Mezi životem a tamtím

Odpověď na otázku: "Proč jsem na volné noze?" (do jedné soutěže...)

Slabé slunce se propalovalo hlouběji a hlouběji do zánebí a podzimní vítr sklil díru, kterou za sebou nechalo. Poslední rozechvělé paprsky se snášely z nebe a dopadaly na nás. Seděli jsme na polorozbořené pavlači, špinavé od opadané omítky a roztroušených ztrouchnivělých kousků trámů. Radomír si balil cigaretu a Vojtěch se snažil přijít na to, jak otevřít pivo zapalovačem. Peťa jen tak seděla bokem a zdálo se, že by ráda nad něčím přemýšlela. Zřejmě se to ale nedařilo. Byl jsem opřený o zeď, v jedné ruce lahváč, ve druhé dobře umotanou cigaretu, jedna noha relaxovaně visela a bezděčně klimbala dolů do dvora. Jediné, čeho jsem se bál bylo, že se slunko sveze za komín protějšího domu a přestane mi hřát do obličeje. Chvíli jsme mlčeli.

„Pojedeš dneska na sever?“ otočil se na mě Radomír svým věčně veselým hlasem. Před několika dny jsem se domluvil s babičkou, že se za ní zastavím na pár dní. Na sever, až skoro na hranice s Polskem, do malého městečka, kde je klid, daleko od všech těch internetů… Ještě včera mě to lákalo, mohl jsem pohnout s překladem, který mám mít hotový do příštího pátku, přečíst si zase něco málo na státnice odpočinout si a konečně se zase dobře najíst. Jenže jsme se včera večer vydali kolaudovat kamarádce byt a nějak jsme to přehnali ve všech směrech.

Dneska jsem se probudil až chvíli před polednem a hlava mi dávala vědět, že jestli rychle nezasáhnu, rozbolí se, a den bude ztracený. Vypotácel jsem se z postele a všichni ostatní už byli v kuchyni. Probíhala živá debata a každou chvíli se ozval hlasitý smích. Jakmile si všimli, že jsem ve dveřích, sáhl Vojtěch po láhvi domácí slivovice a hned mi nalil do nějaké špinavé sklenky. Asi jsem vypadal dost hrozně.

„Čím ses pokazil, tím se naprav!“ prohlásil, podávaje mi sklenku. Jak na tom jsem bylo asi znát na první pohled. Vzal jsem mu ji z ruky, obrátil oči v sloup s řečnickou otázkou směrem k nebi, jestli je tohle potřeba. Vypil jsem sklenku a přisedl si mezi ostatní. Takhle jsme pokračovali a se stoupající hladinou alkoholu jsem málem zapomněl na to, že se včera pilo. Postupně jsme dopili litrovou láhev a se stoupajícím pocitem volnosti a basou piv jsme se přemístili na pavlač našeho polorozpadlého, víceméně osquatovaného domu.

„Já ti nevím. Rád bych tam byl, ale vůbec se mi nechce jet. Ty čtyři hodiny ve vlaku, v pátek, kdy je přeplněný k prasknutí…“ odpověděl jsem Radomírovi. Zamyslel jsem se. Za poslední rok jsem se tam nezastavil ani jednou. Ale to je omluveno, byl jsem celou dobu v Rusku a k babičce to bylo trochu z ruky. A teď, když je počasí spíš na to vyrazit někam do lesa na odpolední procházku... Slyšet to lehké dunění, když zlaté listí dopadá na zem, a praskání, když se po dopadu vlastní tíhou láme.

Vlak odjížděl za hodinu. Ještě bych to na nádraží stihl, ale cítil jsem, jakoby mě něco drželo přilepeného k té polorozpadlé pavlači. Nechtěl jsem myslet, nechtěl jsem vstávat.

„Asi se na to raději vykašlu, příští víkend mám taky volno, bude to klidnější.“ Pokračoval jsem v řeči tempem pomalým jako kolem proplouvající odpoledne. Trochu jsem se protáhl a zase se svezl do toho klidného zamyšlení.

Seděli jsme tam možná dvacet minut, možná tři hodiny. Čas plynul mimo naše vnímání, ale slunko se pomalu dostalo až za ten kritický komín. Na chvíli jsem na zádech ucítil husí kůži a celý jsem se otřepal. Na dvorku se objevil Dan, který přišel s akordeonem a zahrál pár tónů jakéhosi klezmeru. Právě se vrátil z města, kde si hraním vydělával, aby bylo dalších pár dní na něco k snědku. Těch několik tónů mě zase zahřálo. Měl jsem chuť rozdělat oheň z desek, co zbyly ze zbořených baráků ve velkém brownfieldu za domem, koupit si něco k jídlu a flašku rumu, poslouchat, jak Dan hraje a dívat se, jak přicházejí cikáni a tancují kolem. Fantasie mi už ubíhala do míst, kde jsem nebyl schopný ji kontrolovat.

„Péťo, jdeme!“ zakřičel ze dvorku pištivým hláskem zahradního trpaslíka. Peťa se probrala, otřepala se letmo se zatvářila vyčítavě, že ji budí v takové chvilce, ale hned se usmála.

„Ale jó, už jdu.“

Chytla se tenké trubky jdoucí z patra směrem na dvůr a pomalu slezla. Přitáhla si kolem krku šátek, který ji skoro padal, zaběhla si po schůdkách do bytu pro černou otrhanou tašku a sako a při odchodu se na nás otočila, mávla, a jakoby se převážila směrem k vratům, vyběhla podchodem ze dvorku na ulici. Všechno jakoby se to stalo ve vteřině. Najednou zmizela. Radomír a Vojtěch ještě chvíli seděli a popíjeli, povídali jsme, ale po chvíli se zvedli a šli dovnitř, protože už začínala být zima. Já jsem ještě zůstal, ubalil si cigaretku a vzal do ruky telefon. Dneska už nic neudělám. Měl jsem chuť si sednout do nějakého pohodlného křesla a nechat se unášet fantasií, nemyslet na práci ani na školu, jen plout na těch vlnách možností, cizích světů a mlžných dálek. Hlavou mi proletělo, že bych měl rychle vystřízlivět a něco přeložit nebo napsat, ale na to byl přece ještě celý víkend, další dva dny. A pak vlastně ještě skoro týden. Ta lenost poloviny podzimu, kdy není důležité nic než život tady a teď...

„Ahoj Marťo. Děláš něco?“ zeptal jsem se telefonu, který právě přestal pískat a pozdravil mě příjemným, dívčím hlasem.

„Zrovna jsem si vyhradila chvilku k odpočinku po náročném týdnu. Pročpak?“

„Pojď odpočívat se mnou.“ řekl jsem trošku ospalým hlasem. „Jsem nějaký líný a chce se mi sedět hluboko v křesle, pít víno a něco ti povídat. A hlavně jsem tě dlouho neviděl, zastesklo se mi.“ Usmál jsem se a ze sluchátka se ke mně ozval taky úsměv a nerozhodné zamručení. Věděl jsem ale, že už je rozhodnuto.

„Za půlhodinku tě počkám v Galeriji, co říkáš?“

„Chtěla jsem dneska ještě něco udělat...“ hlas zněl, jakoby se stále rozhodovala a věděla, že tohle by teď neměla, ale pokušení bylo moc velké.

„Na práci máš celý víkend, teď je pátek a ještě k tomu odpoledne.“ odmlčel jsem se a když nic neříkala, pokračoval jsem. „Já bych měl taky pracovat.“ další odmlka. „Ale vím, že to udělám všechno líp, když si teď chvilku odpočinu. A hlavně když při tom odpočinku uvidím tebe, to pak budu schopný pracovat třeba týdne v kuse.“ Zasmála se. „Udělej to pro mě.“ zaprosil jsem.

„No dobře, co s tebou mám dělat.“

***

V ruce jsem držel skleničku vína a pořád jsem byl v té lehké snové náladě. Martina seděla naproti mně a byla krásná. Cítil jsem z ní, že jí za dobu, co jsme se neviděli opustila velká část toho dřívějšího neklidu. Povídala, že má nabídku práce z rádia, ale že ještě neví, jestli se už chce vázat na jedno místo a trochu vyčítavě, že teď měla psát nějaký motivační dopis. Ale že by si předtím měla udělat stejně chvilku času a rozhodnout se, co vlastně chce dál. Já jsem mluvil o včerejšku a dnešním ránu a o té neskutečné podzimní touze vyletět někam ještě než začne zima. Usmívala se jak jsem mluvil a o něčem přemýšlela. Měl jsem pocit, že svádí vnitřní boj mezi tím, co by měla a co by chtěla. Vypadala ale jako malá holka, která právě dělá něco, co by se nemělo. Byla roztomilá a tak jí to vlastně slušelo nejvíc. Dál jsem povídal o věcech, které se mi právě objevily v hlavě a rozváděl jsem je do plánů a chutí, ve kterých bylo všechno jednoduché a blízké. Mluvil jsem o tom, jak bych se s ní chtěl jít projít do zamlžených a listím zapadaných lesních údolí za město, kde ovínění určitě narazíme na perníkovou chaloupku, před kterou bude stát čarodějnice a s úsměvem nám nabízet perníček a říkat, že se nemusíme bát, že to divoké období, kdy házela kolemjdoucí do pece má už za sebou. A pak se setmí, ona nás pozve dovnitř a po chvilce u krbu řekne, že už jde spát. A my ještě dopijeme čarodějné víno a pak si lehneme na gauč, já ji chytnu do rukou jako předloni na podzim a budu spát tak klidně, jako jsem už od předloni nespal. Na chvíli jsem se odmlčel a zjistil jsem, že se mi trochu motá hlava. Nijak mi to nevadilo. Měli jsme skoro dopito a Martina kývla rukou na procházejícího barmana a objednala ještě dvě skleničky bílého. Udělala to naprosto rozhodně, jakoby za tím něco skrývala. K něčemu se odhodlávala.

„Neboj se, klidně mi to řekni.“ pokývl jsem na ni hlavou. Pochopila, že na ní jde vidět to nejisté rozhoupávání. Nebo mě k té otázce chtěla vyprovokovat, co já vím...

„Nebojím se to říct, ale udělat.“

„Ale, to by mě docela zajímalo.“ Řekl jsem s tónem jasně čekajícím odpověď. Kývl jsem na barmana a zavolal, že bychom si dali dvě vodky. Otočil jsem se zpátky a usmál jsem se. „To ti pomůže k rozhodnosti.“

„Potřebovala bych si promyslet, co teď dál se životem.“, povzdechla.

„To zní jako solidní klišé...“

„Mlč!“ To slovo protáhla jako bych řekl něco nepříjemného. „Co děláš další měsíc? Nebo dva?“ zeptala se vyzývavě. Zvedl jsem ruce na svou obranu.

„Zpomal, zpomal. Jaké dva měsíce?“ Barman před nás postavil dvě vodky.

„Tak na život!“ Pozvedla skleničku a podívala se na mě s takovým odhodláním, až mě to vylekalo. V tom se zrcadlí ty tři vína, které vypila, pomyslel jsem si. Ale nezdálo se mi, že mluví jen tak. Následoval jsem ji a vyprázdnil jsem svou skleničku.

„Takže ještě jednou a pomaleji. Co zamýšlíš?“

„Pojedeme na jih!“ řekla trochu zasněně. „Budeme psát reportáže na jihu Turecka, tam to teď docela žije.“ Uvolnil jsem se. Ta představa mě bavila, ale bylo mi jasné, jak je daleko od reality.

„Jasně, jedeme teď! Doufám, že tu máš všechno, co je potřeba!“ řekl jsem a zasmál jsem se. Znovu jsem si uvědomil, jak je krásná. A teď ještě ten lehce přiopilý rozhodný plamen v očích.

„Nedívej se na mě jako na blázna. Stejně tady nechceš zůstávat na zimu!“ Zaútočila na citlivé místo. Poslední dva podzimy jsem vážně odjel pryč, abych nemusel jen zkroušeně pozorovat, jak město zapadá sněhem a všechno šedne.

„To ne, ale rád bych v zimě konečně odstátnicoval. A mám nějakou práci, kterou musím udělat.“

Upřeně se na mě zadívala. Nemluvila, ale její pohled jasně říkal, ať nelžu sám sobě.

„No co, už jsem tu nebyl dvě zimy. Nemůžu. Musím tu školu konečně dodělat. A babči jsem slíbil, že se zastavím. A mám tu práci!“ V mém hlase zněla snaha za každou cenu najít plno důvodů, které ji jasně řeknou, aby s touhle myšlenkou nepokračovala. Ale nezdálo se, že bych byl úspěšný. Dál se na mě upřeně dívala. Sám jsem podivil, jak jsem mohl přejít z té volné nálady, ve které bylo všechno možné, do tohoto odmítání. Tohle ne, to bylo moc opravdové.

„Školu můžeš dodělat na jaře. Napíšeš mail na studijní, ať tě ještě pár měsíců nečekají. A překládat si můžeš cestou, stejně ti to půjde v teple na jihu líp než tady. Já si zatím budu přemýšlet o životě a nebudu tě rušit.“ Usmála se a trochu změkla. Chytla mě za ruku. „A napíšeme pár reportáží, něco můžeš přeložit a prodat do Ruska. A budeme zase stopovat a spát v pomerančových sadech a...“

„Ticho!“ Křikl jsem na ni v sebeobraně. Znovu jsem mávl na barmana a řekl o dvě další vodky.

„Vždyť víš, jak se lehko dokážu nadchnout do něčeho takového. A že těžko dokážu bojovat s tím, když mi zrovna ty řekneš, ať někam vyrazíme.“ pokusil jsem se na ni podívat káravě, ale jen se znovu trochu provinile usmála. „Proč jsi se mnou nejela před rokem, když jsem tě tahal, ať stopujeme kolem světa?“ Chvíli jsme mlčeli. Dívali jsme se na sebe a ona moc dobře věděla, že zasáhla to místo, které zasáhnout chtěla. Další dvě vodky přistály před námi. Vzal jsem jednu skleničku a začal s kreslit kroužky po stole.

„Tak na tu svobodu, co jsi o ní tolik mluvil.“ Přiťukli jsme si a vypili skleničky až do dna.

„Ty to snad myslíš vážně?“ Chvíli zase mlčela a přemýšlela.

„No, právě jsem ve stavu, kdy to vážně myslím. Potřebuju prostě na nějaký čas zmizet a jediné, co by mě tu mohlo udržet, je ten rozhlas.“ Všechno to pití posledních dvou dnů mi stouplo do hlavy.

„Stejně se ráno vzbudíš a řekneš, že je to blbost.“ dlouze a těžce jsem vydechl. „A já si s tou myšlenkou budu zase pohrávat a ten vnitřní klid, co v sobě teď mám bude v háji.“

„Tak to musíme udělat dokud jsme opilí. Zaplatíme, koupíme flašku vodky, půjdeme ke mně, já si sbalím pár věcí, pak k tobě, ty si něco sbalíš a vyrazíme.“ Změřil jsem si ji pohledem.

„Takové kraviny dělám já. Moc se mi nechce věřit, že jsi toho pořád ještě schopná i ty.“ Mluvil jsem s nedůvěrou. Byla to prostě provokativní hra. Dřív jsem byl v té roli přemlouvajícího vždycky já a nikdy se nikdo nerozhoupal jen tak vyrazit. Vlastně jednou, ještě na základce jsme se s kamarádem zpili a vyrazili do Beskyd na tři dny. Ale tohle bylo něco jiného.

„Asi jsi mě prostě inspiroval.“ povytáhla obočí. Pořád jsem jí nevěřil a napadlo mě, že bych jí mohl ukázat, že na tohle nemá. Ale zajímalo mě, kam až je ochotná zajít.

„Dobře. Dobře.“ Vytáhl jsem netbook a otevřel jízdní řády. Teď se na mě dívala nevěřícně zase ona. „3:19 ráno jede vlak do Budapešti. Ten je náš. O půl deváté jsme tam, dál stopujeme.“ V břiše jsem pocítil lechtání jako na horské dráze a její dlouhý nádech mi napovídal, že cítí něco podobného. Podívala se na mě a plamen v očích jí hořel ještě intenzivněj, než když s tím začala. Ve sklenici zůstávalo už jen trochu vína, které jsem jedním tahem vypil a zavolal směrem k baru, že platíme. Vyzývavě jsem se na ni podíval a hlavu jsem naklonil na stranu.

Zaplatil jsem, vyšel sám před Galeriji a čekal, až taky zaplatí a přijde. Chtěl jsem být chvilku sám na čerstvém vzduchu. Hlava se mi točila a žaludek se mi svíral napětím. Čekal jsem, jak z toho vybruslí. Nebyl jsem si jistý, jestli si to může vzhledem ke své hrdosti dovolit, což mě trochu znejistilo. Na druhou stranu, měla pravdu, já chci vypadnout na jih. Vlastně nic neriskuju. Přišla, usmála se radostně, natáhla se ke mně a dlouze políbila. Hlava se mi zatočila.

„Jdeme! Do odjezdu nám zbývají dvě hodiny. Musíme udržovat hladinku.“ Zasmála se. Je skvělá, pomyslel jsem si.

Za rohem jsme u Arabů koupili flašku ruského standardu, ať to má styl. Vypravili jsme se k ní, do malého bytu nad parkem. Nikdo tam nebyl. Sedl jsem si do křesla v chodbě a přemýšlel, co se to kolem mě vlastně děje. Běhala chvíli tam a zpátky po bytě, až ke mně přišla v červeném kabátě a s batohem v ruce.

„Já jsem připravená. Jdeme k tobě.“ Hrála si se skutečností, že tomu všemu pořád ještě nevěřím. Podíval jsem se na ni.

„Ty ses na to hodila opravdu do parády.“

„Počkej, ještě jednu věc!“ Vzala mi z ruky vodku a odběhla. Hned se vrátila a nesla dva nalité panáky. „Tak na neznámé dálky!“ Připili jsme a vyšli z bytu.

Kdosi se mnou zatřepala a já jsem pomalu a s námahou otevřel slepené oči. Hlava mě bolela jako bych v ní měl střep. Vlak se pomalu kýval. Byl jsem opřený zády o stěnu a na klíně mi schoulená spala Martina.

„Za chvilku budeme v Budapešti.“ ozvala se silně angličtinou se silným akcentem průvodčí. Chvíli jsem se snažil zorientovat v jakémsi snovém opojení a pomalu mi všechno došlo. Pokusil jsem se pohnout s  hlavou a podívat se dolů. Martina tiše mručela, probouzela se. Pohladil jsem ji po vlasech.

„Jsi blázen.“ řekl jsem tiše a ucítil jsem tu nekonečnou radost z nového dne.

„Já vím. Trochu jsem se bála, že už nikdy blázen nebudu.“

Vzal jsem telefon. Osm třicet. Tak snad jen napsat babči, že o víkendu nepřijedu. Nějakou náhodou jsem nastoupil na špatný vlak. Na jih.

---