Žlutozelené oči

Kráčím dlouhou kamennou chodbou lemovanou dveřmi všech barev, tvarů a velikostí. Po stěnách visí pochodně planoucí nefritově zeleným ohněm. Nebo snad smaragdovým? Já se v těch urozených šutrech nikdy nevyznala. A ačkoli je tenhle fakt k vzteku, v tuhle chvíli mě trápí mnohem naléhavější problém. Nemám hodinky, ale tuším, že po téhle chodbě trajdám už nejmíň čtyři hodiny. Nebo možná celej den.

Dřív jsem zkoušela trpělivě každý dveře, hezky jedny za druhýma. Všechny do jedněch byly zamčený. Pak, u velkej, těžkejch dubovejch jsem to vzdala, a začala doufat, že ta chodba už brzo skončí. Omyl. Neskončila, a dokonce ještě ani dlouho potom ne. 

Největší ironie ale je, že mi to všecko připomíná jednu takovou trhlou knížku. Jmenuje se to Alenka v říši divů, nebo tak nějak. Hlavní ale je, že to z duše nesnáším. Od té doby, co tomu propadla celá třída. Já jsem nikdy nešla s proudem. Když jsme u toho proudu - neteče tu někde voda? Po všem to chladným kamení, dřevu, ohni a oceli by to byla náramně příjemná změna.

Váhavě nakláním hlavu ke straně, a po chvíli zoufalýho dedukování směru, odkud zvuky přicházejí, docházím k drobným slonovinovým dvířkům. K sakra drobným. Kdybych jimi měla projít, musela bych se plazit. Ale to stejně nehrozí. Budou zamčený jako všecky ostatní možný únikový cesty.

I tak si ale z nějakého popudu klekám, a tahám za drobnou mosaznou kliku. Ozve se hlasité skříííp a dvířka se otevřou. Chvíli váhám, jestli se na to nemám vybodnout a raději umřít za chůze u zelenýho ohně, pak ale krčím rameny a lehám si na břicho. Po jednom hlubokém nádechu se začínám plazit, jen abych za chvilku prožila okamžik naprostý hrůzy, že jsem se zasekla. Naštěstí to je jenom planej poplach.

Po tom děsivým pološeru na chodbě zažívám naprostej šok. Za dvířky je tma jako v pytli. Mohla bych ji třeba přirovnat k obsidiánu. Ne, počkat, není ten náhodou růžovej? To nepatrný světlo ze vnějšku mi ale ukázalo, že fakt stojím na šutrech, a že o zelený, smaragdový travičce si můžu nechat jenom zdát.

Už se chci proplazit zpátky do jednotvárného prostoru, když tu se najednou slaboulinký světlo vypaří jako mávnutím proutku, a já se ocitla vážně v pytli. Obrazně řečeno. Tohle přece jenom není ten trhlej svět divů. Že ne?

Pár rozrušenejch tepů srdce jen tak stojím a civím do temnoty, načež vykonám pár šouravých krůčků. Po zjištění, že tu nečíhá nic hladovýho se trochu uvolňuju, a nakonec už sebejistě klopýtám kupředu s tím, že horší než Cesta dveří, jak jsem si chodbičku pokřtila, to bejt nemůže.

Mezitím si moje oči nepatrně zvykají, takže můžu rozeznat temnější temnotu od světlejší temnoty. Je to tak fantastický spestření až by z toho jeden brečel. To jsem taky chtěla udělat, když tu jsem zjistila, že ta temná skvrna, do které se chystám šlápnout, je záhadně hluboké jezero. Od té doby si jenom ničím oči rozeznávánímvtemné černé od světlé černé.

Další zlom nastává, když se náhle, z čistajasna,ozve hlasité křup! Náhle vyděšeně se zastavím, a napjatě zadržuju dech. Nikde nic. Žádný stín, žádný další zvuk. Zhluboka se nadechnu, a pokračujuv cestě. Ještě neudělám ani krok a... Křup! Málem sebou seknu o zem, ale najednou mě něco napadá. Opatrně zvednu levou nohu a hasitě dupnu. Křup!

S ironickým poloúsměvem pokračuji dál, když tu se ozve prask! a tentokrát vím, že ne mojí vinou. Vyděšeně strnu, a bezradně mžourám do tmy. Z ní se vyloupne černý stín, větší než normální auťák, a s praskáním a křupáním a syčením se ke mně blíží. A když to ke mně zvedne oči, které ve tmě září jako přízračné majáky, přidušeně vykřiknu. Poslední co vidím. Žlutozelené oči.ř