Skupinová terapie 

     O této zkušenosti bych se ráda rozepsala , je tu však jeden zádrhel. Jde o slib diskrétnosti ohledně všeho a všech ve skupině. Bylo to jedno z pravidel účasti ve skupinové terapii a protože nechci nikomu ublížit, všechny informace o ostatních účastnících si nechám pro sebe. Tato záležitost však do mého příběhu neoddělitelně patří, takže napíšu to, co mohu a co se přímo vztahuje k mému problému.

     Nejdříve jsem rodině vysvětlila situaci, pak jsem zahájila přesun do zahradní boudy, kam jsem se nastěhovala ke konci března. Bouda není správné slovo. Ve skutečnosti je to klasická stavební buňka o rozměru 6 x 3 metry. Celá buňka je zvenčí obložená dřevem, má vysokou střechu, velké okno, dokonce i jedny funkční zamykací dveře. Měla jsem tam postel, stůl, křesílka, kousek kuchyňské linky, propanbutanový vařič a skříňku. Hrnky, kastrolek, polštář s peřinou… prostě všechno potřebné jsem měla. Voda byla ve studni a moje milované rostlinstvo bylo všude. Naplánovala jsem si to sice hezky, byla mi tam ale zima, protože kamínka jsem dořešit nestihla.

     Tma přicházela nepříjemně brzo, dlouhé večery jsem opravdu trošku podcenila. Není moc zábavné, jen tak si ve tmě přemýšlet dejme tomu pět hodin každý večer. Koukání do svíčky se mi brzo omrzelo, a to jsem si namlouvala, jak to miluji. V boudě není elektřina, takže ani počítač nepřicházel v úvahu a číst při svíčkách jsem byla schopná pouze chvíli. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho tam vydržím, trvala jsem ale na svém rozhodnutí zůstávat po dobu terapie stranou. Nejsem žádné máslo, troška nepohodlí mě neodradí a já nebudu své hory myšlenek a pocitů přenášet na své okolí, které tomu stejně sotva může rozumět.

     Až do soumraku jsem každý den pracovala na zahradě, kochala se příslibem jara, který pozoruji výraznějším zabarvením některých druhů větviček, znovu přicházející vůní země a světlem, na které jsem přes zimu opět zapomněla. Vidím, že se mi zahrádku povedlo dobře rozvrhnout, během roku nabrala také pěkně na síle. Ze skalky vykukují první šafrány, polštáře skalničkových rostlin se hezky zakulatily a zmohutněly.

     Pěkné to všechno bylo, ale stále jsem se nemohla zbavit dojmu, že je mi dost zima. Vymýšlela jsem si důvody pro táborák už v odpoledních hodinách, také jsem si podezřele často vařila teplé nápoje. Říkala jsem si, že vše bude dobré, že krása nebe a slunce nezradí nikdy i když nutno dodat, že tohle slunce mi připadalo spíše takové mrazivé a mraky se na můj vkus zbytečně rychle střídaly, hnány studeným větrem.

     Zvládnu to, protože chci a musím. Jsem znova zaujata přírodními krásami, snad se mi brzy vrátí i humor. Každý den jsem na tom lépe a lépe, opakovala jsem si známou větu komisaře Dreifuse z filmu Růžový panter. Také byl v blázinci a přesvědčoval sám sebe touto denní mantrou. Já přímo do blázince nejdu, ale kdo ví, jak to dopadne?

     Sešla jsem se s přítelem, abychom se rozloučili na tři měsíce. Říkal mi, že se zastaví, jakmile to půjde, protože z práce ho posílají na dvouměsíční montáž do jednoho městečka nedaleko Prahy. Měla jsem také naplánováno občas se stavit „doma“. Vyprat prádlo, pořádně se vykoupat a popovídat s manželem. Domluvili jsme se, že můžeme třeba zajít na pivo a že nebudeme řešit žádné palčivé problémy minulosti, současnosti ani budoucnosti. Všichni už za toho tři čtvrtě roku museli přijmout skutečnost, že se nade mnou vznáší chorobný mrak a je pouze můj. 

     Cítila jsem se jako před důležitou zkouškou, když jsem šla první den do skupiny. Zakoupila jsem nové pantofle a v duši jsem měla velké odhodlání poprat se se svými problémy na férovku. Neucuknu před ničím, namlouvala jsem si, rozhodnutá nepromarnit svoji šanci získat duševní rovnováhu zpět. Tehdy jsem totiž ještě věřila, že jsem někdy nějakou rovnováhu měla. Že to není pravda by mě ani ve snu nenapadlo.

 

     Přišla jsem brzo a protože se ze mě opět stal vášnivý kuřák, dala jsem si nejdříve cigaretu před vchodem. Do areálu přicházeli nejrůznější slušně vyhlížející lidé. Těžko říci, kdo skončí v našem kolektivu, kdo z nich bude souputníkem na mé cestě.

     A je to tady. Jdu si sednout do oné místnosti, kde je jen spousta křesílek v kruhu, jinak skoro nic. Beru si své pantofle a nenápadně pokukuji, kde ostatní mají své osobní věci. Budoucí spolupacienti mají tašky u svých křesílek. Prima. Zasedací pořádek tu žádný není, takže odvážně a nahlas zdravím a vybírám si takové křeslo, abych neseděla vedle nikoho. Ani nevím proč, snad aby se nestalo, že mi někdo řekne, že mám vypadnout, protože to místo je už obsazené. Ráda bych si sedla tak, abych měla výhled na okna, jenže tam si už sednout nelze, musím být tedy zády k oknům.

     Všichni si uhýbáme pohledy, hrabeme se v taškách, štelujeme si své lahve s dobrou vodou u křesílek, hledáme pohodlné usazení. Všichni nervózně kontrolují mobily. Já se bavím jako obvykle tím, že nasávám atmosféru, koukám na zdravotní stav květin a představuji si, kudy a pod jakým úhlem proniká sluneční světlo do oken. Periferním viděním zachytávám více. Kdo má jakou barvu v obličeji, která z žen před započetím této události navštívila kadeřníka, kdo se snaží ze všech sil ovládat a komu nečiní potíže celkem klidně sedět a čekat.

    Přicházejí další a ty, co už sedí vedle mě, nevidím, protože je mi hloupé se na ně přímo podívat. Telefon jsem už vypnula, žádné esemesky nečekám a kdybych si s mobilem jen tak hrála, abych si ukrátila tu trapnou chvíli, určitě bych něco blbě zmáčkla a začalo by to pípat, nebo něco podobného. Raději tedy ne. Křesílka mají dřevěná opěradla. Nehty mé pravé ruky z nervozity projíždí již dávno vyryté drážky od bývalých pacientů. Zaujalo mě to. Podívala jsem se na linie vyškrábané ve dřevě. Kolik lidí tady asi sedělo a rylo? Kolik příběhů zde padlo a jaké byly?

 

Do místnosti vcházejí konečně terapeuti.

„Dobrý den“, zdraví oba s úsměvem.

„My si takhle sedneme mezi vás.“ Říká terapeut svým příjemným hlasem a hledá příhodné místo, kam by vklínil svoje křeslo. Všichni se snažíme šibovat křesílky tak, abychom zase vytvořili pravidelný kruh. Nikdo nám neřekl, že bychom měli tvořit dokonalý kroužek, ale tak nějak nás to všechny nutí právě tohle udělat. Nikdo nechce trčet dovnitř a raději by se skryl trošku vzadu. To je ale jasný, že právě to by upoutalo nežádoucí pozornost, takže je potřeba chovat se tak, abychom společně udělali dokonalý kroužek.

     Vyslechli jsme úvodní slova o pravidlech. Měli bychom být diskrétní a co se zde uvaří, mělo by z ohledů k ostatním zůstat tady. Měli bychom docházet denně a když se něco stane, máme se včas omluvit a ohlásit naši případnou nepřítomnost. Kromě jiných důvodů je tu i ten, že by mezi námi a někým mohl vzniknout nějaký konflikt a když nepřijdeme, můžeme ztížit situaci i někomu jinému, někomu, kdo si s námi bude chtít spornou záležitost vyjasnit.

     Nemělo by docházet k fyzickým útokům. Prý se to zde za ta léta praxe stalo pouze dvakrát a v obou případech k napadení došlo v kuchyňce. Konkrétně šlo o facky. V jednom případě prý došlo mezi mladou dívkou a starší ženou k přenosu. Paní v dívce viděla svou problematickou dceru, dívka v oné ženě začala vidět svou děsnou matku. Časem se do toho tak vžily, že si nafackovaly v kuchyňce během přestávky.V druhém případě šlo prý o žárlivou scénu. Dvě klientky se zahleděly do jednoho klienta, jedna z nich to nevydržela a svou sokyni napadla po zapnutí rychlovarné konvice, protože jí prý přebírala chlapa.

     Podáno nám to bylo trošku zábavnou formou a my se také smějeme, lehce doufajíce, že tak husté to snad nebude a nikdo právě nám přes hubu snad nedá. Nevím jak se cítí ostatní, ale já z toho moc radost nemám. Znamená to totiž, že skupinové dění budeme dost intenzivně prožívat. Teoreticky je tedy možné, že si během skupinovky přiberu ještě náklad, který doposud netáhnu a že budu mít ve všem ještě větší maglajz. No, doufám že ne, konec konců, sociální interakce ve skupině je to, oč tu běží. Proto jsme zde. 

     Odevzdáváme podepsaná pravidla hry, vyřizují se další formality, jako jsou kontaktní telefonní čísla, kdyby něco... Přesněji řečeno, kdybychom se nějak zhroutili, máme možnost vyhledat fundovanou pomoc v blázinci v Praze Bohnicích atd. .To jsou poslední bubáci, které jsem zaznamenala. Závěť po nás nikdo nechce a že do toho jdeme na vlastní riziko, to už vyplynuto z těch pravidel hry, co jsme podepisovali.

     Úvod je již za námi, čeká nás první denní terapeutické sezení, kterému se krátce říká skupina, nebo skupinovka. Máme tu sedět asi dvě hodiny a povídat si. Nikomu se samozřejmě nechtělo mluvit a těžko popsat, co kdo prožíval.

       Ovládla jsem se, vzala jsem si slovo až jako třetí. Tvářila jsem se odvážně, ale vůbec si nepamatuji podrobnosti svého monologu. Vím jen, že jsem ze sebe vysypala skoro všechno. Naučila jsem se servírovat základní data v chronologickém sledu. Vynechala jsem chorobopis a pojala jsem to jako stručný, strukturovaný životopis s vyzdvižením hlavních dilemat. Cítila jsem, že pár lidem to moc nesedlo. Nevím, snad těm hodně uzavřeným vadila má brutální otevřenost, nebo někoho mrazilo z mého nedostatku citu, když jsem hovořila jakoby bez prožitku.

Zbytek skupiny už mluvil velmi ztěžka. Bylo to hodně nesmělé. Někteří dokázali mluvit tak, že je téměř nebylo slyšet. Nejen, že mluvili potichu, ale i artikulace byla tak podivně zastřená, že se jejich slova dost špatné odposlouchávala. Když k tomu přičtu to, že člověk v takovéto tísni hovoří i lehce zmateně, bylo obtížné to celkově dekódovat.

     Z některých jsem byla na nervy, když nebyli schopni dostat ze sebe pár vět. Ne, že bych jim to vyčítala, nebo jimi pohrdala. Něco ve mně se svíjelo. Cítila jsem malou dušičku a strach. Asi jsem si říkala… já jsem prožila tohle a tohle, ale mluvit ještě dokážu. Co asi prožívají oni, když už nelze ani normálně promluvit? Jak to, že se projevují tak zlomeně a že tak děsně kuňkají? Stačilo říct málo a dokonce to ani nemuselo být pravdivé. Tím myslím, že nikdo nečekal, že by se dostali k meritu věci, když stačilo, aby se představili a řekli o sobě pár slov. Nechápala jsem to a podivně mě to rozlaďovalo. Jenže jako vždycky, pletla jsem se. Podle sebe posuzuji tebe, ale není to možné aplikovat vždy. Můj vesmír nebyl jejich vesmír a já jsem věděla kulové o tom, co ostatní opravdu prožívají.

     Po denním sezení byla pauza na oběd, pak následovala hodinka relaxace. V rohu místnosti byla složená hromada karimatek , měli jsme k dispozici i polštářky. Každý si vzal co potřeboval, pak jsme se rozmístili po celé ploše místnosti. Nejdříve jsme se měli ztišit a co nejpohodlněji natáhnout. Za chvilku k nám terapeutka začala tichým hlasem promlouvat a to nás mělo ponořit do relaxačního stavu. Někdy použila magnetofon s namluveným programem a ona pak jen tiše seděla bez dalšího zasahování. Učili jsme se vypnout, ale v tomto učení jsem byla hodně podprůměrný žák. Když jsem se někdy blížila uvolnění, začalo mě něco lekat. Něco ve mně si prostě nedovolilo ten luxus relaxace. Podařilo se mi to až za hodně dlouho a to jen někdy. Někteří z nás se uvolňovali tak důkladně, že během chvíle dokonce usnuli.

     Bylo mi nepříjemné, že v místnosti je terapeutka, která se na nás asi dívá a já mám zavřené oči a snažím se o to vypnutí. Nešlo mi to dohromady. Jindy mě zneklidňoval pocit, že nemám situaci pod kontrolou a může se něco stát, zatímco já se snažím vypadnout ze svého těla. Naskakovaly mi nečekaně pocity nebezpečí, jakási lekavost, ale čeho jsem se lekala, to opravdu nevím. Nejvíce mi to připomínalo situace, kdy třeba usínám a najednou mě něco probere. Adrenalin mi pumpuje v žilách a já silně namáhám svůj sluch, aby rozlišil všechny šelesty v okolí. Srdce se rozbuší a spánek je oddálen minimálně o další půl hodinu, protože tělu trvá dlouho, než se pak zase zklidní. Je prostě ve střehu i když z neznámého důvodu. Relaxací jsme tedy končívali denní program a já osobně jsem se relaxovat ve skupině nenaučila.

      V úterý byl vždycky kreativní den. Přítomna byla jen terapeutka. která pokaždé zadala jiný úkol a my jsme se ho měli dle své fantazie zhostit. Já se ovšem prvního kreativního dne nezúčastnila, protože mi terapeut dal doporučení k psychologovi a jak jsem později zjistila, doporučení dostalo více lidí Přesný smysl toho jsem nepochopila, ale rozhovor byl jiný než obvykle a kromě rozhovoru jsem byla testována.

     Psycholog byl prošedivělý starší muž s bradkou. Vyptával se mě na rodinu, práci, školu, občas chtěl slyšet na něco mé osobní názory. Hodně si toho poznamenával. Když mu to stačilo, začali jsme řešit různé testy. Šlo mi to asi normálně, nakonec vytáhl takové ty flekaté černobílé a barevné karty s obrazy a já jsem měla říkat, co mi to připomíná. Výsledky mého vyšetření neznám. Také nevím, co lékař usoudil z mých asociací týkajících se karet. Opět jsem to ze sebe chrlila ve velkém stylu. Jednak mě stále něco napadalo při pohledu na ně a když mě vybídl, ať zkusím pokračovat, tak jsem jela dále na požádání. Vzpomínám si, že jsem se s tím moc nepárala. Něco bylo krásné, kožíškovaté, hlaďoučké, někde třeba motýl či přírodní úkaz. Hned na to jsem viděla mrtvá prasátka v krvi, pak zase křídla, démona, masomlýnek, pak zase kožíškovaté, divné stroje, mraky na obloze…. Mluvila jsem a mluvila, až mě vypnul a naše testování bylo u konce. Nikdy jsem se nedozvěděla na co přišel, jakým způsobem mě zhodnotil.

     Jednou jsme si o tom vyšetření povídali s Luckou a pár dalšími. U každého se to rozvinulo malinko jiným směrem.. Někdo vůbec nebyl schopen ze sebe něco vydolovat a když třeba ano, neviděl v tom obrazci další jiný význam, než ten původní, na kterém se zafixoval. Z toho jenom soudím, že mám bujnou představivost, ale také malou jistotu. Prasata v krvi byla hnusná a nedařilo se mi zahlédnout v té asociační kartě něco jiného. Když mě psycholog vybídl, podívala jsem se opět, ale až za chvilku jsem našla nějaké jiné schéma, které nebylo až tak drastické. Když byla karta na první pohled příznivá, asociace se jen hrnuly. Některé karty na mě dobře nepůsobily a to co ve mně vyvolaly, vracelo se mi v myšlenkách ještě několik hodin.

     Navážu zde na kreativní úterky. První úkol byl malování, ale já jsem byla právě to první úterý u psychologa, takže poprvé jsem ve skupině tvořila až za týden. Zadání bylo jiné. Dostali jsme modelínu, měli jsme ztvárnit sami sebe v podobě nějakého zvířete a pak k tomu napsat krátký příběh. Bylo to zajímavé a každý z nás skutečně mnohé svým výtvorem o sobě napověděl. Někdo se ztvárnil jako liška, jiný chtěl být záhadný a krásný jako mořský koník, dvě nebo tři osoby vymodelovaly kočku či psa.

     Já, když jsem se zamyslela nad sebou a co bych chtěla být… vzpomněla jsem si na orla. Času bylo dost, tak jsem si v klídku přemýšlela nad tím, proč mám potřebu ztvárnit orla a proč ne třeba slona. Jednou mi na gymnáziu položila učitelka psychologie otázku, jak bych sama sebe namalovala. Odpověděla jsem, že jako slůně. Tentokrát jsem se zakousla na představě orla a už jsem se té představy nemohla pustit i když jsem se snažila najít něco jiného.

     Pomalu jsem se pustila do práce, ale nedařilo se mi vůbec. Zapomněla jsem na základnu, tedy nohy ptáka a začala jsem modelovat silná široká křídla s tělem. Křídla jsem musela stále předělávat, připadala mi děsně tenká a chatrná, takže jsem přilepovala další modelínu a křídla stále mohutněla a mohutněla. Jak jsem se tím trápila, postupně se mi v hlavě líhla kostra minipříběhu o orlovi.

     Nepovedl se mi, takže ve finále jsem před sebou měla těžkého velkého ptáka, který bezmocně spočíval na zemi. Měl roztažená silná křídla a ležel tam jak po nějakém držkopádu. Nechtěla jsem ho udělat tak bezmocného, ale výsledek byl právě takový. Nohy se mi vůbec nepodařilo vyřešit tak, aby pták na nějakých stál. Pokoušela jsem se, ale marně. Čas plynul a já nevěděla, jestli ho nemám zmuchlat a začít znova. Mohla bych udělat třeba jen malou figurku připomínající pipinu se zobákem. Třeba takovou, jako mám doma z keramiky... jelo mi hlavou. Čas letěl, orla jsem nezmuchlala a stále ho jen vyspravovala. Mé snahy nikam nevedly, pořád to byl jen mohutný orel po havárii.

     Ostatní mě překvapili , jejich výtvory byly opravdu hezké. Myslela jsem si, že to také zvládnu, ale podařilo se mi chytit pouze jakýsi tvar. Naštěstí nikdo neřekl, že jde o havarované letadlo, pták byl rozpoznatelný na první pohled. Lucka vymodelovala nádhernou kočku s detaily. Jedna paní vyfikla krásnou lišku i když tvrdila, že je to pes. Každý postupně předvedl své zvíře a řekl k němu svůj mikropříběh.

     Řada došla i na mě a můj příběh ke zchromlému orlovi zněl takto: Na jednom dvoře žil pták. Vyrostl tam, zapojil se do kolektivu a stal se ochráncem práva a spravedlnosti. Zapojil se do řízení a všech aktivit společenství dvora. Myslel si o sobě, že je holub, nebo jiný podobný pták, které znal. Jednou se trochu proletěl mimo dvůr a našel velikou radost z létání. Bavilo ho pozorovat svět z výšky, kroužit mezi skalními štíty…. Bavilo ho nalétávat prudce k zemi ale ze všeho nejvíc jej těšilo posadit se vysoko ve skalách, dívat se na krásnou zem a zažívat božský klid na hranicích nebes a země. Když se vracel zpátky domů, proletěl okolo něj orel a můj pták pocítil potřebu ukázat, že umí létat stejně. Za chvilku spolu kroužili mezi mraky, užívali si krásného pocitu z létání v těsných formacích, vychutnávali si svobodu. Potom můj pták musel domů a i když měl svůj domov a přátele rád, došlo mu, že je orlem a tohle není jeho přirozené prostředí. Poznal, kde má být. Častěji se tedy vzdaloval, ale trápil se tím. Přesto se rozhodl odletět do svých skal a opustit společenství, které rád budoval.

     Když jsem skončila, slzy jsem měla na krajíčku. Kdybych tam byla sama, zcela jistě bych se rozplakala ani nevím proč. Ostatní se dívali na mého modrého, těžkého orla a terapeutka poznamenala, že má obrovská křídla, která jako by nabízel k ochraně, ale už moc nemůže. Nezvládá už chránit jiné, protože sám už potřebuje ochranu.

     Svoje dojetí jsem rychle utípla, protože jsem cítila, že když to nezarazím, tak se opravdu rozpláču zoufalým pláčem. Samotnou mě překvapilo, jak jsem se do toho hodila. Musím si dát na kreativní úkoly pozor, myslela jsem si a vůbec mi tehdy nedocházelo, že ten příběh je opravdu můj. Proto jsem nezmuchlala ptáka a neudělala narychlo nějakou želvu, schovanou v krunýři. Jen pomalu jsem připouštěla, že se trápím hodně a přiznávám si to jen málo. Nemyslím teď to období s úzkostmi, ale celý předcházející život. Celou svou silou držím svá pohnutí , jako bych to nesměla pustit. Stavím betonová stavidla jako u přehrady, která by byla plná slz, protože se v té přehradě zadržovaly příliš dlouho. Bojím se toho, že to jednou neudržím a protrhne se hráz.

   První dny ve skupině byly celkově dost nesmělé pro většinu přítomných. U mě to bylo trochu jiné, protože když jsem ve stresu, tak mám sklony kecat, tím pádem jsem se velice brzy zviditelnila. Zažila jsem situace, kdy mi mé typické reakce na stres přinesly výhodu. Když je stres, přemýšlím, kombinuji, hovořím, jsem akční a tréma je něco, co je hodně schované za tou potřebou kočírovat co nejlépe danou situaci. Bezvadně se mi tato má vlastnost hodila u maturity. Dokázala jsem efektivně prodat chabé vědomosti ve špatných otázkách, v dobrých otázkách jsem přímo hýřila a excelovala. Celou komisi jsem okouzlila brilantními výstupy. Profesoři, kteří znali mé vláčné studijní nasazení zírali, byli ale rádi, že nedělám ostudu a tak jsem odcházela s nezaslouženým vyznamenáním.

     Míra stresu u mě způsobila, že jsem brzo jela na nejvyšší obrátky výkonu. U mě se to spustilo automaticky, ale ostatní reagovali na zvýšený stres jinak než já. Z počátku mi to vůbec nedocvakávalo. Některým se dařilo stále přežívat bez mluvení a řekli něco pouze na vyzvání. Někdy dokonce ani na vyzvání nemluvili a vydrželi dlouho a dlouho zarytě mlčet, ačkoliv ostatní čekali právě na ně. Hlava mi to vůbec nebrala. Jak to muselo být pro ně těžké? Nebo usuzuji špatně?

  
   Samozřejmě soudím podle sebe. Cítila bych se naprosto ztracená, kdybych byla vybídnuta ke slovu a nedokázala je vyždímat. Po minutě mlčení by mi bylo ještě hůř a ještě hůř a ještě hůř. Nechápu to. Co ten dotyčný člověk prožívá nyní? Oslovený sedí a dívá se do země. Dlouho, nekonečně dlouho. Nebo se už netrápí, ale naopak se šprajcne a mluvit nechce? Je možné, že někdo z nich je vlastně v odporu? Je to způsob boje nebo způsob reakce na nějaký nátlak? Nevím. Měla jsem to možná více pozorovat, ale nemohla jsem se odpoutat od vlastní interpretace a teprve dnes mě napadá, že to mohla být i neochota. Nakonec je to stejně jedno, protože jestli jsou tady neochotni, jinde budou také neochotni, takže jim to nepomůže ani tady, ani venku. Musí to být těžké.

     Já a dalších pár lidí, začali jsme obsazovat volný prostor ve skupinovce, což zase někteří nesli s nelibostí, ale nedařilo se jim tomu zabránit. Mohli, ale to by museli občas třeba něco říct. Dostávali šance, ale zase zarytě mlčeli. Já osobně jsem se musela hodně ovládat, abych něco neřešila pořád a nechávala prostor jiným. Někdy jsem se záměrně zatnula a říkala jsem si, musíš držet hubu, nebo ti uzavřenější nenajdou nikdy příležitost pro sebe, protože se bojí, že je smetu já nebo někdo jiný.

     Netrvalo dlouho a dva až tři lidé mi nebyli sympatičtí. Během pár dní jsem si také několik lidí oblíbila a zcela přirozeně vznikly sympatizující skupinky. Nebyla to právě doporučená metoda, jak se adaptovat, ale myslím, že je přirozená. Děje se to v každém společenství a o nás, o klientech, to všechno leccos prozrazovalo. Kdo s kým, proč a proti komu a kvůli komu a kvůli čemu.

     Později jsem si uvědomila, že dost lidí nemluví záměrně, protože tím něco sledují. Kolik podivných manévrů dělá například moje máma. Kolik toho svým mlčením chce říct? Nechává schválně hovořit ty druhé, aby ona byla v roli té jiné, těžko říct jaké. Odstrčené, přehlížené ? Hloupé ? Někdy je to dřina, takhle se ze všeho vyšroubovat, jen aby role zůstala zachována… Přiznám se, že tomu nerozumím a duševní pochody takového člověka si neumím představit, protože mi je nikdo nikdy neprozradil. Nemyslím si že jde u všech o manipulaci, ale důvodů proč nemohou či nechtějí mluvit může být mnoho a já je neznám.

     Celkově jsme byli partou neurotiků. Většina z nás byla bázlivá, nejistá, někdo s úzkostí, někdo s depresí a kdo ví, co všechno by se o tom dalo říct. V každém případě, každý z nás se asi cítil být zahnán do kouta, neschopný řešit své problémy, které se jen štosovaly a všechny nás to omezovalo v našich jinak normálních životech. Někteří z nás měli na pohled vyrovnaný projev, ale stejně byl uvnitř zmatek. Jiní se zase projevovali zmateně navenek ale v podstatě všechno bylo v normálu. Takových typů potkáte stovky a není na tom nic mimořádného. V podstatě jsme byli jen reprezentativní vzorek lidí, kteří ustupovali, neprosazovali se, byli v nějakém vnitřním sevření, aniž by věděli proč.

     Bylo celkem snadné slyšet mluvit někoho jiného a posoudit jeho situaci. Myslím to takhle: Obecně jsme chápali křivdu, svinstvo i krutost, když se to týkalo jiných. Každý z nás sám za sebe, nebyl schopen náhledu situace. Jiný to vidí, ale vy to nevidíte. Jiný za vás cítí, ale vy to necítíte. Jiný za vás dokonce pláče, jak je mu to líto, ale vy zrovna nejste schopni soucitu sami se sebou. Takhle se mi jevila skupinová terapie. Celý ten mišmaš, co se tam vařil, způsobil snad jen to, že nám občas něco malého, i když důležitého, došlo. Ale jen tím, že jsme slyšeli jiné a pak si dokázali  připustit, že právě toto se týká i nás.

   Počátky skupinové terapie byly již za námi, problémy se dle mého soudu řešily, jen se mi nezdály řeči našich terapeutů. Občas pronesli poznámku, že se blížíme ke konci a zatím jako skupina selháváme. Nevím už přesně ta slova, ale vnímali jsme to jako výtku. Že to tak cítili i ostatní náhodou vím, protože jsme to během našich debat o přestávkách důkladně probírali. Nepochopili jsme, proč terapeuti takto mluví, mysleli jsme si, že jako skupina fungujeme docela dobře. Dnes asi vím o co šlo. Jako malé společenství jsme se sice chovali slušně, ale nevedlo to k ničemu, protože my jsme se zde neměli učit sebeovládání, zdvořilosti, toleranci či altruismu. To rozhodně ne.

     Nedocházelo nám, co po nás chtějí, a tak jsme se snažili poslouchat příběhy ostatních, pomáhat si a povzbuzovat se navzájem. Nejspíš jsme si mysleli, že se jen máme vymluvit, tím pádem jsme to považovali za cíl. Kdo stihl říci své trable, jako by splnil úkol. Kdo nestihl otevřít své nitro skupině, ten je opozdilec a nesložil zatím zkoušku. To je mé shrnutí toho, jak jsme to vyhodnocovali my, klienti denního stacionáře. Terapeuti nám v tomto směru nepomohli. Když jsme dotírali otázkami, oni nám nevysvětlili, co je špatně, v čem jako skupina selháváme. Dnes už chápu proč, ale tenkrát ani náhodou.

      Jak jsem zmiňovala dříve, ve stresu mám tendence být aktivní, takže jsem dost vybočovala. Asi jsem byla nejčastěji slyšet, každou chvíli mi to nedalo a začala jsem řešit cokoli, co se mi vylíhlo v hlavě. Reagovala jsem na vše i když jsem se ještě hodně ovládala, abych vydržela někdy mlčet. Já umím naslouchat, v tom není asi problém, já jen nesnášela chvíle ticha, kdy nechtěl mluvit nikdo. Čekala jsem, čekala, rýpala nehtem v drážkách dřevěných opěradel křesílek, ale nakonec jsem stejně to ticho prořízla a zase mluvila o něčem k tématu. Teď mě napadá, jestli jsem tu skupinu nebrzdila vlastně já, protože by se možná dříve provalilo to, co se provalit mělo. Každopádně snažila jsem se co to šlo, zatím to však nikam nevedlo. Až jednou...

     Protože jsem vše moc prožívala, o všem moc dumala, zhoršily se mi sny. Jednou jsem si ve své boudě zažila noc hrůzy a druhý den jsem do skupiny jela v hodně špatném stavu . Cítila jsem se opravdu na šrot. V noci se mi zdál sen, který mě sice vyděsil, ale ještě víc mě rozhodilo, že jsem se probudila ze spánku bez schopnosti dýchat. Regulérně jsem se dusila, jako když mám vyražený dech. Okamžitě jsem byla v intenzivní panice, která byla výjimečně přirozená, protože tohle by rozhodilo každého. Když to povolilo a já mohla z plna hrdla nasávat vzduch, velmi se mi ulevilo. Když si vyrazíte dech pádem na hrudník, víte přesně co se stalo, o co právě jde. Když spíte, náhle se posadíte a zjistíte, že máte vyražený dech, nestačí vám nic dojít a cítíte se velmi ohroženi nespolehlivostí automatických funkcí těla. Zbytek noci jsem byla vystrašená, bylo mi do pláče. Tenkrát mě ještě nenapadlo, že fyzický pocit dušení mohl signalizovat, že v sobě něco vehementně dusím, tedy až do krajnosti.

     Vyčerpaná a roztřesená jsem se o svém zážitku zmínila hned v ranním kolečku skupinovky, kde jsme jen oznamovali novinky z posledního dne. Normální člověk s  troškou vnímavostí si musel všimnout, že nejsem ok. Když začala dvouhodinová terapie, určená na pitvání našich problémů, vzala jsem si po chviličce hrobového ticha slovo a začala jsem mluvit o svém nočním zážitku včetně snu. Nikdo mluvit zase nechtěl, tak jsem do toho vlítla.

 

     Třásly se mi ruce, trošku i hlas. Toužila jsem po nějaké pomoci přímo od terapeutů. Nečekala jsem, že by pomoc přišla od někoho ze skupiny, nedovedla jsem si ani představit, co by mi mohli dát. Chtěla jsem nějak utěšit, zbavit se strachu, chtěla jsem asi vysvětlení, jak je možné, že jsem nedýchala. Potřebovala jsem nejspíš zvýšenou pozornost, protože jsem byla vyděšená a to já dám na odiv opravdu málokdy. Nevnímala jsem ostatní klienty, dívala jsem se myslím střídavě jen na terapeuty a do země.

     Když jsem začala mluvit, po chvilce mi nervózně skočil do řeči jeden mladík. Řekl mi, že neví proč to tam tahám. Já jsem se na něj otočila, snažila jsem se pochopit, co se to děje a zjistila jsem, že pro změnu já nechápu, co to tam mele on. Zaútočil na mě celkem zprudka, vyčetl mi, že tahám do skupinovky sny a to prý nejde. Řekl to jak pětileté děcko. Pár vteřin mi trvalo, než mi došlo, že se mi snaží zakázat mluvit o svém snu s tím, že to tam nepatří. Dokonce řekl, že do skupiny patří pouze skupinové záležitosti a ne nějaké mé sny. Když po mě vyjel, naklonil se ve svém křesílku výrazně vpřed. Já jenom koukala a říkala jsem si.... co to kecá? Pořád zde řešíme problémy někoho jiného i svoje a já bych nikomu nezakazovala cokoli sem tahat, zejména když je tomu člověku těžko a chce to říct.

 

     Chtěl mi znemožnit projevit se, když jsem byla v tísni a to mě nasralo. Najednou jsem nepotřebovala vůbec přemýšlet, co mám dělat. Mohutná vlna hněvu mi vlétla do hrudi. Nadechla jsem se, otočila přímo na něj a pomalým, důrazným způsobem jsem mu řekla, že si podle pravidel skupinovky mohu vytahovat co chci a kdy chci a ještě jsem mu řekla, že jestli mi bude něco zakazovat, že mu ty pitomý papíry s pravidlama terapie omlátím o hlavu.... A bylo to... Pomalu jsem vydechla. Srdce mi vztekle bušilo až v krku a já cítila, že bych mu ji nejraději flákla, až by odletěl.

     Ještě mi srdce třískalo v hrudi a já už měla pocit provinění a strach z následků. Jenže ono to bylo jinak. Doktor se hned poté totálně rozzářil a k překvapení všech mě před skupinou pochválil , že prý jsem to konečně já. Dokonce se zvedl z křesla, aby mě poplácal po rameni. Nepamatuji si, že by někdy povstal a šel někoho poplácat před nastoupenou jednotkou, tedy před sedící jednotkou. Slavnostně oznámil, že se prý konečně projevila „pravá Soňa„. .

     Z toho jsem byla trochu dezorientovaná, protože jsem se okamžitě styděla za svůj agresivní výpad. Ostatní také jen hleděli. Bylo mi divné, že poprvé jsem to „já“. Jako by tím zároveň řekl, že až doteď jsem své já jen skrývala či zašlapávala, ale až teď mi to uteklo a představila jsem sama sebe ve své nahotě. Zrovna ve chvíli, kdy jsem neměla být na co hrdá. No nebylo mi z toho všeho lehko, ale nebyl čas na klidné rozvažování . Debata se někam přesunula, všichni asi měli potřebu na incident zapomenout a terapeuti tomu nechali volný průběh.

     Až časem mi došlo, že jsem si poprvé obhájila svoje a to byl ten pokrok, to byla ta změna. Teprve když jsem se cítila na šrot, zúčtovala jsem s tím mladíkem hned a uhájila si tak své právo mluvit o čem chci a kdy chci. Bylo to mé osobní vítězství v tom smyslu, že jsem nepotlačila své pocity, které jsem konečně cítila.

      Můj sen nebyl analyzován. Terapeut mi jen řekl, že to tělo, které roztrhal vlak v mých nočních můrách, že jsem to asi já a to umírající hladové dítě na sedačce, které bylo mým narozeným dítětem, že jsem to taky já. Protože sen nehrál v dané situaci tak výraznou roli, jako to, že jsem někoho poslala do hajzlu, ani já ho nebudu v této chvíli popisovat. Nicméně časem jsem si všimla, že smažení se ve vlastní štávě přináší jisté ovoce. Ovoce asi není správné slovo, ale něco ve mně pukalo a šlo to na povrch. Když to nebylo možné najít ve vědomí, hlásilo se o slovo podvědomí.

     Za nějakou dobu jsem se ve vlastní štávě smažila natolik, že sny přicházely už pravidelně a přivedly mě, myslím, k sobě samé.

     Tenkrát jsem neměla kapacitu nějak to dál řešit. Své sny jsem tehdy vážně ještě nebrala. Napadlo mě, že bych se mohla podívat do snáře, ale zdálo se mi to jako blbost. Určitě bych tam našla průpovídku typu - mrtvého viděti štěstí nebo smůlu míti. Na takové bláboly jsem neměla náladu. Svěřila jsem se kolektivu, nepomohl mi však nikdo. V tomto případě se ničemu nedivím, co mi měli moji spolupacienti říct? Celkově se zdálo, že dostávám málo odpovědí a málo zpětných vazeb. Málokdo si troufl do mého složitého světa vstupovat. Měli asi pocit , že mi nemohou do toho kecat, když já sama o všem dokážu tak teoretizovat a dívat se na věci z mnoha úhlů. Byla jsem totiž schopná mluvit o problému ze všech možných stran, jen jsem zatím nebyla schopná poslat někoho do hajzlu.

     Zhruba po dvou měsících terapie jsme byli rozděleni na dvě skupiny. Ti, co více a netrpělivě mluví a pak ti, co mluví málo nebo vůbec. Je to zajímavé, protože jiné kvality v tu chvíli nebyly tak důležité. Každá parta má přeci své mluvčí a ty, kteří se takto neprojevují, ale mají v partičce své jasné místo pro jiné přednosti či nedostatky :) My jste se tedy rozdělili na ty průbojné a neprůbojné. Neznamená to ale, že se cítíme být v životě právě tím.

      Když už jsme byli dost rozdělení, dostali jsme při kreativním dnu za úkol vytvořit spojenými silami dům pro všechny členy skupiny. Obdrželi jsme jen jeden velký papír s fixami. Dům jsme měli dle zadání jednoduše načrtnout, jako nákres. Další instrukce jsme nedostali, pouze namalovat dům, obsadit ho a pak asi zdůvodnit, proč jsme to udělali právě takhle. Tento úkol byl ze všech nejdramatičtější. Došlo na hádky s několika ohnisky sporu. Facky nelétaly, ale jinak šlo o celkem temperamentní tvorbu.

     Někteří se do úkolu položili tak upřímně, jako by opravdu stavěli svůj dům a museli si uhádat své sny a své potřeby v utiskujícím prostředí bezohledných sobců. Seděli jsme kolem papíru, někteří na křeslech, ti aktivnější na zemi. Nejdříve jsme namalovali oválný tvar. Shodli jsme se na tom, že každý bude mít svůj pokoj. Ke všem pokojům musí být vchod, takže po celém vnějším obvodu oválu budou pokoje, ze kterého budou mít všichni výhled do zahrady a budou mít balkon se svým soukromím. Uvnitř areálu bude společná zahrada, vnitřní obvod budovy bude tvořen chodbou, ze které povedou dveře do všech pokojů. V prostoru vnitřní zahrady zbudujeme společné hřiště se zahradním posezeníčkem pro celou skupinu. Vchod do areálu bude řešen jako recepce. Dokonce nám jeden pokoj přebýval, takže jsme se dohodli, že bude pro terapeuty. S ohledem na terapeuty to připomínalo malý blázinec, nad tím jsme se ale moc nepozastavovali. Takto tedy zněla základní dohoda o projektu domu, který jsme pro účel zabydlení nakreslili v hrubých rysech.

     Dalším krokem mělo být zabydlení pokojů, toho se zhostil každý podle svého. Někdo to odflákl, jako například já. Neměla jsem potřebu se tam příliš zabydlovat, tak jsem jen naznačila, že tam mám základní vybavení. Někdo si to vymalovával precizně, téměř s kraječkami či vzorkem případné tapety. Zmiňovaný mladík si zabral mimochodem největší místnost a namaloval tam nábyteček. Najednou to vypadalo jako obrovská prázdná plocha, ačkoliv tam nacpal letiště a já nevím, co všechno. Působilo to hrozně prázdně a tak doprostřed napsal velký nápis MOJE. Tím to tedy vylepšil! Koukala jsem na ten projekt z třímetrové dálky a jediné co jsem viděla, byl ovál, nějaké malé chlívečky a pak velký nápis MOJE. Bylo to zajímavé.

 

 

     Hádky ohledně postavení pokojů ještě ušly. Když jsem viděla, jak si jedna pocitově založená kolegyně maluje svůj prostor, měla jsem potřebu jí trošku zpražit. Postupně jsem začala více komunikovat a aniž bych si to uvědomovala, začala jsem přebírat roli údržbáře a správce objektu. Připomínkovala jsem minimálně, zato důrazně a věcně. Asi stejně, jako bych se měla podílet na stavbě pravého domu. Myslím, že jsem tenkrát nastoupila do své typické role,která se projevovala tím, že jsem sice málo zasahovala, ale bedlivě jsem pozorovala všechno a všechny. Neplýtvala jsem slovem, hlídala jsem projekt jako takový. Nikdo mě neposlal do hajzlu, svými připomínkami jsem šetřila na záležitosti podstatné. Proč jsem se tak chovala, nevím. Mohla jsem to nechat být i když se to vyvíjelo nelogicky, nespíš sem však chtěla zaperlit něčím, co tam nikdo moc neprezentoval.

     Všimla jsem si také, že jsem nikoho moc nezajímala. Opravdu mě hladce přijali jako správce a dokonce se zdálo, že jim to vyhovuje. Občas tam vznikl nějaký problém, kterého se oni rádi zbavili. Například to, že správce bude sekat trávu a dělat všechny ty možné údržby, to přijali s naprostou samozřejmostí, ani jeden člověk se nad tím nepozastavil. Nikdo nenapadl samotnou podstatu mého správcovství a to jsem je donutíla, aby záchody a koupelny měli všichni na jedné straně, protože tudy povede odpad apod. Mohli jsme to přece dělat společně, ale nikoho to v rámci té tvořivé diskuze nenapadlo a nikdo nebyl pobouřen, že jsem si tohle místo urvala pro sebe. Dávalo to smysl. O ty odpadní roury, ploty a všechny ty náležitosti patřící k větší stavbě se zaprvé někdo postarat musí a za druhé, když to Soňu zajímá, tak proč ne?

     Já jsem se tím ovšem zajímavě vydělila ze skupiny. Najednou jsem byla tím, kdo pobíhá okolo se sekačkou, měla jsem práci a nemusela jsem se dál zajímat o interní život ve skupině. I v životě se takto chovám. Na společenských akcích jsem nejraději fotografem, protože ten je omluven z mnoha formálních povinností. Pobíhá si kde chce, bývá skryt za objektivem i když pracuje pro ostatní. Tady jsem se ukryla za sekačku, případně ve své imaginární údržbářské dílničce.

     Ti hodně aktivní poměrně dlouho budovali své pokoje, ti co na to dlabali, pořešili jen to nejnutnější, pak se drželi trošku stranou. Skupina se rozdělila na dvě podskupiny. Aktivní část a pasivní část. Tentokrát skupiny vznikly na jiném základě, nikoli na průbojnosti či plachosti. Já se stala tím tichým správcem, ale ujímala jsem se stále větší a větší moci nad celou tou záležitostí. Tedy nad záležitostí celku. Do jednotlivých pokojů mi nic nebylo a sledovala jsem tu píli jaksi z patra.

     Nehodlala jsem se do toho zapojit více a probírat s někým zařízení mého pokoje. Nechtěla jsem to prostě sdílet, mluvit o utěrkách a jiných prkotinách. Když se na to dívám zpátky, je to legrační. Nepřipouštěla jsem si, že jsem se do toho projektu nechala vtáhnout, ale stalo se to a chovala jsem se v podstatě tak, jak je mi přirozené. V případě zmatku vetřu se do vedení, protože mě obtěžuje, když lidé kolem příliš dlouho žvaní o blbostech a nikam to nevede. I zde jsem se tvářila, že řeším věci podstatné, zatímco lehce pohrdám přízemnostmi.

     Příležitost pro konflikt přišla brzo. Citově laděná paní aktivně tvořila a začala mohutně přestavovat. Na vášně došlo, až když jsme začali parcelovat vnitřní dvoranu. Zahradní krb s bazénem prošel u všech a právě ona měla dveře svého pokoje nejblíže bazénu. Někdo už na můj vkus příliš velký bazén namaloval přímo do projektu , tím pádem byla jeho poloha už daná. Za chvíli si citově laděná kolegyně začala malovat stromy před svými dveřmi. Trvalo to snad jen minutu, ale stihla během ní namalovat čtyři velké košaté stromy plné jablek. Červených. Všechny ty jabloně byly hned před jejím pokojem, takže prakticky nad bazénem. Po chvilce mi došlo, co to tam vytvořila. Nikdo si jí nevšímal, ale já jsem se jí málem zeptala, jestli je opravdu tak pitomá, že by si hned u bazénu hýčkala čtyři velké jabloně. Místo abych ji napadla, sedla jsem si do křesla, očima znechuceně kroutíc jak Hurvínek. Byla jsem však již chycená a k důležitým věcem jsem se cítila být povinna vyjádřit jednak proto, že moje správcovská funkce byla kolektivem přijata a nespíš taky proto, že už mi lezla na nervy a nechtěla jsem, aby jí tam ty stromy prošly. Já, „starej nadvěcák“ jsem už zdaleka nad věcí nebyla.

     Nechala jsem je tedy diskutovat o malichernostech, které mě nezajímaly a čekala jsem, jak se to zvrhne s těmi jabloněmi. Za chvilku se jí někdo zeptal, co to je za stromy. Už podle tónu bylo zjevné, že to není typ otázky položené ze zdvořilostního zájmu. Prý jabloně, odpověděla kolegyně. To už jsem nevydržela a zeptala jsem se jí, jestli někdy viděla, co všechno v letní sezóně padá z jabloně dolů pod jabloň. Myslím, že už se také naježila, ale dříve než já vstoupil do toho jeden muž, který mluvil sice málo, zato velice trefně. Řekl, že ze stromů padá samej bordel a že je praštěná do hlavy. Chtěla jsem říct něco podobného, ale takhle přímočaře bych jí to zatím nevpálila. Že je to kráva, to už jsem si v duchu myslela. Dnes to tak nevidím, ale v tu chvíli ano.

     Chvilku se řešily padající květy, potom padající listy, nakonec tuny nahnilých jablek plavajících v našem společném bazénu. Čistička na bazén by musela být velikosti přehradní turbíny a to už jsme si s tím mužem, kamarádkou a pár dalšími užívali na její úkor. Citově laděná paní bylanasraná, ale nehodlala ustoupit. Jablka prý nechtěla pro sebe, prý je bude dávat jako dárky ostatním. Chtěla prostě rozdávat jablíčka, je hodná. Jejímu hezkému úmyslu jsme se v podstatě vysmáli a celý jej znehodnotili. V tu chvíli jsem si uvědomovala, jak složité to někdy je a jak se ty skryté síly mezi lidmi spojují a rozpojují. Když byla vzteklá a vmetla nám, že chce ty jablíčka rozdávat, byli nasraní už skoro všichni. Kupodivu ani tehdy nikdo neřekl, ať si je strčí do prdele, stále jsme k sobě byli hodně slušní.

Omlouvám se za ten slovník. Myslím ale, že ta slova by zazněla, kdyby tam nebyla naše mladá terapeutka. Když jsme občas diskutovali venku během přestávky, tato štavnatá slovíčka létala mezi námi normálně. Uměli jsme se lehce pohádat, poslat do háje, ale uměli jsme se i omluvit a pak vzájemně vyslechnout. Dokonce i já a citově založená paní jsme si to pak vyříkaly a navzájem jsme si vysvětlily, co nám lezlo na nervy. Nestalo se to ve skupině, stalo se to venku na zahradě během přestávky.

Ostatní hádky si už nepamatuji, ale bazén byl nejveselejší. Rozčísla jsem to nakonec tím, že si může jabloně zasadit před svůj balkon, že tam má každý pěkný kus zahrádky právě pro sebe. To znělo logicky a hned potom skupina jabloně u bazénu zakázala. Musím se přiznat, že jsem sama byla překvapená ze svých reakcí.

Později na mě výrazně zapůsobilo povídání o Abigail. Jedno úterý jsme dle pokynů zůstali sedět v křesílkách, pak nám terapeutka řekla, že tentokrát nám poví krátký příběh a my budeme mít jen chvíli na to, abychom si o něm popřemýšleli. Potom si prý vezmeme papír s tužkou, načež těm několika osobám z příběhu přiřadíme jakési body či známky. S  kým budeme nejvíce sympatizovat, tomu dáme jedničku. Ten nejméně oblíbený, se kterým se nedokážeme ztotožnit, ten dostane pětku. Žádné osobě nesmíme dát rovnocenné hodnocení. Musíme se prostě rozhodnout, seřadit je a až poté obdržíme další instrukce.

     Ten příběh zněl asi takto i když přesně si to již nepamatuji:

     Někde daleko v horách tekla řeka, která se každé jaro rozvodnila a cesta mezi dvěma vesničkami se stala nesjízdnou, protože prudká voda nešla překonat žádným způsobem. Jarní tání trvalo měsíc až dva, takže po celou tu dobu nemohli lidé z jedné vesnice do druhé, museli čekat, až voda opadne a vše se vrátí do normálu.

     V jedné z těch vesnic bydlela dívka Abigail, která milovala mladíka ze sousední vesnice, jehož jméno bylo Tom. Abigail byla strašně smutná, nemohla se dočkat svého milého. Šla se tedy zeptat převozníka Sindibáda, jestli by jí s pramicí nepřevezl. On ale řekl, že je to nemožné a moc nebezpečné, ona však naléhala dál. Sindibád byl ošklivý, hrbatý mrzák, lidé jím pohrdali a smáli se mu, že je hnusný ohava. Abigail byla krásná a co se nestalo, Sindibád jí nabídl obchod. Odveze jí prý na druhou stranu, aby se mohla sejít se svou láskou, ale musí se s ním vyspat. Ona samozřejmě nechtěla, ale nakonec souhlasila, protože byla ochotná dát pro svou lásku tuto oběť. Pak si šla domů zabalit pár věcí, její matka se však snažila bláznivý úmysl dceři rozmluvit. Nikam to nevedlo, takže matka nakonec Abigail řekla: „ Stejně si uděláš, co chceš“, a nechala jí odejít. Nejsem si jistá, ale snad jí matka i řekla, ať se pak s pláčem nevrací, nebo něco podobného.

     Abigail se už nemohla dočkat, rychle utíkala k loďce. Dala převozníkovi oč žádal, on jí pak neprodleně převezl na druhý břeh. Abigail se konečně šťastně shledala s Tomem a když se spolu pomilovali v jeho komůrce, povídali si. Tomovi začalo vrtat hlavou, jak se dostala přes řeku. Abigail nakonec přiznala barvu a Tom začal žárlit. Ona mu vysvětlovala, že jinak to nešlo, že sice dala Sindibádovi, ale jen kvůli jejich lásce. Tom se naštval, nazval ji běhnou a pak ji poslal pryč. Nevím, jestli vybíravě, či nevybíravě, prostě ji vyhodil. Abigail běhala sama opuštěná ztemnělou vesnicí, až potkala blízkého Tomova kamaráda. Viděl, že děvče se trápí, tak vyslechl její příběh. Abigail vše vysvětlila a když skončila, Tomův kamarád se rozlítil a šel si to s Tomem vyřídit, co by statečný ochránce žen a přítel v jedné osobě. Tom byl ale opravdu naštvaný a nepohodli se. Nakonec si kluci dali přes hubu a v tomto bodě příběh končí.

Na čí straně jste vy, když to čtete? Jen pro zajímavost si to pamatujte.

      Dostala jsem papír a tužku. Nechala jsem volně plynout své myšlenky i pocity, navzdory tomu, že jsem prý robot. Její oddaná láska se mi líbila. To, jak se milovali a běhali podél rozvodněné řeky, toužíce jeden po druhém... to je romantika. Převozník Sindibád je podle mě chlív. Chápu i Toma, že se nasral a neskousl to. Tomův kamarád byl pro mě sympaťák, ale nemuseli si hned dávat přes držku. Kdo ví, co se tam stalo? Matka, ta mi nesedla. Žádnou kloudnou radu holce nedala, vůbec to s Abigail nerozebrala a ještě jí řekla, ať si pak nestěžuje. Jenže vůbec nic o ní nevím.

     Bylo mi Sindibáda i líto. Představovala jsem si smutný život člověka, kterému se všichni smáli a pohrdali jím. Došlo mi, že začínám soucítit se Sindibádem a trpím s ním. Jenže nikdo neřekl, že skutečně trpěl. To si domýšlím a představuji já. Bylo pouze řečeno, že byl znetvořený a lidé se mu vysmívali. Míra jeho subjektivního utrpení byla neznámá. Každopádně, ať byl na tom Sindibád jakkoli, využil situace a vyšlo to. Možná zneužil situace.

     Létám na křídlech zamilovanosti s Abigail. Líbí se mi to. Ale jak to , že se s  tím převozníkem vyspala a nebylo jí zle z toho, že zahne a pak bude muset lhát? Ona neměla snad strach, že se to stejně provalí, nebo strach z toho, že porušila věrnost a čistotu vztahu? Byla pitomá? Vesnice byla malá a provalilo by se to tak i tak. Nějak se mi to nezdálo, ale byla jsem ochotná její motivaci věřit. To, že na sebe nevěru prozradila, naznačuje spíš, že strach měla, nebo... opak může být pravdou. Byla natolik jiná, že jí to připadalo normální a bez většího zdráhání vše Tomovi sdělila?

     A co Tom? Co udělal on, aby se sešel se svojí láskou ? Čekal trpělivě u břehu, vzdychajíce každý večer? Nebo na to kašlal, byl s kamarádem v hospodě a Abigail byla celá zoufalá, že o něm nemá zprávy? Kdo byl citově více závislý? Je vůbec zdravé, takto po někom prahnout? Kdo je špatný a kdo dobrý? Nemám data k posouzení situace. Pro mě je ten příběh příliš stručný, než abych dokázala seřadit míru sympatií. Napsala jsem si pod sebe čísla od jedničky do pětky. Připisovala jsem k číslům jména a pak v nich chaoticky škrtala. Napsala jsem to znova a začala jsem si uvědomovat veliký vnitřní zmatek.

     Přestala jsem se cítit dobře, odněkud se vynořila silná úzkost. Vystartovala jsem ze svého křesla, terapeutce jsem jen naznačila, že jdu na toaletu. Když jsem se umývala studenou vodou, motal se se mnou celý svět. Uvědomila jsem si, že jsem si ještě nevzala prášky, protože nebyl důvod. Zkoušela jsem to rozchodit, ale věděla jsem, že je to marné. Začalo mi docházet, že úzkost pramení z mé neschopnosti zaujmout pevný postoj a rozsoudit situaci. V mých představách se dokreslovaly příběhy. Naskakovaly další a další varianty možného i nemožného. Naivita. Hrubost. Podlost. Povrchnost. Oddanost. Důvěra. Láska. Svinstvo. Kurva. Nespravedlivé nařčení. Zraněné city… napadalo mě toho strašně moc a čím více toho bylo , tím těžší bylo dát nějaké body osobám z tohoto příběhu. Někde vzadu v mozku se mi připomínalo, že to moc dramatizuji a nejde o soud. Měla jsem jim dát jen body, svůj verdikt jsem měla oznámit pouze ve skupině. Právě to se od nás čekalo, nic víc.

     Věděla jsem, že se musím vrátit. Xanax jsem si vzala hned, jakmile jsem přišla na toaletu. Uběhlo teprve pár minut, účinek léku se zatím nedostavoval. Měla jsem závratě, po chodbě jsem šla velmi opatrně, pravou rukou jsem se raději dotýkala zdi. Když jsem vstoupila do místnosti, bedlivému oku terapeutky jsem neunikla i když jsem se snažila projít jakoby nic. Zeptala se mě, jestli se cítím v pořádku. Jen jsem zavrtěla hlavou že ne, že se mi z něčeho udělalo zle a musela jsem si vzít prášek. Pokývla hlavou, vyhodnotila to tak, že nepotřebuji akutní pomoc zdravotníka. Asi jsem se vyjádřila dostatečně, také ona byla nejspíš zvyklá na to, že takové věci se s pacienty dějí.

     Skupina byla vybídnuta k další fázi úkolu. Jeden po druhém jsme měli přečíst své nominace na klaďáky a záporáky, případně dovysvětlit, co nás k našemu hodnocení vedlo. To, co bylo pro mě neskutečně těžké, jiným to bylo jasné jako facka, rozsouzeno měli hned. Někteří sice také lehce tápali, ale nikdo si kvůli tomu nebral prášky jako já.

     S nekompromisním postojem vyjel ten muž,který se vyjádřil ohledně jabloní předtím. Prohlásil hned, že Abigail byla kurva a vyspala se s kdekým. Dala v pohodě i Sindibádovi, pak si šla užít za Tomem, který se pak nasral a vyhodil ji. Pak si šla kurva Abigail poplakat na ramínko jeho kámošovi, tím ho dostala na svou stranu a tohle všechno vyústilo ve rvačku, pří které byl Tom nasranej už i na kámoše, protože chudinka Abigail dostala i jeho. Sindibád byl prý v pohodě, žádný svinstvo neudělal, nabídl jí obchod. Takhle přímočaře to podal můj kolega ve skupině. Koukala jsem jak vyjevená, že v tom má takové jasno. Byla jsem už pod vlivem prášku, takže to se mnou až tak moc nešilo a mohla jsem se soustředit na to, co zde bylo přetřásáno.

     Další extrém z mého pohledu předvedla jedna velmi tichá dívka. Nikdy se mi nepodařilo na ní naladit a když už jsem měla dojem že ano, pak se zničehonic projevila tak, že jsem zase vypadla z konceptu. Většinou se na lidi jakž takž naladím, ale s ní mi to nešlo. Připadalo mi to tak, že něco jiného říká slovy, něco jiného tělem a ještě něco jiného chce vyvolat v posluchačích. Mělo to několik rovin, které mi vzájemně neladily. Mohl to být můj problém, ale časem se ukázalo, že podobně to vnímalo více lidí. Bylo nesmírně těžké udržet s ní krok a pochopit, co se asi děje. V každém případě, u Abigail se projevovala překvapivě silně. Hájila Abigail mocným způsobem. Vracela se ke slovu, obhajovala, vysvětlovala, pouštěla se do půtek s tím mužem, vyjadřujícím že Abigail je kurva, a nejen s ním. Myslím, že jsme se divili všichni, že ta holka umí mluvit, aniž by se schovala za to něco, co tam předsouvala jindy. Tohle téma ji zaujalo. Velice se s Abigail ztotožnila a vůbec nepřipouštěla, že by to mohlo vyznít i jinak.

      Když na mě přišla řada, přiznala jsem terapeutce i skupině, co se mi přihodilo. Stěžovala jsem si na naprostý nedostatek dat. Ostatní v tom viděli mou schopnost vidět z mnoha úhlů, neschopnost vybrat si a nakonec došlo i na to, že s tím mám problém já osobně , protože jsem sama zahnula manželovi a mám v tom celkově zmatek a cítím se vinna. Uznala jsem, že je to pravda a právě toto by mohlo být důvodem pro mou paniku.

     Teprve když to skupina celé přechroupla, přišla další fáze. Prostým rozpočítáváním jsme byli roztříděni na malé skupinky. Všichni členové miniskupinek měli o příběhu diskutovat, mohli se hádat, ale museli se dobrat kolektivní shody a přidělit opět hodnocení jednotlivým postavám. Ve finále měl mluvčí skupinky přednést orel, na kterém se shodli všichni, i když třeba neradi.

     Už si nepamatuji podrobnosti, ale pozorovala jsem to zaujatě. O mém zmatku už každý věděl, takže jsem neměla důvod bojovat za nějaký konkrétní výsledek. Bylo mi to už celkově jedno, seděla jsem na zemi v našem malém hloučku, poslouchala své kolegy a pozorovala okolí. Byla jsem nesmírně překvapena tím, jak hodně se někteří projevují. Nikdy jsem neslyšela tak dlouho mluvit jednu paní, která se vymodelovala jako liška, ale říkala k tomu příběh o věrném psovi. Také náš dvorní rytíř se rozhovořil a snaží se brojit proti názoru, že Abigail je štětka. Je to snad jediný muž, který to bere jako mladickou nerozvážnost a nechce dát mladé popletené dívce takovou jednoznačně ošklivou nálepku.

     V malé skupince se to najednou snadněji diskutuje, demokracie tam ale není. Automaticky se spojuje síla jednoho s případnou silou druhého. Ten slabší strašně rychle ztrácí a je umlácen argumenty. Nakonec ustoupí, protože jeho argumenty jsou odprezentovány slabě a nikdo je vůbec nebere. Přistoupí na variantu, kterou předkládají ti silnější. Jeho pravda není už alternativou na obecně přijímanou pravdu. Jeho pravda se stává iluzí, o které zbytek skupiny nehodlá už ani diskutovat. Nakonec slabý musí ustoupit, protože v daném případě je potřeba se na něčem shodnout. Je to podmínka, která musí být splněna. Není tak těžké ustoupit od něčeho, na čem zas tolik nezáleží. Jde o Abigail, ne tolik o nás. Teď se hlavně nesmí brzdit společný úkol a ten je jenom jeden - shodnout se a vynést ortel za celou skupinku. Nechtěla bych být soudcem ani porotcem, když vidím jak to funguje.

      Šlo to celkem rychle, spory nebyly dlouhé. Z pozic se ustupovalo snadno, vítězili zapálení, kteří měli jasně vyhraněný postoj, nepřipouštějící žádných kompromisů. Vysmívali se každému jinému modelu. Suverénně, sebejistě. Slova se jim hledala lehce, všechno šlo od srdce. Nemuseli vůbec vymýšlet žádné argumenty, nepřipouštěli jinou možnost ani teoreticky. Ten, kdo se snažil rozbalit to jinak, neměl šanci. Bylo to rychlé a přesto se skupinky dále patlaly ve skandálu s Abigail. Podle mě to hodnocení nesedělo minimálně v tom, že to slovo neobsahovalo přesně to, co podle mého názoru Abigail byla. Uznávám, že s tím nedělala štráchy, ale slovo kurva mi přijde trošku hustější. Vzpomněla bych si na hodně holek ze školy, které by se zachovaly stejně a kurvy to nebyly. Někdy je to složitější, ale příběh byl myslím právě proto tak stručný, totiž aby se děly tyto věci.

      Bylo to poučné. Všichni jsme tam dva měsíce seděli, báli jsme se a když jsme mohli pořešit někoho jiného, jak snadno to šlo. To se nám to pohoršovalo! Vzpomněla jsem si na bulvární časopisy a masy lidí, kteří je čtou. Mockrát jsem se v metru divila, kolik lidí věnuje čas lžím, pololžím a drbům. No a co? Proč bych se zase nepohoršil nad tím, jak je nějaká zpěvačka blbá a ještě se topí v prašulích? Je to žumpa. Rádi se pohoršujeme nad jinými, protože alespoň na chvíli se cítíme být lepšími, než oni. Že to bývá totálně vylhané, to už nehraje takovou roli. Pocit je pocit a to stačí.

     Jak jsem již zmínila, já jsem se nezúčastnila a nikdo to po mě nevyžadoval. Byla jsem tolerována pro nedostatek úsudku. Xanax mi pomohl odstoupit od všeho a bylo mi celkem jedno, jak Abigail dopadne. Já to neviděla ani tak černě, ani tak bíle. Vyhrála varianta, že Abigail byla kráva a kurva, aniž by jí to docházelo. Není dle našeho soudu profesionální šlapka, ale taková ta nevěrnice, kterou opíchal kde kdo. Tato představa byla přijatelná i pro mě. Jaké hodnocení bylo Vaše? :)

Kapitola 7.

     Terapie se blížila ke svému konci, málokdo z nás však dosáhl nějakého pokroku. V tu chvíli jsem si neuvědomovala, že zkušenost může nést své plody později, takže jsem byla celkem zmatená, když jednoho dne začal náš terepeut mluvit více než podivně. Prostě si vzal v rámci dvouhodinového sezení slovo a začal nám povídat o tom, že čeština je krásný jazyk, plný všelijakých košatých slov a že některá jsou nezastupitelná, opravdu nenahraditelná ve své specifičnosti atd.. Bylo to dost divné, vůbec jsme netušili, co má za lubem.

     Za chvilku to bylo ještě podivnější, protože začal mluvit dost sprostě, přitom byl naprosto v klidu. Povídal, že náš rodný jazyk má krásné slovo spojené s defekací, například: nasrat se, být nasr.., vysra..., srač.., něco je posr...., vyjmenoval těch slov k našemu překvapení opravdu hodně. Dělalo se mi z toho trochu zle, nemám to slovo ráda odjakživa, takže pro mě to bylo příjemné podobně, jako když háže chcíplé smradlavé ryby přímo na koberec . Vrhal je do místa středu, kam všichni koukáme ze svých, do kruhu sestavených křesílek. Ryby létaly vzduchem, vydávaly pleskavé zvuky a smrděly až do nebes. Všichni jsme se mračili, jako bychom se skutečně dívali na cosi odporného.

     Když terapeut vyčerpal žumpoidní část svého slovníku, ztichl. Čekali jsme trapně na pointu i když jsme si jí možná už domýšleli sami. Hned jsem si vzpomněla, že terepeut mě pochválil jen jednou a bylo to právě ve chvíli, kdy jsem byla opravdu nasraná. Navíc jsem to v sobě nezadusila, takže mi ty fekálie nebublaly z přetlaku pak všude, ale šly ven. To je to, co máme udělat? Určitě, je to ale příliš citlivý materiál :)

     Musela jsem se pak usmívat sama pro sebe, protože jsem si vzpomněla na kolegu z práce, který vyčerpal hustý kal septiku plný haljzpapírů a jiných lahůdek. Musel to dočasně uložit do sudu s víkem, zapomněl však na to. Nádoba se pěkně nafoukla, on to zjistil a chtěl upustit přetlak. Vybuchlo to pak samo, hajzpapíry byly prý přilepené ve výšce třech metrů, on sám byl od hoven od hlavy až k patě. Že jde tedy o citlivý materiál, to považuji za prokázané. Není asi radno, zadržovat jej dlouho, někde se to zcela jistě projeví a následky mohou být opravdu nechutné.

     Skupina vše důkladně probrala, ale až o přestávce. Terapeutovi jsme na to moc neřekli, každý z nás měl jen vtíravý smrdutý pocit, že to byla zase kritika a nejsme schopní se otevřít. Kdo by ale dobrovolně chtěl, když my všichni patříme k těm, kteří toto neradi?

      Dny plynuly pokojně, stejně tak kreativní úterky probíhaly bez větších incidentů. Jednou jsme byli rozděleni pouze na dvě skupiny, ke své práci jsme dostali nůžky, papíry a lepící pásky. Každá skupina měla vytvořit společným dílem věž, věžičku… prostě něco takového. Vysokou stavbu. Víc nebylo zadáno.

     Skupinka, ve které jsem byla já, ta se domluvila. Drhlo to sice, ale krok za krokem jsme postupovali k cíli. Udělali jsme papírovou rozhlednu přístupnou veřejnosti. Měla schůdky, střechu, sloupy, dokonce jsme stihli vyrobit i dekorace v podobě velkých papírových kamenů. Myslím, že jsme zhotovili i stromky, které měly znázornit nejbližší krajinu v okolí naší věže.

     Druhá partička na tom byla hůř. Nedokázali se shodnout skoro na ničem, ale budovali hrad. Nic malého. Velká budova s velkou věží, silnými obvodovými zdmi, dvoranou, dokonce i římsami. Bylo to dost náročné a překombinované, takže to ani nestihli dodělat v časovém limitu. Obávám se, že i po materiální stránce by to byla honička. V dané situaci byl plán stavby téměř megalomanský, byly by zapotřebí špejle, případně silnější kartony, aby se to vůbec dalo poskládat tak rychle. Po hodině práce se mračili, každý tam něco smolil na vlastním písečku, pochmurná nálada byla zjevná. Dokonce dva lidé seděli zády k ostatním, ale to mohlo vzniknout i z důvodů nedostatku místa.

     Nevím přesně co se dělo vedle, já měla starosti s prací na rozhledně. Nebylo to úplně snadné, protože ve skupině se sešla nebezpečná kombinace mě, mé kamarádky, našeho kamaráda a dívky, která byla z druhého tábora a zároveň jedna z nejméně komunikativních lidí celé skupiny. Pro mě to byl tanec na tenkém ledě, protože jsem měla pocit, že to děvče se cítí být přezírané. Často jsem se snažila udělat nějaký vstřícný krok, což ona mohla vnímat jinak. Měla jsem dojem, že je každou chvíli uražená, ale proč jsem si to myslela nevím. Že bych já sama byla urážlivá? Nebo jí moje vstřícné kroky neseděly proto, protože jsem si dle jejího mínění hrála na velkodušného šéfa? Kdo ví? Já ne, protože k žádné výměně názorů nedošlo. Pro mě osobně bylo nepříjemné jí úkolovat, žádný stavbyvedoucí mezi námi zvolen nebyl.

      Šikovná byla, šlo nám to všem, jen se mi zdálo, že málo navazuje na kroky ostatních členů skupiny. Já když viděla co dělá kamarádka, hned jsem si vzala jinou práci a řekla svůj záměr. Napríklad že vystřihnu papírové sloupy tak dlouhé, aby odpovídaly délce schodů, které dělala právě kamarádka. Kamarád zase odhladl, co může zrovna dělat on a tak se pustil třeba do výroby kamenů, odpovídajících velikosti projektu. Ta dívka tohoto nebyla schopná, ale nemyslím, že z nešikovnosti. My ostatní jsme nepotřebovali o všem hlasovat, k práci jsme se připojovali naladění jeden na druhého. Ona v tu chvíli asi tolik neřešila běžící stavbu, nejspíš potřebovala řešit základ a ten byl zcela jinde.

     Poučení z toho vyplynulo následující, tedy alespoň pro mě. Kdybych byla ve skupině s hlavními přáteli a měli bychom dostatek materiálu ke stavbám, podařilo by se nám v daném limitu postavit nejen hrad s věží, kopcem a lesíky okolo. Stihli bychom vyrobit silnice, cestičky, skály a já nevím co všechno. Stejně tak dívka, se kterou jsme si nerozuměly, kdyby byla mezi svými, jistě by to nedrhlo a vytvořili by společně a s radostí něco, co by se jim povedlo. Každý by se zapojil podle své dovednosti a všechno by jelo jako na drátkách. Spojení lidí a jejich schopnost si věci vysvětlit je tedy klíčové. Tolerance, dobrá vůle a ochota otevírá prostory, o kterých se nám ani nesní. My lidé nejsme tak rozdílní a je obrovská škoda, že jsme jako jednotlivci sešlapáni do forem, podle nichž se pak rozdělujeme. Nejsme ochotní či schopní splynout ve fungující celek s další bytostí, protože musíme řešit vlastní hodnotu v porovnání s bytostí druhou. Dalo by se o tom dlouho dumat, ale já se omezím jen na to, že mi z toho bylo smutno.

 

     Jednou jsme byli na hříšti a hráli volejbal. Nechtělo se mi, protože jsem si myslela, že jsem k ničemu v těchto disciplínách. Snažila jsem se vykroutit, vymýšlela jsem si nějaké děsně závažné důvody, ale terapeutka mě nenechala. Trpně jsem se tedy podvolila, byla jsem postavena do týmu a navzdory svému očekávání, začala jsem se snažit. Stačilo pár úspěšných akcí a najednou byl ze mě sportovec. Ne že bych se válela po zemi, kdyby šlo do tuhého, ale nasazení jsem projevila značné . Překvapilo mě, že mám chuť soutěžit, bojovat a opravdu to prožívám. To se mi nestalo asi 30 let. Podařilo se mi vysmahnout pár dobrých nahrávek, udělat pár bagrů a jak mi dělalo dobře to halasné povykování mých spoluhráčů. Nakonec jsem byla ráda, že mi terapeutka neskočila na špek a donutila mě hrát.

 

     Jindy jsme měli cvičení na zahradě, ale po pár cvicích jsme dostali prazvláštní úkol. Měli jsme utvořit dvojičky a stoupnout si proti sobě. Bylo to hodně proti sobě, mezera mezi obličeji byla asi třicet čísel. Už takhle to bylo trapné, protože dobrovolně si do své intimní blízkosti nikoho nepouštím. Já mám svou zónu minimálně metr. Když někdo překročí tuto hranici, mám sklon se vzdalovat, což je normální. Tady jsme se dostali přes čáru všichni a to bylo to nepříjemné. Dívali jsme se zblízka do svých obličejů. Co však přišlo potom, to bylo opravdu těžké. Měli jsme na sebe ze všech sil začít řvát. Zní to jako blbost a maličkost, ale řvali jste už na někoho z plných plic? Uprostřed sídliště, tvořeného desetipatrovými domy? Může se na vás dívat klidně pět set lidí naráz. O to by ani tolik nešlo, ale představte si deset neurotiků, docházejících do nějakého psychiatrického centra, jak na sebe šíleně řvou někde za zahradě. Hlava proti hlavě a šílený řev. Nikomu z nás se nepodařilo vyloudit nějaký strašně strašný řev, ale někomu to docela šlo. Já jsem se hned rozkašlala, protože to prostě nešlo.

     Napadlo mě, že jsem ještě nikdy neřvala, moje hlasivky to prostě neznají. Kecám. Řvala jsem na koncertech heavymetalových skupin, kde moje hulákání nikdo neslyšel. Tady to ale nebylo tak snadné, rozpaky a vnitřní bloky všeho druhu řev nedovolily, takže jsme si na řvaní jen hráli, ale i to bylo zajímavé. Jak často slýcháme slova… já bych ho seřval…, ale nestane se to. Je snadnější ukousnout si jazyk,než někoho dořvat… tedy, když to máte hozené jak já.

      Skupinová terapie se pomalu chýlila k závěru, poslední dva týdny se to začalo projevovat. Někteří zůstali i nadále skryti, jejich čas se možná potěšitelně krátil. Třeba se nemohli dočkat, až to budou mít za sebou, možná to jenom přetrpěli. Podobně jako když žák chodí do školy a nikdy neví, kdy ho bude učitel tasit. Přežije jednu hodinu, přežije druhou. Někdy je vyhmátnut, ale brzy už budou prázdniny a snad to překlepe bez konfrontace. Myslím, že podobným způsobem to přetrpělo pár členů naší skupiny. Dva až tři. Těm se podařilo takhle schovat v lavicích a prolézt až do konce.

     Někteří aktéři stále čekali, až přijde jejich čas, ale ten nepřišel. Museli by totiž něco udělat a neudělali to. Právě u nich bylo cítit vzrůstající napětí v posledních dvou týdnech. Měli zájem, ale čas plynul a nikdo už na ně nečekal. Ne, že by neměli prostor, všichni jsme se snažili být ohleduplní a když by tito lidé chtěli promluvit a využít času, který byl, dostali by nejen šanci, ale dostalo by se jim i hodně pozornosti. To ovšem byla výhoda i nevýhoda. Oni sami cítili, že kdyby najednou promluvili, dostalo by se jim soucitu a odezvy. Podle mého názoru, právě toho se báli. Také nejspíš měli svůj rybník, který byl plný jejich nevyplakaných slz. Také měli svá mohutná stavidla, kterými vše drželi v sobě. Není snadné stavidla vytáhnout a pustit to všechno ven. Člověk by třeba i rád, ale bojí se, že jakmile jednou začne, strhne se úplná povodeň.

      Čas se krátil a oni věděli, že něco zase projeli a neudělali to, co udělat mohli. Nejspíš to ale nešlo, nikoho ze skupiny nesoudím. Někdo mi lezl na nervy, někdo ne, ale to je tak vše, co o lidech ve skupině můžu říct. Mladík, kterému jsem chtěla omlátit o hlavu pravidla terapie, ten se dostal ve finále snad do největšího presu. Také byl zvyklý stavět se ve společnosti spíš jako pozorovatel, navíc si zakládal na inteligenci a ta mu říkala, že je na terapii proto, aby se ve svých problémech někam posunul. Byl na terapii kvůli sobě, ale ze své role pozorovatele a posuzovatele nevypadl a najednou tu byl konec.

     V posledním týdnu začal děsně řešit, pamatuji si dodnes jeho překvapení a probuzení. Jeden den byl jak vyměněný. Mluvil o tom, že my jsme si tam pořešili kde co a on by taky rád, bylo však pozdě. Nedostal se vůbec k tomu, proč tam vlastně je, nebo co s ním je a co ho trápí nebo štve. Dovedu si představit, že mohl prožít šikanu, nebo cokoliv jiného, co ho lámalo, ale stihl si s námi jen trošku zateoretizovat.

      Poslední úterý jsme hráli jednu hru, která mi v paměti uvízla více. Výsledek hry byl pro mě překvapením, už jen kvůli tomu stálo za to skupinovku navštěvovat. Zjistila jsem totiž, jak mě lidé vnímají. Celá hra byla postavena na přirovnávání. Jeden člověk byl poslán za dveře a když se vrátil, měl se skupiny dotazovat na jednoho z nás. Skupina se domluvila, koho si zrovna vezme na paškál, koho zrovna budeme charakterizovat různými příměry. Dejme tomu, že za dveře šla Lenka, ale nevěděla, že skupina bude skrytě a v podobenstvích mluvit o Kamilovi. Ona se musela dotazovat asi takto: Kdyby XY byl cesta, jaká by to byla cesta? Kdyby XY byla krajina, jak by vypadala? Ta dotyčná osoba měla klást otázky podobného typu, z toho se pak měla dovtípit, koho asi skupina skrývá za svými příměry. Samozřejmě jsme se museli předem dohodnout, koho si právě vezmeme na mušku.

      Brzo došlo na mě. Pamatuji si jen málo, protože jsem z toho byla tak trošku mimo. Když přišel tázající se kolega, položil tuto otázku: „Kdyby ta osoba byla cesta, jaká by to byla cesta?“

Jeden ze členů skupiny hned odpověděl.

„Super dálnice s mnoha podjezdy a nadjezdy někde v Bangkoku.“

Úplně mě to ochromilo.

„Cesta k výšinám. Cesta daleko za horizont,“ odpověděl další člen skupiny.

„Cesta k poznání,“ doplnil další člen.

Měla jsem radost, že příměry jsou hezké a nejsem pro ně zahnojená cesta do nikam. Začala jsem však tušit, že jsem pro lidi příliš komplikovaná.

„Bezpečná tichá pěšinka v lese.“

To řekla má kamarádka Lucka a mě dojalo, že si cení toho, co se mnou zažila. Že jsem pro ní byla bezpečnou pěšinou, to mě potěšilo.

 Tazatel položil další otázku. Kdyby ta osoba byla kniha, jaká je to kniha?

Odpovědi padaly jedna za druhou. Encyklopedie. Bible. Sci-fi. Etika. Slovník. Naučné časopisy. Ani jeden příměr nebyl román či kniha básní. Ani jeden příměr nebyl osobní. Všichni měli dojem, že ve mně čtou jak v encyklopedii, nebo jiné naučné knize. Všechno bylo MULTI. Byla jsem dobrý a uznávaný nástroj k vědění všeho možného druhu. Nevyznělo mi to tak, že jsem je poučovala, nebo tam nějak machrovala. To by mi stejně neprošlo, ale to jak jsem na ně působila, bylo opravdu zajímavé. Všimla jsem si, že mě neodsuzují, spíše uznávají, stejně jako se uznává dobrá encyklopedie čehokoliv. Nikdo však neřekl, že jsem hezká knížka s krásným příběhem, nebo oblíbená kniha, ke které mají osobní vztah.

     Hra pokračovala dál, ale proběhly snad jen dva další dotazy. Myslím že jeden zněl „Kdyby ta osoba byla jídlo, tak je to co?“ Zase padaly příměry hodně bohaté na suroviny, nakonec se shodli, že na mě pasuje pikantní čína a nic jiného už ne. Nikdo neměl chuť říct, že jsem tvarohový koláč, nebo lívance s marmeládou.

      Co k tomu dodat? Nevím toho o sobě příliš, ale jedno je jasné. Jsem pro lidi mocsložitá a předimenzovaná. Možná proto málo reagovali na mé řeči. Tím, že jsem často mluvila a shrnovala jsem věci tak a tak, pojmenovávala souvislosti a vyjadřovala jsem se k jejich záležitostem, každý si z toho něco něco málo vzal. Brali si to, co jim právě sedlo a zapadlo do jejich mozaiky. Když došlo na moji mozaiku, cítili, že k tomu není co říct. V tom je to velké nedorozumění. Někdy mluvím jako profesor matematiky, ale nejsem si jistá, jestli jedna a jedna jsou opravdu dvě.

     Asi mi věřili, že mám v hlavě zmatek, ale stejně se nenašel skoro nikdo, kdo by reagoval na mé problémy. Prostě Bangkok. Když se nad tím zamyslím, nedivím se, že do toho nikdo nevstupoval. Chce se nám vyjadřovat k dopravnímu toku na superdálnici s mnoha podjezdy a nadjezdy? Určitě ne. Je to můj Bangkok, každý to nechá na odbornících, protože sám neví, co si o tom myslet.

 

   

      Poslední tečka za terapií přišla samozřejmě od terapeutů. Zbýval nám necelý týden a dostali jsme za úkol vytvořit jakési hodnocení na své kolegy v nouzi. Rozpočítali nás do podskupinek, každá pak dostala za úkol zpracovat závěrečné hodnocení na pár lidí z jiné skupiny. Někdo z nás měl sepsat „posudek“ na konkrétní osobu, aby však jeden jedinec svou zaujatostí nikomu neublížil, muselo to opět být prodiskutováno a odsouhlaseno celou skupinou. Hned mě napadlo, že minulé diskuze skupin nebyly nic moc, ale v tomto případě nešlo o smyšlenou Abigail, ale o jednoho z nás. Naše hodnocení mělo být završeno doporučující radou pro další život daného jedince.

   

      Právě já musela psát o dívce, se kterou jsem si opravdu nevěděla rady. Nechtěla jsem psát jen neurčité plky, ale neměla jsem se čeho chytit. Projevila se výrazněji jen v případě Abigail a já nedokázala napsat, že to bylo bezva, že jí máme rádi a přejeme jí všechno nej. Něco jsem nakonec vypotila a přednesla to ostatním. Nejspíš jsem v nich rozehrála strunu nejistoty nebo jsem jim předložila teorii, která byla pro ně snadným řešením. Nikdo nevěděl, co a jak, takže mi tu mojí verzi odsouhlasili. Nikdo neřekl ani slovo proti, nikdo neloboval pro jiný výsledek. Já jsem tedy ve finálním sezení nastoupila na scénu coby mluvčí celé skupiny a říkala jsem vážné a ne moc pěkné věci.

 

     Připadala jsem si jako její kat. Dobře mi z toho nebylo, protože i když jsem se snažila co nejvíc vypíchnout vše dobré, co o ní vím, příliš lichotivě to nevyznělo. Bylo to divné. Moje hodnocení bylo nejsmutnější, nejvážnější. Ač jsem se hodně snažila zjemnit své poselství, hodně obrousit hrany, odstranit všechny neurčitosti, stejně to asi vyznělo neobvykle tvrdě. Nesla jsem to na bedrech já a když jsem si pak uvědomila, že někteří lidé svá hodnocení vypracovali celkem povrchně, někdy i neupřímně, bylo mi to líto. Ostatní asi uměli sesmolit něco v duchu „co jsme si, to jsme si„. Já jsem to brala až příliš vážně. Patlala jsem se s tím dva dny, aby každé slovo sedělo a odpovídalo všemu, co jsem s ní prožila nejen já, ale snažila jsem se do toho vložit vše, co jsem věděla od skupiny . Hodně jsem to zjemnila, protože i když mi lezla něčím na nervy, nemyslím si, že se někdo takhle chová, protože chce. Jen to jinak neumí a život ho takto zformoval. Mrzelo mě potom, že moje hodnocení bylo jiné než ostatních Nebyl totiž nikdo, kdo by mi řekl, že s tím nesouhlasí. S verdiktem souhlasili všichni, mluvčím jsem však byla já a nebylo mi v tom dobře ani trochu. Měla jsem ty dva dny větší potřebu xanaxu, prostě to bylo těžké.

 

     Hodnocení na mou osobu proběhlo v klidu. Skupina mi naznačila, že jsem Ok, ale ať už prý konečně přestanu řešit a začnu žít. Ať prý zhodnotím svůj potenciál a dostanu se od teorie k praxi. Mám si prý začít užívat. Víc jsem z toho nepobrala, ale dostala jsem své hodnocení tak jako všichni ostatní písemně a bylo to vcelku milé čtení. Vyznělo to tak, že se mám na všechno vybodnout a prostě vyrazit za požitky světa. Musím k tomu dodat, že by to bylo fajn, ale dost těžko se to realizuje.

     Když hodnocení na někoho z nás přečetl mluvčí skupinky, vzali si pak slovo terapeuti, aby každému z nás něco řekli. Šlo jen o pár slov, bylo vidět, že je to upřímné, lidské, že už v tom není usměrňování, ani výchova. Bylo to normální loučení s námi se všemi. Strávili s námi čtvrt roku života a najednou tu byl poslední den, závěrečná slova.

     Ke každému z nás promluvili jinak. Bylo z toho opravdu cítit, že se každý jinak představil, něco jiného přinesl a jiné pocity v nich vyvolal. Když došlo na mě, terapeut mi řekl, že si pamatuje naše první setkání, při kterém jsem řekla, že si připadám jak ufoun. Zasmál se tomu a prý se tak se mnou cítil docela často. Pak mi řekl, že jsem pro něj byla zvláštní tím, že mi velmi uvěřil. Věřil mému charakteru, viděl ve mně ochránce slabých. Prý to u mě bylo mimořádné, prý důvěřoval mým pohnutkám a cítil, že jako partner jsem důvěryhodný, čestný člověk hledající spravedlnost a pravdu a že má důvěryhodnost byla to, co si bude pamatovat nejvíce z našeho setkání. Vyloženě vypíchnul, že to u mě velmi vnímal a málokdy někoho podobného potkal.

 

     Dojalo mě to, nenápadně jsem skrývala slzy v očích . Jeho pozornosti to neušlo a zeptal se, co cítím. Nebyla jsem schopná odpovědět, protože bych se veřejně rozplakala a to já neumím. Nabídl mi tedy tuto možnost sám, zeptal se, jestli jsem dojatá. Ukecaná Soňa najednou nemohla mluvit a tak mu stačilo, že jsem jenom přikývla. Pak jsem se začala hrabat v batůžku, kde snad měly být papírové kapesníčky.

 

     

     Potom si vzala slovo terapeutka, která řekla, že když mě viděla poprvé, do skupiny mě chtěla. Zdálo se jí prý, že se mnou bude zábava a že přinesu do skupiny svěží vítr. Prý se tak i stalo a je ráda, že jsem řádně okořenila ten skupinový guláš. Slzy, které se mi nahrnuly do očí předtím, nevyhrnuly se ven, pomalu vtekly do kanálku směrem k nosu. Nenápadně jsem posmrkávala, nechtěla jsem na sebe poutat pozornost hlasitým troubením. Slova tereapeutky se mnou nic už nedělala, tušila jsem, že nejsem typ člověka, se kterým by více rezonovala. Blíže měla právě k té dívce, kterou jsem já tak špatně chápala.

      Tím skupinová terapie skončila, všichni jsme se rozloučili, pantofle jsme už neukládali do polic, tentokrát jsme je nacpali do svých tašek. Skupina odešla do hospody poblíž a společně poseděla ještě pár hodin. Sedli jsme si k jednomu velkému stolu, bavili se jak studenti, kteří dostali vysvědčení a konečně vypadli. Já sama jsem se hodně vracela k tomu, co mi řekl terapeut. Velmi důvěryhodný člověk, to jsem podle něho já. Překvapilo mě to. To jsem vyzařovala? Nebo mi tím chtěl pomoci? Nebo je to úplně jinak? Čert ví. Nebudu mít už příležitost se na to zeptat. Možná by bylo dobré to jen vzít a nepitvat.

     Skupina vznikla a zanikla. Nikdo nikomu nedal přes hubu, nikdo doufám neutrpěl další životní trauma a snad to každému z nás něčím pomohlo. Moje úzkosti bohužel pokračovaly, má realita byla stále stejná. Bydlela jsem v boudě na zahradě, jen už mi nebyla taková zima, léto bylo přede dveřmi. Už proběhly jahody a třešně zrovna zrály. Na návrat domů to nevypadalo, protože v mých záležitostech se nic nezměnilo. Prášky mi zrovna docházely, bylo nutné uvažovat, jak budu situaci řešit dál.

      Jednou mi terapeut řekl, že moje problémy jsou na delší lokte a že se to dá řešit psychoanalýzou, případně psychoterapií. Skupinovka mi tedy pomoci nemohla. Bylo zapotřebí vzít rýč, dostat se hlouběji. Nešlo jen o to, jestli mě ve skupině někdo bere a proč. Jestli jsem zakomplexovaná, nebo jsem dominátor, válcující okolí. Bylo zde něco, na co nestačil můj rozum, moje skupina, moji přátelé, prostě jsem nevěděla, jak dál. Problémy trvaly a já nemohla jíst prášky do nekonečna. Tygr stále nebyl nalezen, takže skupinovka byla v tomto směru pro mě zklamáním.