Malostranský dům

Nevíte jak strávit příštích deset minut života? Přečtěte si můj příběh. Jmenuju se Jirka Kopolt a sem novinář. Můj život změnil jeden dům, asi opravdu strašidelnej. Několika lidem ublížil, ale mě pomoh‘.

Pracuju v redakci deníku Plesk. I když sme téměř nejčtenější v republice, ekonomický problémy doléhaj‘ i na naší redakci. No, a já sem, abych tak řek‘, spíš ten míň výkonej a talentovanej. Vedlo to až k tomu, že šéfredaktor jasně řek: do zítřka do půlnoci dodáš alespoň středně senzační text nebo máš padáka.

Obvolal sem pár kontaktů, nikdo nic nevěděl. Tak sem vsadil všecko na poslední kartu - pár kolegů už několikrát zkusilo vyzpovídat výčepáky v hospodách na Malý straně, kde se to hemží politikama a úředníkama z vlády i parlamentu. Prošel sem to tam, ale jako na potvoru nic. V poslední knajpě poblíž parlamentu, v takový nálevně, kde maj‘ jen plzeňskou dvanáctku a vůbec nic jinýho, se to stalo. Vrchní přede mě postaví pulitr, taky nic neví, já zklamaně popíjim to pivo a od sousedního stolu se zvedá dvojice. Dělaj‘ na mě dojem, že celkem ucházející štětka ulovila staršího kunčafta. Jenže odchází sama. Děda si přised‘.

„Slyšel jsem, že hledáte něco zajímavého o Malé straně. Jste turistický průvodce?“

„Ne, sem novinář. Hledám námět na článek,“ odpověděl sem a podal tomu staroušovi vizitku. Ani se na ni nepodíval, asi odhad moje noviny podle mý vizáže.

„Když mě pozvete na pár piv, dám vám ho.“

Děda nevypadal jako somrák, ani jako alkoholik. Měl na sobě sáčko z devadesátých let a dokonce motýla. Nejspíš se chtěl pobavit. Řek‘ sem si, že stejně nemám jinou šanci a dvanáctku mu objednal.

„Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Ladislav Dvořáček, toho času penzionovaný středoškolský profesor dějepisu a franštiny. A k vašemu článku…tady na Malé straně se nachází začarovaný dům.“ Děda se s chutí napil a pozoroval moji reakci. Koho by to nezajímalo?

„Od posledního převratu uplynulo dvaadvacet let. Všechny domy jsou již dávno krásně zrestaurované. Ale procházel jste někdy Míšeňskou ulicí? Dům číslo 3 je stále zchátralý, jako za minulého režimu. A já vám povím proč.“ Děda se zatvářil, jako by mi hodlal sdělovat tajemství kamene mudrců, ale zas tak vzdálený to nebylo. „Takže kolego, v tom domě bydlel až do května pětačtyřicátého roku dnes již téměř zapomenutý spisovatel a mág, hrabě Felix de la Cámara. V květnových dnech patrně zemřel, o tom nikdo nic neví. Ale ten dům musí zůstat jak je a nesmí se opravovat. Každý, kdo se o to pokusí, špatně dopadne.

Pomyslel sem si, že to je další duchařina. Ale snad by to šéf vzal.

„Jak to, že každej špatně dopadne?“ zeptal sem se. Dvořáček se na mě podíval jako na študáka, u kterýho se právě rozhod‘, že si zopakuje ročník.

„Byl to přece mág, tak to asi nějak začaroval. Ale nechte mě pokračovat. První, kdo se o to pokusil, byl nějaký Ital, myslím že se jmenoval Massini. To bylo v devadesátém čtvrtém. Chtěl z domu udělat exkluzivní noční klub. Jenže co se nestalo!“ Dvořáček ztišil hlas a trochu se ke mě naklonil. „Jednoho krásného rána se probudil a zjistil, že je jinak sexuálně orientovaný. Konkrétně že je na kluky. Úplně mu to změnilo život a svých záměrů v České republice se vzdal.

Fakt upřeně sem se mu podíval do vočí, ale nevypadal, že by si ze mě střílel. „Co bylo dál?“ zeptal sem se, když před ním přistála další plzeň.

„Poté se o restauraci toho baráku pokusila jistá paní Šnajdrová. Chtěla z něj udělat takovou velkou dvoupatrovou cukrárnu. Prudce jí stoupla hladina cukru v krvi, dokonce ji museli hospitalizovat. Svůj záměr pustila k vodě taky.“

To sem si eště říkal, že to všecko může bejt náhoda. I když námět dobrej. Přesně tohle v Plesku potřebujem‘.

„Stalo se ještě někomu něco?“ zeptal sem se. Dvořáček si povzdech‘. „Stalo, mě. Možná jste si všiml, že kulhám. Taky jsem měl totiž s tím barákem své plány. Chtěl jsem z něj udělat největší antikvariát v Praze. Ale stala se mi nehoda. Měl jsem takovou starou poličku a v ní spoustu knih. Položil jsem na ni větší svazek, police se utrhla a rozdrtila mi nárt. Už o té rekonstrukci opravdu neuvažuji.

Začal sem věřit, že s tím domem může něco bejt. Bude dobrý to podat jako nějakou hypotézu nebo něco takovýho a navnadit čtenáře.

„No, abych to shrnul,“ dodal Dvořáček. „Tady je moje číslo a kontakt na Massiniho a Šnajdrovou snad taky ještě najdu. A říkal jste, že jste rozvedený?“

Neříkal sem mu to, dědek to na mě poznal. I když v dnešní době je už snad rozvedenej každej…

„Napíšu vám ještě jedno číslo. Na tu mladou dámu, která se mnou seděla. Bude vám mít mnohé co říci.“ Dvořáček mi podal dva papírky vytržený z bločku, zved‘ se a za chvilku zmizel v hustým dýmu.

-----

Už sem se s nim nikdy neviděl, ale Lenka mi o něm i o sobě hodně řekla. Byl to takovej její náhradní táta. Lenka opravdu jeden čas byla, no jak se to řiká slušně…taková lepší kurva. Ale díky Dvořáčkovi s tim skončila. Já sem to s ní dal dohromady a docela nám to klape.

---