Exit 23

9.

 

Nemohl nic změnit, kdyby chtěl sebevíc. Ráno se vedle ní probudil, v poledne se dotkl její tváře, večer byla mrtvá. Francesco bloumal mlčícím bytem. Nikdo jí nemohl dovést zpět. Dávno bylo po všem. Bloumal tichým bytem, mluvil sám k sobě, nejedl, nepil, umíral. Možná už zemřel. Nevěděl. Trvalo věčnost rozhodnout se pro cokoli, vždyť žádná myšlenka ani žádný nápad nemohly nic změnit. Francesco vnímal část své duše, která zemřela, právě tak jako cítíte svou končetinu ještě dlouho po amputaci, vnímal její neúplnost. Jeho duše byla bezcenná. Posadil se s kouřícím hrnkem ke stolu. Když ho odkládal na stůl, káva uvnitř přetekla přes okraj. Zvedl šálek k ústům a jeho oči sledovali skvrnu na ubruse. „Všechno už se stalo.“ Zašeptal. „Co tu ještě hledáš, Franku? Nic už tu pro tebe nezbylo. Vůbec nic.“

Sebral ze stolu magnum odložené vedle vázy zvadlých květin. Přiložil si ho hlavní ke spánku. Přitlačil ukazováčkem na kohoutek. Ucítil tlak ženoucí vzduch hlavní. Chvíli tak seděl a pak pohodil zbraň zpět k váze. Zapálil si cigaretu. Popelník ležel uprostřed stolu. Frank ho nepotřeboval. Nechal popel padat na zem, na ubrus. Téměř ho slyšel. Kouřil pomalu a koncentrovaně, jeho ruka se lehce třásla. Jednu cigaretu následovala druhá, druhou třetí, třetí čtvrtá. Popel sčítal minuty, rušené jen zvuky přicházející z vánice vně tichého bytu. Sčítal minuty uprostřed věčnosti. Mizeli tak jak přicházely, podřízené řádu vesmíru, tak jako Frank a svět vůkol něj. Svět, jenž se kamsi vytratil, jenž patřil minulosti a byl jediným světem, jehož mohl být Frank účasten.

 

Hodiny ticha přivedli detektiva Francesca Toniho k myšlence na Angela, která rostla od záblesku vzpomínky na zábavu, kterou mu on a jeho parta Taliánů přinášeli, až k nápadu zavolat mu a najít u něj zapomění, vždyť pokud mohl Angelo něco nabídnout, pak to byl svět, který s tím skutečným nemá nic společného. Který nemá nic společného se světem, v němž Francesco pomalu umíral.

 

V podvečer Frank dle dohody s Angelem zamířil do Modrých snů. Modré sny měli léty vybudovanou pověst. Každý člověk s alespoň malým zájmem o drogy věděl, že pokud je chce sehnat, nejrozumnější bude vydat se do „Snů“, jak byli familiárně nazývány.  Podnik byl léta trnem v oku místnímu protidrogovému oddělení a nakonec i samotné policii. Mezi mladými lidmi hledajícími první drogové a sexuální zážitky jste zde mohli natrefit na prominentní hosty, podnikatele s pochybnou pověstí, zlatou mládež, a pochybně vypadající „týpky,“ v džínových vestičkách, kožených bundičkách, přes oči černé brýle skrývající těkající zákeřné oči. Obvykle přicházeli za pochybnými podnikateli, prohodili s nimi pár tichých slov, provázených afektovanými gesty, aby se následně ztratili v davu mladistvých, který se synchronně utápěl v rytmu techna na parketu, jímž probleskovala modrá světla stroboskopů a dotvářela modrý sen. Pokud se člověk vyznal, mohl vnímat i jeho základní kameny a totiž: Kokain, extáze, LSD, speed, crack, Marihuana, pervitin. Ne nutně v tomto pořadí samozřejmě. Pro Modré sny neplatily pravidla světa venku. V Modrých snech bylo jediné pravidlo. Můžeš cokoli na co máš dost peněz.

 

Po sedmé přijel pro Francesca Toniho do Wilsonovi ulice žlutý taxík. Na zatroubení připravený Frank v černém kabátě vylezl na ulici, a s bradou ponořenou do jeho límce přešel k autu a nastoupil. Taxikář měl černou pleť a tmavé oči. Beze slova odvezl Franka na místo určení. Zdálo se, že si jeho přítomnosti ani není vědom.  

Když zahýbali na Zelenou ulici upoutal Frankovu pozornost černý sedan s taxi cedulí, zastavující před Modrými sny. Zelená ulice byla slepá. Vybíhala z Goldplateovi a čítala pouhých pět domů. Po její pravé straně se nacházela Italská pizzerie, Sportbar a Johnnieho bar, všechny tři podniky spojené společnými zdmi, po pravé jste pak mohli navštívit modrou nepříliš velkou kostku Modrých snů, či pokračovat dál kde osamoceně stála orchidej, jejíž nejvzdálenější zeď od Goldplateovi, plynule navazovala na zeď uzavírající Zelenou ulici, jež tvořila zároveň i stěnu Sportbaru.

Tichý černoch zastavil hned za temným taxíkem právě v okamžiku, kdy se dveře na straně řidiče otevřely. Muž v černých brýlích s bradkou, v černém kabátě podobném Frankovu a s prazvláštním prsten nataženým přes bílou hedvábnou rukavičku vystoupil, zavřel dveře a vydal se po schodech na vyvýšenou terasu z níž se tyčily modré sny. Na posledním schodu stála dívka v modrých džínách, modré péřové bundě, s nenápadným modrým líčením, modrými vlasy a azurovýma pronikavýma očima. Uši jí před větrem chránily modré klapky na uši.

Frank vystoupil a pozoroval Toniho Macdonalda. Došel k dívce, s úsměvem jí políbil na tvář a něco jí pošeptal. Přitiskla své rty na jeho krk a vzala ho za ruku. Frank je následoval vstříc Modrým snům fascinován jejím malinkým zadečkem, vrtícím se při chůzi jejích dlouhých nohou v modrých teniskách.

 

Do modrých snů vešel pár okamžiků po nich. Od stropu zde visela modrá světla, bar se uzavíral v kruh uprostřed místnosti. Osvětlený modrými světly tvořil  jádro kolem něhož stáli stoly, křesla a pohovky vše v modré barvě. Matná modrá světla zavěšená od stropu prosvětlovala celou místnost.

„Franku,“ zaslechl volání přes zvuk muziky a pohlédl vlevo. Angelo, Julie a Gianluigi na něj mávaly od stolu v rohu.

„Potom,“ řekl polohlasně aniž by ho mohli slyšet a s pohledem upřeným k nim, mávl rukou a nato zamířil doprava ke schodům směřujícím do podzemní části Modrých snů.  Točili se dolů mezi modrými stěnami.

 

Podzemní část modrých snů se topila v modrošeru. Frank stál naproti baru, kolem kterého se ve tvaru podkovy rozprostírala vyvýšená podlaha krytá modrým kobercem, vybavena jednoduchými modrými stoly a židlemi. Na obou koncích podkovitého tvaru se nacházel salónek. Z vyvýšeného prostoru klesaly tři schody na obrovský parket, prozatím poloprázdný, jež se však měl brzy stát místem konání obvyklé party.

Frank se rozhlížel po Tonim. Okolo stolů sedělo asi padesát lidí a jejich hlasy se mísily s muzikou doléhající z tanečního parketu. Macdonald se vytratil, avšak Frank spatřil modrou slečnu, jak sedí osamocena u modrého stolu a tak se vydal k ní. Vzhlédla k němu s decentním úsměvem, zatímco se přibližoval. Došel až k ní paralyzován největšíma azurovýma očima, do nichž kdy pohlédl.

„Potřebuješ něco?“ zeptala se laskavě.

„Promiň, ale mám pocit, jako bych tě odněkud znal.“ Zkusil to Francesco.

„Jistě,“ usmála se. „Ještě sem tě neviděla, ale vím co máš na mysli. Posaď se.“ Sebrala kabelku odloženou na židli a naznačila Frankovi, aby se k ní připojil.

„Copak by sis přál kovboji?“ provrtala ho pohledem a zapálila si cigaretu.

„Jsem Frank,“

„Jsem Annabelle.“

„To je hezký jméno,“

„Jo…lidem se většinou líbí.“ Annabelle flirtovně zamrkala a vyfoukla Frankovy modrý kouř do obličeje. „Tak copak si přeješ, kovboji?“

„No totiž,“ Frank si zapálil cigaretu. „Já původně šel za Tonim, ale on se mi tu ztratil…A pak sem tu viděl tebe a chtěl sem si s tebou promluvit.“

„To je sladký,“ mrkla na něj. „Toni s tebou nechce mluvit.“

„To předpokládám. Tak du za tebou.“

„Copak si mu provedl? Že se tak zlobí?“ zajímala se.

„To je dost složitý.“

„A ty myslíš, že bych to nepochopila?“ přejela mu rukou po předloktí. „Já nejsem tak pitomá, jak si lidi myslí…“

„Víš, ono to nedává smysl ani mně. Zapomeň na to. Býváš tu často?“

„Jistě. Sem svázaná s timhle místem. Navěky.“

„Možná proto mám pocit, že už tě znám.“

„Ale já tě tu nikdy dřív neviděla.“

Zmlkli. Frank naslouchal rytmu doléhajícímu z parketu a temná vize prostupovala jeho mysl. Nikdy tu dívku v Modrých snech ani nezahlédl, nepatřila do nich, jakkoli se zdál být její modrý outfit patřičný pro toto místo. Není tu ani teď, napadlo ho.

„Dáte si?“ vyrušil ho barman a Frank sebou trhl. „Jo jo, dám si dvě tequily a kolu.

Barmanovi kroky se vytratily a Frank upřeně hleděl na Annabelle. Znal ji. Zcela jistě na sobě neměla nic modrého, když ji potkal, ale její obličej znal.

Přejela mu po tváři drobnou rukou s modře lakovanými nehty. „Přestal si mluvit, kovboji?“

Frank uhnul jejímu pohledu. Spaloval jeho strhanou, zničenou tvář. Zazíral na své ruce. Nebyli po italsku snědé. Byly vybledlé. Nepatřili mu.

„Co je to s tebou?“

„Co kdyby se tohle nikdy nestalo. Co když se tohle doopravdy nestalo?“

„Co?“

„My dva u tohohle stolu, co když se to nestalo?“

„Jako že tohle není skutečný?“ usmála se. „Pokračuj,“

„Počkej,“ zarazil se Frank. „Tobě to připadá smysluplný?“

„Prosím.“ Barman donesl objednávku a zmizel

„Díky,“ poděkoval mu Frank.

„Proč ne. Když jsem sem mohla přijít s člověkem, který byl popraven…“ Modrý sen pokrčil rameny.

„Odkud tě potom znám?“

„Z Penzionu u žáby?“ nabídla vysvětlení.

„Ne. Penzion u žáby neznám,“ zavrtěl hlavou. „Nikdy sem na tom místě nebyl.“

„Ne.“ Trvala na svém Annabelle. „Určitě jsme se tam potkali. Určitě si to byl ty. Jen si vypadal o dost utahanější než dnes. Ale určitě si to byl ty.“

Francesco tupě zíral do stolu. Věděl, že jeho společnice má pravdu. Znal penzion, o němž mluvila, a věděl co se v něm stalo. Viděl ji sedět v apartmá opřenou stolek pod televizí a krvácet. Zemřít. Vypustit duši v pokoji se zataženými temnými závěsy, kousek od neustlané postele. Žádný pláč, žádný křik. Frank vnímal jen záblesk uvědomění si skutečnosti okamžiku, kdy umírala a on se nad ní skláněl a měl strach. Určitě nad Annabelle, to jen její žluté tričko s krátkými rukávy a nápisem „sexy“ přes prsa a černé nadýchané vlasy ho zmátli.

„Tolik si se bál viď?“ zaslechl Annabelle. „Bál si se, že tam všechno skončí.“

„O čem to kurva mluvíme?“ Promluvil Frank bolestným hlasem a opatrně na ni pohlédl.

„To není otázka pro mě.“ Vysvětlila mu a přejela modře nalakovanými nehty, hranu skleničky. „Ty si přece chtěl, abych tu byla.“ Probodla ho pohledem. „Líbí se ti moje prsa?“

„Cože?“

„Líbí se ti moje prsa?“

„Proč?“

„Jedno mi prostřelil. Neomluvil se. Místo toho mě střelil ještě do břicha.“

„Nemůžu za to.“ Frank klepající rukou vytáhl cigaretu a připálil si. Neviděl nic co by zbývalo říct. Za jeho zády se zaplňoval parket, hudba sílila, rytmus opanoval dav, ne však Franka.  Ten pouze zíral před sebe skrze dívku, jež ztělesňovala modrý sen. Postava Toniho Macdonalda se zvětšovala v jeho zorném poli. Na naleštěných polobotkách se nesl k nim od salónku skrytého za modrými závěsy asi dvacet metrů od dvojice u stolu. Pohrával si s prstenem nataženým přes bílou rukavičku. Došel až k dvojici u stolu a sundal si sluneční brýle. Mrkl na Franka, nabídl rámě Annabelle. Slečna v modrém dopila tekutinu ve sklenici, pak pohladila Francesca po vlasech. „Musím jít, kovboji.“ Omluvila se a v Toniho doprovodu zamířila ke schodišti a následně pryč z podzemí Modrých snů.

Frank došel k baru zaplatit a vydal se do salónku z něhož se před malou chvílí vynořil Toni Macdonald.

 

Joe Montana se s nepřítomným úsměvem válel po pohovce. Místnost okolo něj zalévala temně rudá záře. Viděl dvě postavy v křeslech vedle pohovky. Zářili barvami, když se smáli, jejich ústa se kroutila. Jejich slova byla zpěvnou melodií. Byli to dva pokřivení andělé. Joe je velmi dobře poznával. Vnímal jejich éterický vzhled, věděl že se rozpadnou až se jich dotkne, hleděl do jejich enormně velikých očí se zorničkami v nichž plápolaly rudé ohýnky.

„Hehe,“ zasmál se pro sebe. „Hehehehe.“ Jeho ruce byly heboučké na dotek, hladil jednu druhou, pak druhou první. Rudé stěny místnosti dýchali, postavy na plakátech se smáli a pak zase mračili. „Hehehehe,“ zasmál se pro sebe. Koberec byl sešitý z milionů tenkých mnohabarevných vláken. Vnímal každou linku zvlášť, každou drobnou usazenou nečistotu. Podlaha pod ním se nadýmala a vlnila. Pohovka ho požírala, jak se propadal hlouběji a hlouběji do ní. Rudé světlo padající na vše okolo mu dávalo rozpoznat, že se nachází vnitru draka. „Dráčku,“ vypískl. „Hehehehe…“ zasmál se. Smích dvou podivných společníku se odrážel od stěn dráčkova nitra. Stejně tak jejich slova. Všechny zvuky se slévali uprostřed věčnosti, jíž, jak si Joe uvědomoval, byl vydán napospas. Rudý závěs otevírající cestu do drakových útrob se rozhrnul. Joe tupě zíral na příchozího černé lakýrky, které se utápěly v koberci.

„Sežer ho, dráčku.“ Zamumlal, „Hehehe,“ podlaha se probudila, začala se vlnit a stahovat kolem kotníků příchozího. Joe Montana propukl v hysterický smích. Skryl obličej v křeči do rudého polštářku. Laskal ho.

„Co tu chceš?“ slyšel Andrewa.

„Myslim, že si na mě vzpomínáš. Víš, kdo jsem, ne?“ Hlas Joeovi někoho připomínal. Kdesi v mlze jeho mozku se vyjevila vzpomínka. „Svítil tam měsíc.“ Zahuhlal do hebké látky.

„Vím, kdo jsi…“ přisvědčil Andrew načež se uchichtl. „Hi hi,“ Příchozí mlčel. „Měsíc,“ zasmál se do polštáře Joe.

„Dlž hubu,“ Andrew se natáhl z křesla a dal ležícímu Joeovi ránu pěstí do ramene. Ten se jako na povel převalil čelem příchozímu a s nakřivo posazenými brýlemi se pomalu posadil. Nevěřícně zazíral na muže a pak propukl v záchvat dusivého smíchu. „Kurva…dyť má psí hlavu…do prdele ten chlap má psí hlavu.“ Joe kýval horní polovinou těla nahoru a dolů a zajíkal se smíchem. Nemohl to zastavit, jeho vratké tělo se sypalo na gauči a nekonečně dlouho se jen smál, stěží se stačil nadechovat a jen občas prskal slova. Především „Psí hlava,“ nebo „Kurva,“

Příchozí unaveně kroutil psí hlavou a čekal až se Joe, skrývající záchvaty smíchu do dlaní, zklidní.

„I tebe se to týká Joe,“ poznamenal, když se místnost utišila. „Všichni musíte splatit svůj dluh. Každý z vás musí zaplatit.“

„Je to všechno, co nám chceš?“ Andrew se zarazil a svraštil obočí. „Vůbec nechápu co tu chceš.“

„Však víš. Mrtvý vzpomínky, který nezmizí. Jen sem ti přišel připomenout, že se blíží konec. Všichni jsou připravený. Čekáme jen na něj. Jenom na Franka. Takže s tim pohni.“

„Ty si vážně pěknej palchant, Toni,“ podotkl Andrew podrážděně.

„Jsem?“ podivil se Toni Macdonald a přejel rukou prsten na malíčku pravé ruky. Pokračoval rozhodným hlasem:„Chci, abys zvedl tu svou zasranou prdel a začal dělat, co musíš. Musíš dojet ještě pro tu holku. Pak je na řadě Joe. O zbytek už se postarám.“

„Proč bych tě měl poslouchat? Proč myslíš?“

„Protože všechno už se stalo Andrew. Já ti neřikám co máš dělat, jen ti to připomínám.“

„Chi chi chi chi chi chi.“ Andrewův smích prořízl místnost. „Budu dělat, co budu chtít, Toni.“

„Mluvili ste o mně?“ vzhlédl k nim Montana.

„Tady tvůj kamarád tě zabije, víš Joe?“ usmál se na něj Toni Macdonald shovívavě. Nepředpokládám, že z toho plyne nějaká škoda.“

„Neposlouchej ho, Joe.“ Přikázal mu Andrew důrazně.

„Proč je tu tolik světla? Za to asi může ten měsíc…“ poznamenal Joe slabě.

„Proč mu lžeš Andrew? Proč to děláš?“ Macdonald upřel svou pozornost na Blacka.

„Vypadni odsud, Toni.“

„Jo, všichni mě odháníte. Potřebujete mě jen, abyste se mohli podívat do zrcadla. Už du… Jen prosím nezapomeň, co musíš udělat.“

„Udělám, co budu sám chtít.“ Zasmál se Andrew.

„Nic víc ani není třeba, Andrew. Tak zatím.“ Toni Macdonald zvedl ruku na pozdrav. „Ještě se uvidíme Joe…“ Toni Macdonald je opustil.

 

Francesco násal bělostný prach pravou nosní dírkou a vnímal iracionální explozi opanující jeho mysl. Prolézala jeho mozek a on si uvědomil, že všechno kolem se mění. Obrysy tváří přátel se mu zdály vyrýsovanější, muzika vybroušenější a zajímavější.

„KUUURVA!“ vypustil ze sebe, jako by tím mohl ulehčit přetlaku uvnitř sebe sama. Vnímal modrý sen protínající okolí, procházející každým stínem. Musel se smát, protože na všem okolo nacházel něco směšného.

„Hej Taliáne,“ vnímal poblíž Angelův hlas, nicméně mu nepřipadal důležitý. Pohlédl na něj ale nemohl na něm udržet pozornost. Jeho oči uhnuly k Julii. Přejel ji chtivým pohledem, odvrátil se k Gianluigi a v tom momentu se všechno podivně slilo. Zvuky, modré stíny, namodralé oblečení všude kolem.

„KUUURVA, MUSÍME SE POHNOUT,“ zakřičel na lidi kolem sebe a otřel si nos hřbetem ruky. Připálil si cigaretu a zvedl se z drobné židličky, tak drobné že nechápal, že na ní mohl kdy sedět.

„Moje řeč Taliáne,“ zaslechl v totálním zmatku hlas.

„KUUURVA,“ uklidňoval se. Viděl přátele, minuly ho jako stíny, a stejně se vytratily. Chvíli jen stál a vnímal uhořívající cigaretu ve své ruce. „TO JE ZAS BORDEL,“ přejel si levačkou po obličeji a připadlo mu jako by si z obličeje stíral nánosy plastelíny, z níž je uplácán. „TO JE BORDEL. TOTÁLNÍ BORDEL!“ Jeho mysl, rozjetá do všech stran, se upřela k parketu.

Postavy v davu se pohybovaly jako jeden důmyslný organismus a laškovně ho lákaly k sobě. Naposledy si potáhl z cigarety, zahodil nedopalek a vydal se k nim, těkaje očima po modrých snech. Náhle se z davu zmítaného hudbou vynořila Julie a cestou vzhůru po schůdcích směřovala k němu. „Kde si, ty prase?“ zaslechl její rozesmátý hlas, který na malý okamžik přehlušil všechny zvuky okolo, aby se v nich zase utopil. Došel až k ní, setkali se na prvním schodě. „TADY! UŽ DU!“ zakřičel jí do ucha.

„Poď na panáky, Taliáne.“ Zaslechl její hlas. Následoval ji k baru ve tvaru podkovy, kde vypily pět tequil, díky čemuž Francescovi začalo vše dávat dokonalý smysl. Ve všem byl zmatek a všechno bylo vtipné…

 

Rozpustil se v hypnotickém rytmu a upíral svůj pohled k Julii. Tancovali a dotýkali se, náhodně i úmyslně, líbali se, mačkal jí prsa, Julie se o něj třela, a pak si jí vzal na záchodě s modrými kachličkami, s matnými modrými zářivkami, ona křičela a on řval, to vše v rámci modrého snu, který byl ze všeho nejvíc vyfetovaně zvrhlý.

Když se vrátili, všimli si Angela u baru a vydali se k němu. Jakmile je spatřil začal se z plna hrdla smát.

„Máš na ksichtě mrdku, ty malá děvko.“ Ukázal na její levou líci.

„Cože,“ Julie si otřela tvář rukou.

„Níž,“ smál se Angelo. „CHCETE JEŠTĚ KOKS?“ vykřikl z hysterickým smíchem, který zanikal v ruchu kolem: „CHCE TU JEŠTĚ NĚKDO KOKS?!“

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

.

 

 

     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

10.

 

Průvod tiše následoval černý dlouhý automobil vezoucí rakev. První šel kněz a za ním děti zesnulé Monicy Toniové, Helena a Francesco, s jejich rodinami. Francesco očima skrytýma za černými brýlemi, pozoroval Annu, desetiletou holčičku, kterou za ruku vedla jeho sestra. Vnímal dotyk Charlottiny ruky, jíž poskytoval své rámě. Ticho ho tížilo. To ticho, které rušily pouze tlumené hlasy za jeho zády, mu připadalo nesnesitelné, vždyť mu neposkytovalo žádný únik, před sebou samým. Mezi lidmi za celý obřad nespatřil jedinou slzu zato viděl dav v černých brýlých, jež měli skrýt lhostejnost v jejich postoji k pohřbu. Italové v Georgetownu chodili ve vysokém počtu na pohřby, avšak pouze proto, že to považovali za samozřejmost, právě tak jako jiní musí jednou za čas zajít k rodičům na oběd. Frank nebyl lhostejný, ve skutečnosti cítil hlubokou vinu. Průvod procházel ulicí zasypanou javorovými listy, jež s šumem padaly z korun stromů vysázených podél chodníků. Detektiv Francesco Toni vnímal zoufalou beznadějnost toho dne, lhostejnost lidí, kteří zapomenou během týdne, že jeho matka, kdy chodila po světě. Cítil vinu za ticho, v němž jí bylo souzeno opustit svět. Vnímal ticho, jež ho sevřelo a on ho bez hlesu přijal. Nepříjemný hrubý vítr mu posměšně skotačil v krátkých kudrlinách vlasů a otřásal jeho tělem. Frank si tiskl kabát blíže k hrudi, ale tušil, že původ všudypřítomného mrazu je komplikovanější, že ve skutečnosti pramení z dotyku nicoty a nezměnitelné konečnosti, a že je za ním něco mnohem horšího než matčina smrt. Šum za jeho zády zesílil, alespoň detektiv ho náhle cítil mnohem silněji a iritoval ho. „Kurva,“ uklouzlo mu bezděčně a neslyšně ze rtů. Charlottina ruka se sevřela kolem jeho nadloktí. Chtěla mu být oporou, avšak on ji nedokázal přijmout. Osiřel na ulici pronásledován šumem z davu a veden černým vozem, který si razil cestu ztěžklým a tísnivým podzimním vzduchem ke hřbitovu, kráčel vpřed vstříc smrti, která na něj vyčkávala. Cítil ji. Cítil smrt, jak ho hladí po kabátě a leze na kůži. Byla blízko.

 

Kněz stál nad hrobem a líčil ve zkratce život zesnulé. Nezapomněl se zmínit o její laskavé a vstřícné povaze, o lásce boží, v níž celý svůj život pevně věřila a k níž se v nejtěžších chvílích upírala o lásce k dětem, jež zplodila a vychovala. Naopak se kněz nezaobíral jejím kurvením. Nepoukázal ani na zapšklou ženu odhánějící celý svět od sebe.

Frank obhlížel dav namačkaný u rakve nad zející temnou jámou, jež měla co nevidět pohltit tělo Monicy Toniové. Jeho zrak se zastavil v pohybu, upřený na dobrmana v popředí malé skupinky lidí, kteří si stranou od ostatních tichounce špitali, zatímco jejich oči bez zájmu sledovaly ostatní učastníky posledního rozloučení Monicy, jak jeden po druhém přicházejí k hrobu a házejí květiny a hrsti hlíny do díry, na jejímž dně spočívalo v ebenovém dřevě ukryté tělo Francescovi matky. Dobrman Pedro patřil Angelovi Zannetimu, který svou mohutnou postavou v černém vypucovaném saku s kloboukem groteskně nakřivo posazeném na jeho veliké hranaté hlavě výrazně vyčníval z debatujícího kroužku. Střetli se s Frankem pohledem, Frank zvedl ruku k pozdravu a Angelo ho napodobil. Kruh kolem něj se rozmělnil, neboť se jeho členové pomalu vydali k hrobu hodit si do zejícího otvoru hlínu a květiny (kdo je měl), a tak Angelo stál náhle osamocen pár metrů od hrobu a nečitelným výrazem se vpíjel do Fancescova pohledu, jako by říkal: „Tak co chceš?“ Nicméně neudělal krok k němu, a protože ani detektiv se neměl k pohybu, odvrátil svůj zrak ke knězi debatujícímu s několika vzdálenými příbuznými zesnulé a pak se pro sebe zašklebil. Dobrman k němu vzhlédl a zakňučel. „Zůstaň Pedro,“ nakázal mu přísně. „Sedni!“ Dobrman se poslušně usadil a Angelo se vrátil k pozorování rozprávějící skupinky, která teď obstoupila kněze. „Kurvy zasraný,“ pronesl potichu se sarkastickým šklebem. Opět si uvědomil Frankovi oči, které na něj upírali veškerou pozornost. Pohlédl detektivovým směrem, zvedl obočí a rozhodil rukama v nechápavém gestu a nakonec vytáhl z náprsní kapsy saka krabičku cigaret a zapálil si. Foukl kouř směrem k opodál stojícímu Francescovi a přivřel oči. Frank následoval jeho příkladu a také si zapalovačem rozžhavil konec své cigarety.

„Dej mi cígo, Franku,“ ozvala se po jeho levici utahaným hlasem Helena. Nabídl jí krabičku a pohladil ji po zádech. Helena se k němu vděčně přitiskla a pošeptala mu do ucha: „Chci, aby to už skončilo.“

„Už bude po všem, Helenko.“ Řekl tišše Frank. „Zítra bude klid.“

„Co ten tu chce?“ Sjela Helena pohledem Angela, který jí věnoval drobný úšklebek.

„Nevim.“ Nemyslim si, že polovina z nich“ pohodil hlavou k davu, jež se veden knězem pomalu vytrácel ze hřbitova. „má lepší důvod tady být.“ Frank se zahleděl do země. „Zmrdi.“ Vyklouzlo mu ještě ze rtu.

„Je ti líto, že umřela?“ zeptala se Helena apaticky.

„Umřela. Co k tomu víc říct?“ odvětil chladně Frank.

„Už aby to bylo za náma.“ Poznamenala sestra.

„Je načase,“ ozvala se Charlotta, zřejmě jen proto, že si připadala odstrčená. Chvíli tam stáli u hrobu a všichni tři kouřili cigarety. Pak se vydal pryč Angelo a jeho kumpáni a oni zcela osiřeli.

„Kde máš Aničku?“ zeptal se Frencesco sestry.

„Mike jí odvez.“

„Je bezvadná,“ rozněžnila se Charlotta. „Už umí číst?“

„Kurva, sme na pohřbu,“ zamračil se na ní Frank. „Tohle si probírej až se všichni taliáni ožerou a bude zapomenutý.“

„Promiň,“ ulekla se Charlotta. „Měla sem pocit, že tě to taky dvakrát nesebralo.“

„Nech si toho,“ zdvihl Frank varovně prst. „Nech si laskavě těhle keců.“

„Uklidni se, Franku,“ uklidňovala ho mírně zaražená Helena. „Možná bysme už měli taky jít. Musím připravit tu ožíračku pro taliány.“ Navrhla jim.

„Taky bych šla,“ přidala se Charlotta, „stejně to tu Frankovi nesvědčí.“

„Kurva,“ vydechl zprudka Frank. „Můžeš si aspoň dneska nechat toho pruzení? Co?“

„Poďte prosím,“ požádala je unavená Helena. Hodila svůj nedopalek do jámy a vydala se k bráně vedoucí vně hřbitovní zdi. Charlotta se vydala za ní, jen Frank zůstal zahleděný na rakev posypanou hlínou a květinami. „Tady to začalo, Mary.“

Mary Douglasová k němu pozvedla svou znetvořenou tvář. „Je ti líto, že umřela?“

„Je mi líto, že lidi umíraj osamělí a zlomení.“ Usekl tichým hlasem Frank a upřel na ní své tmavé oči. „Budeš mě soudit? To je důvod proč si tady?“

„Ne,“ řekla jemně a slina skápla na její puntíkovanou noční košili. „Jsem tu, protože jsi osamělý a zlomený, Franku.“

„Litoval sem toho, že zemřela. Určitým způsobem sem toho litoval.“ Zamyslel se opět.

„Franku!“ zaslechl volání od brány, ženy ho volaly k sobě a on se vydal jejich směrem.

„Kéž bych ti to moh vysvětlit, Mary.“ Otočil se k ní naposledy.

„Nemusíš.“ Opáčila. Sledoval její přízrak, zatímco se od něj vzdaloval. Vítr mu rozfoukával vlasy nad Toni Macdonaldem poničenou tváří. Maryiny bosé nohy přešlapovaly v udusané trávě. Zaměstnanci pohřebníhu ústavu začali zahazovat hrob hlínou navršenou po jeho straně. Frank je opustil.

 

Helena Carterová se v černých smutečních šatech ve stylu servírky proplétala klábosícím davem se třemi velikými tácy narychlo vyrobených jednohubek. Nenechavé ruce se natahovaly, braly dobroty přímo s podnosu a tváře zlodějů se usmívali na hospodyňku. I ona jim opětovala povinný úsměv. Rodinný domek se plnil halasným plkáním návštěvníků. Helena se probila ke zpola obsazenému dlouhému stolu, speciálně složenému pro nastálou situaci, a složila naň s elegantní jistotou talíře pochutin a pak už se dál proplétala osamocena kolem točitých schodů vzhůru do patra, k prosklené cestě na zahradu. Otevřela posuvné dveře a připojila se ke skupině kuřáků stojící na dlážděném zápraží. Ve spěchu si připálila a vdechla esenci tabáku. Naklonila se Frankovi stojícímu hned vedle ní: „Tenhle den snad nikdy neskončí.“ řekla polohlasem.

„Zkurvený pohřby.“ Odfrkl si Frank. „Však to nějak vydržíme.“

„Sem ráda, že se tu neožíráš.“ Usmála se na něj sestra. „Že mě v tom nenecháš samotnou.“

Dveře za jejími zády se prudce otevřely a z nich se vyvalila mohutná postava Angelova.

„Du za váma na cígo taliáni,“ zvolal ke všem tichým stojícím. Žádná odpověď.

„Naboural sem se Mikovi do baru.“ Pokynul Heleně skleničkou whisky.

„Ten z tebe nebude mít radost.“ Opáčila mu s neskrývaným mrazem v hlase. Angelo chvíli šátral v kapse kalhot obleku, pak vytáhl stodolarovku a se slovy: „Já to urovnám. Haha.“ Se ji snažil strčit do výstřihu Heleniných čených šatů.

„Ha ha velmi vtipný,“ ušklíbla se Helena a než stačil dokončit svůj úmysl vytrhla mu jí z ruky a hodila ji na zem. Angelo ji tam nechal ležet a vměstnal se mezi Francesca a postaršího snědého prošedivělého muže.

„Tak co detektive.“ Zasmál se koutky rtů, „zatkneš mě dneska.“

„Pff, na to nemám čas,“ odvětil Frank. „Nemám čas se otravovat s takovejma jako si ty.“

„Dobře pro mě,“ plácl ho Angelo po zádech. „Ticho Pedro,“ napomenul psa, který mu kňučel u nohou.

Z nebe se snesl jemný deštík. „Kapy, kap,“ okomentoval to Angelo. Francesco naslouchal jak jemné provázky provázky typicky podzimního deště s šumem padají do znavené trávy a ztrácejí se v nenasytné zemi. Helena típla cigaretu a odešla, Frank si naopak zapálil novou. Po chvilce mlčenlivého potahování se otočil k Angelovi a zeptal se: „Pořád chodíte do Modrejch snů?“

„Kam jinam taliáne,“ odtušil klidně Angelo, upil whisky a urovnal si klobouk na hlavě aby ho měl pěkně nakřivo. „Do prdele, Pedro,“ okřik kňučícího dobrmana, svinutého u jeho nohou. Tři muži se okolo nich prosmýkli dostatečně těsně, aby se vyhnuli dosahu deště a zároveň přesně tak blízko, aby se jich nemuseli dotknout načež zmizeli za posuvnými prosklenými dveřmi. Angelo upřel oči na Franka a zeptal se: „Zajdeš? Jako za starejch časů?“

„Tak, teď mám docela náladu,“ připustil Frank.

„Ó, to je mi ale řeč,“ roztál Angelův obličej. „Zavolej, kdy budeš chtít, vole taliáne. Se pobavíme. Kundičky, chlast, sníh.“ Angelo potáhl nosem a zasmál se. „Vole.“ Dodal.

„Tak zas takhle to nemyslim.“ Poznamenal Francesco.

„Stačí zavolat, taliáne.“ Usmál se potutelně.

„To se nestane.“ Ušklíbl se Frank.

„Možná ne,“ odtušil Angelo s mnohoznačným úsměvem, típl si cigaretu o podrážku černé sportovní polobotky, hodil jí do skrápěného zeleného porostu zahrady a zamířil dovnitř usrkávaje Mikovu whisky. Francesco zůstal stát bez hlesu a tupě zíral na stodolarovku u svých nohou. Pak na žlutou houpačku připevněnou na červeně natřené kovové konstrukci v zahradě. Myslel na to, jak na ní houpal malou Aničku a ona mu říkala strejdo. Strejdo Franku. Přál bych si, abys teď přišla a řekla: „Strejdo Franku,“ napadlo mu. Ale věděl, že nemá přijít a na světě už to tak zřejmě musí být, že čím víc po něčem toužíte, tím horších tvarů skutečnost nabyde.

„Strejdo Franku,“ řekl hlas a ruka v bílé rukavičce s prazvláštním prstenem nataženým přes jemné hedvábí na malíčku ho přátelsky poplácala po rameni. Frank se s leknutím otočil na Toniho Macdonalda, který se s neprostupným úsměvem za černými brýlemi levačkou probíral svou elegantní bradkou.

„Co tu děláš?“ zeptal se a jeho hlas byl sevřený strachem.

„Ty se mě ptáš co tu dělám?“ zeptal se Toni Macdonald a jeho hlasu se dalo snadno vyčíst pobavené zaujetí. Jeho tvář však zprudka ztvrdla. „Tak já ti něco řeknu, ty se mě nebudeš na nic ptát. Ale já se tě na něco zeptám. Pověz mi…co tady kurva děláme?“

Co po mně chceš, tohle je důležitý!“ odporoval mu detektiv Toni. Toni se zasmál: „Neřikej co je důležitý nebo ti to ukážu.“

„Tohle je důležitý, protože to vysvětluje spoustu věcí.“ Bránil se třesoucím hlasem Frank.

„Tohle vykládej tý malý děvce,“ umlčel ho Macdonald.

„Je to důležitý, pro mě je…“ zkusil to znovu nejistě Frank.

„KURVA…a teď toho mám dost. Tak já ti teda ukážu co je důležitý, jen poď za mnou…“ Toni Macdonald zamířil k proskleným dveřím dovnitř domu a Frank ho spěšně následoval. „Co to děláš?“

Toni si doslova prorážel cestu mezi lehce podnapilými hosty, kteří mu věnovali nechápavé pohledy. Štrádoval si to ke stolu uprostřed spodního patra domů. V čele seděla Charlotta s Helenou a o něčem naštvaně diskutovaly.

„Tohle kurva neuděláš…“ vyděsil se Frank, když si uvědomil, že míří k nim.

„Co tu chceš Toni?“ zajímala se nechápavě Charlotta, když došel až k ní. Toni v odpověď vytáhl odněkud z oblečení magnum. V okamžiku, kdy to udělal vystřídalo všudypřítomné štěbetání hrobové ticho. To pokrylo přesně tu nepatrnou chviličku předtím než vystřelil poprvé. Chvilku mezi prvním a druhým výstřelem naopak překrylo Frankovo „NE, NE, NE, NE, NEEE, a všeobecný řev a zděšení. Ale Frankovo NEEEEEE náhle začalo pohlcovat všechny zvuky i prostor a pak nezbylo ani to. Zůstal jen on, osamělý a zlomený uprostřed nekonečného prázdného vesmíru.  

 

11.

 

2006- Detektiv Toni nohou na plynu ponoukal auto k pohybu vzhůru na Javorový vrch. Míjel honosné rezidence, která zde začaly vyrůstat na přelomu tisíciletí. Javorový vrch byl nejsevernější a zároveň nejvýše položený bod Georgetownu. Domy se tyčily jako osamělé monumenty nad městem, s rozestupy okolo padesáti metrů, a byli obklopeny kvetoucími zahradami, upravenými trávníky, megalomanskými bazény a živými ploty. Jeden obrůstal břečťan, jiný zas na zahradě skrýval monumentální fontánu. Ve skrze v nich bylo cosi okázale prázdného, uvnitř nesmyslného. Nicméně toho si Frank nevšiml. Vnímal jen vůni zlata ve vzduchu okolo. Ve svém tři roky starém zaprášeném sedanu se za sebe styděl, když míjel nejnovější naleštěné modely, jež jejich majitele nad Franka nezměnitelně nadřazovaly. U domu Macdonaldů končila silnice. Za ní už se rozprostírala krajina travin a keřů. Představil se do intercomu u vstupní brány a zatímco čekal, nahlížel skrz mříže na pozemek, který všude jinde skrýval pečlivě zastřižený živý plot. Brána se před ním pomalu otevřela a on s měkkým zvukem stlačovaných kamínků vjel na oblázky vysypanou cestu. Projel kolem sochy dvou lvů, kteří plivaly proud vody do fontány půlící přímou oblázkovou silničku mezi vjezdem a domem.

Odstavil svou ojetinu vedle nablýskaného audi na malém parkovišti vpravo od bělostného schodiště k hlavnímu vchodu do bělostného domu klasických tvaru a nevídané velikosti. V okamžiku, kdy vystoupil z auta a vydal se vstříc Macdonaldovu pyšnému sídlu, se otevřel jeden díl dveří a na vrchu schodiště se zjevila postava. Detektiv se k ní vydal, krytý stínem domu před pálícím slunkem toho dne, a prohlížel si jí. V žabkách tam stála černovlasá žena okolo dvaceti let. Měla bílou džínovou minisukni a bílou blůzku  s rozepnutými horními knoflíčky, které dávaly tušit velikosti a tvaru jejích prsou. Frank pokračoval v cestě k ní, dokonale upoután její dráždivou vizáží. Její tmavé nebezpečně neprostupné a nečitelné oči byli zběsile roztěkané. Působila podivně urputně klidně.

„Dobrej den,“ začal Frank zatímco jeho zrak putoval od očí k ňadrům a zpět. A pak si uvědomil, co se mu nelíbilo v jejím pohledu. Ona se na něj nedívila. Zírala skrz něj jakoby do zahrady obklopující rezidenci za jejími zády. Jenže se ve skutečnosti nedívala ani tam. A její odpověď na pozdrav byla cele odosobněná a Frank měl pocit, že sice komunikuje s jejím tělem ne však s ní samou.

„Otec tu dnes není,“ řekla tupě a dodala: „Matka je tu…“

„Můžu s ní promluvit?“ zajímal se Francesco.

„Asi jo. Matka je tu…“

„A vy jste sestra od…“ zkusil to Frank se zdviženým prstem.

„Co?“ dostalo se mu nepřítomné odpovědi černovláska.

„sestra Toniho Macdonalda?“ dokončil detektiv.

„Hm.“ Přikývla bez zájmu, „matka je v obýváku.“ Odtušila a uvolnila mu dveře. Francesco Toni odtrhl zrak od jejího odvážného výstřihu a provlékl se kolem ní. Pak se na okamžik zastavil a pohlédl do jejích nekonečné kilometry vzdálených očí. „Modrý sny…?“ zeptal se s lehce sarkastickým úsměvem.

„Co?“ naklonila se k němu s nečekanou zvědavostí, asi jako by ji někdo náhle praštil kladivem.

„Modrý sny,“ zopakoval Frank s tím stejným vědoucím úsměvem. „Znáte to tam dobře. Nemám pravdu?“

„Co?“ její pohled se k němu zoufale těkaje upíral, jakoby chtěla říct: Co po mně sakra chcete?

„Jen se tak ptám,“ uchechtl se Toni.

„Já tam chodim…“ odpověděla mu. „Promiňte…“ upřela své oči k zemi a Toni, pochichtávaje se, zamířil do sídla rodiny Macdonaldů.

Uvnitř vstupní haly bylo vzdušno a prostorno. Vedlo z ní schodiště na balkon druhého patra takže strop byl vysoko nad jeho hlavou. Z haly se dalo pokračovat čtyřmi dveřmi dál do domu, „Pořád rovně…“ ozvala se za ním mladá Mcdonaldová, když si po malé chvíli všimla jeho váhání.

 

Detektiv Francesco Toni vstoupil do prosluněné místnosti. Sluneční paprsky procházely prosklenou klenbou ve stěně, jež skýtala pohled na veliký bazén skvící se v zelené trávě povzbuzené do růstu dva dny starým deštěm. Obývací pokoj byl rozlehlejší než celý Frankův byt. V pravém rohu místnosti, směrem k plazmové televizi na bílé stěně, byla umístěna pohovka z černé kůže  a úsporně vyvedená křesla ze stejného materiál. Ve středu se vyjímal malý stoleček s bílým ubrusem, pokrytý novinami a časopisy, obklopený mělkými bílými křesílky. Na levé straně se nacházel jídelní stůl se starožitnými vyřezávanými židlemi přehozený béžovým ubrusem a s mísou ovoce ve svém středu. Stěny místnosti pokrývali četné obrazy a fotografie.

Paní Mcdonaldová seděla v křesle u konferenčního stolku a zírala ven skrze sklo jímž do místnosti proudila zlatavá záře. Na rukou měla dohromady osm zlatých prstenů dva s kameny, tři s ryty a tři obyčejné. Třela si jimi zběsile o bradu. V její výrazně líčené tváři se skrýval uhnaný tón, její oči se zdály být zděšené a beznadějné, a její pečlivě ondulované vlasy poněkud zplihlé. Seděla v mírně křečovité pozici v černé sukni pod kolena a hnědé blůzce zapnuté až ke krku ověšenému náhrdelníky a korálky a na příchod detektiva nezavolala. Francesco stál v otevřených dveřích, tupě zíral na její zátylek a smaragdové náušnice a přemítal, jak začít. Nakonec se prostě vydal k ní vstoupil do jejího zorného pole a řekl prostě: „Dobrý den, já jsem detektiv Toni z Georgetownské policie. Chtěl sem vám položit pár otázek, pokud vám to nebude vadit.“

„Posaďte se detektive,“ vyzvala ho dutým hlasem, po všech stránkách podobným hlasu její dcery. V oprstenovaných rukou muchlala svoji pašmínu. Detektiv Toni se posadil, udeřen odérem jejího parfému. Na chvíli se mezi nimi rozhostilo velmi trapné ticho, kdy Frank přemýšlel a sumíroval si v hlavě myšlenky a Patricia Mcdonaldová hleděla bez zájmu do prázdna.

„Vy ste nahlásila pohřešování, Martina.“ Zeptal se na úvod.

„Dcera mě upozornila, že je nedostupný, a že nepřišel večer do klubu, i když se tam měl objevit… Prosím vás detektive? Proč je u vás Toni? A kdy ho pustíte?“

„Toni se přiznal ke znásilnění…“ řekl mírně Francesco.

„To je ale přece nějaká hloupost ne? To by náš Toni nikdy neudělal.“ Zakroutila hlavou Patricie.

„To se všechno zatím šetří.“ Rozhodil rozpačitě ruce Francesco a na okamžik se zahleděl do země. „Kdy jste viděly Martina naposledy?“

„No, on se tu stavoval Joe Montana, a něco spolu řešily a Joe pak odjel. Martin pak sedl do svého auta a jel taky, ale kam to neřek…“

„Ale vaše sestra věděla, kam měl dojet?“ ujistil se Frank.

„Ano, on jí volal, že se večer sejdou v Modrých snech.“

„V Modrých snech?“ pohlédl na ní se zájmem Francesco.“

„Ano, tak se jmenuje ten klub co do něj všichni chodily.“

„Všichni?“ zajímal se Frank.

„Naše děti, Joe, Andrew Black, Paul Archer, Angelo Zanneti a nějací další jejich známí, ty jména už neznám…“

„Andrew Black?“ upřel na ní detektiv tázající se oči.

„Ano, to je jeden z těch mladíků, takový malý trochu při těle, má kouty…“ Patricia Mcdonaldová si ukázala rukou třpytící se šperky ve slunci na hlavu a pokračovala. „Oni chlapci jsou taková nerozlučná trojka, Toni, Andrew a Joe.“ Zarazila se: „Prosím Vás pusťte Toniho domů a najděte mi Martina, strašně se o ně bojím. Pane, musíte nám pomoci, já nevím proč se vám Toni přiznal tak k hrozné věci, ale jistě je to nějaké spiknutí. Určitě to souvisí s Martinovým zmizením.“

„Uděláme co bude v našich silách.“ Přislíbil detektiv, když zahlédl, že má žena slzy na krajíčku.

„Je to nějaké strašné spiknutí. Nejdřív křičeli na manžela, že je lhář a podvodník, že okradl tuhle zemi a teď budou z mého syna dělat násilníka, který spáchal něco, co bych se bála vyslovit. Unesli my syna, chtějí nás zničit, chtějí nás vidět na dně, jak se plazíme stokou a stříká z nás krev.“ Vlhké oči, paní Macdonaldové rozpili její černou řasenku.

„Uklidněte se paní Mcdonaldová.“ Upokojoval ji Frank. „Všechno se vyřeší. Všechno bude ok.“ A zatímco jí takto utěšoval, v mysli začal toužit po její dceři, jíž před okamžikem potkal. Myslí mu začala přeskakovat, jeho vlastní představa o jejích prsou, bříšku, zadečku a tak všelijak. A pak si náhle uprostřed tohoto ve skrze příjemného přemýšlení uvědomil, že něco pro něj náhle zcela nepochopitelně přeslechl.

„Promiňte, že se ptám,“ naklonil se k ní, „ale říkala jste, že se vaše děti kamarádí s Angelem Zannetim?“

„Ano toho si velmi dobře pamatuji, to je takový milý, společenský mladík.“ Paní Mcdonaldová se zamyšleně zarazila: „Vy myslíte, že by s tím mohl mít něco společného. Ten Angelo? Takový milý chlapec?“ otázala se nevěřícně.

„Ale ne, já jen, že toho Angela znám.“ Zavrtěl hlavou Frank.

„Ach tak.“

„Já už vás nebudu rušit paní Mcdonaldová. Moc jste mi pomohla. Měl bych pomalu jít,“ snažil se pomalu ukončit rozhovor Francesco, pln myšlenek s prací nesouvisejících.

„Musíte mi dát vědět, jak se to vyvíjí,“ naléhala naň Patricia Mcdonaldová. „Tolik se bojím, že se nás někdo snaží zničit.“

„Já vím,“ přikývl odměřeně Frank.

„My nejsme zlí detektive, to se nás jen někdo snaží zničit.“

„Já vím,“ zopakoval detektiv a pomalu se začal zvedat z křesla: „Mám ještě spoustu práce, moc jste mi pomohla a já věřím, že se nám podaří Martina najít, a že s Tonim se to spravedlivě vyřeší…“

„Když nám pomůžete, i my vám můžeme pomoct.“ Řekla mu důrazně.

„Co tim myslíte?“ svraštil Frank čelo a prohrábl si ruko kudrnaté vlasy.

„Můžem vám pomoct.“ Zopakovala paní Mcdonaldová naléhavým třaslavým hlasem.

„Nepotřebuju vaší pomoc, ačkoli si toho vážím.“ Odmítl ji mírně Frank. „Musím už jít.

Nashledanou.“ Rozloučili se a Francesco se vydal se pryč z obývacího pokoje. Zarazily ho nalevo ode dveří na stěně visící fotografie. Na jedné z nich byli s nohama v průzračné vodě mcdonaldovic bazénu vyfoceni Toni Macdonald, Andrew Black, Joe Montana, Angelo a ještě jeden Frankovi neznámý muž. „To je Toni, Andrew, Joe, Paul a Angelo.“ Ozval se za jeho zády vysoký hlas paní Macdonaldové. Toni se zahleděl do křivých úsměvů lidí na fotografii. Už věděl kam jít. Věnoval ženě poslední falešný rozlučný úsměv a vypařil se z jejího marného luxusního světa. Její dcerku už ke svému zklamání nepotkal.

 

Ještě toho dne Francesco Toni zazvonil u bytu Angela Zannetiho. Angelo bydlel na Martinově pláni, nedaleko od centra a z balkonu jeho prostorného pětipokojového bytu byl nádherný výhled do přilehlého parku. Zvonění ho probudilo z podvečerního dřímání. Vzal si na hlavu klobouček, utišil malinké štěně, jež svým štěkáním ohlašovalo příchozího a v trenkách a košili se vydal otevřít.

„Zdar ty taliánskej fízle, co tady chceš?“ zachraptěl s přivřenýma očima, zatímco vpouštěl Francesca dovnitř. „Nejdeš doufám s klepetama?“

„Klepet je škoda na takový jako si ty. Tebe zastřelí ve válce gangů.“ Ušklíbl se Francesco Toni.

„Poď dál, ty kurvo,“ vyzval ho Angelo a sám se vydal do prostorného obývacího pokoje.

Uvelebil se v gauči naproti plazmové televizi. Nad jeho hlavou se vyjímal uhlem kreslený obraz rozšklebených lysohlávek v temném podrostu. „Ty vole na tuhle věc bych málem zapomněl,“ okomentoval to na prahu stojící Frank.

Hej, posaď se taliáne.“ Vyzval ho znovu angelo a ukázal mu na křeslo.

„Dáš si kafe? Koks? Hehe“ zeptal se Angelo.

„Kafe stačí,“ usmál se trochu Frank a rozhlížel se po místnosti, zatímco Angelo se ztratil ve dveřích do kuchyně. Po stěnách visely psychedelické obrazy, evidentně všechny kreslené uhlem stejným člověkem. Zbytek bytu byl zařízen veskrze moderně, obří obrazovka, dvd přehrávač, hi-fi věž, předesignované vázy s květinami, varan v osvětleném teráriu, rybičky všemožných barev. Za dva roky, které Francesco u Angela nebyl se příliš nezměnilo. Štěkot z vedlejší místnosti nový byl.

„Dáš si presso?“ ozvalo se.

„Jo, díky.“

„Přišel si řešit něco pracovního?“ zeptal se ve dveřích se dvěma kouřícími šálky. „Taliáne?“

„Jo, vlastně jo.“ Odtrhl se Francesco od akvária.

„Sou to docela zábavný děvky, co?“ poznamenal Angelo. „Já se teda půjdu oblíct. Sedni si.“ ukázal mu na hnědé křeslo.

Frank se v něm uvelebil (bylo překvapivě pohodlné) a dál se rozhlížel. Za svými zády slyšel hlas Angela Zannetiho: „To víš že Pedro, ty zkoksovanej blázne,“ pak zvuk kroků a šustění látky. Nahl se ke stolku před televizí vzal si hrnek s kafem a napil se. Bylo vynikající. „To je sakra dobrý kafe.“ zavolal za sebe. Za malý okamžik se Angelo bohatší o černé volné džíny usadil zpět na pohovku. „Dal sem ti tam cukr a mlíko, jak vždycky piješ.“ Kývl na Franka. Na malý okamžik odvrátil zrak k rybičkám. „Tak co si chtěl,“ obrátil se zpátky k návštěvníkovi.

„Chtěl sem se tě zeptat ohledně několika lidí.“

„Nějaký zkoksovaný blázni?“ zajímal se Angelo.

„Je to dost možný. Hele, viděl sem tě na jedný fotce, jak sedíš u Mcdonaldovic bazénu se čtyřma lidma…“

„Myslim, že vim o čem mluvíš. Co chceš vědět?“

„Co sou zač?“ nadhodil Frank.

„Jo, taliáne, v těhle sračkách bych se na tvým místě nehrabal.“ Angelo se odmlčel a pak řekl: „Tohle sou lidi kolem Modrejch snů. Toni Macdonald, Joe Montana, Andrew Black, a Paul Archer. Andrew Black to zdědil po zabitejch rodičích, Paul Archer je jeho poradce…“ při slově poradce vykouzlil Angelo ve vzduchu úvozovky. „Ten Joe, ten je Andrewův bratranec, kterej zkouší co jeho tělo vydrží a Toni Macdonald…“ Angelo si narovnal klobouček a odmlčel se.

„Co je s ním.“

„Podívej, Taliáne,“ usmál se křivě Angelo. „Já nerozumim jeho vazbě na ně. Ale víš jak se to říká: Vrána k vráně sedá.“

„A jak ty je znáš? Jak ses dostal na tu fotku ty zmrde?“ protáhl sarkasticky koutky Frank a usrkl kafe.

Angelo si zapálil cigaretu a zamyšleně potáhl.

„Čistě obchodně Franku…někdy zábavně.“ Mrkl na Francesca, který si ho měřil pohledem.

„Řikám ti to jako fízlovi, kterýmu záleží víc na jeho životě než na jeho práci. Nehrab se v těhle sračkách, moh bys najít věci, který nehledáš.“ Potáhl z cigarety a zakýval hlavou, aby si dodal na rozhodnosti. „Říká se, že Andrew nechal svý starý zabít, a že tahle jeho parta v tom má prsty. Kdosi tehdy zabil detektiva, který v tom případu našel nějaký nesrovnalosti. Už to pak nikdo nechtěl dělat.“

„Víš co se stalo?“ přerušil Francesco tok jeho myšlenek.

„Co myslíš?“ podívil se na něj v otázce Angelo Zanneti.

„Toni Macdonald pořezal a znásilnil jednu holku. Nařkl Andrewa Blacka, že ji střelil.“

„Střelil?“

„Přesně tak, Angelo.Ta holka je udržovaná ve vegetativním stavu. Protože jí někdo střelil a přerušil míchu nebo co.

„Hustý,“ pokýval uznale Angelo. „Tak to je hustý.“

„Proto sem vlastně tady…“ připustil Frank.

„Hej kámo, zavři je oba.“ Ukázal na detektiva Toniho Angelo prstem. Pak zavrtěl hlavou: „Oni si to zaslouží.“

„Víš něco konkrétního o tom Paulovi Archerovi?“ zajímal se dál Frank.

„Viděl sem ho asi dvakrát.“ Angelo se zamyslel. „Nemám z něj dobrej pocit…“ poposadil si klobouček na hlavě a pak upřesnil: „Nemám, protože lidi dělaj na koksu spoustu věcí, na který by si normálně netroufli. Paul dělal dost drsný věci. Je v něm něco pokřivenýho, ale jinak než v nás, tobě nebo mě. On je jako ten Andrew Black. Sou to lidi, ze kterých někdy de husí kůže. Nemysli si, že se o ně nezajímaj na protidrogovym. Celý Modrý sny tady každýho serou, každýho papaláše na radnici. A to tam jejich děcka choděj pařit, kalit, šílet, vole, krávo ti řikám to je mazec jak to tam frčí. A fízly ty tomu dou po krku, ale nedokážou to zastavit. Tečou tam prachy, a kde sou prachy tam je fízl bezmocnej. Bezmocnej ti řikám. A já ti řikám ty se neser do nich nebo špatně skončíš.“ Angelo ukázal prstem na Franka a típl cigaretu do popelníku, kde uhořívala Frankova. „Je to mazec, řikám ti.“ Pokračoval, „rychle od toho dej ruce pryč. To ti řikám, jako tvůj kámoš. Dáš si vhiskey, koks? Co? Já bych si lajnu docela dal.“

Frank rukou odmítl: „Jen whisky.“ Angelo pokrčil rameny: „Měl bys, si nějakej přepracovanej.“

„Jedině v příštím životě.“

„Když myslíš.“ Angelo se křivě usmál. Došel pro whisky, a když se pak vrátil se sklenkami zničehonic se zeptal: „Vzpomínáš jak sme spolu kouřili to cígo co sme vyžebrali od Charlieho?“

„Zkazil si mě, ty zmrde.“ Poznamenal Frank. „Vždycky si to byl ty…kde je dneska Charlie?“

„V base,“ zašklebil se Angelo cynicky. „Můj zkurvenej starší brácha.“

„To víš, vyhřívá ti tam místo.“

„No jo, ale mě se tady na to čeká celkem dobře. Kdybys přišel včera, moh ses během vyšetřování seznámit s nějakou kundičkou.“

Frank se na Angela zpříma a s neskrývaným zájmem podíval: „Ty seš furt stejnej zmrd.“

„Akorát sem teď přikoupil dobrmana do party.“ Zasmál se Angelo a pootočil kloboučkem na hlavě.

„Hej za co vlastně Charlie sedí?“ zajímal se detektiv Toni.

„Za El paso, zavřeli ho někdy v červnu.“ Odvětil Angelo, „Vole tě tu budu jako fízla informovat nebo co?“

„Nemám přehled, no.“ Poznamenal Frank.

„Hej poď si dát tu lajnu, taliánskej fízle,“ Angelo vytáhl sáček se sněhobílým prachem. Frank dopil svou whisky a vstal: „Možná v příštím životě. Radši už pujdu. Mám toho ještě dneska hodně na práci.“

„Tak teda v příštím životě.“ Angelo nastavil Frankovi pěst na rozloučenou. Francesco Toni do ní ťuknul svojí, rozloučili se a Angelo vyvedl svého návštěvníka z bytu přičemž ho ještě stále uháněl, aby přišel do Modrých snů.

„Víš co?“ řekl mu mezi dveřmi. „Ty a já, my sme stejný. Možná sme se vydali každej svou cestou, ale v jádru sme stejný. Sme furt ty dva kluci, co ve třinácti sháněli po Georgetownu trávu. Nikdy na to nezapomeň. Jsme jeden jako druhej, cokoli v tomhle světě děláme.“

„Jo. Ale ty si větší kurva, Angelo.“ Podotkl detektiv a pomalu se vydal pryč. „Tak si táhni, taliáne,“ slyšel za sebou Angelův výrazný rozjařený hlas. „S radostí.“ Odpověděl mu a byl pryč.

 

2012- Detektiv Francesco Toni si nebyl zcela jistý, co přesně ho po tolika letech vedlo k návratu na Javorový vrch. Předpokládal, že důvodem byl Toni Macdonald, který se neustále vracel do jeho bloudění, ačkoli kdesi uvnitř přemýšlel zda nechce opět spatřit Toniho krásnou sestru. Nade vším bylo doufání, že mu sídlo Macdonaldů může poskytnout vysvětlení běsu posledních dnů. Představil se do intercomu a byl vpuštěn dál. Minul honosnou fontánu a zastavil vedle nejnovějšího modelu Audi s temnými skly na parkovišti nalevo od schodiště vedoucího k předním vstupu do megalomanské stavby. Chvíli poté, co vystoupil ze svého sedanu a vydal se ke schodům po drobných oblázcích se nahoře nad ním otevřely dveře a na prahu sídla se objevila ženská postava v džínách a bílé košili. Frank k ní vzhlédl. Nenašel na ní ničeho čím by vynikala. Nebyla ani maličká ani vysoká, ani hubená ani tlustá, její tvář nebyla líčená ani obyčejně krásná a její hnědé oči se zdály hloupě tupé.

„Dobrej den,“ pozdravil ji Toni.

„Pan Macdonald sedí v salónku u bazénu, poďte, odvedu vás za ním.“

„Díky,“ zamumlal Frank a otřásl se v mrazu, který se ten okamžik mezi vystoupením z auta a útěkem do domu Martina Macdonalda zdál nesnesitelný. Ostrý vítru ho bodal do tváře a poletovaly jím oblaky bělostného sněhu. Detektiv Toni si tiskl kabát k tělu a urychleně následoval neznámou ženu do přívětivě teplé vstupní haly. Provedla ho stejnou cestou, pokrytou kobercem šedé barvy, od vstupních dveří ke vstupu do obývacího pokoji, z něhož byl výhled na rozlehlou zasněženou zahradu a zakrytý veliký bazén jehož kryt, schovala bělostná čepice.

Stará paní Mcdonaldová seděla ve stejném křesle co kdysi. Její vrásky byly mnohokrát hlubší. Nebyly to jen vrásky stáří. Její tvář změnili vrásky pronásledované ženy. Ani nános líčidel nemohl zastřít běs v její hlavě. V rukou, zdobených celkem osmi prsteny, nervózně tiskla svou matně béžovou pašmínu. Frank pozoroval, jak nervózně přešlapuje po zemi nohou na vysokém podpatku, jak se v sobě zavírá, jako by se chtěla skrýt do těla pod hnědým svetrem. Detektiv od ní odvrátil zrak a otočil se ke stěně za svými zády. Jeho zrak utkvěl na stejné fotografii jako před lety. V průzračné vodě se vytrácely nohy mládenců sedících na kraji bazénu. Toni a Angelo, kteří byli nejblíž k objektivu mávali do objektivu a usmívali se, Paul Archer a Andrew Black seděli za nimi, i oni se mírně usmívali a poslední v řadě seděl Joe Monatana, hleděl směrem k objektivu a přeci ne k němu. Všichni mladíci měli bermudy s havajskými vzory. Kdo vlastně jste? napadlo Franka jak na ně zíral.

„Detektive?“ ozval se za jeho zády hluboký mužský hlas. Francesco se polekaně otočil. Za jeho zády stál starý muž v červeném roláku a černých hedvábných kalhotách s lysinou na oválné hlavě. Pohled do jeho očí mu připomněl Toniho Macdonalda, který jej pronásledoval a způsobil, že se Francesco muže bál. „Já…já jsem detektiv Toni z Georgetownské policie…“ začal, ale neměl vůbec tušení, jak pokračovat. Proč jsem vlastně tady, uvědomil si náhle a celá pravda ho udeřila. Nemá žádný důvod navštívit Macdonaldovi.

„Dobrý den. Copak jste si přál, pane Toni?“ zeptal se křivě hebkým hlasem ten muž s očima Toniho Macdonalda.

„Já…já…já…“

„Ano?“ usmál se muž s falešnou laskavostí.

„Já…já.“ zkusil to znovu Francesco.

„Ano?“ protáhl muž shovívavě koutky.

„Já…já…já nevím. Myslím, že bych potřeboval mluvit s paní Macdonaldovou.

„Ach, jistě…“ usmál se Martin Macdonald starší. „Proč ne, jen se obávám, že vám mnoho nepoví. A to co poví, na to nedejte…ona…“ Martin Macdonald se opět usmál. „Ona zešílela.“

„Stejně bych s ní potřeboval mluvit.“ Trval na svém Frank.

„Říkám vám, nemůžete čekat, že se od ní čehokoli dočkáte. To co vám řekne, na to nejde dát. Je mimo.“

„Na tom nezáleží, potřebuju…musím…musím s ní mluvit.“

„Poslužte si.“ Rozhodil Martin Macdonald rukama. Něco povědomého a krutého se zalesklo v jeho očích. „Kdybyste mne potřeboval, budu u sebe v kanceláři. Margareta vás tam případně může dovést. Je to v patře naproti schodům.“

Martin Macdonald zmizel ve dveřích, kterými Francesco Toni přišel. Detektiv chvíli stál jako přikovaný. Všichni to vědí, napadlo ho. Všichni to vědí, ale odmítají mi to vysvětlit. Nechtějí. Nemůžou. Frank se otřásl a zamířil ke ztrhané ženě v křesle. Pozdravil ji a pomalu se posadil k ní.

Chvíli na něj nereagovala, ale pak zničehonic sevřela jeho ruku na opěradle křesílka svou pravačkou a bolestivě mu zaryla béžové nehty do kůže. Upřel na ní vyděšený pohled.

„Tak tys přišel!“ ozval se její pronikavý hlas.  

„Já…já sem přišel.“ Přisvědčil Frank hlasem plným zmatku.

„Toni řekl, že přijdeš. Že přijdeš a pak to brzy skončí. S námi všemi.“

„Kdy? Kdy to řekl.“

„On mi napsal.“ Vysvětlila paní Mcdonaldová. „pořád píše.“

„On vám píše?“

„Ano, píše dopisy…“ zašeptala paní Mcdonaldová. „Pořád píše.“

„Co píše?“ zeptal se Francesco naplněn vyděšenou dychtivostí.

„Píše mi o věcech, které se staly…říká že jsme všichni mrtví…ty jsi mrtvý. Ty jsi zabil…“ pohlédla na něj paní Mcdonaldová. „Zabil jsi, když si měl odpustit. A pak jsi zemřel… jsi mrtvý Francesco. On mi to prozradil. Napsal, že to můžu vědět. Napsal mi. Pořád píše. O vás, o těch dívkách, o mě. Že jsem zbláznila a podřezala se v koupelně. Podřezala…“ vyjekla vyděšeně. Frank vykřikl. Její prsty se zaryly hluboko do jeho kůže, Mrtvá…“ vypískla a skryla si hlavu do dlaní, tak že si zamazala čelo Frankovou krví. „Mrtvá.“ Vykřikla ještě jednou. Francesco sevřel poraněnou ruku a couval od ní pryč, směrem na zasněženou zahradu k bazénu. Ale za prosklenou klenbou, nic nebylo. Jen temnota. Frank se vší silou rozeběhl proti sklu. Střepy naplnily prázdno, pokrývaly vše uprostřed ničeho a pak nebyli. Frank se rozběhl nicotou pryč od své pokřivené vzpomínky. Běžel, ale už neměl cíl, ani místo kam by se vrátil a tak se zastavil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

12.

K Císaři

 

Na počátku bylo světlo. Frank stál uprostřed toho zázračného záblesku oblečen v černé roucho s černým pláštěm. Šel bos a tušil, že je to jen něco v něm co mu brání vydat se tam nahoru za zdrojem veškeré té zrak spalující záře. Bál se jí. Cítil strach z ní, ale i lásku k záři a císaři, jejímu otci. Ze všeho nejvíc mu nicméně způsobovala bolest a tak nalezl radost, když se před ním objevil úkryt před císařovým světlem. Ještě nebyl připravený.

 

Opustil světlo a vstoupil do temného tunelu vytesaného do skály, osvětleného ubohým světlem loučí. Kdosi vyryl na stěnu jeskyně slovo „Pokání.“ Několikrát si ho přečetl a pak se vydal dál lehce zatáčející chodbou za pokračujícím světlem loučí. Připomínali lampy podél silnic v Georgetownu. Ukazovali cestu poutníkům, jedinou cestu, jíž se mohli ubírat. Cesta klesela níže a níže. Šel a šel až byl unavený, jak nikdy předtím za života, nicméně cesta vypadala stále stejně. Ve svitu loučí se vinula níže a níže a přitom se lehounce, neznatelně stáčela vpravo. Když byl strhaný do té míry, že nevěřil, že udělá byť jediný krok navíc, cesta se změnila. Vedla ho vzhůru, stejná jako předtím, jen směřující nahoru. Frank padl na kolena a lezl po čtyřech po kamenné zemi směrem, který mu určila cesta. Náhle už neměl sílu ani na to. Plazil se vzhůru jako had a neměl než vlastní nekonečné bolesti. Plazil se jako had a pak zničehonic nabyl dojmu, že zemře. Stejně náhle mu však došlo, že nic jako smrt už neprožije. Že v té chodbě jíž se škrábe silou vůle vzhůru na něj čeká jen jeho nezměrná bolest. Po nekonečné době se cesta opět začala svažovat dolů. A na stěně vedle louče, z níž odkapávala smůla, si Francesco všiml nápisu. Vytáhl se na nohy, aby si ho přečetl. „Pokání.“ Stálo tam. Zcela jistě to byl ten samý nápis, jako spatřil na počátku své útrpné cesty. Zcela jistě pouze obešel kruh. Frank se rozplakal. V ten moment se stala věc nejhorší ze všech. Jak se vší silou držel na nohou, pod kolenou v nich ošklivě zapraskalo a on se smrtelným řevem zřítil k zemi. Ležel nekonečně dlouho, nedočkal se vykoupení mdloby ani spánku. Nakonec sebral všechnu sílu a začal se plazit dál směrem, jenž ukazovala cesta. Rozhlížel se po odbočce, či skulině, jíž by mohl projít. Ale jeho bolest byla stále větší, a utrpení ho svíralo, a protože nic takového za život nepoznal, plazil se, svíjel se bolestí, křičel, a plakal jako dítě které se dere na svět, kterému nerozumí a nejde mu přizpůsobit se logice, na níž není připravené. A pak se vrátil k místu kde byl do skály vryt nápis „Pokání.“ „Prosím.“ Vydralo se mu chraplavě z úst. „Pomozte mi.“ Vykřikl a rozplakal se. „Prosím,“ vyšlo z něj mezi jeho vzlyky. Nepochopitelně silně toužil odpočívat, jenže nedokázal zamhouřit oka, neměl žádnou možnost načerpat síly a spočinout. A tak plakal jako to právě narozené dítě, aby se dovolal pomoci. A pak spatřil jak světlo v tunelu zesílilo, a zaslechl něžné měkoučké kroky. Bílé stvoření se přibližovalo k němu nesa si medvídka a světlo lucerny v napřažené paži. Tvář holčičky rozpoznal až později, když byla téměř u něj a jemu se podařilo prohlédnout oslepující září.

„Strejdo Franku,“ řekla jemně, když zachytila jeho pohled.

„Copak tu děláš Aničko?“ podíval se na ní vyděšený, bledý Francesco. „Co tu děláš?“ a pak strašlivě zakřičel bolestí. Tak, že se anička vyděsila a skrčila se na zemi s medvídkem přitisknutým na hrudi.

„Promiň,“ omluvil se Frank hlasem přetékajícím bolestí.

„Spinkám, strejdo Franku. „Podívej na mý pyžámko.“ Na snědé kůži měla navlečenou noční košilku s barevnými obrázky.

„Můžeš mi pomoct?“ zaúpěl Frank a opět zatoužil spát, zemřít či aspoň omdlít avšak tušil, že nic takového se nemůže stát, že se žádného vykoupení nedočká..

„Můžu ti posvítit na cestu, strejdo,“ usmála se na něj bezelstně. „Jen pojď za mnou.“

„To nepomůže,“ rozvzlykal se Francesco.

„Neboj se a pojď.“usmála se. „Já pujdu abys mi stačil.“

„Pomož mi prosím!“ napínal k ní ruce roztřesený Frank.

„Promiň strejdo Franku, to není možné.“ Anička se s lítostí dívala na strýčka chyceného v bolestné křeči, která s ním zmítala na podlaze jako s dobitým psem. „Musíš jít za mnou sám.“ vysvětlila mu trpělivým hláskem. Sunul své tělo dál a dál za Aničkou s lucernou a světlo jež nesla mu osvětlovalo tisíce cest, které odbočovali z té jíž se trmáceli.

Francesco ze sebe vyrážel nelidské skřeky a silou vůle tlačil své zničené, domlácené tělo za Aničkou se světlem. Namísto pomalu se opisujícího kruhu nyní vstoupily do temného bludiště a Francesco slepě následoval svou maličkou průvodkyni. Tiskla si svého plyšového medvídka k srdci a s lucernou svěšenou při levém boku se pomalu klidně šourala bludištěm. Strejda Frank za jejími zády bolestně úpěl. Takto se trmáceli dokud náhle Anička nezastavila. Zhasla lucernu a bludiště uvízlo v neprodyšné tmě. Frank zaúpěl a do toho zaslehl její hlas: „Musím jít, strejdo.“ Její hlas zněl něžně a starostlivě, jako balzám na jeho rány. Však Anička se vytratila a on i v temnotě vytušil, že už tam není.

„Aničko,“ zaúpěl bolestně, nicméně odpověď zůstala nevyřčena. Ležel ve tmě zmožen bolestí, cedil slzy přes přivřené oči, čekal. Zůstala bolest a falešná noc vůkol něj. Po nekonečně dlouhém čase úpění a zamyšlení zaslechl kroky. Snažil se rozpoznat bytost mířící k němu, ale nemohl ji spatřit. Ležel na zemi a sytá černá pohltila vše kolem. Kroky se zastavily nad jeho třesoucím se tělem.

„Prosím!“ vyřkl třesoucím se hlasem a natáhl ruku do prostoru. Kdosi přejel prsty po jejím hřbetu. „Prosím!“ pokusil se chytit se té končetiny, ale už byla pryč. Snažil se nahmatat příchozího, ale neuspěl. Zaslechl jemné zašustění. Neidentifikovatelný, nelokalizovatelný pohyb ve svém okolí. Na nekonečný okamžik ležel na zemi a cítil jak se v prázdnu okolo něj formuje mohutná rozzlobená síla. Cítil nenávist nabírající tvar. „Prosím,“ hlesl se slzami v očích. Jeho nohama neustále procházela bolest, jako by do nich někdo Frankovi zabodával nože.

Pak se to stalo. Předmět, který musel být zjevně podobný železné tyči jej plnou silou přetáhl přes záda. Frank zaječel a tma jeho výkřik pohltila. Úder s děsivým křupnutím rozdrtil jeho páteř. Francesco se zakousl do vlastní ruky. „Nee,“ vytratilo se v kůži. Další úder mířil přímo na hlavu. Frank, přemožen bolestí, si prokousl hřbet ruky. Krev mu stříkala do úst. Smrtelný výkřik se vydral z jeho útrob a předmět cizí bytosti zaútočil znovu. Tyč ztěžka dopadala na Frankovo zmrzačené tělo, doprovázená zvuky křupání kostí a křikem mučeného těla. A pak zasvištěla vzduchem a prudkým úderem rozdrtila detektivovu lebku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

13.

 

Francesco Toni se probudil uprostřed výkřiku. Jeho hlava spočívala na volantu sedanu. „Ach Franku,“ zašeptal nádherný, nežně melodický hlas. Zvedl hlavu. Mary Douglasová seděla na sedadle spolujezdce, kostnaté nafialovělé ruce mezi koleny, na tváři slzy a z úst sliny. Frank složil hlavu do jejího klína, aby se skryl. „Jsem tu s tebou,“ zašeptala. Frank provinile přehlédl své bílé rukavičky a zavřel oči.

 

Budík rozvířil vzduch náhlým řevem. Narušil sen detektiva Toniho. Vyrval ho z jeho moci. Francesco ho zamáčkl. Ležel ve své ložnici. A pak ucítil její vůni. Charlotta ležela vedle něho, opile vydechovala a její hruď se dmula. „Tolik tě miluju.“ Vyhrkl šeptem a pohladil jí po tváři. Bezděčně se usmála a zavrtěla se pod přikrývkou. Se zoufalostí v očích na ní pohlédl, pak se zvedl z kraje postele a vydal se do obýváku a následně na balkon vykouřit svou první ranní cigaretu. Ulice byly mokré a svěží po nočním dešti. Slunce se probudilo a pohladilo koruny stromů Wilsonova parku, které vrhaly stíny na ulici U  Galerie. Auta si razily cestu něžným, pozdně jarním ránem a vrněli ve své symfonii motorů, Frank stál bosý na balkoně v županu a vdechoval dehet a nikotin. Jak šťastný jsem byl, povzdechl si pro sebe. Cítil tichý mír do něhož byl uvržen, do něhož se na malý okamžik navrátil, a třebaže věděl, že se nevrací, aby nasál ranní vůni města, kdy ulici pod ním brázdily chodci, kteří kvůli nestálému počasí navlíkli značně rozdílná množství svršků, na malý okamžik se zastavil, a hleděl na siluety mrakodrapů na západě. Vystupovaly z modré oblohy a kryly bílá oblaka, mezi nimiž proplouvalo zářivé slunce. Stromy v parku rozkvétaly a chytaly barvy sytých voskovek, v nichž sluneční svit, roznítil kvetoucí krásu k radosti každého kdo měl čas na ně na malou chviličku pohlédnout. Díval se na svou postavu, jež upírala zrak k cigaretě a ničeho z toho si nevšímala. Člověk na balkoně se mu zdál cizí. Jako by je dělilo tisíc životů, jako by ho jeho vlastní osud oddělil od bytosti jíž kdysi byl. Nelíbilo se mu v těle Francesca Toniho toho času. Už jim víc nebyl. Nerozuměl jeho klidnému obličeji, prostého strachu a viny. Frank dokouřil a vrátil se na okamžik do ložnice, aby se posadil vedle Charlottina spícího těla na postel. Vdechoval její vůni, protože věděl, že se brzy navždy vytratí. Upravil jí peřinu a opustil ji v jejím ranním snění. Uvařil si kafe a otevřel okna u balkonu, aby pustil dál trochu jarní svěžesti. Káva mu dodala spoustu potřebné energie. Nicméně ta obyčejnost, všednost a poklid mu byly cizí. Svíraly jej, připadal si jako by v teplákové soupravě přiběhl do snobského podniku poprosit o trochu vody. Žádné vykoupení, pomyslel si.

 

Francesco Toni sevřel v ruce ohmatanou kovovou kliku a vstoupil do místnosti. Ze vzduchu i vybavení místnosti dýchala sterilita, jíž celý život nesnášel. Dr. Watson, proplešlý čtyřicátník, jemuž se pupek uvězněný v bílé košili, ošklivě přeléval přes kožený pásek bílých doktorských kalhot, mu s bodrým pozdravem v modrých očích pokynul, aby se posadil na bílou židli naproti jeho pracovnímu stolu u velkého okna. V místnosti bylo dusno a nedýchatelno, doktor si to zřejmě uvědomoval, ačkoli neudělal nic, čím by to hodlal změnit, pouze se posadil za svůj stůl a mírně se naklonil k větráčku v jeho středu. Vytáhl ze zásuvky stolu složku a jako by něco hledal, pomalu v ní začal listovat. Francesco Toni se nervózně ošíval na své židli, a vnímal jak z jeho těla pomalu vychází pot a oblévá ho nepříjemnou vlhkostí. Otřel si snědé čelo a dál stísněně čekal. Doktor se na něj ani nepodíval, dál listoval složkou a občas cosi zamumlal.

„Doktore Watsone?“ zeptal se nakonec Frank, tře o sebe svýma propocenýma rukama.

„Jistě, pan Toni,“ řekl doktor a dál koukal do své složky.

„Mám tu schůzku ohledně výsledků…toho vyšetření.“ Vysvětlil nejistě Frank a málem se zalknul z nedostatku kyslíku.

„Jistě pan Thompson.“ Zvedl doktor oči od svých papírů a pohlédl na příchozího.

„Pan Toni,“ opravil ho detektiv.

„Jistě pan Toni, to vyšetření,“ doktor pohlédl na sestru, která zprvu pozvala Toniho dál a od té doby postávala v nejzazším rohu místnosti a s nepatrným rachotem se přehrabovala v nástrojích na pultu před ní. „Můžeš nás chvíli nechat o samotě, Lenko.“

„Ok.“ Řekla mladá obtloustlá sestřička s tunou make upu na oteklém obličejí a na nohách, jejichž oplácaná stehna neesteticky trčela z bílé sukně, se vydala pryč druhými dveřmi.

Dveře së s klapnutím zavřely a Francesco upřel pohled svého nevolností pobledlého obličeje na doktora. Watson opět upíral oči do své složky.

„Doktore Watsone,“ ozval se opět Frank.

„Jistě, Pan Toni, pokýval hlavou doktor a pak omluvně dodal. „Odpusťte, ale setkal sem se tu s něčím velmi vzácným.“

„O co jde?“ zeptal se Frank.

„To právě nejde o vás.“

„Aha,“ ulevilo se Frankovi.

„Pokud jde o Vás jste neplodný.“ Pohlédl na něj doktor.

„Frankovi se zatmělo před očima, chtěl se nadechnout, ale vzduch v místnosti ho dusil. Chtěl vstát o pozvracet se, zároveň však nebyl schopen zvednout se ze židle. „Jak to?“ vyklouzlo z něj nakonec.

„Jedná se o takzvanou varikokélu. Podílí se asi třiceti procenty na mužské infertilitě, trpí jí asi tři procenta populace.“

„Aha,“ řekl tupě Frank.

„Původ není zcela znám, je však prokázáno, že je to způsobeno hromaděním toxických látek.

Tento stav se dá léčit podvázaním žil v nichž k tomuto dochází. Nicméně ve vašem případě toto nebude možné. Vy jste kuřák, že ano?“

„Ano,“ potvrdil Frank a otřel si čelo. Zatoužil opustit tu místnost, plnou dusivého vzduchu, ale doktor pokračoval.

„Kouření může samozřejmě tomuto v jisté míře napomoci. Varikokéla postihuje poměrně velkou část populace, pokud potřebujete psychologickou pomoc, tady máte kontakt…“ Doktor sebral z desky stolu vizitku a vtiskl ji do ruky pobledlému Frankovi. „Já už vám bohužel nemohu v tomto směru více pomoci.“

Doktor zmlkl a opět se zahleděl do té složky, kterou měl celou dobu položenou na stole pod levačkou.

Frank chvíli mlčky seděl, pak se konečně zvedl a řekl: „Dobrá.“ A když to říkal, jeho hlas byl tupý a mrtvý.

„Lenko!“ zavolal doktor a ta ošklivá sestřička záhy otevřela dveře, vrhla na stojícího detektiva nicneříkající pohled a pak se zadívala na doktora. „Pošli mi sem dalšího.“ Pokynul jí na dveře. „Nashledanou pane Toni,“ dodal jako by to pokynutí patřilo i jemu a opět se ponořil do té prapodivné složky.

 

Frank vyběhl do rušné dopolední ulice a hluboce vdechuje výfukovými splodinami zamořený vzduch, jako by vstřebával horský vánek. V nervním tiku zmačkal vizitku v sevřené pěsti a zahodil ji do nejbližšího odpadkové koše. Zastavil se a sledoval jak se pomalu ztrácí pod vysokými budovami, mezi nespočtem starců, krásek v minisukních, černých bratrů a číňanů kteří mezi sebou mluvili svou šišlavou hatmatilkou.

Zastavil se a sledoval svět, který si nevšímal ani jeho, ani jeho neplodnosti, který se v šumu mluvy, aut a všemožných přístrojů, hrnul dál a dál kupředu jako mraveniště, které baží po možnosti obrůst celý svět. Na okamžik jím projela tak silná vlna nenávisti, že je na malý okamžik toužil zabít všechny.

 

Ten večer se duchem absolutně nepřítomen řízl, zatímco krájel zelí do salátu. Charlotta sevřela jeho ruku a vyhrkla. „Franku.“

„Au, kurva.“ Vzkřikl, „Kurva! Kurva, kurva, kurva.“

Charlotta spustila studenou vodu do dřezu a chtěla do proudu vodu stáhnout jeho pravačku.

„Pusť mě, kurva.“ Vyvlíkl svou ruku z jejího sevření a sám se jí jal schlazovat pod tekoucí chladivou vodou.

„Sem ti chtěla jen pomoct.“ Řekla uraženě Charlotta.

„Nepotřebuju, abys mi pomáhala s každou zasranou píčovinou.“ Francesco Toni vrhl na svou ženu škaredý pohled.

„Di do hajzlu Franku.“ Řekla polohlasně.

„Drž hubu, ty krávo.“ Frank bezděčně vyndal prst z pod vody sevřel v ní nůž a takto si ruku strčildo pusy a začal ocucávat kloub na ukazováčku.

„Teď mě ještě pobodej, ty srabe,“ vyjela na něj provokujícím hlasem. „No to je vážně bezvadný.“

„Drž hubu,“ řekl Francesco nenávistně, „Drž už kurva hubu.“

Charlotta rychlým krokem opustila kuchyňku.

„Tady máš náplast, ty ubožáku.“ Hodila na linku krabičku náplastí, jakmile se vrátila.

„Kurva,“ Frank zařval dal jí ránu pěstí do nosu a Charlotta se se vzlyky svezla po kuchyňské lince. „Kurva, zakřičel zas Frank vzal prkýnko s nedokrájeným zelým a mrštil jím proti stěně. Pak otevřel dveře kredence, které měl nad hlavou a začal z něj vytahovat talíře a třískal s nima o stěny a do toho křičel. „Proč kurva musim žít s takovou píčou! Proč zrovna já musim mít na krku takovou zkurvenou děvku. Zasranou vyjebanou děvku. Charlotta seděla na zemi držela si prasklý krvácející nos a vzlykala. Frank za nepřestávajícího řvaní překročil její nohy, aby se se s mohutným prásknutím dveří vydal do obýváku, kde převrátil stůl a pak se křik pomalu vytratil, když detektiv zamířil na balkon.

Kouřil cigaretu a cítil, jak ho opouští nejhorší část jeho záchvatu.Dveře na balkon se pootevřely. Otočil se se zhnuseným výrazem, aby pohlédl na svou ženu, která se stále držela za nos a uslzenýma očima na něj hleděla. „Jedu za sestrou.“ Řekla tupě.

„Jen si jeď.“ Odpověděl jí chladně otáčeje se pryč od ní.

„Ubožáku,“ hlesla.

„Drž hubu,“ zavrčel Frank do ulice pod balkónem. Když dokouřil, Charlotta už byla pryč. Sedl si v koutě, sevřel rukama svá kolena a třásl se. „Kurva,“ vydechl čas od času.

 

Francesco bloudil prázdným bytem. Ačkoli to bez nejmenší pochyby byl jeho byt, přesto však se mu ani v nejmenším nepodobal. Problém byl v tom, že veškeré vybavení, nábytek i obrazy a fotky, to vše se prapodivně vytratilo a detektiv Francesco Toni se procházel svým holobytem, záhadným způsobem osvětleným v situaci kdy v něm nebylo jediné okno ani lustr. Brzy zjistil, že ani opustit ten maličký byt nejde, protože (a Franka to ani nepřekvapilo) ani dveře ven na šachovnicovými dlaždicemi dlážděnou chodbu už zde nebyly. Zdálo se že světlo okolo něho pro nějakou jemu neznámou logiku prostě existovalo.

Příchod Toniho Macdonalda ho za této situace ani nemohl překvapit. Frank ho slyšel přijít právě těmi dveřmi, které zjevně v bytě nebyli. Stál uprostřed vybydleného obývacího pokoje a čekal až přijde. Sám nejlíp věděl, že je to Toni, nepotřeboval ho spatřit. Když jeho postava elegantně vplula do místnosti, Frank se k němu otočil, aby promluvil. Toni Macdonald, s pohledem stále upřeným na Francesca, si sundal černý kabát, pečlivě si jej přeložil přes předloktí, několika plácnutími rukou z něj vyklepal sníh a pověsil ho na háček na nejbližší bílé stěně. Mezitím se Frank zeptal: „Takže si mě tu zavřel, abych před tebou nemohl utéct?“

Toni Macdonald se křivě usmál a rukou si splácal krátké vlasy. Pak si sundal tmavé brýle rukou v hedvábné rukavičce ozdobenou prazvláštním prstenem s vyrytými třemi písmeny a probodl Franka pohledem.

„Můžu ti něco vyprávět?“ zeptal se Toni zamyšleně. Frank zarytě mlčel. „Ovšem.“ Usmál se opět Toni a podrbal se v bradce.

„Jeden kluk se zamiluje do dívky. Časem se mu povede navázat s ní přátelství.“ Toni mrkl a pokračoval. „Dokonce to přátelství přeroste na takovou mez, že se stanou nejlepšími přáteli. Že pro toho kluka všechno ostatní ztratí cenu. Ale jakkoli se ten chlapec snaží ta dívka mu přes všechny svoje sympatie k němu nedovolí, aby jejich vztah byl takový, jak si ho chlapec představuje.“ Toni Macdonald se bezděčně rozhlédl po místnosti a pokračoval. „Ačkoli ho má ráda, prostě s nim nechce mít sex. A ten chlapec se začne měnit. Začne se na ní zlobit, protože ji má, ale ne tak jak chtěl. Zlobí se protože, když se jí dva dny neozve, zavolá mu sama. Protože mu nedá šanci se jí vzdát. Ale opomíjí něco, co není zcela vidět. Kdyby mu ta dívka bývala nezavolala nakonec by se ozval sám. Ve skutečnosti chtěl, aby se ta dívka ozvala, aby jí mohl říci, že se jí potřebuje vzdát. Rozumíš?“ Frank mlčel. Ani v nejmenším se mu nelíbilo, co Toni říká a zatímco mlčky zíral do země, Macdonald se zeptal: „Proč myslíš že se tak chová? Proč se jí nechce vzdát?“

„Asi jí má ve skutečnosti rád.“ Frank zvedl k Tonimu vzdorovitý pohled.

„To je ovšem omyl Franku.“ Zakroutil nesouhlasně Toni hlavou. „On už od počátku neměl vůbec v úmyslu být jejím přítelem. Chtěl s ní vyjebávat. Víš proč se jí nechce vzdát?“ Setkali se pohledy. Frank se chvíli snažil zápolit se svíravým pocitem, který mu pohled do Toniho černých prázdných očí způsoboval, načež opět sklouzl zrakem k podlaze. Toni se ušklíbl a opět promluvil. „Protože pro toho kluka všechno ostatní ztratilo cenu. Vyměnil realitu ze sen o šukání jedný jediný holky. Proto se jí nechce vzdát, protože se bojí, co se stane když se vzdá jí, pokud vezme v úvahu, že všechno ostatní pro něj ztratilo cenu.“

„A pak jí znásilní.“ Řekl chladně Frank.

„Ovšem.“ Toni se usmál. „To už je, ale jiný příběh. Jistě by mě jako Toniho Macdonalda měla ta poznámka urazit. Řeknu ti teda jiný příběh.“ Taxikář si upravil sako v ramenou a začal znovu pomalým vypravěčským hlasem: „Malinký děcko staví vysokou věž z kostek. Má dva druhy kostek. Jedny kostky jsou plný, vyřezávaný ze dřeva. Pak má taky kostky z tenkého plastu, uvnitř dutý. A tyhle kostky se děcku z nějakého důvodu líbí a tak z nich postaví základ pro věž. Jenomže věž mu spadne. Ty dutý plastový kostky nemůžou udržet zbytek věže, co na ně děcko postaví. Děcko začne stavět znovu, nicméně neudělá základ z plných kostek. Dá tam znovu ty samé a věž mu zase spadne. Když to trvá už moc dlouho děcko kapituluje.“ Toni si soustředěně pootočil prstenem na malíčku, a s labužnickým úšklebkem pokračoval. „Jenže to děcko zároveň není ochotný kapitulovat úplně. Vezme dvě dřevěné kostky, přidá je do základu, nicméně věž spadne znovu. A tak mu ta věž pořád padá. Přidává další a další dřevěné kostky do základu každé nové věže, ale věž pokaždé spadne. Bude padat dokud děcko nevyndá svou nejoblíbenější plastovou kostku, která spočívá v samotném srdci stavby, a která nikdy nebude schopná unést všechnu tíhu jíž na ní děcko naloží. Rozumíš?“ Toni se dotkl Frankova ramena. „Rozumíš mi?“ zeptal se Toni, ale Frank odmítal promluvit. Stáli naproti sobě, Frank shrbený a zamyšlený, Toni tyčící se nad ním jako lev nad kořistí, a jak stáli náhle Toni zbystřil a do hrobového ticha pronesl: „Někdo zvoní.“

„Nikdo nezvoní.“ Odmítl to Frank.

„Ne, určitě někdo zvoní.“ Trval na svém Toni Macdonald. „Jdu otevřít.“ Toni se vydal do vstupní chodbičky. Když zmizel za zdí, zaslechl Frank jeho hlas. „Sladká Charlotto, jen pojď dál.“ Francesco Toni začal zcela bez vlastního záměru ustupovat k nejvzdálenější stěně místnosti.

„Ani se nezouvej,“ bylo slyšet Toniho hlas. Za chvíli se ze dveří do chodbičky vynořila Toniho hlava, pak Toni celý a za ním Charlotta. Měla na sobě liščí kožich a její nohy v silonkách se topily v nízkých kozačkách. Z černých vlasu si vytřepávala sníh, její oči, zvýrazněné černými stíny se usmívali a ruku měla zavěšenou do Toniho, který jí poskytoval rámě.

Přiblížila se svými plnými rudými rty k Toniho uchu a jak se u toho postavila na špičky, kožich odhalil výstřih jejích červených šatů, který vystavoval na odiv její velká prsa. Toni naslouchal jejímu šepotu a chvílemi přikyvoval. „Tak běž,“ vyzval ji nakonec.

Charlotta se pomalu přibližovala k Francescovi, který už před ní neměl kam ustoupit, třebaže to bylo právě to po čem toužil ze všeho nejvíce. Na tři kroky od něj se žena zastavila a odkašlala si. Pak nasadila tak zoufalý obličej, že Francesco musel uhnout pohledem.

„Ty pošahanej blázne,“ Charlotta se hystericky rozplakala. „Proč to má takhle skončit?“

„Všechno už se stalo, Charly,“

„Neříkej mi Charly, ty blázne.“ Charlotta se na něj obořila s obličejem zarudlým od hořkoslaných slz, pak se jí podlomila kolena. Klečela před ním.

„Nemusíš to dělat,“ rezignovaně propukla v slzy. Proč mi to chceš udělat. Miluješ mě. Vím to.“

„Ne, ne, ne, to není pravda.“ Frank vrtěl hlavou a zprudka dýchal. Vztahovala k němu ruce, prosila ho o život, který jí nemohl dát. „Toni,“ vykřikl Frank nakonec.

Toni Macdonald, který tu podívanou s úsměvem sledoval, zareagoval na Frankův výkřik. Vcelku ledabyle luskl prsty a Charlotta byla pryč.

„Nech mě, nech mě prosím.“ Vydechl Frank. „Prosím.“ Zakřičel a svezl se po zdi.

Toni Macdonald vcelku ledabyle luskl prsty a byl pryč.

 

---