Posmutnělým města koncům ozývá se krok

váhá, sténá

sevřený a zkormoucený, sahá v trojí směr

snad pozapomněl jména

 

Odezírá ze rtů všestranné mysli brány

hýčkané tmou

tiše strpí nářek v hradbách lítě vřených

kamene přesilou

 

Přec´ na čtvero tuctech cest jen prach se zaskvěl

ta povaha zmýlená

ledva cetek svých ta místa pojmou více

v klamu stvořená

 

I.

An v hostinec se schýlí

Co nezvaný host

 

Potácel se podél stěn nevysokých domů, lemujících úzkou ulici, která se již nějakou dobu vinula do podlouhlé zatáčky a zdálo se, že se už ani nenarovná. Čas od času klopýtl, za nastávající noci těžko mohl zpozorovat všechny otvory po chybějících kamenech - opravou dláždění se zde asi nikdo příliš nezabýval. Zneklidněn se díval na nekončící, z tajemných útrob zákruty vystupující průvod posmutnělých budov, navzájem k sobě těsně přimknutých, bázlivě se krčících pod tíhou mohutných, neúměrně vysokých klobouků střech. Jejich nevýrazné tváře se v davu jakoby opakovaly, znovu a znovu poznával ty stejné výrazy, pokořené, zamlklé, nevšímavé, odtažité. Každým okamžikem se měla rozpoutat bouře a zde se před ní sotva mohl schovat a v suchu přečkat déšť, byť by se po celou dobu choulil třeba pod nějakým okapem, stříškou či jakýmkoliv výstupkem z kamenného zdiva. Domy však byly vůči náhodným kolemjdoucím sobecké, nenechávaly jim ani kousíček místa pod svým pláštěm.

Od té doby, co do uličky vstoupil, nezahlédl zde ani jedno okno rozsvícené. Pochyboval, že by zde nikdo nepřebýval - ačkoliv byl přesvědčen, že život zde musí být až neúnosně stísněný -, fasády se přeci jen zdály být udržovanými, ač leckde velmi ledabyle. Tu pomocí těžkého železného klepadla, tu pouhou rukou marně bušil na dveře, obité nejrůznějšími petlicemi, ovšem zvenku neuzamčenými, zbytečně ťukal na okénka, položená podivně vysoko, sotva na ně dosáhl, s oprýskanými dřevěnými okenicemi dokořán. Dokonce se, samozřejmě nanejvýš opatrně, rozhlížeje se obezřetně, ovšem zbytečně, zda ho někdo nepozoruje z černé hlubiny rozprostírající se za skleněnou hladinou okenních tabulek, pokoušel některé, namátkou vybrané dveře otevřít, ovšem bez úspěchu. Rozrušen oslnivým zábleskem na podvečerní obloze, který dal vyniknout dosud skrytým, překvapivě malebným konturám domovních střech a byl navíc podbarven nečekaně ostře chraplavým zahřměním, začal zuřivě pobíhat od vchodu ke vchodu, vždy pouhých pár kroků přes uličku, a již bez jakýchkoliv okolků bral za kliky a zběsile jimi lomcoval. Před očima se mu míhaly zběsilé obrazy škodolibých, pevnými zámky zajištěných petlic a závor, poťouchle se usmívajících na druhé straně dveří. Bezmocně se vrhl k zemi a kleče chvíli nehybně čekal, zda přeci jen nezaslechne šramocení klíče, klapnutí zámku, či zaskřípění pantů. Nedočkal se. Zvedl se a vykročil.

Šel středem ulice, v co největší vzdálenosti od nepřátelských stavení, utéci jim však nemohl; místy byla cesta dokonce tak úzká, že kdyby býval jen upažil, dotýkal by se stěn domů na obou stranách. Ještě před chvílí by jistě uvažoval, jaké vztahy zde asi panují mezi sousedy, když si neustále hledí takto zblízka do oken, nijak zacloněných, a ochrana soukromí domácnosti připadla tak pouze oněm nevzhledným křídlům okenic, jež byla ovšem všechna rozevřena. Soudě dle netečného výrazu jeho očí a pokořeného kroku byl však nyní těžko schopen takto přemýšlet. Vzhledem k jeho předešlému záchvatu působil až nepřirozeně klidně a odevzdaně, vydal se napospas líté bouři, která zatím samozvaně opanovala většinu bezmocné oblohy a mohutnými údery se bila v hruď, zuřivě popohánějíc rozdivočelé šiky valících se mraků, namátkou pěstí tepajíc do shrbených zad rozmrzelého města. Stále ještě nepršelo a vzduch byl dusivě ustrnulý, i vítr mlčky tajil dech, jsa zcela pohlcen svíravou náladou zdejších zákoutí.

Zadumaný muž ani nepostřehl, že ulička se již zcela narovnala a namířila si to přímočaře vzhůru. Nechal by se jí vést ještě kdovíjak daleko, kdyby se zničehonic, čímsi zaujat, nezarazil. Tvář procitnuvši z ospalé bezvýraznosti se napjatě upírala k obzoru, nemohouc se dočkat dalšího záblesku. Ano, byl si již jist, že neblouznil - v dálce na kopci, vyniknuvši na jasném pozadí rozzářivší se oblohy, vypínala se silueta člověka. Cítil, jak mu mrazivá ruka strachu přejela po páteři, což zopakovala hned vzápětí, když tajemná postava z opět osvíceného horizontu zmizela. Jelikož ji pak po několik chvil znovu nezahlédl, vydal se váhavě kupředu. V okamžiku, kdy ostří blesku znovu proťalo ztuhlou masu ovzduší, se však naprosto vyděsil - osoba v tmavém plášti, obličej halený ve stínu nekonečného širáku, stála přímo před ním. V návalu čiré hrůzy na nic nečekal a rozběhl se zpátky dolů. Znenadání zahlédl nad jedněmi dveřmi vývěsní štít. Neměl čas ani pomyšlení, aby se zabýval otázkou, jak mohl hostinec předtím minout, jednoduše jen rychle otevřel, vběhl dovnitř a na dveřích za sebou zaklapl závoru.

Ledva se trošku uklidnil, opíraje se čelem o kovovou výztuž roubených dveří, chtěl započít prohlídku místnosti a jejích návštěvníků. Sotva však zvládl se otočit - sál byl, jak si domyslel dle nesrozumitelné změti hlasů a občasných výkřiků, k prasknutí přeplněn. Přes rozložitá bedra hostů, stojících nejblíže k němu, se mohl těžko rozhlédnout a ověřit to pohledem, takto bylo lze se kochat pouze nenápaditou, strohou výzdobou oprýskaného stropu. Stoupnout si na špičky nebo povyskočit mu nebylo příliš platné, tak se pokusil využít ramen svých sousedů a vytáhnout se na ně. Pokaždé byl ovšem jedinou ranou vrácen zpátky na zem, muži se ani neobtěžovali přerušit rozmluvu.

„Vy jste zdejší?“ ozvalo se sotva rozeznatelně odkudsi z davu.

Muž si nebyl jist, zda oslovení patřilo jemu, a tak se snažil využít jakékoliv skuliny mezi těly, která ho obklopovala, zda nespatří původce dotazu.

„Nejste zdejší, že?“ pronesl již silnějším hlasem neznámý.

„Kde jste?“ pokusil se odpovědět muž, aby se ujistil, zda je skutečně účastníkem rozhovoru.

„Já také nejsem zdejší,“ vykřikl neznámý, ačkoliv poněkud nesměle, zpoza živé stěny, aniž by jeho otázka byla zodpovězena, „skoro nikdo tu není zdejší, tedy aspoň myslím..., jste první, s kým tu dnes hovořím.“

„Znáte hostinského? Uvítal bych, pokud bych zde mohl přenocovat.“

„Neznám, povídám Vám, že nejsem zdejší!“ odsekl nevrle neznámý, „Kdoví, jestli tu vůbec nějaký je. Tak když nejste odsud, odkud tedy?“

„Nepamatuji se.“

„A kam máte namířeno?“

„Nevím, snad z města...“

„Z města? Jak vás to napadlo? Z města!“ uchichtl se neznámý, „Neznám nikoho, kdo by chtěl odejít z města! Z jakého důvodu, prosím vás?“

„Tak. Nevím. Znáte cestu?“

„Ne, nikdy jsem ji nehledal. Ani mne to snad nikdy nenapadlo.“

„Musíte najít bránu!“ zvolal vzdálenější, lehce pisklavý hlas, „Ovšem, cestu vám nepovím.“

„Cestu vám nikdo nepoví,“ potvrdil první neznámý a úsměšně prohodil k druhému: „Protože ji nikdo nezná. Vaše smyšlené brány!“

„Zná,“ odvětil úsečně pisklavý hlas, „jak bychom jinak věděli, že brána existuje?“

„Já o žádné bráně nevím a nic vědět nechci,“ řekl první již dosti rozzlobeným tónem,
a co mu síly stačily vykřikl: „Je tu někdo, kdo ví o jakési bráně?“

Osazenstvo sálu rázem ztichlo, což vybudilo druhého, aby výzvu zopakoval.

„Kdo se ptá?“ zeptal se muž stojící blízko vchodu, ten, který prve několikrát počastoval úderem nového, příliš smělého hosta, sápajícího se mu na ramena.

Tentokrát ho však, pravděpodobně na základě gest před ním stojících hostů, pevně uchopil za krk a vystrčil ven z hostince. Bylo slyšet, jak za ním zamkl dveře na několik západů.

Již se rozednívalo, nádherná, čistá obloha dala zapomenout na přízračnou bezvětrnou
a bezdeštnou noční bouřku. Jen ty domy byly stále stejné, smutné, stísněné. Těžce se muži vstávalo z chladné dlažby, sykaje bolestí si osahal rány a odřeniny, nedbale si očistil oděv
a zamyšlen se odbelhal vzhůru ulicí.

II.

Až zželí se jí poutníka

Cos’ napovědět moci

Fontána zapěje

 

Chtěje dát ulevit svým unaveným nohám, vystoupal po kruhovém, soustavou mnoha odpočívadel rozděleném schodišti, objímajícím ve své mocné náruči honosnou kašnu, a usednuv na poslední stupeň, opřel se zády o její kamenný bok. Nebyl s to přesně určit místo, kde se cestou z hostince tak výrazně změnil ráz města. Ulice se více otevřely slunečním paprskům, nahodile se rozbíhajíce, aby se znovu zanedlouho sešly, někdy ve zvláštních, nepřehledných shlucích. Vstřebával jejich ranní ospalost setřásající náladu - chvíli se nechal unášet hrou bujaře zdobných průčelí již plně probuzených, rozpustile rozskotačených domků, chvíli hloubavě, přimhouřenýma očima opisoval linie ostrých stínů, schovávajících se za nejroztodivnějšími ozdobami, kterými byly budovy hýřivě, jakoby náhodně posypány.

Bezděčně zajel rukou pod kabát a v kapse, dobře ukryté v podšívce, nahmatal pomuchlaný složený kus papíru. Poněkud se zarazil a pomalu, s podiveným výrazem jej z kapsy vyňal. Byl to dopis, opatřený pečetí, bez jediné litery, jež by alespoň naznačila, komu je list určen, či kdo jej odeslal. Nevzpomínal si, jak k němu přišel, snad ho kdovíkde v zamyšlení sebral ze země, možná mu byl kýmsi podstrčen v hostinci. Aniž by se déle zabýval původem listu, rozpečetil jej a otevřel. Dopis však neobsahoval žádné sdělení, ba dokonce žádný podpis. Sešpulil rty, psaní složil a vrátil jej do kapsy. Na okamžik zaváhal, dumaje, zda přelomením pečeti neporušil listovní tajemství, dopis přece musel někomu patřit. Ale vždyť byl prázdný, jak by tedy mohlo být majiteli proti mysli, že si obsah jeho listu prohlédl někdo jiný. Či snad bylo sdělení určeno jen jediné osobě, která by jej dokázala přečíst, a očím nepovolaného mělo zůstat zatajeno? Pousmál se nad bláhovostí svých úvah, jistě šlo nejspíše o nedopatření způsobené roztržitostí zapomnětlivého pisatele. Narovnal se, protáhl si záda, ztuhnuvší v nepohodlné poloze u rovné stěny, a vstal.

Shlížeje dolů po prudkém srázu schodiště se ještě chvíli věnoval barvité rozmanitosti místních stavení a poté se jal, hnán náhlým pocitem žízně, zdolat bočnici kašny. Nebyl to úkol jednoduchý, stěna byla příliš vysoká a při lezení nebylo lze se něčeho zachytit. Náhle, když už se po několikáté marně natahoval, aby se pokusil zachytit vršku kamenného zábradlí, uchopila jej v zápěstí čísi ruka a se zarážející lehkostí vytáhla jeho unavené tělo nahoru. Posadil se rozkročmo na zábradlí, chtěje poděkovat svému zachránci, ovšem zbytečně se rozhlížel po útrobách kašny, nízko dole, na neprůzračné hladině se mu podařilo rozeznat nejvýše svůj vlastní odraz, či spíše jen jeho rozvlněné kontury.

V samém středu kašny se osamocena choulila fontána, pečlivě ukrytá před zraky měšťanů - jen tomu bylo dovoleno ji spatřit, kdo neváhal vážit namáhavou cestu vzhůru po strmém schodišti. Na úzkém sloupu se skvěl hrozen podobizen lidských tváří se zavřenými víčky. Jediného výrazu jim snad dodávala otevřená ústa, skrze něž zřejmě hrdla chrlila vodu. Tentokrát však byly kamenné rety soch vyprahlé. Z údivu nad působivostí fontány vytrhl muže připomenuvší se pocit žízně. Maně se nahnul, aby do dlaně nabral vody, ovšem vzápětí si uvědomil, že na hladinu takto nedosáhne.

„Kdo chce se napojit, vystavit musí tělo své lázni, touto kašnou poskytované.“

Muž chvíli pátral, než se jeho pohled zarazil o prošedivělou hlavu po krk ponořeného starce, který jej pronikavým zrakem sledoval z bezpečné vzdálenosti.

„Tak prý zní nápis na fontáně, vytesaný posledním jejím stavitelem. Ovšem od té doby, co zde poprvé vytryskla voda, zůstává utajen v temné hlubině..., tedy nikoliv stavitel, mám jistě na mysli onen nápis,“ pronesl poté, co ústy nasál vodu a znovu ji proudem vyplivl, hlubokým hlasem koupající se kmet. Ještě chvíli plaval, a pak se opodál hbitě vyšvihl na bočnici, aby se slastným výrazem ve tváři přenechal své nahé tělo pečlivé práci prstů hřejivých slunečních paprsků.

„Ovšemže je to šikovně zařízeno a proti vůli nápisu nelze nic zmoci. Snad jen za pomoci nástroje by bylo možné dosáhnout úrovně, kam vystupuje voda,“ pravil muž sedící na zábradlí, prudce komíhaje nohama.

„Inu, kdo by se sem trmácel s vědrem, a navíc, nikdo se zatím neopovážil porušit, co nápis ukládá,“ odvětil nahý muž, zatímco si protřepával navlhlé šediny.

„Těžko uvěřit, že se všichni slepě řídí pochybným zákonem, jehož písemný záznam si nikdo nemohl přečíst.“

„Ústy předávané zákony jsou nezpochybnitelné! Jen málo z nich se dochovalo písmem zachycených, však málokomu se poštěstí je spatřit. Sám se zde o tom již léta přesvědčuji. Den co den se nořím podél sloupu ke dnu, abych zahlédl třeba jen část nápisu. Několikrát nechybělo příliš a utonul jsem. Snad mi chybí při hledání štěstí, snad je voda příliš kalná, či je nápis již léty sešlý a nečitelný..., inu, fontána jej přísně střeží. Hladina v kašně nikdy neklesne natolik, aby se nápis objevil. Přesto má naděje, že jej spatřím, trvá.“

„Shledávám vaše úsilí chvályhodným, ovšem zbytečným. Možná mrháte drahocennými silami, které byste jinde vynaložil s příjemnějším užitkem. Pokud nápis naleznete, nic se nezmění, jen potvrdíte platnost zákona, jímž se lidé řídí odpradávna. Vaše snaha by snad byla platná, pokud by znění nápisu bylo odlišné od toho, které se díky lidské paměti dochovalo. A o její dokonalosti lze s úspěchem pochybovat.“

„Mýlíte se! Je zřejmé, že nejste příliš znalý zdejších poměrů. A i kdyby! Jestliže bych, a ujišťuji vás, že to je zhola nemožné a jen kvůli vám tuto možnost připouštím, jestliže bych tedy uzřel písmo zákona jinak znějící, zachoval bych tajemství a nerozšiřoval se o tom. Pro společnost by mohlo mít zničující účinky, prokáže-li se, že byť jen jeden jediný ze zákonů, na kterých se město vybudovalo, je falešným bludem. Raději si ani nepředstavovat ty následky! A kdybych snad někomu tajemství vyzradil, nevěřil by mi, v nejlepším případě by se mi nadosmrti vysmíval, spíše ale, jde totiž o nebezpečnou věc veřejného významu, byl bych zanedlouho povolán, a tomu se každý s radostí vyhne.“

„Potom zcela nechápu, proč nápis vůbec hledáte!“

„Rád bych, ještě než zemřu, nechal na sebe dýchnout náladu té výsostné chvíle, kdy ruka mistra vyryla na sloup ona slova, spoluutvářející následný vývoj města. Nikdy jsem neměl podobnou příležitost a toto je jedno z mála míst, na kterém se s určitostí písmo zákona nalézá. O jiném vpravdě ani nevím. Znáte vy snad nějaké?“

„Ne, nikoliv. Nejsem s místními zákony příliš obeznámen.“

Stařec se zamračil. V rozpravě pokračoval vážnějším tónem a s rozpoznatelným odstupem.

„To je zlé a střezte se některý porušit. Radím vám dobře, seznamte se s nimi co nejrychleji!“

„Ovšem povězte mi, z čeho plyne vaše obava, že pokud by zákon kašny nakazoval něco jiného, měšťanům by to uškodilo. Snad právě naopak, prozření by udalo jejich životům správný směr. Dosud se řídili sic lží, ale měli by dost času vše napravit. Zbytečně by tedy předci zákon ustanovili a do kamene vytesali?“

„Věřte mi, vaše úvahy se mi pranic nezamlouvají a pokud na ně míníte dál navazovat, budu muset naši rozpravu rázně ukončit!

Starcovy výhrůžky byl muž již sotva schopen plně vnímat a jen stěží se drala jeho vlastní slova přes žíznící ústa. Musel se napít, s velikou nevolí však uvažoval nad možností, že by se vrhl do spárů rozlehlé a hluboké kašny.

„Prosím, povězte mi ještě: říká zákon, co se stane tomu, kdo se zde napije, aniž by se celý omočil?“

„Trest není znám, ovšem s určitostí by nějaký nastal. Nikdo však nechce být prvním, co by jím byl stižen,“ pronesl po chvíli hloubání stařec.

„Lidé jistě mají jiné zdroje vody, než je tento. Jistě mi poradíte, kde se nalézá ten nejbližší.“

„Měšťané vykopali mnoho studen, ale málokterá z nich poskytuje vodu pravidelně. Nerad bych vás odkazoval zbytečně. A zajisté, zapomněl jsem na řeku! Musel byste ovšem déle putovat, než by se vám podařilo narazit na některé její rameno.“

Vyslechnuv starcových rad, obrátil se muž směrem k fontáně, v tuto chvíli jeho jediné naději. Chrliče však byly přespříliš vzdálené, navrch ještě zely prázdnotou, ani jediná kapka se netřpytila na rozevřených rtech kamenných hlav.

„Pramen zde se jeví být vyschlým,“ povzdychl si spíše jen tak pro sebe.

„Nyní snad, nelze přesně říci, kdy zde opět voda vytryskne,“ poopravil ho pozorný stařec, „Většinou se tak stane, když jsou všechny studny v okolí vyschlé, a lidé se zde začnou nadmíru hromadit. Dochází pak často ke přím a šarvátkám, ano, nesčetně osob zde bylo ubito a ušlapáno, udusilo se v tlačenicích. Pak se fontána slituje a rozepěje se tím svým zvláštním, zvonivě výskavým hlasem, zvěstujícím, že se chrliče brzy ujmou své práce. Měšťané se pak, uchlácholeni léčivým tónem, spořádaně seřadí na schodišti a jeden po druhém vskakují do kašny, aby uhasili žízeň. Běda ovšem tomu, kdo by dychtil přímo po čiré tryskající vodě - proud je tak silný, že takového opovážlivce ihned usmrtí. Fontána, jak je vám jistě zřejmé, nechrlí vodu věčně, proud ustane, pokud hladina vystoupá do určité výše.“

Stařec, pohroužen dosud do svého proslovu, si povšiml, že jeho tělo je již zcela suché. Vztyčil se, za dětinského jásotu se pružně odrazil a hlučně prorazil dosud jen lehounce zčeřené vodní zrcadlo, aby pod ním, prokazuje neuvěřitelnou výdrž, setrval. Poté, co se prudce vynořil a několikrát zhluboka nadechl, jal se obeplouvat kašnu po obvodu, nelámaje si hlavu jejími úctyhodnými rozměry.

Zatím, usazen na kamenném břehu, žíznivý muž bedlivě sledoval šedivou hřívu, jak se mokrá blyští v prazvláštním souznění s temnou hladinou, a nic nedbal občasných výzev plavce, kynoucího a mávajícího, aby se k němu připojil a rovněž vychutnal tu skvělou lázeň.

III.

Cestě k lůna rukám spěchající

Fanfáry větru nezapějí

 

Vylidněné ulice se rozpíjely v těžkopádně mihotavém oparu, který se s urputnou námahou linul podél rozžhavených zdí, beznadějně jimi uvězněn, odevzdaně se krče pod panovačným pohledem poledního slunce. Stěží bylo lze se nadechnout, aniž by hrdlo bez úhony přestálo nesnesitelný, drásající proud horkého vzduchu. Jediná osoba v těchto chvílích zažívala tyto pocity, nemajíc se kam schovat. Muž, který od té doby, co opustil starce a fontánu, bezcílně bloumal městem, nyní ležel na rozpálené dlažbě, rukama křečovitě svíraje svůj krk a mlčky lapaje po dechu. Co chvíli zkoušel postavit se na nohy, ale byl rád, když se mu podařilo urazit alespoň pár metrů, než se znovu bezvládně svalil. Pomyslel si, že by mohl zkusit dýchat přes látku kabátu, aby alespoň nějak ulevil svým těžce zkoušeným ústům.

Povzbuzen příznivým účinkem svého nápadu vstal a pokračoval ve své cestě, ovšem pouze do chvíle než si všiml, že ulice, po stranách obroubena vyššími, jakoby sklánějícími se budovami, nikam nepokračuje. Zklamaně povzdychl a už už se chtěl podvolit přiskotačivším mrákotám, když náhle zbystřil. Na mihotajícím se konci ulice, za rohem domu, který se dosud zdál být těsně přimknut k domu sousednímu, se na okamžik objevilo cosi, připomínající snad cíp pláště. Z posledních sil se muž vrhl za svým viděním a skutečně: schovávala se zde, skromná a cudná, uzounká ulička. Bez otálení se vrhl do její náruče.

Rázem se ocitl v jiném světě. Dychtivě si vychutnával chladný, osvěžující vzduch - do uličky, neuvěřitelně křivolaké a krkolomné, sotva kdy slunce nahlédlo. Byl by se dál věnoval úžasným pocitům, kterých se mu zde dostávalo, kdyby nezaslechl ozvěnu kroků. Vydal se ji sledovat, chvílemi odíraje svůj šat v úzkých průchodech, chvílemi šplhaje příkře vzhůru, či sklouzávaje prudce dolů po vlhkém kamenném dláždění. Postupoval dosti rychle, nemohl totiž zabloudit - ulička, soustředěna sama na sebe, se nikde nevětvila ani neprotínala uličku jinou, proplétala se jako soutěska mezi směstnanými a robustními stěnami. Míjel nesčetně vchodů do skrčených domovů, stinných a potemnělých, bez jediného okénka - i to by ovšem bylo zbytečné a nepotřebné, dlouho by zde čekalo na zbloudilý sluneční paprsek, jenž by jím, našetřiv po náročném putování dostatek sil, proklouzl do nitra příbytku.

Muž se příliš v těchto místech nezdržoval a nechal se raději vést kvapným rytmem dozvuku pravidelného kroku kdesi před ním. Již měl pocit, že jej má na dosah, ale zahnuv za roh nikoho nespatřil, i dosud vytrvalá ozvěna se odmlčela. Všiml si však pootevřených dveří nad nedalekým schodištěm. Jsa nerozhodný zpomalil, pak bezhlučně vyběhl nahoru a vstoupil.

Taje dech prošel prázdnou místností, pyšnící se nejvýše oprýskanou omítkou, na protější stranu, ke kývajícím se dveřím, neuměle sbitým z nahrubo opracovaných latí, tak špatně a vratce zavěšeným, že sotva mohly plnit své původní poslání. A tak si alespoň užívaly této vzácné chvíle a vesele se klátily sem a tam, rozhoupány čísi rukou, pravděpodobně ve spěchu. Počkal, až se dveře uklidní, a prošel do vedlejší místnosti.

Ihned na něj dýchla zvláštní, podmanivá vůně, která přesně dobarvovala vzhled pokoje. Naprosté ticho zde bylo narušeno pouze doznívajícím vrzáním dveří a uklidňujícím tikotem hodin, jež však přes veškerou snahu nezahlédl. Pokoj byl doslova ozářen díky velikému oknu, otevřenému dokořán, ovšem spatřit z něj bylo možné pouze pobledlou modř oblohy. Byl by se z okna vyklonil, aby si pěkně z výšky prohlédl město, ale netroufl si. Nechtěl totiž vzbudit muže, podřimujícího vsedě na zdobené čalouněné židli, s čelem opřeným o ruce, složené na desce dřevěného stolu, co do krásy si nic nezadávajícího se židlí.

Znovu přelétl místnost pohledem. Naproti byly zavřené další dveře, nádherně vyřezávané, čepýřící se barvitými vzory a mohutnou pozlacenou klikou. Vedle dveří byla ve výklenku umístěná bronzová soška zpodobňující malého chlapce, vyhladovělého, s útrpným výrazem v obličeji, avšak v rozhodném postoji, s jednou rukou v bok, druhou vztaženou ke koutu místnosti naproti oknu. Na prstech natažené ruky byl pověšen klíč. Opodál stála na vysokém podstavci honosná skříň a pod ní spal chlapec, v tváři si nápadně podobný se soškou, nebyl ovšem tolik vychrtlý, spíše naopak. V rohu, kam ukazovala soška, byly zavěšené koutnice, důkladně zatažené. Pokradmu, aby nikoho nevzbudil, k nim muž přistoupil a rozhrnul je.

Prostor za koutnicemi sloužil nejspíše jako pracovna. Kdo se sem uchýlil, měl sice zajištěno soukromí, ovšem zdaleka ne pohodlí. Obyčejný, dost poničený stůl, s mnoha rýhami
a dost zaprášený, musel být po stranách ořezán, aby se sem vůbec vešel, stejně tak musel být do jeho desky na přístupové straně vyřezán půlkruhový otvor, aby se člověk mohl jakž takž uvelebit na sedátku zastrčeném pod stolem. Na stole bylo pečlivě urovnáno několik hromádek čistého papíru a vedle nich zývalo z kalamáře znuděné pero; inkoust, ač naplňoval kalamář až po okraj, byl zaschlý a nejspíše navždy v sobě pero uvěznil. Jemný, roztřepený stín nešťastného pera se konečky prstů dotýkal kovové, na první pohled dosti bytelné schránky. Schránka byla zamčena.

Muž opatrně poodrhnul závěs, zkontroloval, zda muž i chlapec spí, popošel k sošce a sejmul jí s ruky klíč. Než se vrátil ke stolu, raději si ještě prověřil pravidelnost dechu obou spáčů. Schránku otevřel bez problémů, ovšem při pohledu do jejích útrob ho malinko zamrazilo. Na dně se bělal rozpečetěný dopis, stejný, jaký on našel u kašny v kapse svého kabátu. Několikrát do schránky vložil třesoucí se ruku, aby jí zase, aniž by se listu dotkl, stáhl zpět. Po nekonečném váhání se zhluboka nadechl a dopis vyňal. Dočkal se však stejného výsledku jako v minulém případě, list byl nepopsán. Vystoupil z pracovny a už si chtěl dopis vložit do kapsy, pohyb však nedokončil. Z přítmí pod skříní ho upřeně sledovaly dvě veliké, jasné oči.

Dlouho se nic nedělo, jen dva pohledy rozdílné povahy, jeden pevný a přísný, druhý vylekaný a neklidný, jakoby se zkoumavě navzájem porovnávaly a připravovaly se na případné měření sil. Zlověstné ticho - i utajené hodiny snad raději umlkly - první přerušil, aniž by se jakkoliv změnila zlověstná nálada jeho přimhouřených očí, bezbarvým, neměnným hlasem malý chlapec.

„Cizí list vám nebude k užitku, jen byste zatěžoval svou kapsu. A rovněž tak mého doručovatele, jenž by vás musel hledat, aby si list mohl vyzvednout a předat mi zde pak nový. Budu vám vděčen, pokud list vrátíte do schránky.“

„Zajisté tak učiním. Netušil sem, že je prázdný dopis pro vás tak důležitý, chtěl jsem jej pouze porovnat s mým, na první pohled naprosto stejným, a dopátrat se tak odesílatele. Či snad list, který prozatím vlastním, je rovněž váš? Pokud je tomu tak, rád vám jej předám, snad pouze čísi nedopatřením, patrně zmíněného doručovatele, se dostal k mým rukám.“

„Jen si ten váš ponechte!“ pravil chlapec poněkud nedůvěřivým tónem, „Spokojím se s tím, že mi vrátíte můj.“

Chlapec, který během hovoru stále zaujímal stejnou pozici, leže na boku, neohrabanou ručkou si podpíraje objemnou kudrnatou hlavu, se na chvíli zamyslel, neustále si prohlížeje muže od hlavy k patě a zpět.

„Rozumím-li správně, je vaše psaní prvním, které jste obdržel?“ uchýlil se k opatrné otázce.

„Nevím, o čem hovoříte. Pouze jsem našel ve své kapse list, nepopsaný, bez jakékoliv zmínky, že by měl být určen mé osobě. Pokud mi jej někdo předal, pak se jistě zmýlil!“

„To pochybuji, doručovatelé se nemýlí. Zajisté ani ten váš. To psaní je dozajista určeno vám. A není třeba jej vybavit nějakým označením, doručovatel vás zná a list vám vždy odevzdá osobně, tedy pokud se samozřejmě nedomluvíte na jiném způsobu předání, jakým je například má schránka.“

„Nepamatuji se, že bych se někdy setkal s nějakým doručovatelem. Ovšem možná muž, který jak jsem přesvědčen, vstoupil do této místnosti nedlouho přede mnou, mohl být vaším doručovatelem. Ale vidím, že vám nový list nepředal. Snad jsem jej vyrušil.“

„Těžko povědět, mohl to být doručovatel jiný, který zde pouze prošel. A pokud byl přeci jen můj, nemějte obavy, vrátí se později, nesmí se mu stát, a věřte že nestane, že by list včas nepředal.“

„Nechápu ovšem, proč přede mnou prchl, aniž by splnil svůj úkol.“

„Říká se, že všichni doručovatelé jsou plaší. Ten můj je toho důkazem - ještě ani jednou jsem jej nezahlédl. Vše spolu dojednáváme pouze prostřednictvím vzkazů. Chodí nejraději, když spím.“

Chlapec dlouze zívl, protáhl si tělo, týrané pobytem na vůči němu nevlídné tvrdé podlaze, a několika naučenými, šikovnými pohyby, provedených těžko postřehnutelně v rychlém sledu, se vysoukal ze své noclehárny pod skříní. Poté se neobratným, valivým krokem přemístil k muži u stolu, stále ještě neprocitnuvšímu, a s něhou jej pohladil po temeni. Protože v místnosti již bylo značně šero, rozžehl lampu, která tak nahradila matný jas sluneční louče, dohasínající kdesi za obzorem.

„Chovejte se zde tiše, můj pěstoun nemá rád zbytečný hluk,“ pravil chlapec, vískaje spícího muže ve vlasech.

Chlapec znovu zívl, načež se, aniž by se ještě na návštěvníka podíval, vrátil do svého úkrytu pod skříní a usnul.

IV.

Bdící v podezíravých končinách

Cizím pocitům se brání

Fůře myšlenek vpádů tvář nastaviv

 

Zprvu si nemohl uvědomit, jakým způsobem se ocitl na promáčené a prochřadlé podlaze, studící sice skrze potrhaný oděv na břiše, zacelivši však krvavou ránu na jeho hlavě. Jelikož v temnotě nebylo možné nic rozpoznat, soustředil se na ozvěnu, pokoušející se s nepatrným zpožděním strojově a navíc poněkud zkresleně, neobdařena jakýmkoliv nadáním, zopakovat tóny nerytmické, avšak díky nápadité souhře orchestru vodních kapek omamné melodie, a odhadl, že se nachází v jakési chodbě, která je nejspíše součástí sklepení domu, jehož chodbami se předtím procházel. Pomalu se rozpomínal, jak si, jsa hluboce zamyšlen, nepovšiml chybějících stupňů na schodišti mezi podlažími budovy.

Nechtěl se v tomto ponurém prostředí příliš dlouho zdržovat. Ovšem chodba, mírně nakloněná, se vinula dvěma směry, musel se tedy mezi nimi rozhodnout. Nakonec se vydal směrem vzhůru, hnán svou zvědavostí. Chodba totiž vyvolávala dojem, že se nachází kdesi v podzemí města, razíc si cestu pod říčním korytem. On byl však přesvědčen, stále si přehrávaje své poslední vzpomínky, že se nachází v části města vybudované na prudkém svahu vysokého kopce.

Nestačil se ještě ani příliš vzdálit od místa svého pádu, když ho zarazil jemný, ale důrazný hlas. Kvůli zbrklé ozvěně bylo těžké s určitostí stanovit, odkud vychází, zdálo se však, že ze stropu chodby.

„Spěcháte, příteli?“

Nevěděl, kam se má podívat, v neprodyšné temnotě to ostatně ani nebylo důležité, a tak nechal hlavu skloněnou, přidržuje si neustále ruku na bolavé ráně.

„Vidím, že si jistě potřebujete odpočinout, přijměte tedy mé pozvání a setrvejte nějaký čas zde. Nepochybuji, že si rychle porozumíme.“

„Jsem zcela téhož mínění, ovšem můj pobyt zde by nebylo vhodné obdařovat nadměrným trváním. Cítím se v těchto místech poněkud sláb.“

„Pouhý váš pocit, příteli! Zpočátku jsem měl tentýž. Ovšem ve skutečnosti se zde dá bez úhony přežít dosti dlouho, jsem toho ostatně důkazem.“

„Vidím, že povahou jste dokonalou protivou zdejších stěn, jsa nedotčen jejich smutněním. Však život bych spojil, mít možnost výběru, raději s jinými kraji.“

„Vidíte, já nevolil dobrovolně, ba ani nastálo usazovat jsem se nikdy nechtěl, jsa vždy potulným nádeníkem, a přesto se tak stalo, a to jednou provždy.“

Hlas se začal zajíkavě smát, po chvíli pokračoval opět vážněji.

„Byla to náhoda, možná úmysl, to již nemohu a ani nechci vypátrat. Již dávno jsem smířen s tím, že mým doživotním druhem zde je jen ta mříž, na níž teď sedím a díky níž s vámi mohu hovořit, a snad i ty kamenné zdi kol mne.“

„Nemohu zcela uvěřit, že tak velkoryse přijímáte nešťastný osud, přiřknutý vám vašimi vězniteli, uzavřen do nevlídné cely v těchto nehostinných končinách, bez možnosti těšit se ze společnosti jiného člověka. Snad jen náhodně zabloudivší, jakým jsem nyní já, může být obdařen setkáním s takovým vzácným člověkem.“

„Rovněž je mi ctí, ovšem nejspíše se mýlíte, příteli! Je možné, že jsem zde pouhým nedopatřením. Sám jsem se totiž podílel na stavbě tohoto domu, snad každý kámen zde jsem polaskal vlastní rukou ještě dříve, než se stal součástí zdejších zdí. A již navždy mi zůstane utajeno, zda jen díky nepozornosti ostatní dělníci zacelili otvor, kterým jsem já předtím prolezl, nebo zda jsem zde byl záměrně uvězněn, a sice na příkaz stavitele. Pokud tomu tak bylo, rozhodně si nezoufám. Tento muž rozhodně věděl, co je pro stavbu nejlepší. A věřte mi příteli, nikdy se nemýlil. Jaký to byl talent - narozdíl od jeho předchůdců, souhlasíte se mnou jistě - a nevídaný příslib pro budoucnost města. Lituji snad jen toho, že se již nebudu moci zúčastnit té úžasně smysluplné práce, nadnášené nekončícími výtrysky převratných nápadů. Ta lehkost! On měl dar, příteli, on vymýšlel - promiňte mi, že o něm hovořím v minulém čase, chápete mne jistě -, on tvořil nový obraz města, nedozírně převyšující bývalou úroveň. Avšak vskutku smutek stranou, krátím si zde čas představami fascinujících scenérií, které on už mezitím, jak mi jistě potvrdíte, stihl vybudovat. Ačkoliv skutečnost bude jistě mnohem nádhernější a kouzelnější než ubohé výplody mé přízemní obrazotvornosti. Jak jsem šťasten, že jsem se, i když jen pouhý okamžik, mohl na jeho nedostižném díle podílet. Ano, do té doby jsem jen živořil, až přišel on...“

Svíravou náladu melancholické chodby přiživil bolestný nádeníkův nářek. Nepříjemné mlčení přerušil až jeho posluchač, dosud napjatě a bez dechu hltající vyprávění, uvědomiv si, že jej nesnesitelně bolí jak rána na hlavě, tak promrzlé nohy. Hovoru však určil jiné téma, nechtěl nebohému vězni tohoto domu uzmout jedinou radost a vykreslit mu povadlou tvář povětšinou sešlého a chátrajícího města. Poznal sice jen několik jeho částí, ale ani v těch, které se mohly pochlubit určitými rysy pulsujícího života, nebylo lze zahlédnout, či zaslechnout jedinou známku stavebních prací.

„Zajisté vás zde musí navštěvovat váš doručovatel, tedy pokud nějakého máte.“

„Ale ovšem, každý ho přece má! Ačkoliv ten můj již za mnou s novými dopisy nepřichází.“

„Inu, jak by vás zde také mohl nalézt.“

„Proč by nemohl! Doručovatelé se vyznají ve městě jako nikdo jiný. Obdržel jsem zde spoustu listů!“

„Pak tedy přestal plnit svůj úkol. Snad na vás zapomněl, či snad se mu něco zlého stalo.“

„Nestalo, pravda je taková, že svůj úkol dokončil - přinesl mi totiž již poslední list.“

„Možná pouhá domněnka, zajisté ukvapený závěr. Řekněme raději ‘prozatím poslední’.“

„Bezpochyby poslední. Na rozdíl od všech předešlých totiž obsahoval sdělení.“

„Sdělení?! Jaké sdělení?“

„Nevím, zda vás s ním mohu seznámit, abych si náhodou nepřitížil. Ačkoliv, vzhledem
k mým současným poměrům... Rád bych Vám ho přečetl, ale list neodolal zdejší vlhkosti, a v paměti mi přesné znění neutkvělo. Ostatně jsem možná v temnotě mé cely ani nepřečetl obsah listu docela správně.“

„Prosím!“

„Jednoduše řečeno, byl jsem povolán.“

„Kam povolán?“

„Snad do jednoho z domů na protějším kopci.“

„To je vše? Z jakého důvodu jste byl povolán? A kým?“

„Přesné pokyny pro nalezení domu vzaly za své s dopisem. Ostatní v listě tuším nebylo uvedeno. Jisté ovšem je, že povolání jsem musel odmítnout ze zřejmých důvodů,“ nádeník se opět zasmál, tentokrát jízlivě, „Možná jsem jediný v tomto městě, kdo neuposlechl výzvy, avšak nermoutím se příliš. Pokud mi bude určen nějaký trest, přijmu jej beze slov odporu.“

Muž, stále stojící pod mříží na studené podlaze, během předešlého rozhovoru očividně ožil a zavalil nešťastníka sedícího kdesi nad ním nekonečnou přehršlí otázek. Žádné významnější odpovědi se mu již ale nedostalo.

„Ještě než vás opustím, dovolte mi poslední dotaz. Jistě jste znalý zdejších míst, kudy se mám vydat, abych se vrátil zpět do města?“

„Uvědomte si, že i nyní jste ve městě, ačkoliv v jedné z jeho opuštěných částí. Ale zklamu vás, příteli, o této chodbě jsem dříve neměl tušení. Musíte pochopit, že plány města a všech jeho bývalých podob jsou dostupné pouze stavitelům. Soudím však, že se jedná o někdejší ulici. Tak se to ve městě občas činívá, že se staré stavby využijí jako základy nových.“

Muž, rozrušený obsahem nových vědomostí, jež nabyl díky nádeníkově výřečnosti, avšak neuspokojen jejich množstvím, se rozloučil a mlčky vykročil do tmy.

V.

Berouce v náruč tělo zkřehlé

Fábory úzkosti sveřepé ulpějí

 

Marně se domáhal odpovědi, ze všech sil volaje do tlumivé hrudi podřimující temnoty, bezvýsledně setrvával nekonečné chvíle v nehybném postoji, trpělivě, leč jak si sám uvědomoval, a naznačoval to truchlivý výraz jeho očí, bez sebemenší naděje očekávaje nejdrobnější smítko naposledy slyšeného lidského hlasu, hlasu nádeníkova. Již snad jen díky svolnosti vrtkavé náhody mohl nalézt cestu zpět. Pokud totiž mezi zdejšími ulicemi byly nějaké rozdíly, pak si jich stěží mohl všimnout. Spolehnout se mohl nanejvýš na svůj hmat, podařilo se mu tak několikrát, poté co prohledal místnosti ve spících budovách, kdysi nejspíše narychlo opuštěných, roztepat mrtvá srdce svítilen nebo si vyrobit jednoduché pochodně ze zaprášených a zpuchřelých oděvů ve skříních. Ve výsledku mu chabé světlo ale výrazně nepomohlo - ať se vydal jakýmkoliv směrem, vždy učinil stejný počet kroků a dorazil na křižovatku, k nerozeznání podobnou té předešlé, stejně tak tomu bylo i se všemi domy okolo.

Těžko snášeje všudypřítomnou jednotvárnost zcela podlehl pocitu zmaru, po čase se již jen zřídka pokusil o pohyb a omezil se pouze na bezmocné výkřiky. Dal by cokoliv za jediné slovo, ba i za jediný zvuk, který by se ozval za protějším rohem. Alespoň si znovu a znovu přeříkával nádeníkovy věty. Seděl opřený o oprýskanou pouliční lampu, jež se jen velmi nerada, jsouc rozmrzelá nad svým náhlým procitnutím, dělila se svým okolím o křehce hřejivou záři. Hlavu měl zvrácenou dozadu a zamyšleně hleděl vzhůru. Představoval si, jak kdesi nad ním, na bedrech v temnu ukryté klenby, na prosluněné ulici v některé z nových částí města, se zrovna míhá nesčetně párů nohou, spěchajících, či poklidně se kolébajících, rozezlených, či rozpustile laškujících.

Vtom se tyto obrazy prolnuly se skutečností - odkudsi přispěchal drásavý zvuk padající suti, jakoby pod tíhou těch tisíců kročejů pukla omítka jedné ze zdejších budov. Muž vyplašeně vyskočil a zmateně pobíhal kolem lampy, neschopen se rozhodnout, kudy se vydat. Pak rozrazil nejbližší dveře, vyběhl do patra domu a celé jej prohledal, snaže se najít další schodiště, které by jej vyvedlo z podzemí, však bez úspěchu. Kvapem vytvořil hromadu z několika kusů nábytku, zapříčil se na jejím vratkém vrcholu a přitiskl ucho ke stropu. Když nic nezaslechl, ulomil nohu jedné z židlí pod ním a ve zběsilém tempu s ní do stropu tloukl.

Probrala ho palčivá bolest. Na znovuotevřenou ránu na jeho hlavě usedala zrnka prachu, jež se jako jedna z prvních odvážila vymanit se z područí mocného mračna, vířícího a převalujícího se v celém prostoru místnosti. I přes nepříjemné poranění a nesmírnou tíhu sutin zříceného stropu, kterými byl zavalen, pociťoval nyní pouze hřejivé objetí hluboké úlevy a dětinským smíchem přivítal každé pohlazení, kterým ho polaskal jemný průvan. Když se náhlými pocity štěstí zcela přesytil, s odhodláním se začal ze sutin vyprošťovat.

Jaké bylo jeho překvapení, když poté co odvalil jeden z těžkých kamenů, vystavil se upřenému pohledu vyděšeného lidského oka. Bezmyšlenkovitě odházel zbytek kamení a odkryl tak hubené tělo drobného mladíka, oděné v jakémsi plášti, snad pracovním. Strnule snášel, jak se mu zdálo vyčítavý mladíkův pohled - v jeho stále ještě živých očích se zračilo překvapení, prolínající se se zlobou -, poté však znechucen vstal, přistoupil k ušpiněnému oknu a otevřel jej, aby se zhluboka nadechl. Silný poryv jej však srazil zpět na mrtvé tělo. Muž s hlubokým odporem vyskočil a rozeběhl se zpět dolů, na ulici. Plamen v lampě, který předtím v ospalém poklidu dohoříval, teď znovu vybičován statečně zápasil se stále více a více podrážděným větrem.

Náhle plamen uhasl. Aniž by si toho povšiml, maje křečovitě semknutá víčka, muž chvíli hlasitě vydechoval a vykašlával prach, který předtím spolykal. Když potom otevřel oči, aby přísně pohlédl směrem k lomozivě dovádějícímu křídlu okna, podivil se. Očekávaje vysílený, udýchaný světelný opar, ovinující hlavu lampy, spatřil nyní pulsující výtrysky jasu. Zdálo se, že mu okno přerušováním světelného proudu dává znamení. Neotálel a vrhl se znovu do domu. U mrtvoly mladíka ještě poněkud zaváhal, avšak ostrá záře, vycházející z rozměrného otvoru ve stropě, předtím jsouc pohlcena hustými chomáči prachu, jeho myšlenkám stanovila nový směr. Ještě trošku oslepený svlékl s mladíka pracovní plášť, oblékl si jej, pak poopravil poničenou kupu nábytku a krkolomně po ní vyšplhal.

Ocitl se v těsné místnůstce, jejíž veškerá podlaha se předtím díky jeho přičinlivosti propadla a jen její chabé zbytky na obvodu umožňovaly po místnůstce jakýs takýs pohyb. Nebylo zde žádných dveří, jedině uzounká štěrbina nad malým pracovním stolkem bez nohou, trčícím z jinak holé stěny, mimochodem původce onoho prudkého světla, snad umožňovala spojení s okolním světem. A právě skrze ní se do místnůstky se vší vervou dral vzduch, který naleznuv znenadání pod podlahou nové prostory pro své rejdění neotálel a způsobil nepříjemný průvan. Na stolku se vrtělo osychající pero, otírající se o slaboučce plápolající svíci, chráněnou skleněným krytem, a s vtíravým praskotem vlál rozepsaný dopis, zatěžkaný balancujícím pečetidlem. Muž, velmi rozrušený, uchopil třesoucí se rukou list a několikrát si přečetl jediné, nedokončené slovo, které v něm stálo.

Pro koho je ten list? Kdo měl být povolán? Co mělo být napsáno dále? Nešťastný muž se tázavě podíval dolů na mladíka. Několikrát dopis v ruce otočil, hledaje jméno adresáta, ihned se však rozpomněl, že jeho vlastní dopisy byly bez jakýchkoliv údajů. Zvědavě ještě otevřel zásuvku pod deskou stolku, byla však zaplněna jen čistými listy papíru a krabičkou s pečetním voskem.

Vtom někdo zlehka zaťukal na zeď. Muž, vyvedený z míry, tak tak že udržel rovnováhu, celou dobu stoje jen na špičkách, se těkavě rozhlížel po místnůstce, zoufale pátraje po něčí pomoci. Když se klepání několikrát opakovalo, a sice stále důrazněji, vzal nesměle do ruky dopis a přetlačiv vzpurný vítr prostrčil jej štěrbinou. Následkem byla řada rázných úderů, přičemž dopis proletěl štěrbinou zpět a muž se měl co ohánět, aby jej zachytil a nespadl přitom dolů. Vystrašeně vzal do ruky pero. Vůbec ovšem netušil, co napsat, navíc inkoust na peru již zcela zaschl a kalamář nejspíše doprovodil o patro níže svého původního majitele. Jediným východiskem tedy bylo zapečetit dopis nedokončený. Rány na zeď ustaly.

VI.

Aniž se úklonou vychlubí

Falešný úsměšek pochyb přispěchá

 

Procitl díky vytrvalému úsilí paprsků, sveřepě bodajících do každého odhaleného místečka na jeho těle, a byl jimi také ihned oslepen, když se pokusil jen pootevřít víčka. Pozvolna si počal vybavovat podzemní mladíkovu pracovnu, avšak s tím, jak jeho mysl byla stále soustředěnější, dokázal odhalit zřejmé rozdíly mezi září chladnou a umělou, prosakující skrze stěnu pracovny, a září živou a horoucí, jejíž zásluhou právě nyní pociťoval bouřlivý příliv sil. Slunce! Přímo se zalykal štěstím a dlouho ještě nechal oči zavřené, ponechávaje téměř neúnosně příjemnému pocitu volnou ruku.

Poté co se světelný sloupec pokradmu odšoural o kus dále, vzpřímil se muž na svém lůžku, zvesela se uvelebil a pln očekávání konečně otevřel oči. Proti němu se uculovalo rozměrné okno, jakoby skromně očekávající poděkování, na vršku zdobené nádhernou, třpytící se vitráží. Ta dodávala vnitřku celé místnosti, jinak velmi prostě zařízené, nádech jakési vznešenosti, možná až povýšenosti. V protilehlém koutu světnice stál stůl, kolem nějž byli na vysokých dřevěných křeslech rozsazeni čtyři starci velmi zarážejícího vzhledu. Ten ostatně dotvářela i jejich křesla, krom své neúměrné výšky i přespříliš těsná - starci do nich byli doslova vtlačeni. Všichni se věnovali jakési hře a byli by působili dojmem, že jsou jí zcela pohlceni, kdyby se některý z nich občas neohnal a neshodil tak dítě, šplhající po jeho noze či po noze stolu a snažící se pravděpodobně zapojit do hry nebo se na ni alespoň podívat. Každý pád vždy vyvolal obrovskou vlnu veselí u ostatních dětí, sedících opodál v hloučku.

Následně se objasnilo ono zvláštní vzezření starců. Vždy po nějaké době, snad po ukončení nějaké části hry, doprovázeném oslavnými gesty tří hráčů a nešťastným výrazem poraženého, se jeden z vítězů ujal svého práva a přemoženého nešťastníka důmyslně přikrášlil, k potěše vlastní i ostatních. A tak byly šedivé vousy a vlasy starců roztodivně prostříhané, hlavy na místech úplně vyholené, oděvy porůznu proděravělé, otrhané a jinými způsoby upravené. Při každém takovém úkonu zvítězivší kmeti bez ohledu na trpícího s projevy radosti vůbec nešetřili, mávajíce, tleskajíce a plácajíce se vzájemně po zádech. Čas od času byla jejich bujarost tak velká, že se křeslo některého z nich rozkývalo do té míry, že se již nedalo zabránit jeho pádu, přičemž rozdováděný děd utržil na podlaze pěknou ránu do zad a do zátylku. Tu přispěchala rozpustilá dítka, potěšená, že jsou konečně k užitku, a křeslo i se starcem, jenž v něm zůstal po celou dobu pevně zaklíněn, vrátila do původní polohy. Pak utvořila znovu hlouček a snažila se počínání do hry znovu ponořených dědů co nejvěrněji napodobit.

Teprve nyní, při pohledu na rozjařené tvářičky, si muž uvědomil, že neslyší. Maně si sáhl na hlavu a ke svému úžasu nahmatal kolem ní omotané cáry hadrů, jakýsi neuměle či narychlo zhotovený obklad, sice snad léčivý, avšak dokonale tlumivého účinku, protože dosud zůstal zcela mimo mužovu pozornost. Ten nyní, upomenuv se na své zranění, strhl si kvapně ovin z hlavy, chtěje se tak ujistit, zdali se rána v pořádku hojí, a rovněž i dopřát sluchu svým uším.

Jako první jej upoutal hlasitý smích dětí, které takto vítaly každý nezdařený pokus některého z nich vysápat se na desku stolu, nevyhnutelně končící mocným máchnutím jednoho ze starců. Smích byl vždy tím halasnější, čím krkolomněji se dotyčné nebohé dítko odporoučelo k zemi a také čím tvrdší byl následný dopad. Mezírku v hlučném projevu malých nezbedníků si sem tam našlo tlumené mlasknutí, zachrchlání či uchichtnutí jednoho ze zadumaných hráčů.

Muž by se býval nechal dál unášet touto stále se opakující, avšak přesto strhující podívanou, kdyby nepocítil prazvláštní vůni, naprosto se vymykající všemu, co doposud poznal, půvabnou a nehodící se do zanedbaného města, z většiny zatuchlého a špinavého. Ani dlouho nemusel pátrat po jejím původu, linula se s jeho dlaně. Zatímco totiž sledoval dění v místnosti, bezděky žmoulal cosi v ruce.

„K čemu to překvapení, mládenče!“ ozval se hlas od stolu.

„Ano, ano, chlapče, čemu se podivujete? Sám jste si to přinesl!“ překřikovali se usmívající se starci, „Ztratil paměť! Paměť někde po cestě vytrousil, ubohý poutník! Sám jste to donesl! Jak je překvapený!“

Muž se chytil za hlavu, neodolavší přehršli vět, starci několikrát opakovaných a zdůrazněných výkřiky napodobujících dětí.

„Jdete zdaleka, že mládenče, zdaleka?“ utišili se chápaví starci.

„Zdaleka, zdaleka!“ vískala dítka.

„Zdaleka?“ zeptal se zaražený muž.

„Zdaleka! Asi nebudete zdejší, že?“ starci na sebe pohlédli a jednomyslně zavrtěli hlavami.

Muž se podíval na svou dlaň a ještě jednou si k ní přivoněl, stejně jako ke zmuchlanému klubku hadrů, předtím omotaných kolem jeho hlavy.

„To já… nikoliv... já jsem zdejší!“ vysoukal ze sebe, „Jsem měšťanem, jako vy všichni! To vás ubezpečuji!“

„Ó nejste, mládenče, o tom nemůže být sporu! Dostává-li se vám věcí, které jsou ve městě vzácné a jedinečné, neřkuli zapovězené!“ trvali si na svém starci a pokukovali jeden po druhém, poklepávajíce si prsty na čela, „Mysl máte nakrátko pomatenou, chlapče, však se co nevidět uzdraví!“

„Uzdraví, uzdraví!“ ozývalo se z vířícího hloučku rozpustilců, ťukajících si na svá rudnoucí čelíčka.

„Bezpochyby mne nechápete! Nic jsem sem nedonesl, svalujete na mne, co jste sami učinili!“ rozohnil se zmatený muž.

Starci se vzpříčili ve svých křeslech, chvíli lamentovali a pak se uchýlili k tiché poradě, zakrývajíce si dlaněmi ústa. Pak se obrátili opět na muže, znovu s vlídnými a dobrosrdečnými tvářemi.

„Churavíte, mládenče, zle churavíte! A vaše nemoc vám zatemňuje mysl a obluzuje paměť! Inu, pokuste se rozpomenout! Žil jste kdesi za městem, za jeho hradbami, pak otevřel bránu a pronikl do města. Stráž vás při obraně města poranila a vy jste z posledních sil dorazil až k našim dveřím, kde jste byl nalezen našimi robátky!“

„Bránu? Bránu...“ šeptal muž jako v horečkách, načež opět zbystřil a pokračoval ve při se starci: „Nemohu uvěřit, jakým bludům jste podlehli! Jsem zcela jistě měšťanem a za hradbami jsem nikdy nebyl, to vás ujišťuji. A nikdy jsem ani neviděl bránu, o tom jsem zcela přesvědčen. Pokud bych bránu spatřil, poznal bych ji. Já ji totiž hledám!“

Starci se k sobě naklonili a překotně si něco vysvětlovali. Jejich rozprava byla tak dlouhá, že víčka neúnavných dítek již stěží odolávala podmanivé, vlásky laskající dlani ospalosti. Zato muž, sedě schoulený na posteli a přemítaje, na výsledky vleklé porady čekal trpělivě, a nakonec se dočkal známých přívětivých hlasů a milých úsměvů.

„Jste příliš unavený, mládenče, dopřejte sobě a své mysli odpočinku,“ pravil jeden stařec a naznačoval muži, jenž i přes své zranění, jsa příliš rozčilen, neměl na spánek ani pomyšlení, aby opět ulehl na postel. Jiný ze starců mezitím, snaže se co možná nejméně upoutat mužovu pozornost, šeptem a na půl úst diskutoval s několika dítky a navzájem si udělovali nějaké pokyny. Zbytek dětí, které se nyní bez výjimky tvářily o poznání vážněji, se kamsi odebral dvířky ukrytými v rohu místnosti, aby poté přivlekl těžkou kamennou desku se silným nánosem prachu, který pak jedno dítko po druhém, dodržujíce dle jim známých pravidel stanovené pořadí, s desky holými dlaněmi stíralo, načež zjištěný výsledek předalo některému ze starců.

---