. Stalo se toho tolik, že ani nevím odkud začít. Prášky s vděčností užívám, protože bez nich jsem se několikrát dostala do pekla. Po těch dlouhodobých xanaxech jsem unavená. Jen se tak ploužím světem a dívám se na něj. Jsem bez energie a hodně se mi chce spát, ačkoliv moc nespím. Když si lehnu s pocitem, že musím hned usnout únavou, tak nakonec jen ležím a zaseknu se někde na hranici mezi spánkem a bděním, ale nakonec je mi to jedno. Po pár dnech takovéhoto bezduchého a nevýkonného stavu jsem si zaexperimentovala. Vynechala jsem ten dlouhodobý a čelila jsem nastupujícím záchvatům paniky těmi prášky s krátkodobým účinkem. Nebyla jsem tak strašně vyždímaná, ale přišlo několik tak krutých stavů, že se to opravdu dalo vydržet jen s nadějí, že brzo přijde úleva a že to musím přežít. Nečekala jsem že to bude mít takové grády.“.

     Připadám si hrozně nemístně, protože si stěžuji. Najednou jsem ta slabá, ta co si stěžuje, že něco je k nepřežití. Je divné, že právě takhle musím mluvit já, ale je to pravda. Připadám si jak fňukna.

„Víte co způsobilo, že vám je hůř?“

„Za ty tři měsíce se toho stalo trošku víc. Takže nevím co z toho bylo jaksi silnější kafe.“

„Nějaké zásadní životní změny?“

„Řekla bych že hodně zásadních změn. Jako když se všechno hroutí.“

   

 

 

 

 

 

 

      Asi to jsou dost neurčité kecy, takže budu muset stručně a jasně. Bod za bodem.

     „Nejdříve jsem začala užívat ty prášky a začala jsem se nějak mobilizovat. Nechtěla jsem to vzdát a prohrát sama se sebou. Byla jsem odhodlaná hledat příčinu těch úzkostí. Také jsem začala hodně jezdit na zahradu. Shodou okolností jsem po x letech potkala muže, který mě zaujal a já jeho. Bránila jsem se tomu statečně, ale to není vše. Nových okolností přišlo více.

     Po třinácti letech manželství jsem otěhotněla, zrovna v době, kdy mi lékaři na imunologii těhotenství zakázali s tím, že bych měla poškozené dítě. Kvůli cytomegaloviru, nebo lékům, které jsem užívala na imunitu. Navíc jsem brala už léky od vás a v nemalých dávkách.

     Myslela jsem si, že vydržím snad všechno, ale jednu věc určitě ne. Nevydržela bych celé těhotenství čekat na to, jestli se mi narodí zmrzačené dítě a nakolik vážné to bude. Kdy umře, nebo neumře. Co bude mít to dítě zmrzačené a co ne a zda vůbec a kdy. Při té představě mi zkratoval mozek automaticky a hned. Poprvé v životě jsem cítila, že na něco nemám. Vydržela jsem extrémy, ale došlo mi, že tady končí moje síla, zde jsou mé hranice. Že to je příliš silná káva, než abych to dokázala odžít. Cokoliv, jen ne tohle. Mohu žít bez nohou, mohu zemřít zítra, mohu překonat jiné strachy, ale tomuto jsem nedokázala čelit." Mluvím mechanicky.

 

 

   

 

 

 

 

 

 

     "Pak to šlo rychle, byla jsem na přerušení. Cítila jsem se na zhroucení, ale nějak jsem se postavila mimo sebe. Po přerušení mě opustili moji přátelé, se kterými jsem se dlouhá léta stýkala. Stala jsem se vrahem a vyloučili mě ze svého středu jako vraha. Když se všechno sypalo, cítila jsem potřebu odejít. Nový přítel mi nabídl azyl, ale ani tam jsem nenacházela a nenacházím něco, co hledám. Od té doby se někde potácím a nevím kde. Nemohu být s manželem, ale necítím se dobře nikde. Manžel by rád, abych se vrátila, ale nejde to. U svého nového partnera se ale necítím dobře. Nedokážu si pomoci, mám v sobě hrozný zmatek. Asi bych měla bydlet sama.“ 

     Doktor Pádlo kouká trochu neurčitě. 

„Nevím co se mnou je,“ říkám nakonec.

Chtěla bych ještě něco plácat, nemá to však smysl. To podstatné jsem již řekla.

„Prosím vás, co se mnou není v pořádku?“ Vyhrkla jsem najednou, zoufalá z toho, že se nedočkám žádného rozřešení.

 

     „Nemáte kontakt se svými skutečnými pocity. Je to takové odosobnění a to nezpracujete rozumem. Nepoznáte v tom odosobnění - co a kdo Vám ubližuje. Vy už to necítíte, ale celé vaše tělo to ví a brání se už. Proto se tělo začalo hroutit, ale vy jste mu to nedovolila a tak si našlo jinou cestu, jak vás upozornit. Nakonec jste prožívala a prožíváte hrůzy z jízdy a z chůze po ulici a nic už vás neposlouchá. To jsou důležité signály. Už nemůžete věřit ani vlastním očím, když se vám před očima hýbou baráky. Ani smyslu pro rovnováhu, protože i on už dává signály, že rovnováhu nelze udržet.

     Všechno jste držela nespíš psychickou silou a ztratila jste kontakt sama se sebou. Takže vám ta psychická síla nakonec vypověděla službu a dává vám jasnou informaci, že je to dále neudržitelné. Držela jste vše silou celá dlouhá léta, nejspíš celý život, ale vaše tělo se už brání.“

     Chce se mi plakat, ale to teď nejde.

„Je to vážné? Je to neobvyklé? Mohu s tím něco dělat?“ Ptám se věcně a prakticky.

     „No. Nejste v tom sama. Není to neléčitelná choroba. Mám řadu pacientů, kteří se k tomu dopracovali jako vy. Realita kterou prožívají je u každého jiná, tedy projevuje se to jinými symptomy. Mám pacientku, asi ve vašem věku, která také prožívá podobné soukromé peklo. Když vy nedokážete jet v levotočivé zatáčce a hledáte nějaký pevný bod, kterého se zachytíte a pojedete dál, tak ona má něco podobného. Když je jí zle, stane se jí svět tak neřešitelným, že se psychicky musí naladit na to, že kolem sebe má akvárium se skleněnými stěnami a ona se musí přicucnout k jedné té skleněné stěně a pak je to k momentálnímu přežití.“

     Srdce se mi sevřelo nad utrpením té ženy. Tohle je přece už šílenství, přicucnout se v akváriu. Ale nejhorší na té informaci je, že mě ten lékař dává do stejného pytle, jako tu ženu, která v úzkostech jede akvárka. Opět se mi zasekl mozek. Nejsem schopná to zpracovat. Nevím co si myslet a co cítit. Je to nepochopitelné a je mi velmi těžko. Strašně se mi chce brečet nad zoufalstvím té ženy, ale co mám cítit vůči sobě, to nevím. Mám pocit nepatřičnosti.

     Doktor se mě vyptává na spaní, virus, imunitu. Sotva ho už vnímám. Mám před očima naší ulici, která se mění v akvárium a nedokážu se do toho vžít. To je problém, většinou se dokážu vžít do kdekoho a kdečeho, ale tohle je moc. Tohle je někde za hranicí a tam už to neznám. Vlastně slabou představu mám, znám to od bráchy, ale brácha je diagnóza.

„Máte už nějakou stopu, kdy prožíváte nejhorší úzkosti? Tedy nějaké vodítko, proč se ta úzkost objevila?" Ptá se doktor stále hledící do nějakých papírů, ale teď na mě jukl.

„Ne. Pořád jsem o tom přemýšlela, párkrát jsem měla dojem, že snad chápu ten spouštěcí moment, pak se ale stalo něco, co zcela popřelo budované teorie,“ odpovídám pravdivě.

„Například?“

„Je to trochu intimní,“ začínám nejistě, ale nestydím se to říct.

„Jestli se vám nechce o tom mluvit, tak nemusíte.“

„Nepůjdu do podrobností, ale samotné mi to doposud vrtá hlavou a nerozumím tomu,“ říkám nerozhodně, ale chci to říct, protože je to opravdu divné a mohla by to být stopa vedoucí k rozuzlení té pakárny.

     „Před pár dny jsem byla u toho nového přítele a zažili jsme v přírodě docela hezkou a romantickou chvilku. Bylo to fajn, zapomněla jsem, že nějaké úzkosti vůbec existují. Pak to přišlo náhle a velice tvrdě. Cítila jsem se trapně a k práškům bylo strašně daleko. Snažila jsem se to ovládnout a uklidnit to, jenže to nešlo. Mám už dobře odzkoušené, že vůle a sebeovládání úzkost nepotlačí. Jediné co mohlo pomoci, byl alkohol. Věděla jsem, že se musím napít co nejdříve a minimálně dva panáky. Byla jsem nevhodně oblečená, ale podařilo se během patnácti minut dorazit k venkovské hospodě, kde jsem do sebe hodila dvojitého panáka ferneta. Musela jsem chodit, nebo něco dělat, ale nechtěla jsem plašit lidi kolem. Tak jsem šla rychle na záchod a tam jsem se oplachovala studenou vodou. Věděla jsem, že mi studená voda nepomůže, protože nemám třeba úpal. Vím jen, že ledová voda mi pomáhala odvádět pozornost od toho šílenství uvnitř. Tohle už znám. Je potřeba unikat k jiným podnětům, aby se člověk v tu chvíli nezbláznil a nějak překonal ty běsy trvající minuty a minuty.“

     „Ano. Alkohol zabere nejrychleji, ale ten Vám předepisovat ani radit dlouhodobě nemohu. Jak si vysvětlujete, že to přišlo s takovou úderností právě ve chvíli, kdy jste byla v pohodě?“

„Já nevím. Nejdřív mě napadlo, že mám zakázáno být třeba i na chvíli šťastná. Pak mě napadlo, že jsou to výčitky vůči manželovi, zatím co on se ještě trápí našim rozchodem, já si teď užívám. Brzo se ukázalo, že to tak není, i on si rychle našel přítelkyni."

„Dobře. Zatím užívejte prášky tak, jak vám to vyhovuje. Jen si dejte pozor na kombinaci prášků a alkoholu. Ten dlouhodobý můžete vysadit, když vám to ubírá tolik energie. Dál sledujte, jaké by mohly být spouštěče vašich úzkostí.“

     Dostala jsem nový recept. Při mém odchodu se Pádlo zmínil, že mé osobní problémy jsou možná zralé na manželskou poradnu a že jsem si toho za ty tři měsíce stihla navařit víc než dost. Řekla bych, že má sakra pravdu a že bych s tím měla něco udělat.

     Doufám, že horší to už nebude, protože mám divný pocit, že už jedu na rezervu. Ze závitů někde vzadu v mozku se mi vynořila věta: „když myslíš že už máš dost, tak můžeš ještě jednou tolik“. No výborně. Takže jestli v těchhle hovnech plavu dýchajíce s ústy nad hladinou…může přijít fáze…že se do to toho zcela ponořím a dýchat budu jen metan z hlubokých bažin. Budu muset zapojit nějaké speciální žábry a budu muset plavat v hovnech tak hluboko… ne ne ne. Nechci o tom přemýšlet. Kašlu na akvárka a na žumpy. Prostě těma fekáliema proplavu a pak najdu břeh a začnu znova. Jednou.

      Už jsem venku od lékaře. Najednou se mi vybavil sen, který jsem nedávno měla. Pane Bože, úplně jsem na něj zapomněla, nyní se mi to všechno nechutně propojilo. Skončila jsem s dítětem uprostřed bažin, byly jsme jen na malém ostrůvku, který se někam pohyboval a nikde nebyl vidět břeh s úrodnou zemí. Někdy jsem plavala, zachytávala se pouze stébel, ale nic nebylo pevné a záchrana žádná na obzoru nebyla. Byl to stav bez naděje, neovládala jsem žádnou techniku, která by mi pomohla situaci vyřešit. Nemělo smysl vrhat se žádným směrem, protože žádná strana nenabízela naději.

     Nevím co ten sen znamená, raději budu doufat že nic. Myšlenka, že když už nemůžeš, stále máš ještě dostatek rezerv k dispozici mě napadla znova. Třeba je to jen můj pesimismus, nebudu se tím dále zabývat.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 4.

Mám vylovit krakeny? Tak jo.

Rozhodnutí činíme na základě svého vnímání situace. Holčička, která stojí s udicí nad hladinou vody, rozhodla se k rybaření, spoléhajíc pouze na to, co momentálně vnímá. Její pozornost ulpěla jen na malé části reality a to není vše. Některé viděné vjemy vyhodnotila špatně, protože nejsou tím, čím se zdají být. Obrázek teď vypadá idylicky, ale nic není tak malé a ohraničené a za vším co vidíme, jsou velké  prostory neviděného. Posuneme se dál...