Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŠachovnice
Autor
Amanda P.
„Pěšák na B4.“ Zamyslela jsem se nad černobílou partií.
„Hmmm... věž na E2.“ Pohnula s figurkou ta tajemná žena v tmavé kápi.
„Vyhrávám, ale co dál? Vždyť to ještě můžu vyhrát!“ Proběhla mi hlavou myšlenka o možném vítězství nad tou podivínkou, co neustále pozorovat šachovnici. Nechtěla, abych podváděla.
Já jsem právě stála na pomyslné hranici mezi životem a smrtí. Objevovaly se mi v hlavě hrozné myšlenky a hlavně nechuť. Na co žít, když není pro koho, pro nic? Všichni kamarádi už dávno odešli. Proč bych dýchat, když už jsem na druhé koleji? Proč mluvit, když mě nikdo neslyší? Já vím, že jsem všechno způsobila já, ale pořád dýchám, vnímám a vidím... Bolí to!
„Mat!“ Vykřikla podivínka v kápi. Chtělo se mi plakat, křičet, kopat, škrábat, ale pak jsem uviděla svojí možnost záchrany krále.
„Král na G7.“ Uchopila jsem figurku a umístila jí na příslušné políčko. Stiskla jsem svoje stopky a předala je protihráčce.
Všechno začalo, tak nevinně spíše jako prostá dětská hra, která se trochu, zvrtla.... Jelikož jsem mladší sourozenec a ještě ke všemu holka, tak jsem nesla velmi těžce, když se starší bratr rozhodl žít se svojí přítelkyní.
Asi by to bylo taky jiné, kdyby jeho přítelkyni netáhlo na čtyřicet a bratrovi bylo sotva přes dvacet.
Bylo by to taky zajisté jiné kdyby neměla z předchozí vztahu už tři děti .
A určitě by to tolik nebolelo, kdyby její čerstvě šestnáctiletý syn si nemusel na mě vybíjet svoje zvrhlé "úchylky". Vadilo mi, když se mě dotýkal, ale co zbývalo? S nožem na bráchově krku? Měla jsem snad na výběr? Ano, mohla jsem udělat spoustu věcí, říct to policii, svěřit se kamarádům, učitelům...
Ale proč jsem to neudělala? Možná to bylo mým pocitem ochraňovat bráchu jako on kdysi, ochraňoval mě.
„ Mat!“ Uslyšela jsem znovu z kostěných úst ženy, která se na mě škodolibě usmívala. Ukápla mi slaná kapka na černé políčko.
„Střelec na...hmmm E5.“ udělala jsem zoufalý krok, i když jsem věděla že o něj v další tahu přijdu.
Nikdy jsem moc nemluvila a věci jsem si nechávala pro sebe až se otevřela jedna z kritických kapitol, kdy jsem si bolest léčila nožem.
Nebylo těžké klesat až téměř na dno a ještě ke všemu tiše trpět.
Všechno šlo svým směrem a já už jsem necítila ani bolest ani lásku .
Zavřela jsem oči a už se nedívám na svět jako dřív, vesele s dětským optimismem... Jak naivní jsem byla!
Krásně rozehraná šachová partie končí: „Šach mat, ty naivní náno! Právě se z tebe stala chodící mrtvola. Já nikdy neprohrávám!“ Směje se smrt.
Klesla jsem hlavou a zavřela jsem oči. Po tvářích mi stékaly slzy…
„Kláro…“ ucítila jsem na vlasech jednotlivé kůstky prstů, jak mě jemně hladí po vlasech. „ Teď máš bílé!“
Zvedla jsem svoje uplakané oči a s úsměvem jsem řekla: „Pěšák na G3!“
(Za inspiraci děkuji svojí kamarádce Elišce)
3 názory
Dík za připomenutí :-) to je pěknej film, ale přiznám se, že jsem na něj tady nepomyslela, asi pro tu nesrovnatelnost zpracování.
Šachová partie se Smrtí? To je nápad, na kterém by se možná dal vystavět poutavý příběh. K tomu tady ale bohužel nedošlo – obsah se utápí v klišovitých scénách, které mi připadnou vymyšlené spíš na efekt, než by působily pravděpodobně (nejhůř snad to místo „s nožem na bráchově krku“ – dvacetiletého bráchu ohrožuje nožem šestnáctiletý syn jeho přítelkyně, který mezitím obtěžuje jeho mladší sestru...) a jazykovou stránku textu kazí překlepy (co neustále pozorovat, proč bych dýchat, z předchozí vztahu...), chyby (uviděla svojí možnost, umístila jí, vybíjet si na mě, špatná větná interpunkce...) a slohové neobratnosti (nadbytečná zájmena, hlavně „svůj“ – svoji možnost, svoje stopky, svoje uplakané oči atd., opakování stejných výrazů blízko sebe – třeba „vyhrávám... ještě můžu vyhrát“, „jak naivní jsem byla... ty naivní náno“ nebo „ucítila jsem na vlasech..., jak mě hladí po vlasech“). Když hrdinka mluví o tom, že by ještě mohla vyhrát, je pak zbytečné opakovat ve větě uvozovací „proběhla mi hlavou myšlenka o možném vítězství“. Jako bys znovu vysvětlovala něco, co je už jasné z přechozí věty.
Nevím, jestli jsem správně pochopila pointu - měl to být pokus o happy-end, jako že dívka dostane od Smrti další šanci? Přijde mi to příliš snadné, laciné. Prostě jako čtenářka tomuhle příběhu nevěřím.