Láska, věrnost a jiné šílenosti

Pokud někomu řekneme „miluju tě“ v podstatě mu říkáme „tady máš mé srdce, tak ho hoď do mlýnku na maso a udělej si z něj hamburger. A dobrou chuť“. Kdy jsme přestali věřit na lásku s princem na bílém koni? Kdy se to stalo? Když jsme byli malí, hráli jsme si na princezny a šťastné rodiny, ale ani na moment nás nenapadlo, že realita taková není. Koho by kdy napadlo, že pohádky vůbec nejsou tak výchovné, jak všichni tvrdí. Než jsme šli spát, rodiče nám četli na spaní pohádkové příběhy o Popelkách, Sněhurkách a Šípkových Růženkách, ale co když někdo uvěří, že se to může skutečně stát? A co když se to stalo zrovna nám? Jednoho dne se vzbudíme a uvědomíme si, že pořád čekáme prince na bílém koni, pana božského, našeho McVysněného, jako když jsme byli malí. S tím rozdílem, že teď víme, že nikdo takový neexistuje. Pohádky nás neučí jak nakládat s láskou, jak o ní pečovat. Pohádky nás učí, že existuje jenom jedna nejjednodušší cesta - Čekat ve věži, než ten pan perfektní příjde. Jenže to je špatně. Bylo by moc jednoduché, kdyby to opravdu chodilo takhle. Pokud chceme lásku, musíme se nejdřív naučit nevěřit pohádkám. Musíme se naučit toleranci a kompromisům a hlavně se musíme smířit s faktem, že nic není dokonalé. I když to tak ze začátku vypadá. Stane se nám, že sedíme s kamarádkami na kafi a vyprávíme jim, jak je náš pan božský opravdu božský. A než se nadějeme, stane se něco, co nás přesvědčí o opaku. Podle mého názoru je největší problém v uspořádání životních hodnot této doby. Kolik z nás má na prvním místě lásku? Všichni se honí za penězi a kariérou a láska zůstává v pozadí. Vzpomínáte na doby Shakespeara a jeho Romea a Julii? Oba si raději vzali život, než aby žili bez sebe. A že je to další pohádka? Dobře, to je asi pravda. Ale co milostné dopisy Napoleona Bonaparte svojí Josefíně? Neříkejte mi, že on a zástup dalších historických postav jsou jen výjimky potvrzující pravidlo. Dá se říct, že ve středověku neexistovala svobodná žena nad 25 let. A když už ano, byla jedna z hodně mála. A co se týká rozvodů, těch bylo stejně málo. V dnešní době více než jedna třetina manželství končí rozvodem nebo rozchodem. Pro nás holky je v 21. století absolutně nepředstavitelné, že bychom neměli právo vybrat si našeho partnera sami. Žít ve 14. století, v patnácti bych měla dávno po svatbě a můj manžel by byl nejbohatší a nejvhodnější nápadník, kterého by mi vybrali rodiče, abych s ním strávila zbytek života. Ano, je to šílené, ale když se nad tím tak zamyslím. Nebylo všechno jednodušší? Tehdy většinu dívek ani nenapadlo, že by si mohli vybrat sami, nebo že by výběru odporovali. Prostě to tak bylo dáno. Otec s matkou řekli a tak to bude. Bez diskuzí. Kdyby to dneska fungovalo stejně, možná by tam bylo nějaké omezování vlastní svobody, ale přemýšlejme. Kolik zlomených srdcí a slz by se ušetřilo? Nebylo by přeci jen lepší, kdyby nám ten život včetně našeho budoucího partnera někdo nalinkoval předem? Možná ano. Ale, co když máme štěstí a v životě nás potká kouzelná a pohádková láska? Nebude o to lepší, že jsme si jí dokázali najít sami?