KAP

KAP

Kap. Na špičku boty ukáplo. Zaclonit oči. Podívat se na nebe. Černo. Tak náhle. Kap kap. Rychleji. Rychleji do kroku. Kam? Není kam. Kap. Kapky se rozstřikují jako jiskry na prskavce. Důstojnost plamenů svíček na vánočním stromku se však nekoná. Jsou tu jen prskající kapky. Zuřivě se zapichují do kůže i šatů. Smrt. Jejich smrt. Přidat do kroku. Deštníkkkk!!! Má někdo deštnííííík? Samozřejmě že nemá. Celý týden bylo zataženo. Ani kapka. Celý týden tedy celý národ nosil deštníky. Zbytečně. Ráno. Manžel odchází do práce. Už už zaklapávají dveře od bytu. Z obýváku. Frantó máš deštníííík??? Z předsíně. Ježiš málem bych zapomněl. Klap. Dveře zavřely pusu. Dnes ne. Svítí přece slunce. Něžně nás pohladí po tváři. Někoho píchne do rozespalého oka. Konečně bude hezky. Možná, že to vydrží až do víkendu. (Že bych pozval tu novou z osobního na koupaliště?). Jsou čtyři odpoledne. Kap. To bude určitě jenom přeháňka. Typický. Takhle se k dešti staví určitě celej svět. No. Možná že někde v tropech, kde prší několik měsíců, to maj jinak. Řeknou si. To bude určitě trvat jenom tři měsíce. Cítím to v kostech. A je jich nakonec pět. Těch měsíců.

Déšť pomalu houstne. Začíná šumět. (Sen o pozvání té z osobního se rozpíjí v kaluži). Plesk. Kožená polobotka změnila v tom dešti barvu. Závist lidí stojících na ostrůvku k těm co mají auta nabývá obludných rozměrů. Radost řidičů z toho, že nestojí na ostrůvku taky. Jako smutné stádo ubírají se tmavé siluety do skrýší. Kalhoty promočené přívaly deště. Lepí se na nohy. Boty rozpité. Krok kluzký. Mladší prchají rychleji. Sukně bankovních úřednic se lepí na nylonky. Nylonky se lepí na kůži. Šlapky nohou kloužou v lodičkách o číslo větších. Jsou po sestře. Zmučený výraz dívek. Puká srdce. Bezesná noc v natáčkách byla zbytečná. Z kudrlinek jsou vlnky. Z vlnek rovné klasy. Ručička hodinek na zlatém pásku. Dar k osmnáctinám. Ta ručička se blíží čtvrté. Kvůli němu bezesná noc. Zbytečně. Cvak. Podpatek napětí chvíle také nevydržel. Belhá se mokrá k cíli. Pláč dokonává dílo zkázy. Řasenka. Ta levnější. Ale prodavačka v obchodě přece říkala, že je stejná, jako ta co má její šéfka. Výraz heroinové královny korunuje červeň na tenkých rtech. Šéfka. Blonďatá pávice v lodičkách od Blahnika se právě vsunula do černého BMW. Hlavou pohodila jako mladá lvice. Setřásla tak pár kapek deště, které se teď třpytí na hustých řasách. Tohle je Chanel. Vůně, která se z ní line taky. Šéfka. Večeře. Klub. Postel plná růží. Mramorová vana. Saténový župan. Levandule do polštářů.

V dálce zasvítí cigareta. Quasimodo v lodičkách po sestře je na konci své pouti. Ahoj. Promiň, že jdu pozdě. Rozpačitě zastrčí pramen zmoklých vlasů za levé ucho. Polibek. Čeká ho. Doufá. V duchu prosí. No nazdar! Ozve se odtam, kde před chvílí zabliklo cigáro. To je dost. Kluci už čekaj. I ty jejich. To nemůžeš pohnout? Poď prosímtě. Zmatek. Klopýtání na tribunu poloprázdného stadionu. Dáš si pivo? Jo jasně. Zmrzlé prsty uchopí půl litru studeného piva. Čaj. Káva. Grog. Teplý párek v rohlíku. Ne. Pivo. Půjdu na záchod, jo? Jóo ježišmarjá furt! Úprk. Vzlykot. Zastávka už není daleko.

Chlap v černém. Stojí na zastávce a neúprosně proklíná manželku. Ráno. Tak ahoj. Přijdu brzy. Ona. Nezbláznil ses náhodou? Cože? No že si bereš ten deštník. Budeš vypadat jako blbec. Se podívej z okna. S nevolí a jakoby omluvně (chudák) vrací deštník na místo. Odpoledne. Zmáčený. Celý v černém. Vypadá jak zmoklej havran. Nenávist k manželce chvílemi silnější než nenávist k motoristům. Pohled na hodinky. To snad dneska nepojede nebo co!? Ze školy se vrací prvňáček. Za sebou vleče zmoklou babku co ho dnes vyfasovala. Zmučený výraz. Zánovní punčochy. Jede jí oko. Bohužel o tom ví. Dítko školou povinné se baví. Hop. Skok do kaluže. Havran. Sebeovládání. Chuť zabít toho hajzlíka. Sssvissttt. V dálce mizí mlhovky černého BMW. Havran. Chuť zabít kohokoliv kdo vlastní řidičský průkaz. Mokrým kapesníkem utírá spršku bláta. Od toho černýho co u ostrůvku nepřibrzdil. Hop. Skok do kaluže. Druhý pokus. Havran. Odhazuje promáčený kapesník. Cení zuby. Jeho pohled chlapečka na chvíli přikurtoval k zemi. Vedle kouří banda puberťáků. Z kapucí nepromokavých super bund jim na čvaňho kape voda. A mají po srandě. Havran cítí drobné uspokojení. Konečně. Pohled na hodinky. Pak na trasu autobusu číslo sedmdesát dva. Světla v dáli. Nástupiště se pohne. Havran vyvržen na okraj hroznu co se vytvořil u vstupních dveří. Vlhká tlačenice se rve dovnitř. Havran nesen davem končí na předposledním schůdku. Dveře se zavírají. Pocit úlevy. V suchu. Náhle. Z nepromokavých super bund těch pubošů mu na hlavu crčí voda. Pečlivě učesaný pramínek mastných vlasů se teď jako had doplazil doprostřed čela. Stydlivě visí mezi očima. Vztek.

Vlhkost v autobusu dosáhla maxima. Smrad, který ji provází taky. Blonďaté pečlivě střižené vlasy rámují zhnusený obličej. Blonďatá šátrá překotně v kabelce. V tom zazáří bílý kapesník. Drží si ho u nosu celou cestu. Kroutí hlavou. Těm co smrdí to ale stejně nedojde. Ta uplakaná ze stadionu svírá zkřehlými prsty koženkovou kabelku na zlatém řemínku. Kradmý pohled zešikma na tu s kapesníkem. Pečlivá manikúra. Dokonalý make-up. Nápadná podoba s pávicí z BMW. Pocit hnusu a nenávisti. Bezmoc. Odvrací hlavu. Slza velikosti lískového oříšku kane k zemi.

Při výstupu z busu zjištění, že se k dešti přidal také kamarád. Vítr. Nelítostně fackovaní lidé míří k domovům. Nápor větru. Vypadají jakoby šli všichni do Pisy. Nutkavá potřeba se pomstít. Všem kteří jsou v teple. A hlavně v suchu. V dálce neon. BAR. Cíl.

 Zmáčený opilý havran šátrá o půlnoci v ohmatané diplomatce. Klíče. Zřejmě visí na hřebíku na opačné straně dveří. Zvonek. Panebože kdes byl? A kde máš klíče? Seš vůbec normální? Ty smrdíš.

Horká vana pomáhá smýt události dnešního dne. Vlasy teď voní po heřmánku a polštář promáčený slzami poslouchá tiché oddychování tenkých bledých rtů.