Žádný skutky

Všechno už bylo milionkrát řečeno. Vysvětleno a snad i pochopeno.

Přísahám, že jsem nemyslela na nic jiného, než na jídlo, které jsme si donesli do  kanclu a pak se na to lačně vrhli, nedbaje na dobré způsoby. Jenom 20 minut, než se odebereme k svým povinnostem a životům.
Sežrala jsem  všechno co mi nakopil na různé talířky, nebo to jenom nechal v balicím papíru, pomíchala slané se sladkým a ještě k tomu příšernou, tu nejlevnější sekanou a kefír a arabský chléb a pórek a kafe a prostě všechno, co tam bylo.

Mluvili jsme o jídle a o úplných blbostech. Myslím, že se na mně trochu zlobí, stejně jako já  na něho, přesný důvod si ale už nevybavím . Slunko lenivě svítí, venku je mráz, vevnitř lepkavé  teplo a ztuchnuté povětří . Zmocňuje se mě ospalost a je mi všechno fuk, sedíc oproti němu se rozvalím na divanu ( nebo co to je za nábytek ) na vyduté břicho si dám ruce a ve snaze ulevit náhle vzniknutému tlaku v zažívacím ústrojí rozkračuji nohy . Je mi jasné, že vypadám jako zdutá ropucha, ale mozek se mi tak odkrvil a chce se mi tak spát, že se akorát rozvalím ještě víc . Zmůžu se jenom na těžkej  přežranej povzdech a zavírám oči. Kašlu na bonton, tiše říhám a trávím .

Nic nenasvědčuje tomu , že by se dnešní den mělo něco stát, vlastně, že by se ještě vůbec kdy mělo něco stát . Marnost všeho mně uspává ještě víc.

- Hezky teď sedíš.
-Cože ?
-Moc hezky teď sedíš .
 Nechápu, debilně se usmívám, v žaludku mě tlačí . Místnost pomalu zastírá mlha.

-Nelekej se, jdu se převléct .
Myšleno z civilu do bílého, za divanem, nebo co to je , je skříň a v ní má šaty , na dveřích má ta  skříň i zrcadlo. Dělá to pořád a pořád mi říká, abych se nelekala .

- Jenom seď, akorát se nekoukej dozadu, jestli se nechceš poblejt .
Vyprsknu smíchy, páč si představím, jak bych asi vypadala ve spodním prádle teď já a kdo by z koho blil .
-Nebudu se koukat, ale ne proto, že bych se bála, že budu blejt ! ( nikdy se nekoukám , proč taky )
Je ticho, jenom šatstvo jemně šustí .
A už je v bílém, prochází těsně vedle mně, že si sedne .

-Kdybych se na tebe teď vrhla, odstrčil by si mě ?

Bílá postava zastane v púlce cesty.

- Ne.
-Ne, zopakuje smutně, když už sedí v náprotivném křesle.

-To bych...to bych nedokázal . Myslím, že to víš.

Smějeme se, ušklíbáme, kroutíme hlavami. Chvíli je veselo. Pak už ne. A pak už musím jít .

- Proč si tohle pořád děláme ? zeptá se, když už mám  ruku na klice .
-Já nevím, odpovím místo pozdravu .