Písmák 
l Po skončení skupinové terapie bylo nutné rozhodnout se, jak dál. Nevím, kde budu bydlet, netuším, čím se začít živit. S prášky bych snad nějakou práci zvládla, jak mám ale někomu zaručit, že budu fungovat a nebudu zničehonic lítat v panikách. Ať jsem přemýšlela jakkoli, stejně vše končilo u toho, že je potřeba nejdříve zbavit se úzkostí, prášků, nespavosti... prostě všeho toho napětí, které mě tak omezuje. Takže psychoterapie zdá se býti nezbytností, tím já musím začít.
Kamarádka mi dala telefonní číslo svého terapeuta, ke kterému chodila dva roky a prý jí pomohl. Dovolat se mi podařilo hned, doktor Sovička mi nabídl schůzku již na tento den a já termín bez váhání přijala. Musím jet do Prahy, do čtvrti, kterou znám jen z hlavní silnice, takže prakticky vůbec. Beru si pro jistotu mapu, nerada bych v Praze dlouho bloudila, protože je horko k padnutí.
Podle mapy postupuji dobře, vystoupila jsem na ideálním místě, jen hledám budovu, kde doktor Sovička sídlí. Věděla jsem, že jde o vilovou čtvrť, netušila jsem však, že zde budou stavby tak vysoké. Nevyznám se v architektuře, tipuji, že domy jsou stavěné za doby první republiky, možná i dříve. Nejspíš pražská sídla pro bohatší vrstvy. Kamenné schody, sloupy, bohatý štuk, prostě větší honosnější stavby.
Zahrady jsou polostinné, spíše vlhké, většina z nich působí smutně. Málokde jsou vidět aktuální zásahy. Stromy, keře i popínavky zde tiše rostou desítky let. Trvalkové záhony právě odkvétají, žádné letničky mezi staré trsy pivoněk a denivek nikdo nevysadil. Dokonce i původní kamenné nádoby zejí prázdnotou, jen z některých kouká živoucí rostlina, která přežívá léta bez nutnosti péče. Převažuje hustá zeleň starých stromů, která až do podzimu bude prosta jiných barev.
Už to mám. U vchodu do domu jsou moderní zvonky s jmenovkami, doktora Sovičku nacházím na vzorně označených zvoncích v pohodě, dokonce i bez brýlí, které v poslední době na čtení už potřebuji. Po dvou až třech pípnutích doktor zareagoval na mé vyzvánění. Mám prý vystoupat do druhého patra a pak zahnout doprava. Ve vstupních dveřích se ozývá ten bzučící zvuk, znamenající, že systém je právě odemčený a já tam musím vlítnout hned.
Stoupám po pěkném točitém schodišti směrem vzhůru. Dům je sice starý, ale právě zde končí důkladná rekonstrukce. Stropy jsou vysoko, takže schodů je tu jako do nebe. Jednotlivé kamenné kvádry, na které došlapuji, jsou lehce prochozené, jsou také tím jediným, co zůstalo z původní stavby zachované. Vlastně ne, zábradlí je také původní, ale chodby perfektně vydlážděné, nové kvalitní dveře s pěkným kováním, moderní osvětlení, nová okna, čidla na pohyb, to vše je v kontrastu právě s těmi starými prošlapanými schody.
Na vysokém točitém schodišti se musíte dívat na každý schůdek zvlášť. Kladete nohu na pokaždé jinak nastavený kámen a tak zde lidé chodí desítky let a stále se dívají na ty stejné kvádry. Výstup po starých schodech je dlouhý snad jak meditace. Opět jsem na začátku cesty, nejspíš to hned tak neskončí.
Ve druhém patře si nechávám čas na vydýchání, nerada bych při představování funěla jak hroch. Vidím už zvonek s doktorovým jménem přede dveřmi do čekárny, raději si ještě odskočím na WC. Na chodbě hned vedle mě jsou toalety pro pány i dámy. Otevřít nejdou, jsou uzamčené. Po pravé straně dveří jsou příslušná tlačítka pro vyťukání kódu, problém je jen v tom, že já kód neznám. Mám ale štěstí, z jedné chodby právě přichází nějaká žena a vymačkává čtyřmístnou kombinaci čísel přímo u dveří WC. Hned jsem se nenápadně vetřela.
„Promiňte, mám tady schůzku a raději bych si odskočila na toaletu dříve, než abych pak trapně rušila“, usmívám se pracovně, s mírnou dávkou nesmělosti.
„Samozřejmě, kód je 9911.“ Odpověděla pohotově ta dáma. Vpustila mě dovnitř a hned zabrala jednu ze dvou kabinek. Opláchla jsem si ruce, poctivě vysušila papírovými ručníky a pak se odhodlaně vydala směrem k čekárně. Ještě před odchodem jsem si všimla, že někomu vypadlo více ručníků na zem, už je však nezvedl, ani nevyhodil. V patře je dle mosazných cedulek několik kanceláři. Advokát, terapeut a jakási dle názvu blíže neidentifikovatelná firma. Dělají tu nepořádek klienti, nebo zaměstnanci? Zdá se, že nepomůže ani zakódované WC a lidé dělají bordel už jen proto, aby uklízečka neměla náhodou flákárnu. Napadá mě ještě několik variant, proč se lidé takto chovají, ale musím jít.
Zbývá pár minut, dovnitř se mi moc nechce. Stojím na chodbě, dívám se ven. Před oknem roste stará třešeň, větve jsou řídké, případná úroda musí končit jako potrava pro ptáky, protože strom není možné ani očesat. Potrava pro ptáky mi vyplavila vzpomínku na lesního vandala. Fotila jsem právě mechy v jednom krásném lese, když jsem zahlédla postavu mladšího muže. Právě vysypal velký igelitový pytel plný odpadků doprostřed lesní mýtinky. Zahlédl mě a utíkal pryč. Nedohonila bych ho, šla jsem jen pomalu na místo činu.
Nevím proč to udělal, myslím si samozřejmě, že to bylo naschvál. Kdyby se toho smetí chtěl jen zbavit, mohl to pohodit hned u silnice, stejně jak to dělají další, jemu podobní. Na kraji lesa by byla ještě šance, že to někdo uklidí. Tady už sotva. Kelímky od jogurtů, pet láhve s roztrhanými igelity zde zůstanou pro zvěř a pro vztek těm, kteří mají přírodu rádi. Ještě si ten blbec ponechal pytel, takže ani já jsem odpadky nemohla právě uklidit. Zajímavé je, že mu ten výkon stál za námahu. Pytel odpadků táhl několik minut chůze od automobilu. Nechápu to, možná i toto je důvod, proč jsem dnes právě na psychiatrii.
Zazvonila jsem odhodlaně na zvonek se jménem Mudr. Sovička - Psychoterapie, psychoanalýza. Skrz prosklené dveře vidím malou místnost přede mnou, více mi to však neumožňuje.
Přiběhl mi otevřít mladý člověk v tričku a džínách. Vysokoškolák na první pohled, to ale dělají ty brýle v kombinaci s bystrým pohledem. Na bradě má něco jako bradku tvořenou opravdu jen řídkým porostem. Je malý, štíhlý a hbitý.
„Dobrý den, prosím ještě moment,“ říká hned , rukou mi pokynul, že mám vstoupit do čekárny a mizí někde za rohem. „Jasně,“ stačila jsem ještě zareagovat. Prohlížím si zatím další čekárnu. Je to tady opravdu malinké, jedná se spíše o chodbičku vedoucí do dalších prostor. Nalevo vidím vysoké úzké okno vrhající do místnosti polostín, dlouhá záclona, pod oknem fíkus deroucí se vysoko nad úroveň světla. Listy mají stále stejnou velikost, nezdá se, že by jim ten stín začal vadit.
Za zády mám vstupní dveře, přede mnou stěna, u které stojí několik židlí a malý stolek s letáčky, které nabízejí služby krizových center, help linky a tak. Nad židlemi visí pěkné zarámované obrázky. Nevím přesně o co jde, připomíná mi to snažení starých hvězdářů, kteří stáli proti všem a přitom říkali něco tak triviálního, jakože zem je kulatá a není středem vesmíru. V rohu chodbičky přežívá pár zoufale bledých palmiček, mezi nimi stojí hifi věž, která i teď něco přehrává. Nevím co, neznám tu muziku, je to spíš něco jako muzak ve výtahu obchodního domu.
Zatímco koukám na ty divné obrázky, které nejsem schopná vůbec rozluštit, doktor vyprovází nějakého pána pryč. Sovička není tak mladé ucho, jak se mi zdálo předtím. Na jeho profilu vidím, že mladistvě sice vypadá, jeho vlasy jsou však poměrně dost šedivé. Má krátký, zatím jen malinko odrostlý sestřih, nejvíce šedivých vlasů má samozřejmě kolem spánků. Je vysoký asi jako já, takže stošedesát centimetrů, plus minus něco. Pohyby má ale neobvykle energické, doslova rtuťovité. Obrací se na mě a s jakýmsi pevným odhodláním říká:
„Dobrý den. Já jsem Patrik Sovička, omlouvám se za zdržení.“
„To nic,“ říkám zdvořile
„Ještě momentík,“ odbíhá někam doktor. Čekám na místě, zatímco on se snaží vytvořit průvan, aby vyvětral opravdu malé prostory. Neříkám a nedělám raději nic, trocha průvanu se mnou opravdu nezamává.
„Pojďte dál,“ slyším opět známou větu, vidím i jeho pokyn pravé ruky, kterým mi ukazuje, že mám projít a hned zase zahnout do místnosti s otevřenými dveřmi po levé straně.
Jdu dovnitř , přede mnou se nachází opravdu malinká místnost. Po pravé straně stojí postel, kterou asi nikdo nepoužívá. Po levici knihovnička, dál už jenom malý psací stůl a dvě křesla, která nejsou proti sobě. Jedno je umístěné hned za knihovničkou, druhé křeslo se vešlo k oknu, hned vedle psacího stolu. Jinak se sem nenacpe opravu už nic.
„Nevím kde mám začít.“ říkám hned, zatímco se ještě uvelebuji v křesle. On si zatím připravil nutné propriety, jako je čaj u nohy křesla, v ruce má papírový blok s tužkou. Zdá se, že všichni terapeuti ujíždějí na čajích. Jediná změna je v tom, že tento lékař nemá svůj čaj na stolku. Hrnek na zemi působí hodně provizorně, chybí mu po ruce vhodný stoleček
„Něco málo jste mi říkala do telefonu. Měli bychom si možná ujasnit podmínky hned v začátku.“ pronesl Sovička.
„Mluvila jsem trochu chaoticky. Kontakt na vás mi dala má kamarádka ze skupinové terapie. Lucku Voldánovou určitě znáte. Jen si nebyla jistá, jestli mě přijmete, když máte v léčbě i ji.“ Vysvětluji co nejsrozumitelněji.
„To by nemuselo vadit. Ale nejlepší bude, když mi řeknete, o co jde a co vás trápí. Nechci nic slibovat, musím si nejdříve udělat názor a posoudit, jestli vám mohu nějak pomoci. Taky od vás budu chtít, aby jste mi sama řekla, co byste ode mne potřebovala.“ Vybízí mě Sovička.
Ach jo. Zase mám zformulovat, co bych potřebovala, když já to sama nevím.
Nejdříve jsem tedy odříkala, co mě trápí .V krátkosti jsem vysypala hlavní body svého chorobopisu za poslední léta. Říkám to ještě trošku monotónněji než minule. Sypu fakta a čekám, že se sám zeptá, na co bude chtít.
Sovička si něco píše, občas pokládá doplňující otázky, průběžně se dívá na hodiny.
Teď mu zazvonil telefon. Omluvným gestem vyndavá ze šuplíku stolu stejný mobil SONY jako mám já. Dokonce má nastavené stejné zvonění. Rychle něco telefonicky potvrdil a omlouvá se za přerušení. Já osobně jsem ráda, že můj monolog skončil, už mě to nebaví. Připadám si jak zaseknutý gramofon s hodně obehraným nudným šlágrem.
„Zbývá nám asi čtvrthodina času, tak bych se chtěl zeptat, co by jste ode mne chtěla?“
Začínám být zoufalá. Ten jeho dotaz mi připadá úplně pitomej. Já potřebuji, aby se vedení ujal on. Sotva chodím, takže chci, aby lékař zprovoznil mé zraněné údy. Chci chodit, jinak mi nejde o nic. Připadám si nemístně hloupě, možná už i bezmocně. Jako když stále narážím na stěnu a není cesty ven.
„Nerozumím, jak to myslíte, jsem tu kvůli léčbě. Proč se ptáte, co bych od Vás chtěla?“ jdu do toho odvážně.
„Chtěla bych se zbavit úzkostí, jezdit autem a neohrožovat dopravu. Chtěla bych se nebát , kdy a kde mě to zase přepadne, chtěla bych existovat bez tabletek, chtěla bych se přestat děsit toho, že mi nečekaná úzkost podlomí nohy v nečekanou chvíli. Chtěla bych sníst polévku v restauraci celou a neutíkat s pocitem infarktu někam ven. Ta nevypočitatelnost je na tom nejhorší, “ tryskalo to ze mě s hlubokou procítěností. Začala jsem cítit beznaděj a tohle ze mě vyšlo jedním dechem.
„Dobrá. Obvykle se během tří sezení vyjasní, co je potřeba a pak je možné se domluvit, jestli je pro vás vhodná terapie, nebo stačí pár konzultací, nebo něco úplně jiného. Navrhuji tedy, abychom se sešli třikrát a pak si promluvíme o tom, co dál“ vyjádřil se doktor.
„Ano,“ hlesla jsem přiškrceně, protože mám stažené hrdlo.
„Zatím tedy dál užívejte prášky tak, jak jste je užívala. Příště bych s vámi probral možnost přejít na jiné léky proti úzkostem. Tyhle jsou návykové a sama říkáte, že už je berete rok, takže bych doporučoval jiné řešení. Zatím si to nechte projít hlavou. Kdy se tedy můžete opět zastavit. Třeba za týden?“
„Ano, můžu kdykoliv“
„Dobře, takže třeba ve středu, ve stejnou dobu?“ Ptá se s notesem a propiskou v ruce.
„Ano“ řekla jsem i když nevím v jakou dobu. Je mi jasné, že ve stejnou, ale teď nevím, kolik to je. Jsem prostě nervózní.
„Takže jsme domluveni?“ Ptá se Sovička, asi mu neuniklo, že mi nějak sklaplo.
„Chcete to někam napsat?“, nabízí pro jistotu doktor.
„Raději ano“ přiznávám barvu.
Sovička píše datum i čas do malého reklamního bločku. Vrchní papírek lehce strhává a podává mi ho.
„Kolik máte toho xanaxu?“
„Zatím mám oba druhy."
„Dobře, příště se tedy domluvíme jak dál s těmi prášky a zatím uvažujte o tom, čeho by jste ráda dosáhla v našich rozhovorech“
Připadá mi to jako blbost, ale jsem najednou moc unavená a roztržitá, než abych se dál vyptávala. Oba už stojíme, takže zbývá jediné a to je rozloučit se.
Dolů po schodech jdu opatrně. Cítím se slabě, vyčerpaně a trošku marně. Řekla bych, že začátek terapie byl zklamáním, zatím ani nevím, jestli naše schůzky budou pokračovat.
Druhé sezení
Letím na poslední chvíli, výjimečně nemám čas rozjímat v čekárně. Snažím se nějak kloudně omluvit, naneštěstí jsem tak udýchaná, že na Sovičku musím kynout jak starý indiánský náčelník dávající pokyn, aby ostatní zatím pomlčeli.
Doktor se uvelebil do křesla, kouká zatím do poznámek z minulého sezení.
„Už je to dobré. Omlouvám se, trochu jsem podcenila provoz v Praze,“ snažím se vysvětlit situaci.
„Kdyby jste byla na cestě a věděla jste, že přijdete třeba až v půli hodiny, tak budu rád, když napíšete esemesku. Když nebudete moci přijít vůbec, ocenil bych, kdyby se vám podařilo omluvit tři dny předem. Jak jste na tom s léky?“ Přešel k věci Sovička.
Minule jste mi řekl, že by jste chtěl navrhnout změnu," připomínám raději.
„Ano. Navrhoval bych vám medikaci, která funguje na jiném principu, než xanaxy nebo neuroly. Nejsou návykové, je to stejné jako u antidepresiv, bohužel však trvá déle, než se dostaví účinek. Smysl to má tedy na delší dobu, měly by být ale účinnější. Zejména bych je doporučoval v případě terapie, kdy je pak hodně věcí v pohybu. Můžete ještě více ztrácet stabilitu,“ vysvětluje doktor.
„Počítejte s tím, že se toho během terapie hodně otevře a může toho být k řešení až moc. Byl bych rád, kdyby jste to zvážila. Kdyžtak by jsme něco vybrali,“ uzavřel Sovička.
„Dobře. Já jsem asi pro.“ Nemám nad čím přemýšlet, já svoji medikaci neposoudím, když o tom nic nevím.
„Tady hodně záleží na vás. Jenom na vás je, o čem zde budete chtít mluvit, je to všechno váš čas.“
Na této větě si dal Sovička extra záležet, že to je všechno na mě, to jsem chápala jen stěží.
„Léky vám také žádné nutit nebudu. Jen nabízím tu možnost a mohu vysvětlit, proč to doporučuji a jaké mám s tím zkušenosti. Jinak je všechno ve vašich rukách,“ říká Sovička s podivným, pro mě nezvyklým důrazem.
"Fajn. Tak kde začneme, když máme ještě dvě sezení?“, ptám se aktivně. Začínám být z toho na nervy, čekala jsem zásah, dokonce typické chování lékaře, který mi řekne, že uděláme tohle a tohle a pak mě čeká tohle a tohle.
„Je to na vás“, trvá na svém Sovička.
Jenže já o tom nevím vůbec nic. Jak mám řídit svou vlastní psychoterapii?
„Myslela jsem, že vy máte nějaký osvědčený rámec, ve kterém bych se pro začátek měla pohybovat,“ zkouším to ještě jinak.
„Nemusíte hned začít. Klidně si na to chvilku nechte, abyste skutečně mluvila o tom, o čem chcete.“
Tímto mě Sovička totálně dostal. Myslela jsem si, že se bude vyptávat, aby si o mě udělal nějaký obraz.
Připadám si čím dál víc ztraceně. Jsem tady na testu, jestli vůbec bude probíhat terapie, kterou údajně potřebuji. Je to takové předkolečko. Teď si mám sama určovat o čem chci a nechci mluvit, jestli chci tyhle nebo tamty prášky. Tak já nevím, co jsou tedy psychiatři? Já si tady mám začít diktovat ? Já jsem tady proto, protože nevím, jak z toho pekla ven. Mám sama vymyslet cestu? Mám si zlomenou nohu sama zrentgenovat, prozkoumat v naučné literatuře jak ošetřit případná zranění a pak si to sama ošetřit? No sakra, nejspíš budu muset přikoupit další naučné brožury a knihy. Začíná mě přemáhat skepse a beznaděj. Myslela jsem, že tudy vede cesta. Ale nerozumím tomu. Nemám na to, abych zvládla terapii. Z toho bych byla ještě větší magor.
Sovička je skoro medovej, kdyby medovej chtěl být. Ba ne, jenom trvá na svém postupu a moje mysl je jako divoký kůň, který se unavil . Vzpíná se a slábne.
„Já nevím, co mám aktuálního“, říkám upřímně.
„Neumím si sednout a začít si na někoho stěžovat. Nakonec ani nevím na koho. Stejně tak se tady nebudu vinit já. Prostě jsem tu proto, protože mám úzkosti a nevím, kde se berou. Tomu bych chtěla rozumět. Podle mého názoru má podobné potíže i moje máma, takže bych asi začala právě u ní, tedy u svojí rodiny. Taky se s rodiči poslední dobou častěji vídám a jsem z nich paf. Nezvládám to. Když jsem nad tím přemýšlela, nejspíš trpím různými strachy ze všeho možného. Nejde mi jen o nějaký nahodilý zážitek, je to asi něco hlubšího. Takže začnu o svém strachu.“ Spustila jsem vodopád slov.
„Když jsem byla malá, pamatuji si, že jsem byla hodně bojácná. Svět se mi zdál hroznej a nebezpečnej. Máma mě vodila hodně po doktorech a já se bála, že se máma někde ztratí v davu, nebo mě zapomene. Dávala jsem si na ní pozor, aby mi nezmizela. Netušila jsem, že když bychom se vzájemně ztratily někde v obchoďáku, že by si mě dokázala najít, nebo by mě někdo odchytil , zavolal policii atd.
Jednou jsem ležela v nemocnici, bála jsem se zas, že už mě máma nevyzvedne z nemocnice a já zůstanu na světě sama. Nebyly mi ještě čtyři roky. Ty svoje strachy jsem asi neuměla říct. Doma jsem vyrůstala jako ve skleníku, moc jsem nevěděla o tom, jak je to venku ve skutečnosti.
Bylo mi asi šest let, když jsme se stejně starými dětmi lítali po okolí. Jednou jsme šli na ořechy, místo, kde ten ořešák stál, bylo veřejné. Nenapadlo mě, že by to někomu mohlo patřit. Zrovna jsme lezli na vysoký strom, když se z nejbližší zahrady s křikem vyhrnul nějakej dědek. Mával dřevěnou holí a řval na nás, že jsme parchanti a že máme vypadnout a že jestli nás tu ještě uvidí, že nás seřeže, nebo zabije.
Zdrhali jsme, ale já jsem asi byla vyděšená víc než ostatní děti. Uvěřila jsem tomu, že nás chce umlátit tou holí, protože jsme mu vzali ořechy. Jiné děti také utíkaly, ale nezdálo se, že jsou otřesené jako já. Některé se mu dokonce posmívaly a pokřikovaly na něj z dálky sprostá slova, o kterých jsem neměla ani tušení. Dlouho jsem se toho opravdu zlého pána bála. Nevím, proč mi to uvízlo v hlavě. Opravdu jsem věřila tomu, že mi půjde o život, až toho dědka zase potkám.
Pak jsem začala chodit do školy. Učení mi šlo, ze začátku jsem byla hodně snaživá. Myslím, že jsem chtěla slyšet pochvaly, protože doma se mi to moc nestávalo. Zamilovala jsem si knihy, sešity, knihovnu i zájmové kroužky. Asi v deseti nastal obrat, začala jsem školu flákat. Záleželo mi pak spíš na kamarádství s různými třídními esy. Přestala jsem se jakkoliv snažit, jen jsem přežívala. Lhala jsem a docela dobře mi to šlo. Nechtělo se mi do školy, tak jsem si vymyslela nějakou nevolnost. Špatně mi ale nikdy nebylo. Vlastně jsem byla vždycky zdravá jako řepa.
Excelovala jsem mezi třídními esy co se týče poznámek, ale i nadále jsem byla v nitru vystrašená a zranitelná. Přes všechny poznámky a průsery, chovala jsem se k učitelům slušně, nikdy jsem nebyla ani hrubá, ani sprostá ani neposlušná v pravém slova smyslu. Chovala jsem se jako drsoňové, ale nikdo mě tak nevnímal. Nejlépe by na mě sedělo přirovnání, že jsem byla válečník, ale žádnej drsoň. Vinnetou byl můj dětský vzor. Ušlechtilost, cit, moudrost, oddanost, spravedlnost, síla, sebeovládání…. prostě samé krásné pojmy.
Naši na nás neměli čas, takže jsem se hodně poflakovala venku. Nikdo z kamarádů neměl tak volné otěže. Skoro všichni měli nějaký dozor a domácí povinnosti, takže jsem hodně času trávila sama, protože nebylo s kým se toulat venku. Pamatuji si, že jsem se litovala. Možná to není to pravé slovo, protože sebelítost mi připadá špatná, ale asi jsem byla hodně smutná a osamělá. Znala jsem všechny pejsky v okolí, kteří čmuchali u branek svých zahrad a chtěli se nechat pohladit. Ochočila jsem si takhle skoro všechny psy, když jsem se nudila, chodila jsem za nimi s pamlsky. Asi mi připadali opuštění jako já, ale to mi došlo až nedávno, na té skupinové terapii. Tenkrát jsem měla radost že psi, kteří nejdřív strašně štěkali, zvykli si na moje návštěvy a pak už to byli kamarádi. Vždycky jsem je všechny obešla, pohladila, chvíli jsme se vzájemně potěšili. Obcházela jsem zhruba dvacet psů volně vypuštěných, podle mého opuštěných. Pamatuji si hlavně podzimní čas, ve kterém tma přicházel brzo, kamarádi už nikde a já ve světle pouličních lamp hladila své psí kamarády.
Rodiče se hodně angažovali ve straně, hlavně na obecní úrovni. Pořád někde seděli na schůzi, nebo pracovali na zahradě a teprve pak šli na schůzi. Žádní papaláši, normální lidi, kteří přes den byli v práci a večer ještě tohle. Připadalo mi to důležité, nevěděla jsem, že takové povinnosti na sebe vzali sami a že takových lidí je menšina. Nejde teď o to, jaká doba to byla a jaké straně sloužili. Chci říct, že se zapojovali do věcí obecních, občas i něco vyřešili, ale většinou společnosti byli samozřejmě odsuzováni, což jsem nevěděla. To mi docházelo až později.
Školu jsem sice totálně proflákala, ale byla jsem jen na dvou trojkách. Pak jsem si měla vybrat učení nebo střední školu. Toužila jsem po veterině, lékařka mi ale kvůli nemocnému kyčelnímu kloubu školu nedoporučila a nikdo s tím nic neudělal. Já jsem neuměla škemrat, aby naši nějak zabojovali v můj prospěch. Snad jsem myslela, že to ani nejde. Nerezignovala jsem na výběr školy úplně, ještě jsem se snažila dostat alespoň na elektro, protože mě to také docela bavilo. Prostě se stalo, že rozhodovali jiní a já jsem se poddala souhře okolností.
Nakonec se to tak zvrtlo, že jsem skončila na učňáku. Ukázalo se, že oproti slibům nějaké pracovnice, je to obor sice nový, ale bez maturity. Když jsem na ten učňák přišla, tak jsem se během měsíce svezla do naprostého nezájmu. Má práce byla vlastně zámečnická, jenom se to moderně jmenovalo strojní mechanik. Bylo nás tam více dívek, svěrák byl náš základní nástroj, vrtačka byla hned jako druhá. Za měsíc jsem začala kouřit, za dva měsíce jsem už chodila s partami na pivo. Než to rodiče pochopili, už mi to bylo všechno jedno.
Začala jsem chodit za školu, ale třídní učitelka na mě hrozně tlačila, ať to vydržím. Prý vyházeli všechny podobné typy jako já...“
„Vyučila jste se?“
„Ano, vždycky jsem se nechala od té učitelky ukecat, ať do školy chodím dál. První rok se pokoušela o můj přestup na obor s maturitou, ale asi se mnou nebyla ta správná řeč. Moc se snažila. Tvrdila, že jsem studijní typ, musím prý vypadnout z tohoto prostředí. Stále se pokoušela udržet můj zájem, já ale dál házela áčka a jen stěží jsem procházela. Už jsem ani nevěděla, v čem by měl být ten kýžený rozdíl. Tedy s tím přestupem na jinou školu. Brala jsem to tak, že když se neučím tady a nestuduji strojírenské technologie, těžko budu studovat něco jiného jinde. To jsem ale hodně podcenila situaci. Stále jsem měla plnou skříň nejen knih, ale hlavně svých poznámek o delfínech, životě v mořích, o slonech jsem tenkrát věděla skoro vše, co bylo možné načíst. Jenže tohle mi nedocházelo, byla jsem ve vzpouře vůči všemu, hlavně vůči svému životu.
Rodičům můj obor připadal v pořádku. Máma je nástrojařka, pracuje v dílně celý život. Táta je vyučený soustružník i když pak šel k vnitru a stal se z něj estébák. Asi to teď bude znít divně, ale je to hodný člověk, který tomu svému věřil. Ale i on u vnitra dělal v podstatě zámečníka. Tím vším chci říct, že moje sklony ke studiu je nezaujaly. Nevšimli si ani mé lásky ke zvířatům. Mámě se nelíbilo, že budu kydat hnůj, to si pamatuji. Veterinář tak moc hnoje nenakydá, ale kdo ví jak to myslela,“ dodala jsm koncovku ke své dlouhé řeči.
„Jak se teď cítíte, když o tom povídáte?“ přerušil můj příběh Sovička
„Nevím,“ vyhrkla jsem hned, protože představa, že k tomu mám teď něco cítit mi přijde nepatřičná. Moje pocity byly na posledním místě a přestaly být důležité.
„Asi je mi trapně, že se tady lituju a snažím se tu prezentovat jako opuštěná, nemilovaná, nepodporovaná. Nikdo mi neubližoval a já si tu stěžuju. To je asi můj pocit. Naproti tomu už vím, že normální to u nás nebylo a že všechno to, o čem mluvím, sehrálo svou roli. Pravda ovšem je, že se v tom zatím moc neorientuji,“ dodávám.
„Když jsem byla malá, pamatuji si, že jsme si neprojevovali city. Žádné mazlení, žádné pusinky, žádný tělesný kontakt. Matka mě sice držela za ruku, když jsme procházeli Václavským náměstím , nebo jiným místem v Praze, ale jinak ne. Vybavuji si, že mě máma vždycky zkontrolovala jak vypadám, pak naslinila kapesník a snažila se mi očistit ušmudlanou pusu. To jsem nesnášela, ale nic jiného si nevybavuji. Moje sestřenice se třeba mazlila s babičkou a dědou z otcovy strany a moji rodiče to vždycky okomentovali tak, že u nás se nemazlíme, že my si na to nepotrpíme. Připadala jsem si v takových situacích lehce prašivá. Ten náš model se u nás prezentoval jako něco lepšího. Jako kdyby ostatní lidé měli nějakou slabost, kterou naše rodina už nepodporuje. My už se nemazlíme, my si na tohle nepotrpíme. Jestli si na to potrpím já, to nebylo důležité. Vyhodnotila jsem to tak, že jsem přehnaně lítostivá. Sestřenici jsem trochu záviděla, že sedí babičce na klíně a sleze si, když prostě chce.“
Máte nějaké sourozence?“ Zní doplňující otázka.
„Bráchu“
„Staršího, mladšího?“
„O čtyři roky staršího.“
„Tyhle vzpomínky jsou ze kdy?“ pátrá dál Sovička, občas si dělá poznámku do papírů.
„ Někde mezi první až pátou třídou školy. V té době jsem podobné výroky od mámy slýchala, táta mlčel, ale byl v tom s mámou zajedno. Tedy myslím tím ta slova, že u nás si na nějaké to mazlení nepotrpíme. Jenže dlouho předtím se stalo něco, na co jsem zapomněla, ale v dospělosti jsem si to vybavila. Dokonce jsem o tom později mluvila i s mámou.“
Sovička se dívá, co ze mě vypadne, očima také zkontroloval čas na hodinách.
„Když mi bylo asi pět, už jsem mámu moc nevyhledávala. Asi jsem se stranila a brácha, ten se nejspíš stranil už dlouho. Máma si asi připadala zoufalá, myslela si, že ji nikdo nemá rád. Možná měli s tátou nějakou větší krizi, nikdo si jí nevšímal, děti se k ní nepřitulily, prostě to na ní všechno dopadlo. Měla potřebu něco udělat a tak si lehla na zem předstírajíc, že je mrtvá. Ona to nevidí tak dramaticky, podle jejího názoru dělala jen, že je v bezvědomí. Já jsem začala brečet, že máma je mrtvá, protože ležela v pokoji na zemi jako bez života. Brácha nevím jestli brečel, nebo byl jen zaskočenej, ale po chvíli toho máma nechala a předstírala, že pozvolna přichází k sobě. Potřebovala nějaký důkaz lásky, nevím co si představovala. Když jsem s ní o tom mluvila, řekla mi, že se prý pak styděla za to, co udělala.
O něco později jsme jako rodina výjimečně jeli na výlet. Chlapi od táty z práce organizovali nějakou akci na podnikové chatě v horách. Opékal se beran , chlapi popíjeli, pár kolegů tam mělo manželky i své děti. Právě v té době koupil táta první rodinný vůz. Přesněji, koupil trabanta. Táta na nějaké oslavy nebyl stavěný, máma vůbec ne, ale když už někde byl, tak držel partu a snažil se s kolegy normálně posedět. Naši zase museli mít krizi, protože jindy se už nic podobného nestalo. Možná byla krize jen ten výlet, opravdu nevím.
Prostě chlapi pařili celou noc a vymysleli vtípek. Ještě za tmy a pod vlivem, odnesli našeho trabanta do obrovské louže před chatou. Postavili ho doprostřed a nejspíš se hodně bavili. Dopoledne jsme se jako rodinka vyhrnuli před chatu a chtěli jsme si vyjet. Najednou vidíme náš nový, blankytně modrý trabant daleko v louži. Máma se urazila, nebo co se to s ní dělo, táta z toho vědu nedělal. Usmál se chápavě nad tím žertem a šel to řešit. Našel někde dlouhé prkno, to tam nějak nainstaloval, po něm pak přešel nakonec až k autu. Normálně nastartoval, vyjel z louže a čekal až nastoupíme. Brácha si směl sednout dopředu, já jsem seděla vzadu s mámou. Atmosféra byla velmi tíživá. Brácha vypadal myslím celkem ok, byl nadšený, že může sedět vedle řidiče, naše máma ho myslím moc nezajímala. Táta nevím co si myslel, ale s mámou to bylo horší. Dlachnila mě na sedačce ...“
„Cože to dělala?“ skáče mi udiveně do řeči Sovička.
„Dlachnila, jako mačkala k sobě,“ vysvětluju nedostatečně. No jo, to jsou zase ty moje výrazy pochytané všude možně, napadlo mě.
„Mačkala mě k sobě, což se u nás nedělalo a ptala se mě, jestli když se s tatínkem rozvedou, jestli půjdu k ní, nebo k tátovi. Říkala to samozřejmě způsobem, že jí nemohu opustit, ale taky jsem to chápala tak, že mohu jít kam chci“.
Sovička si něco krátkého poznamenává, pokračuji dál.
„Naši se nikdy nerozvedli, jsou spolu doteď a nespíš to nikdy vážně neřešili. Máma si to ani nepamatuje, myslím tedy, že právě tuto rodinnou scénku si nepamatuje. Snad jen toho trabanta v louži. Já jsem ale od té doby sledovala všechny možné signály, které by mohly naznačovat eventuální rozchod. Často jsem se tím trápila. Když jsem například viděla, asi v desíti letech, svou matku, jak tajně kouří v prádelně u nás v paneláku, tak mě napadla jediná věc – rozchod. Vyhodnotila jsem to tak, že si našla chlapa a začala kouřit, protože se právě vrátila z lázní a tam prý s chlapama chodila tancovat po večerech. Takhle nesmyslně jsem si poskládala svůj katastrofický scénář.
Teprve dodatečně, až za pár let, jsem zjistila, že máma celá ta léta kouří tajně. Odhalila jsem to, až když otec, kuřák, nebyl doma a máma kouřila na záchodě. Oficiálně byl doma za kuřáka jenom táta. Ona však začala kouřit s ním, ale tajila to před dětmi a nejspíš přede všemi kromě táty. Asi se u nás celkově dost věcí tajilo,“ říkám plynule a pokračuji dál jedním dechem.
„Po učňáku jsem se hned vdala. Nikdo mi to moc nerozmlouval i když se to našim moc nezdálo, nevěděli nejspíš co říct. S tím klukem jsem chodila dva roky. Zemřela mu matka a babička těsně po sobě a to ho asi přivedlo k nápadu, že se se mnou ožení, aby nebyl sám. Byla to hrozná chyba, protože on se ženit v žádném případě neměl. Zahýbal mi od začátku, já to nevěděla. Odstěhovala jsem se k němu na Moravu, hodně jsme pařili, chodili na koncerty a on zahýbal stále a všude. . Nakonec jsem se to dozvěděla, jemu se dokonce ulevilo, že to už vím. Byl na mě z těch nervů docela zlej a já nerozuměla tomu, proč se ke mně zdánlivě bezdůvodně chová tak hnusně.
Pak to teprve dostalo smysl. Zamávalo to se mnou, pak jsem udělala velkej průser. Počmárala jsem komunistickej transparent hanlivými texty, ozdobila jsem to známým kosočtvercem. Soudili mě, dostala jsem naštěstí jen podmínku. Rozvedla jsem se, odstěhovala se z Brna a vrátila se k našim do bytu.
Sehnala jsem i přes obtíže s politickým paragrafem práci, za chvilku dokonce i byt v Praze. Můj šéf si mě pro můj politický trestný čin oblíbil a s chutí jemu vlastní mi vybojoval byt. Dělala jsem ve fabrice nástrojařku. Šlo mi to prý dobře, ale nebavilo mě to nikdy.
Lákaly mě květiny. Po revoluci jsem si udělala rekvalifikační zahradnický kurz a šla prodávat kytky. V té době jsem se podruhé vdala za takového hodného kluka, ale jak jsem vám říkala minule, něco tam také neklapalo i když jsme spolu byli docela dlouho.
Po letech mi kamarádka řekla, ať si udělám školu, že nemá cenu celý život platit za chybu mládí. Přišlo mi to jako dobrý nápad, šla jsem tedy na večerní gymnázium. Abych měla nějaké zaměstnáni, naučila jsem se na počítači a dělala nějaké práce s databázemi doma. V té době bylo vše ohledně počítačů v začátcích, takže jsem měla malou výhodu .Pak mě ta firma zaměstnala na půl úvazku jako sekretářku a písařku a já při tom mohla chodit celých pět let do školy. Odmaturovala jsem, chtěla jsem jít na vejšku. Začala jsem se připravovat, podala žádost k přijímacímu řízení, pak jsem se ale začala zdravotně sypat a když byly přijímačky, já ležela na neurologii na kapačkách. Letos jsem už měla jiné starosti, tedy už s probíhajícími úzkostmi, takže na přijímačky jsem se ani nepřipravovala. To už je asi všechno,“ říkám konečně. Pokouším se vytvořit na obličeji úsměv, protože je mi trapné, že o sobě tak vehementně žvaním.
„No, řeknu to takhle. Jsem docela zavalen,“ ukazuje Sovička rukou, jak velká pomyslná hromada toho byla. Trochu se zavrtěl v křesle, jako by byl opravdu zavalen a chtěl to ze sebe setřást.
„Jak se teď cítíte?“, ptá se.
„Nevím“.
„Počkejte chvilku. Zastavte se a řekněte mi, jak se cítíte,“ opakuje Sovička.
Nevím přesně co chce, ale zkusím to. Mozek mi generuje, co bych asi měla říkat v takové situaci. Nebo co si myslím, že lidé chtějí, abych říkala v takové situaci. Připadám si jako blbec, ale opravdu si myslím, že cítím potřebu to ze sebe všechno dostat. Domnívám se, že mi hrozně záleží na tom, aby mi Sovička nabídl takováto sezení a já to ze sebe mohla sypat a sypat a pak slyšet normální lidskou reakci na to všechno. Potřebuji někoho, kdo mi na to něco řekne. V tuto chvíli nevím, co by měl ten posluchač říct. Třeba, že jsem blázen, nebo mi vynadá, nebo mi řekne, že je mu to líto …. Prostě něco, cokoliv.
„Máte nějaký pocit v těle?“ slyším pomocný dotaz Sovičky.
Koukám asi dost překvapeně, možná přímo bezradně.
„Trochu se mi točí hlava, mám podobnou závrať, jako když nafouknu nafukovací balon. Začíná mi to být nepříjemné... asi jako bych byla zavalená a snažila se to udýchat. Ale nejde to, až se z toho motám. Prostě pocit hyperventilace.“
„ Dobře. Budeme už muset za chvíli končit, ještě se musíme domluvit na příští schůzce a na prášcích. Můžeme to dneska takhle nechat?“ přebírá otěže Sovička.
„Ano,“ říkám odevzdaně, protože opět cítím značnou únavu. Budu potřebovat maximální soustředění, abych pochopila zbytek své vlastní terapie.
Mám přijít opět za týden. Sovička mi předepsal neurol místo xanaxu s tím, že je to prý stejné, ale levnější. Další léky prý pořešíme příště. Nakonec mi Sovička řekl, kam mám eventuálně volat, kdyby se můj stav nějak zhoršil. Prý mohu volat jemu, popřípadě na určitá krizová centra. V nejhorším případě mám do takového zařízení přímo jet a požádat o pomoc. Přišlo mi to trochu divné. Na jednu stranu jsem měla radost z toho, že mi někdo věří to, že mi není dobře a jsem bezradná. Na druhou stranu mě znejistila skutečnost, že i on mě varuje před možným zhoršením psychického stavu a to nebylo moc příjemné. Možná už bruslím na tak tenkém ledě, že proboření je už možné kdykoliv. Věřte mi, je to hodně nepříjemný stav. Jako bych si hrála s dynamitem a nevím to.
Z terapie jsem odjížděla opět zmatená. Na terapeuta jsem vysypala pytel odpadků, podobně jako ten mladík v lese. Spustila jsem vodopád slov, který byl nejspíš pouhým začátkem. Zatím nedošlo na babičku, velké trápení mámy, je to prostě pouhý začátek.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Není potřeba hledat tygra, stačí sledovat znaky "tygrovosti"
Kapitola 9.
 |
Ano, je to tak. Manžel nebyl ten tygr, kterého jsem hledala. Na scéně se objevilo něco horšího a nešlo už jen o mě. Ukázalo se, že znamení tygrovitosti táhnou se celými generacemi.
Třetí sezení před zahájením terapie
Týden utekl, před terapií mi zbývá dost času, který mohu vyplnit procházkou v nedalekém parku. Je tu krásně, mimo Prahu je mi ale líp. Nevím proč, možná nejde jen o potřebu být blízko přírodě. Ve městě potkávám cizí lidi, nikdy nevím, co se může přihodit. Nebojím se, mám ale nutkání stále monitorovat své okolí. Je to běžné? Asi ano. Kolik žen teď prochází parkem a zároveň se trošku bojí, že se na ně vyřítí odněkud úchyl? Kolik starých babiček svírá pevně kabelku, obávajíc se, že drzý lupič může být právě za nimi? Možná se bojím cizích tváří od té doby, co mě přepadli, nebo se jen strachuji o trochu více než dříve a to mě táhne z města ven.
Ano, na venkově potkávám sousedy, u nichž časem vím, co asi tak mohu očekávat. Není to úplné bezpečí, ten rozdíl je však markantní. Ve městě nikdy nemohu vypnout, stále zůstávám mírně ve střehu. Procházím alejí nádherných vzrostlých platanů, klid jejich majestátnosti mě doslova přikryl. Je to pohlazení, ztišení se, závidím jim pevné svázání se zemi. Mé sršení v mozku je nepříjemné, jejich pokoj, spočinutí a přirozenost jsou to, k čemu chci dojít i já.
Budu už muset jít, čas pokročil. Otáčím se zpět, prohlížím kůru platanů, najednou v představě vidím muže s helmou, držícího motorovou pilu. Hm, ani ty platany nejsou v bezpečí, mají ale dost slušnou šanci, že zde zůstanou. Přede mnou jde starý pán s hůlkou, našlapuje nejistě, chodník je mokrý. Ani na platany se nedívá, nejspíš má strach, že uklouzne. Možná má obavu, jestli procházky které podniká stačí k uchování zdraví. Kolik strachů vlastně člověk má? Převažují nad radostí částečně, nebo je těch obav ze všeho možného příliš?
„Tak prosím, pojďte dál,“ otvírá Sovička dveře rychlým, energickým pohybem.
„Dnes se cítím stejně, jako bych šla k zubaři,“ oznamuji hned, protože jsem zase trošku nervní.
Sovička se vteřinku odmlčel
„Proč? Koneckonců všechno záleží jen na vás, vy jste ten, kdo drží vrtačku.“
To je zas odpověď, kterou bych nečekala a hlavně ji v tuto chvíli moc nechápu. K doktorovi přece chodíme pro ošetření, nebo za účelem léčby. Zubař mi také zuby prohlédne a pak se vrhne na ten, který mám poškozený. Proč by sem jinak někdo chodil? Jsou zde snad pacienti, kteří si sem chodí pouze přeleštit svůj zářivý chrup? Asi ano, budou tu i tací, kteří hlavně leští svá skvělá místa. Docela mě ta představa pobavila, taky bych si ráda něco poleštila. Možná proto potřebuje Sovička zjistit, co vlastně chci.. Kdo ví, s čím vším sem lidé přicházejí?
„Tak kde mám začít?“ Ptám se pitomě, protože nevydržím sedět v tichosti. Kdybych vteřinu přemýšlela, věděla bych, co zase odpoví. To já ale neudělala, vrtím se jak v elektrickém křesle.
„To záleží na vás,“ slyším opět jeho slova. Vždycky mi to takhle naservíruje.
„Tak jo,“ rozhodla jsem se spustit bez dalšího zdržování. „Minule, když jsem odcházela z terapie, snažila jsem se rozpomenout, kdy jsem zažila nějaký větší zlom. Pátrala jsem, jestli jsem nezažila něco opravdu výrazně dramatického, nic se mi ale nevybavilo. Tento týden přijela návštěva z rodiny, cítila jsem se potom jak vyzkratovaná. Vůbec pro to nemám slova. Říkal jste, že se dnes domluvíme, jak to bude se mnou a s případnou terapií dál.“
Vzala jsem to nějak hopem. Drmolím nervózně, protože se asi bojím, že si nezasloužím pozornost Sovičky a přitom je mi hloupé usilovat o to, aby mi řekl - jste případ, nechám si vás a začneme s terapií. Ten zmatek uvnitř je hroznej.
„Co se teď děje?“ Ptá se nečekaně doktor. Nejsem zvyklá, že se mě někdo ptá na myšlenky, které mi probíhají právě teď.
„Jsem nervózní,“ odpovídám rádoby jasně, jako by slovo nervozita něco vysvětlovalo.
„Víte z čeho?“
Sakra nevím, nejraději bych řekla, že ze všeho. Vůbec nevím jak odpovídat, ale zkusím to.
„Jako kdybych čekala na ortel. Nevím co bude dál. Připadám si jako na zkoušce na které mi velmi záleží a nevím jak tu zkoušku složit. Těžko se to popisuje. Je to taková směs pocitů. Honza, to je můj přítel, by mi řekl, že mám pracovat a nepřemýšlet, že se mám něčím zaměstnat. Jenže to dost dobře nejde. Zkoušela jsem to, samotná práce nepomáhá, přemýšlet se při ní dá stále. Jsem uvnitř tak rozklížená, že už nevím, co je co. Jestli koule je koule nebo buldozer. Teda vím, co je buldozer, myslím to tak, že se nevyznám v tom co cítím, co prožívám a proč. Potřebuji něčí reakci.“
„Myslíte zpětnou vazbu ?“ Nabízí mi Sovička vhodnější termín.
„Asi ano. Bojím se, že mi třeba doporučíte, abych nastoupila ústavní léčbu. Udělám asi co mi poradíte, mám ale strach, kam to všechno vede.“
„No, já osobně se divím, že v tomhle stavu jste přežila skupinovou terapii,“ řekl Sovička.
„Nepřipadalo mi to úplně k nepřežití i když chvílemi to bylo hodně náročné. Také mi to dost dalo,“ dodávám spíš pro sebe, než pro něj.
„Říkala jste, že se bojíte, jestli neuslyšíte, že by jste měla nastoupit ústavní léčbu. Zněla z toho hodně velká nepohoda. Vy myslíte, že vám to hrozí?“ Zakončil otázkou Sovička.
„Myslela jsem že ne, dříve mě ale taky nenapadlo, že bych někdy mohla sedět u psychiatra a toužit po tom, aby si mě nechal v péči. Navíc můj brácha byl na psychiatrii několik měsíců. Uzavřeli to s tím, že je paranoidní schizofrenik.“
„ To jste zatím nezmínila“ .
„ Vzala jsem to tak zeširoka, že jsem se k tomu zatím nedostala.“
„ Co pro vás mohu teď udělat?“ Slyším další divnou otázku od Sovičky.
„ Říct mi, co se mnou je a co bude dál. To by mi snad zatím stačilo.“ Dostala jsem ze sebe.
„To není tak jednoduché, ale zatím vám mohu říct, co si myslím. Předně toho hodně vydržíte. Vydržíte toho tolik, až to bylo k vaší škodě, protože jste se hodně obrnila. Je to jako krunýř, který jste si budovala v dětství, aby vás všechno tolik nezraňovalo, protože uvnitř jste asi hodně křehká, citlivá a vnímavá. Bohužel ten krunýř vás už moc svírá. Zatím o vás skoro nic nevím, ale úzkosti můžete mít i vrozené, pak dané výchovou a kdoví, co všechno pro vás bylo ohrožující. Od vás bych si přál, jestli byste dokázala definovat, co si představujete ode mě, nebo čeho chcete při našich sezeních dosáhnout.“ Obšírněji, vážně, pomalu a tiše promluvil Sovička. Každé slovo jako by bylo pečlivě zváženo, pocítila jsem něco jako soucit z jeho strany. Kdy se mi něco takového stalo? Já nevím, na takovou zpětnou vazbu možná nejsem vůbec připravená. Musím ale odpovědět, jenže co mám říct?
Chvilku přemýšlím. Chci snad převychovat? Chci být silnější a vše zvládat, i když jsem teď slyšela o tom krunýři? Jestli jsem byla tak silná, asi je blbost chtít být nyní ještě silnější. Chci si namasírovat sebevědomí? Chci se nechat vést, nebo se zbavit komplexů? Hledám snad útěchu a pochopení? Chci zbavit jen těchto obtíží? Asi od všeho trošku, ale není to to pravé. Snad vím, jak to formulovat.
„Chci se zbavit úzkostných panik. To ostatní není teď tak podstatné,“ odpovídám myslím správně a v souladu s tím, co opravdu mi dělá starost největší.
„Co myslíte tím méně podstatným, jestli vám nevadí to říct?“ pátrá ještě Sovička.
„Myslím tím komplex méněcennosti, navedení na správnou dráhu, změna osobnosti k lepšímu, já nevím co všechno...,“ zbytek myšlenek už jsem nedořekla.
„Chtěl jsem to slyšet do vás, abychom tomu dali nějaký rámec a po čase to zrekapitulovali. Když začneme s terapií, otevřou se různé prostory, které vás můžou ještě více zúzkostňovat, takže bude dobré, když získáte podporu nějakých léků, ale účinek terapie je na vás. Tedy na vás je, nakolik budete pracovat sama na sobě. Léky vám pomůžou to ustát. Už jsem to říkal minule, přemýšlela jste o tom?“
Pokyvuji hlavou. Podle toho jak doktor mluví, vypadá to, že si mě nechá. Přechází už na pravidla hry.
„Jak často by jste chtěla na terapii docházet?“
„Co nejčastěji,“ odpovídám bez váhání.
„Běžně stačí jednou za týden, nebo za čtrnáct dní. To je individuální. Jsou případy, že u někoho je potřeba, aby v určitém období chodil i dvakrát týdně, ale myslím si, že u vás zatím určitě ne. Věřím, že se s tím chcete poprat silou, ale tentokrát bych navrhoval obrácený postup. Myslím, že toho máte víc než dost a neměla byste na sebe zase tlačit. Bude lepší nechat to vždycky sesednout a zvolit spíše pomalejší tempo. Pro začátek bych tedy doporučoval jednou za týden, protože vás budu chtít vidět, až nasadíme nějaké léky. Pak uvidíme, jestli bude potřeba zvolnit tempo, nebo to tak necháme. Souhlasíte? Chcete se na něco zeptat?“
„Ano,“ plácla jsem hned, ale blbě.
„Totiž, chci jen říct, že souhlasím s tím co jste říkal, ale zeptat se teď nechci.“
Sovička kouká na hodiny, já se podívala také.
„Ještě bych se rád domluvil na té medikaci,“ vrátil se k tématu Sovička, z knihovničky postavené hned vedle něj vytahuje jakousi knihu.
Listuje si v ní, občas si něco říká spíše pro sebe, protože v mých uších to smysl nedává.
„Neberete nějaké léky? Zazněl další dotaz.
„Jen ten xanax, vlastně teď už neurol.“
„Nějaké alergie na léky?“
„Na penicilin, o dalších lécích nevím.“ Informuji dokonce pohotově.
„Říkala jste, že máte problémy se spaním, jestli se nemýlím,“ říká lehce nejistě Sovička.
„Mám, ale teď ani ne, protože pravidelně piju alkohol,“ vypadlo ze mě spontánně. Teď však může být pan doktor až zaskočený.
Zvedl oči od svého katalogu léčiv a podíval se na mě.
„Kolik asi?“ Ptá se stručně.
„Hodně vydržím,“ je mi to hloupé říci, ale je to pravda.
„Co pijete? Pivo, víno, nebo tvrdej?“ Malinko změnil tón, když se mě zeptal. Vyznělo to jaksi hruběji.
„Když jdeme na pivo, tak stihnu víc piv během celého večera a jdu pak spát. Únava přijde pomalu a postupně. Někdy piju tvrdej, a to zvládnu před spaním půl flašky, takže čtvrt litru i víc. Pak spím celkem normálně.“ Je mi hanba o tom mluvit, ale je to moje současná realita. Nezačnu terapii tím, že budu lhát o věcech, kde jsem si vědomá skutečnosti. Bohatě stačí, že jinde si skutečnosti vědomá nejsem.
„ A když se nenapijete?“ Zní další dotaz.
„Jsem pořád děsně napnutá. Mohu ležet skoro do rána a neusnu. V hlavě mi to pořád šrotuje i když jsem třeba už hodně unavená. Někdy se třeba i stane, že začnu k ránu usínat, náhle mě však probudí jakési leknutí a začínám nanovo. Po alkoholu to nemám. To pak prostě spím“
„Myslíte si, že byste potřebovala protialkoholní léčbu?“ Slyším dotaz, který mi není moc příjemný.
„ Zatím mě to nenapadlo, netrvá to moc dlouho. Myslím si že ne, když se ovšem najde jiná metoda, jak vypnout. Nepiju ani kvůli zábavě, ani že by mi to chutnalo, nebo bych po tom toužila. Spíš se mi to dobře osvědčilo a neřeším to zatím nijak. “ Říkám popravdě, nebo alespoň upřímně.
„Já si to myslím taky a budu rád, když zůstanete v tomto směru otevřená. Sama víte, že k těm práškům, co užíváte, pít nemáte.“ Říká Sovička a má pravdu. Dokonce se netvářil ani mentorsky.
„Nechci to zneužívat, nechci to s léky ani kombinovat, protože mám strach. Zatím to kočíruji, jak to jde. Prozatím to se mnou nešlehlo, ale nemám radost z toho, že volím takové prostředky. Řekla bych to asi tak, že mě to utlumí a pak vypne. To je pro mě momentálně důležitější, než strach o játra, nebo něco jiného.“
Sovička jakoby pokýval hlavou a dál hledá správný lék.
„Zkusil bych tenhle. Je dobře snášen. Mělo by to podpořit i to usínání. Budete ho užívat jednou denně. Nejlepší bude, když si prášek vezmete k večeru, aby to vyšlo akorát. Večer by jste už měla začít cítit únavu a celkové zklidnění ještě před tím, než si jdete lehnout. Přijdete za týden. Kdyby se dělo něco nenormálního, tak mi zavoláte a domluvíme se po telefonu, jestli pokračovat dál, nebo ne. To je ale nepravděpodobné, zatím s tím lékem mám samé dobré zkušenosti,“ ukončil Sovička.
„Dobře.“ Nemám co říct, tak se omezuji zatím na minimum.
„Takže jsme domluveni, hned vám napíšu recept a můžeme pokračovat. Máme ještě více než dvacet minut času.“ Řekl Sovička a bleskově vyplnil příslušný recept ve svém bločku.
Napil se čaje, pak se uvelebil v křesle. Ne však příliš uvolněně, možná aby to nevypadalo, jako že je v kině. Možná mu ani moc dobře není, nedivila bych se. Neumím si představit jeho situaci.
„Nevím už, co jsem chtěla říkat, ale nejspíš o matce a jejích sestrách,“ tápu trošku.
„Říkala jste, že jste zažila nějakou nepříjemnou návštěvu z rodiny,“ připomněl Sovička, což mě těší, protože vidím, že mě poslouchá.
„Ano. Máte pravdu, říkala jsem, že jsem měla návštěvu z rodiny. Konkrétně to byly tetičky.“ Dodávám lehce roztržitě, protože jsem zapomněla, proč chci hovořit právě o tom.
„To je rodina z jaké strany?“ Dotazuje se Sovička.
„Z matčiny strany. Moje máma pochází z pěti dětí. Samé holky. Máma byla nejstarší z nich, nejmladší sestřička zemřela ještě jako mimino. Nevím na co, prý na psotník. Nikdo mi však nevysvětlil, co to psotník je. Dokonce jsem se ptala, ale nikdo nevěděl. Teprve nedávno jsem hledala slovo psotník na internetu, ale nic kloudného jsem z toho nepobrala.
Holky vyrůstaly bez otce, protože babička si svého manžela nebrala z lásky. Nastěhovala se sice k němu, ale brzo ho vyštípala z domu. Musím říct, že nevím jak to bylo, protože to neví nikdo z naší rodiny. Jsou to jen dedukce. Vlastně bylo nežádoucí, aby se o tom mluvilo, proto se málo ví. On jako zedník hodně cestoval po stavbách, bydlel v maringotkách a možná pil. Babička ho nesnášela. Přijel jednou za čas a zplodil jí dítě. On prý chtěl domů jezdit častěji, ale nepřátelská atmosféra ho asi příliš ničila. Moje malá máma a její tři sestřičky vycítily, že je pro ně hodně důležité postavit se na stranu matky a tak otce také ignorovaly. Asi se naučily tvářit stejně nepřátelsky jako ona. On občas přijel s nějakými dárky, ale brzo si asi připadal jak vetřelec a tak vypadl. Později holky litovaly, že se o něj vůbec nezajímaly. Hledaly ho, až když byly dospělé, ale on brzo zemřel na rakovinu někde v maringotce a tak se s ním nestačily nijak sblížit.
Moje máma byla nejstarší, jak už jsem říkala a vychovávala své mladší sestry. Pořád pracovala, práce byla alfou i omegou všeho. Doteď mívá hororové sny o domě, kde prožívala dětství. Babička jim prý vyhrožovala sebevraždou, když jí nebudou dost pomáhat, jenže na baráku asi nikdy není vše hotové a ta možnost, že se dá ještě něco udělat, ta nejspíš visela ve vzduchu pořád. Mámě se zdávaly sny, ve kterých viděla ruku své mrtvé matky, která kouká z hnoje na dvorku. Zdávalo se jí to často, možná se jí to zdá dodnes.
Jedna teta si pamatuje, že babička jednou přišla do kuchyně, položila prý nějakou malou lahvičku na stůl a řekla svým dceruškám, že je to jed a že se všichni budou muset otrávit, protože už nemají vůbec co jíst. Stalo se to za války. Neudělali to, není ani jasné, jestli šlo o skutečný jed, nebo chtěla své děti jen děsit. Nikdo to neví, všechno jakoby spláchl čas.
Nevím toho o babičce moc, ale bylo pro ní typické, že navzdory chudobě a domácnosti bez chlapa okázale ukazovala celé vesnici, že nikoho nepotřebuje a že jí nikdo nemůže nic říct. Často se nechávala slyšet s průpovídkou - moje děti jsou sice chudě oblečené, ale čisté. Naše pole je sice malé, ale okopané stejně jako u jiných. Mě nikdo nemůže nic říct, nejsem o nic horší než ostatní. Stále mluvila tímto způsobem a takhle si ji pamatuji i já.
Když se lidé v padesátých a šedesátých letech pustili do renovování svých baráků, i ona se pustila do velké přestavby, na které v podstatě nechala své zdraví. Nechtěla být v ničem nějak pozadu, aby zase nikdo nemohl nic říct. Chlap při stavbě chyběl a tak jí pomáhali její dva bratři. Holky už byly docela velké, svoje strýčky měly hodně rády. Zejména jeden strýček byl jejich vzor, bydlel v Praze a neměl rodinu, byl sám.
Babička pak začala mít problémy s revmatismem. Nevím přesně diagnózu, snad progresivní polyartritida. Začaly se jí doslova kroutit ruce. Měla je ošklivě znetvořené, nikdy jsem nic takového už neviděla. Špatně chodila, nejspíš ji bolelo všechno. Nejdříve nohy a ruce, pak ramena s kyčelními klouby, prostě všechno.
Začalo to, když jsem byla malinká, vídávala jsem jí jen občas. Její dcery o tom hovořily a já slýchávala, že babičce bylo řečeno, že se tomu nesmí poddávat a musí chodit, musí být aktivní. To byla rada lékařů, babička udělala přesný opak. Ještě chodit mohla, ale už si nechala zhotovit vozík. Mohla ještě nějak fungovat, ale zařídila věci tak, že se musel někdo o ni starat a ona poroučela. Tam se stala asi zásadní chyba, protože ze svých dcer si udělala služky dříve, než k tomu byl opravdový důvod. Tím se stala velice rychle nepohyblivá, později už zcela závislá na posluze svých dcer.
Když na tom babička nebyla ještě tak špatně, moje matka se vdala a odstěhovala do Prahy. Další sestra také už měla rodinu, ta třetí zůstala v domě s matkou a starala se o ni. Přiženil se k nim chlap, který byl pro mě prototypem domácího tyrana, strašně jsem se ho jako dítě bála. Žili tam pospolu, já jsem se v tom domě ocitla jen občas. Když jsem tam ale byla, cítila jsem vše. Byla jsem jak houba, která nasává všechny ty nálady z okolí. Každá návštěva toho domu znamenala pro mě výrazný zážitek, který v mé mysli dlouho přetrvával.
Z řečí dospělých mi došlo, že babička zatuhla, protože neposlouchala rady lékařů a přestala se pohybovat. Neustále poroučela své dceři, která jí posluhovala, ale nejen to, ona chtěla stále větší servis. Nikdo si nedovolil mamince nějak výrazněji oponovat, to bylo nemyslitelné. S babičkou to šlo tak rychle z kopce, že zůstala téměř upoutaná na lůžko, takže už jen diktovala. Byla na tetu hodně sprostá, nadávala jí do kurev a sviní, ale teta to snášela a dál se starala. Když už tetička nemohla, občas používala svoje děti jako štít. Tedy, když už nemohla vydržet ty přívaly sprostot od své mámy. Asi po deseti letech to vzdala, autorita jejího manžela ji asi zachránila.. Určitě to byl on, kdo rozhodl, že půjdou do svého a tím byl problém babičky vyřešen. . Možná za minutu dvanáct, předpokládám totiž, že babičiny útoky byly opravdu destruktivní.
Já jsem tuhle tetu vnímala vždycky jako robotku, mluvila příšerně mechanicky a za tím strojem jako kdyby byla celkem hodná a unavená ženská. Jako dítě jsem četla knihu „Stepfordské paničky,“ od té doby jsem měla dojem, že teta má v hlavě stejný a zároveň jednoduchý program pro přežití. Neznám většího biorobota, než je ona. Nemyslím to ve zlém, prostě to tak vnímám. Muselo se to na ní podepsat, protože pak jsem viděla, co to dělá s mojí mámou, to ale předbíhám.
Když se teta se strejdou odstěhovali do svého, péči o babičku převzala moje máma, a tam právě začíná to, co vnímám jako zlom. Mě se babička z máminy strany nezamlouvala asi nikdy, ale když se k nám přestěhovala, viděla jsem v ní vyložené monstrum. Žili jsme tehdy v jednom malém městečku u Prahy, měli jsme byt dva plus jedna v paneláku. Mě a bráchovi s okamžikem jejího nastěhování zrušili pokojík, pak jsme bydleli s rodiči v jednom pokoji. Ani už nevím, jak jsme se tam poskládali.
Babička tedy dostala náš pokojíček, zůstaly tam i naše skříně, do pokojíku se nastěhovala jen její pravěká postel, kýbl na exkrementy, hole, berle, štokrle a nějaký stolek. Celý byt začal postupně zapáchat alpou, kafrovým mazáním a dalšími mastičkami s pachy neznámého charakteru Od té doby tyhle smrady nesnáším, na bolest málokdy něco podobného použiju. S babičkou se nastěhovalo dokonce i čtyřicet dva polštářů, polštářků a nejrůznějších podušek. To vše ona potřebovala na různé podkládání nohou a rukou, když chtěla pár hodin strávit v sedě, nebo polosedě ve své posteli. To číslo si přesně pamatuji, nesnáším doteď všechny povlaky toho typu, co měla babička. Vidím dnes nějaký polštářek s podezřelým vzorem a je mi z toho špatně. Teplé látky, jako je třeba flanel, ty mi opravdu vadí, mám na ně od té doby alergii. Máma se pak šitím,přešíváním a kombinováním látek často zabývala, babička to asi organizovala, ale už přesně nevím, kdo v tom víc ulítával.
„Cítím, že je toho moc, teprve začínáte otevírat cosi důležitého. Co teď cítíte?“ vpadl mi do proudu slov Sovička.
„Já nevím, připadám si jak na horské dráze. Právě to můj vozík táhle nahoru a kouká z toho divoká jízda směrem dolů, kdy lidé řvou strachem, vzrušením a bezmocností to zastavit.“
Nevím co k tomu říct, tohle mě teď napadlo, ale já musím pokračovat dál, protože jsem toho plná.
Sovičkovi to asi stačí, zdá se mi že to pro tuto chvíli přijal.
„Její oči byly plné nenávisti. Takové bodavé špendlíky napuštěné jedem kurare. Bylo mi přesně deset let, co se nastěhovala k nám do bytu, a od té doby jsem začala flákat školu. Nepřišlo to hned, jako nějaký vzdor. Nejdříve jsem přestala hrát na flétnu, kterou jsem milovala. Chvíli jsem ještě hrála, ale slabě, protože jsem neměla kde zkoušet, aniž by to ona slyšela. Nakonec jsem přestala hrát úplně a nebylo to snadné. Moje učitelka k nám nějakou dobu chodila, stále se snažila přesvědčit všechny zúčastněné, že mám mimořádný talent, který je třeba podporovat, ale nikam to nevedlo. Bylo to smutné, učitelka neměla své děti, mnou byla vyloženě nadšená. Stala jsem se jejím hlavním favoritem a nedokázala pochopit, že je s tím vším konec. Často mi říkávala, že jednou budu ve filharmonii a čekají mě nádherné muzikální zážitky. Prožívala to hodně, sehnala mi příčnou flétnu od nějakého mistra, dávala si záležet na každém detailu přípravy. Já však skončila náhle, ani naši nechápali, proč jsem s tím sekla.
Poprvé bylo něco bylo v mé režii, prostě jsem se vzepřela dál hrát a už jsem na to nesáhla. Když se dívám zpětně, její porci jedu jsem nesnesla v oblasti, kterou jsem milovala. Teď vím, že to byla chyba, neměla jsem skončit, ale jinak jsem svou situaci řešit neuměla. Nepamatuji si, jak to probíhalo. Já byla v pokoji, musela jsem cvičit, ona byla vedle a pronášela své poznámky. Rodiče byli v práci a já to neunesla.
Její mluva byla zvláštní, já na to zapomněla, ale před nedávnem mi to připomněla sestřenice. Babička mluvila divně, nepřímo. Pořád někoho komandovala, ale neřekla, jdi a udělej tohle. Ona třeba řekla "otevře se okno". Někdo tedy šel a otevřel okno. Podají se limonády, vynese se kýbl.... tohle bylo furt.
Při hezkém letním počasí, stěhovali rodiče babičku na balkon. Svítilo tam celý den slunce, pod balkonem si na pískovišti hrály děti, také tam byla velká louka s dětským brouzdalištěm. V horkých dnech tam bývalo hodně lidí, opalovali se, děti si hrály nebo se koupaly. Bylo tam celkem živo a to se babičce líbilo. Začala z balkonu na ty lidi pokřikovat, oni ji občas zdvořile odpovídali. Nebylo to ale až tak snadné, protože balkon byl ve druhém patře a silný hlas zrovna neměla.
Pak vymyslela něco nového. Zavolala mě, dala mi dvacet korun a řekla, že se mají v sámošce nakoupit bonbóny. Za dvacku to mělo být několik sáčků různých bonbónů, šla jsem tedy, zadání úkolu jsem splnila. Možná jsem doufala, že to bude pro mě, občas mi nějaké bonbony či drobné dávala, to bych ale odbočila.
Potom mi dala instrukce, že mám jít ven pod balkon a pak mi poví, co dál. S velkým sebezapřením jsem to udělala, asi jsem už čekala něco divného, stoupla jsem si pod pod balkon a čekala. Ona mě pak z druhého patra dirigovala. Řekla mi, že mám obcházet všechny ty lidi na dekách a nabídnout jim bonbón. Šla jsem tedy, ale bylo to trapné. Děti si vzaly většinou bez problémů, ale dospěláci na dekách se divili a říkali mi, ať si je nechám, že mají své sušenky a své sladkosti. To ale nestačilo, babička se s takovým stavem věcí nespokojila.
Musela jsem k těm lidem jít znova a říct, že jim to posílá tamta babička na balkoně a že si mají nabídnout. Oni se otáčeli a překvapeně koukali na tu stařenu, zahalenou v šátku. Gesty pak naznačovali, že děkují, ona jim kynula rukou, že není zač a že zdraví. Občas na ně něco hulákala, já nevěděla co, protože jsem byla už docela daleko a nabízela bonbony až v zadních řadách opalujících se lidí.
Bylo to peklo. Absolvovala jsem to několikrát za to léto, zdrhnout se před tím moc nedalo. Brácha nevím, kde byl, vůbec si to nevybavuji. Naši byli v práci a tak jsem tam takhle blbla, protože nešlo odmítnout. Částečně jsem se později vzbouřila, ale opravdu jen částečně. Věděla jsem, že to bude odnášet máma, že babička bude trousit svoje jedy a bude to vše ještě horší.
Aby na mě moc nemohla, řešila jsem to likvidací vlastních aktivit. Nechtěla jsem, aby mé aktivity, včetně flétny, byly jakkoli přetřásány v tomto prostředí. Myslím, že jsem se snažila před ní vygumovat vše, co bylo moje. Protože v její povaze bylo zadupat, zlikvidovat, zničit a pošpinit vše, na čem lidem v jejím okolí záleželo. Udělala jsem to sama a nedala jí šanci mě rozpitvávat. Sama jsem zrušila ve svém životě prostor, kam by ona chodila jen hamtat a škodit. Myslím, že po tom všem, co jsem viděla, musela jsem to udělat.
Poblíž nás, ve stejném městečku, zabydlela se poslední z těch čtyř sester. Docházela také k nám. Ona měla sice plnou pusu maminky, ale starat se o ní nechtěla, nebo to spíš nebylo možné. Nakonec ale její přítomnost pomohla, protože dostala byt, který naši zrekonstruovali. V tom bytě měla bydlet babička a tahle její nejmladší dcera, která myslela, že o babičku bude pečovat. Myslím, že svým sestrám zazlívala, že se o maminku starají málo, ale jistá si tím už nejsem. Brzo ze společné domácnosti utekla, nebo jen odešla a tak se o babičku opět starala moje máma. Naštěstí už v jiném bytě.
Já jsem se s bráchou vrátila do našeho pokojíku, babička, alpy i polštářky zmizely. Jestli moje máma měla někdy předtím nějaký čas, tak pak už neměla žádný. Brzo ráno vstala, utíkala obstarat babičku, pak jela do práce. Z práce zase rovnou k ní. Dvě hodiny fungovala u babičky, pak vzala svojí kabelu, jak dodnes říká a přišla kolem šesté domů. Doma měla také dost práce a když ne doma, tak šla makat na zahradu, kde možná trochu i relaxovala. Brácha doma nesáhnul na žádnou práci, z toho se vykroutil už jako malej. Já jsem občas něco udělala, ale systematická výpomoc to také nebyla. Máma jela heslo - mlčím, trpím, pracuji. Tohle heslo je v naší rodině oblíbené.
„ Z toho jak to povídáte, to vypadá, jako když tam otec vůbec nebyl. Co dělal otec?“
„ Táta šel ráno do práce, odpoledne přijel. Občas jsem ho viděla v zahradě nebo v garáži. Večer míval ty své schůze i když ne každý den. Jinak si ho pamatuji jak sedí v kuchyni a kouří cigarety. Když jsem byla hodně malá, četl knížky, také dělal nějakou střední školu. Později si ho pamatuji, jak čte sci-fi a hraje šachy. Hrál korespondenční šachy dokonce se šestnácti lidmi naráz, to aby měl dost protihráčů. Přečetl si korespondenční lístek, kde bylo napsáno třeba střelec na E5, pak koukal dlouho na šachovnici, přemýšlel, nakonec napsal svůj tah a ráno hodil koresponďák do schránky,“
„Takže jako by tam nebyl,“ podotýká Sovička.
„ Dalo by se to tak říct. Myslím že mámě pomáhal, nevadilo mu chodit nakoupit, občas vařil, zahrádce se nevyhýbal atd. Moc nás asi nevychovával, ale my jsme s bráchou hodně stáli o kontakt s ním. Hrozně rádi jsme si s ním povídali, tedy já určitě, ale domnívám se, že to brácha měl podobně. Měli jsme dojem, že je hrozně moudrý, rozvážný a vzdělaný. S mámou se mluvit nedalo, nešlo normálně pokecat. Brácha jí už jako dítě nastavil mantinely dost tvrdě. Když chtěla do pokojíčku a on tam byl, musela jednu dobu i klepat. Pak ji docela ignoroval. To já jsem nedokázala, ani jsem to dokázat nechtěla. Bylo mi jí líto, ale čas jsem s ní trávit také neuměla. Teda někdy jsem musela, ale hrozně mi to lezlo na nervy.“
„ Čím? Čím vám lezla na nervy?“ Dotazuje se na podrobnosti doktor.
„ Je pořád v nějaké křeči. Asi to nebudu umět popsat, mele prostě nesmysly. Mluví jak retardovaná, ale když se výjimečně stalo, že se uvolnila a zapomněla pracovat, tak z ní začaly padat normální věci a najednou mi připadala lidská a čitelná. To jsem ovšem zažila jen párkrát a to až v dospělosti. Já vůbec nevím co říct, nemám pro to slova.“
„ Čemu říkáte ta křeč?“ zkusil to ještě jednou Sovička
„ Nevim, taková duševní křeč. Hrozný pnutí uvnitř. Někdy něco řekne a už samotná věta je děsnej salát. V té chvíli se musím ovládnout, snažím se pochopit ten slovosled a představit si, co chtěla říct tou větou. Pak přijde druhá fáze, že si snažím představit, co chce vlastně vyjádřit skutečně, bez ohledu na popletená slova, protože vím, že mluví kvůli něčemu jinému. Pak přijde třetí fáze, že se snažím představit si, co jí vlastně momentálně žere za problém a pak jsem nasraná z toho, co to zase řeší. Vždycky jde oklikou, i když se to myslím zlepšuje.“
„ Zkuste říct nějakej příklad, jestli si vzpomenete. Něco konkrétního, “ vybízí Sovička.
Snažím se na něco vzpomenout, ale nejde to. Najednou mám temno. Knedlík se špenátem. Jo,to by možná mohlo stačit. Je mi jasné, že jsem to Sovičkovi podala tak, že nemůže rozumět. Že bych mluvila jako máma? Zmateně a všechno s oklikami? Panebože, asi jo.
„Vzpomněla jsem si na něco jiného, je to taková kravina, ale taky jsem byla docela rozhozená. Je to však jinej případ než to, co jsem se snažila popsat.“ Říkám pomalu a opravdu si nejsem jistá, jestli je to pro tuto chvíli ten správný příklad toho, co jsem chtěla vyjádřit. Cítím se divně.
Musím se tomu uculovat, protože mi to najednou přijde směšné. Jenže já jsem byla docela zhnusená, když se to stalo.
„Čemu se smějete?“ ptá se Sovička s očekáváním. V jeho výrazu je úsměv.
„Je to taková blbost,“ nejsem si jistá jestli to mám vyprávět.
„Asi to taková blbost nebude, když jste si na to teď vzpomněla,“ prohlásil Sovička.
„No jo, tak dobrá.“ Začínám vyprávět, ale vím, že už nám nezbývá moc času.
„Jednou jsem byla u našich, bylo to asi před rokem. Seděli jsme v kuchyni, debatovala jsem o něčem s tátou. Mluvila jsem docela se zápalem. Jo, už vím. Popisovala jsem tátovi sérii žlučníkových záchvatů. On je kdysi zažíval taky a tak jsme si celkem příjemně notovali o tématu, známém nám oběma.Vyplynulo z toho, že táta to míval horší, hlavně musel dlouho čekat na operaci. Já jsem měla právě před operací, můj termín se blížil. Měla jsem v té době záchvaty už příliš často a tak jsem se bála jíst. Trochu jsem zhubla, jedla jsem opravdu opatrně
Povídali jsme si, máma jako obvykle něco kuchtila a poslouchala nás. Do našich debat málokdy zasahovala, ale poslouchala a měla prý radost, „že se povídá“, to je její termín. Byla to prostě rodinná chvilka. Máma měla uvařenej špenát, bramborové knedlíky a nějaké vepřové maso. Několikrát mi to nabízela, ale řekla jsem pokaždé, že by mi to nemuselo sednout a že raději nebudu. Normální člověk by to vzal, zejména tehdy, když se bavíme o brutálních záchvatech, které už mívám z menších dietních chyb, než je právě vepřové maso a špenát s česnekem.
No, bohužel, když se rozkecám, tak se na jiné věci moc nesoustředím a tak se mámě nakonec podařilo jednu malou porci mi nenápadně vnutit. Prostě jsem po nějaké době řekla, že si trošku vezmu, ale chtěla jsem jen poloviční porci bez omastku. Moc jsem to nesledovala, máma mi dala talíř s jídlem. Hlad jsem měla, momentálně mě nic nebolelo, takže jsem ve střehu nebyla a dál jsem se bavila s tátou. To už jsme asi probírali něco jiného.
Najednou se mi něco přestalo zdát a zarazila jsem se během jídla.Pak jsem se otočila. Viděla jsem mámu, jak se napasovala mezi mou židli, lednici a radiátor. Byla v nepohodlné pozici, zkroucená jak paragraf tam stála, v jedné ruce držela kastrol, v druhé ruce měla lžíci. Přes mé pravé rameno, vrhala další kousky masa, knedlíky a špenát do mého talíře. Byla jsem úplně vykulená z toho co vidím. Ten postoj, úmysl, prostě celá ta scénka byla pro mě ujetá. Určitě jsem nevědomky snědla víc než byla ta původní porce, ona prostě dosáhla svého. Promyšleným manévrem se jí podařilo připlesknout mi do talíře něco navíc. Dokázala využít mé nesoustředěnosti a já prostě spolkla více jídla, než jsem plánovala. Že mohu mít za chvíli další záchvat ji nezajímalo. Jednoduše, dosáhla svého. Když jsem jí takhle načapala, něco se ve mně vzepřelo, ale nakonec jsem to přešla.
Okamžitě jsem si vzpomněla na to, že tátovi se zhoršuje cukrovka, ale maminka peče sladkosti. Ona to nemá ráda, ona to prý nemusí. Kvůli sobě to prý nedělá. Táta to rád má, ale nesmí. Táta je typ, co neodolá, ale musí si píchat inzulín a ne málo Nasralo mě to. Chtělo se mi zaútočit, ale zkušenosti mi říkaly, že to nemá cenu, že to byla moje nepozornost a chyba, když jsem si vůbec nějaké jídlo vzala, Nechala jsem ji být. Jen jsem se zeptala, proč mi stojí za zády a chrstá mi špenáty s masem do talíře, když jsem řekla, že to stačí. Ještě jsem se zeptala, jestli má lepší pocit z toho, že jsem neplánovaně snědla snad o kousek více. Zatvářila se ani nevím jak a zmizela k nádobí. Jestli měla radost, nebo starost, to já nevím. Je to hloupá situace proti těm jiným, ale zle se mi z toho udělalo.“
„Co vám na tom připadalo nejhorší?“ dotázal se Sovička.
„Ta úlisnost. Ne, úlisnost v jejím případě není vystihující slovo. To, že to není přímé a je nucena uchylovat se k takovým praktikám. To by jste ji musel vidět, jak mi ty kousky jídla střílela z dálky do talíře. Vadilo mi, že jí taková metoda může uspokojovat a ne jenom to. Vždycky mě rozčilovalo, že se doma hýřilo mastnotou všeho druhu, zatímco táta trpěl svými záchvaty. Nyní má cukrovku a mohla by ho trošku podpořit tím, co vyvařuje. Táta je děsnej mlsoun, nedá se u něj očekávat, že odolá takovým pokušením. Jídlo je u nás vůbec téma.“
„Asi jste neměli nasycené potřeby a tak se to sycení uskutečňovalo takhle,“ usmívá se trošku doktor a významně kouká na hodiny. „Budeme muset pro dnešek končit. Můžeme to takhle nechat?“
„Vzala jsem to zase dost zeširoka, ani jsem se k tetičkám nedostala, ale i tak jsem ze sebe nějaký přetlak dostala,“ říkám v celkem dobrém rozpoložení.
„Zdá se, že toho máte v sobě dost. Musíme se ještě domluvit na příštím termínu,“ připomenul Sovička a bere notes ze stolu.
„Tady to mám plné, tady taky obsazené…tady by to šlo. Mohla by jste přijít v pátek, nebo se vám hodí jen středy? Nabízí doktor.
„Mě je to zatím jedno. Klidně pátek.“ Odpovídám smířeně s čímkoliv.
„Ráno, nebo odpoledne?“
„Raději odpoledne, ráno často dospávám, pak mi nějaký čas zabere cesta do Prahy.“
„Kde teď bydlíte?
„Stále bydlím na zahradě v boudě, kousek od Prahy. Rodiče tam mají v zahrádkářské kolonii kus pozemku, tak tam zatím vegetím. Co bude dál nevím.“
„Dobře, kdyby něco, tak zavolejte, na lécích jsme domluveni, takže s tím začněte a příští týden v pátek budeme pokračovat v terapii.“
„Děkuji,“ říkám vážně, když se loučíme a beru si od něj recept.
„Tak se držte,“ říká Sovička a já mizím ze dveří. Cítím se trošku hloupě. Mám radost, že mě vzal a nemusím hledat dále. Konečně je už něco dané a já mohu pracovat na svém vysvobození. Mám také radost, že jsem na někoho začala valit ty své věci a nestalo se mi nic hrozného, dokonce ani necítím potřebu jít neprodleně spát. Samo o sobě je to pokrok. Jdu po kamenných schodech dolů, stále mám ten radostný pocit z toho, že už konečně dojdu míru, někomu to všechno řeknu a bude to dobré.
Jdu na tramvaj, a během několika minut se můj stav prudce změnil. Ještě před momentem jsem byla v pohodě, nyní se mi chce zvracet. Do úst se mi valí teplé a hořké sliny. Jícen je rozbouřený, jako bych snědla něco příšerného, čeho se chce tělo okamžitě zbavit. Jejda. Je mi na blití, co teď mám dělat? Na ulici je dost lidí, nechci za bílého dne pozvracet ulici, musím to rozchodit, rozdýchat. Odhodlaně šlapu , pravidelně, hluboce dýchám, říkám si jednu prostou větu: „ To nic, je mi z toho prostě nějak blbě, ale chci to zvládnout“.
Někde uvnitř vím, že to souvisí s tím, co jsem otevřela při terapii. Nejedla jsem nic špatného, vlastně jsem dnes nejedla vůbec. Není jiný důvod k nevolnostem, možná se mi chce už dlouho ze všeho zvracet, jen mi to nedocházelo. A tak jdu a jsem překvapená , že se mohou dít takové věci. Kdybych mohla,, vyvrhla bych teď snad všechno.
Celý život by byl vyvržen na jednu nechutnou hromadu zvratků. Jenže ono to nejde a tak to musím rozchodit a rozdýchat. Navíc, zažila jsem i pěkné věci a ty já na tu hromadu poslat nechci.
Sovička mě sice přijal, ale zvládnu to? Je tohle nějaké vítězství? Nic jiného mi nezbývá, tak to budu považovat za určitou výhru. Mým vítězstvím tedy je, že mě jeden psychiatr vzal do své péče. Výsledek první terapie přinesl, že se mi chce zvracet tak, až to v břiše bolí. No paráda, začátek bychom tedy měli.