Spravedlnost

Dónské království. Již půl roku žilo v míru, přesto skomíralo. Poslední válku s Ald-Ampskou říší nahradilo nekonečné vyjednávání trvající až do dnešních dnů. Na krále však po letech bojů dolehlo stáří a bylo toho málo, co dokázal vyřešit a jen málokdy dokázal jednat. Myslel, že má většinu svého království rozdělenu mezi schopné lordy. Opak byl pravdou, což bylo nejvíce znát na druhém největším městě Artiš. Za jeho spravování byl od konce války zodpovědný lord Sederik, pod jehož vládou město trpělo. Zdejší soudce, byl sesazen a místo jeho soudů probíhaly téměř obden popravy a mučení. Půl roku se vše stupňovalo. Půl roku stačilo, aby lid začal jednat, v čele s bývalým soudcem Merilonem.

 

Vše proběhlo rychleji, než čekal. Nebyl totiž nikdo, kdo by kladl odpor. Jediný voják se nechystal položit život, aby ochránil zrůdu. Ani když mu velela. Lid se vzbouřil a během chvíle zadržel Lorda Sederika. Soudce věděl, že to on správce svrhl, ale zároveň mu zachránil život. Lid byl rozzuřen a chtěl Lorda mrtvého. Nebylo tedy těžké donutit je jednat, bylo těžké je zadržet ve správnou chvíli.

Nyní byl první krok učiněn, tyran je zadržen a lidé se cítí vítězně.

---

 

Soudce právě nervózně přecházel sem a tam po prázdné vstupní hale paláce. Občas se zastavil, jen aby si promnul roztřesené ruce. Netrvalo to však dlouho a přistoupil k němu člen elitní královské jednotky – palácové gardy.

„Vaše ctihodnosti, vše je v pořádku. Z žádného stanoviště nehlásí žádné zraněné, ani mrtvé. Celý převrat proběhl bez ztrát na životech.“

Soudce si znatelně oddychl. Téměř nedoufal. „Dobrá. Přiveďte Sederika na katův vrch a přikovejte řetězy. Dejte dobrý pozor, ať se mu nic nestane.“

 

Celé náměstí plné lidí se raduje. Zvolávají „Hurá!“, nebo „Smrt tyranovi!“. Připadají si, jakoby to byli oni, kdo ho vlastnoručně zadržel. Přitom… kdo z nich co udělal, pomyslel si soudce. Několik jich vzalo vidle a sekery a odvážilo se vtrhnout do paláce, zbytek jen čekal venku a pořvával. Ale nevadilo mu to, chtěl tomuto městu dopřát jeho vítězství, obyvatelé to potřebovali. Potřebovali poznat ten pocit. Už dlouho byli zlomení.

Stál tu nyní před nimi a mezi radostnými výkřiky zaslechl několikrát i své jméno. Cítil se hrdý, zejména protože měl na sobě opět svou soudní róbu, šedou, se stříbrnými švy. Šedá měla symbolizovat svět - ani bílý, ani černý. Vždy byl na tu barvu pyšný. Ve stejné barvě měl i soudcovskou překládanou čapku. V celém oblečení z něj byl vidět pouze mírně kulatý obličej, porostlý krátkým, šedým, zato přísně udržovaným vousem. Uběhlo již několik měsíců, co měl róbu naposled na sobě, Sederik ho o jeho funkci připravil při svém příchodu a sám se ujal role nejen soudce, ale i poroty.

Nyní se karta obrátila zpět, Merilon měl opět soudit, lid si to přál. I když si to uvědomil až po Merilonově zásahu. Nyní chtěli slyšet rozsudek, chtěli slyšet, že někdo moudřejší, než jsou oni, označí Lorda Sederika za vraha a to přestože si všichni byli naprosto jistí, že trest zasluhuje. Chtějí někoho, kdo uzná jeho zabití za správné, protože teď již nejsou v afektu, ale mohou a musejí se zamyslet nad svým jednáním. Prostě a jednoduše, chtěli dát vraždě oficiální vzhled.

Soudce se zatím jen rozhlížel a podrobně plánoval, co udělá a jak promluví. Opakoval si v duchu připravená slova, přičemž si pokyvoval. Bylo těžké urovnat si myšlenky, když měl hlavu plnou obav. To, na co se chystal, bylo možná příliš i pro něj. Co když už skutečně stárne? Co když se mu zhoršil úsudek a on teď dělá největší chybu svého života? Vždy měl strach ze selhání, ze špatného odsouzení, ale ne tak velký, jako teď. Nešlo totiž o tak obyčejný soud. Nesoudil obyčejného zlodějíčka, vraha, nebo násilníka. Měl v rukou osud samotného lorda, a pokud dělá chybu, následky budou ohromné. Obyčejný městský soudce proti lordovi, to by nemohlo dopadnout dobře. Ale on měl plán.

Stál na vyvýšené dřevěné plošině a nervózně se rozhlížel. Plošina byla umístěna na kraji náměstí před Lordovým palácem, a do teď se používala k vykonávání Sederikovi vlastní spravedlnosti. Jaká ironie, že k ní byl nyní samotný Sederik připoután řetězem a ten přikován k velkému trámu trčícímu uprostřed plošiny. Klečel na kolenou a nepřítomným pohledem zíral do suků prken. V každém rohu plošiny stál člen městské gardy. Byli to vojáci v hutné zbroji, v níž jim byl vidět jen pruh kolem očí. Na okraji plošiny, zvané katův vrch, vyčkával samotný kat.

Soudce zavřel oči, zhluboka se nadechl, pomalu vydechl. Je čas. Teď se musí dát události do pohybu. „Ticho!“ zazněl konečně jeho mohutný hlas. „Je na čase započít soud se zde přítomným lordem Sederikem. Je čas opět jednou vykonat spravedlnost, kterou já tímto soudem dávám do rukou lidu, kam právem náleží!“

Zazněl ohromný jásot. Měl sice pocit, že jásají i ti vzadu aniž by ho slyšeli, ale celkově měl lid, kde ho potřeboval mít. Naslouchal mu. Sebevědomí se mu znovu rozlilo tělem jako čerstvá krev. Dostal se do správného víru událostí, kdy není čas na pochybnosti.

I když to zatím byla jen hra se slovy, dodával lidem pocit důležitosti a poutal jejich pozornost. A hra pokračuje. Natočil svou tvář k lordu Sederikovi, ale poodstoupil tak, aby byl dobře slyšet i davem. „Lorde Sederiku, byl jste zadržen lidem města Artiš, jenž jste spravoval. Důvody jsou následující.“ Ze záhybů róby vytáhl úředně vyhlížející kus pergamenu a pokračoval: „Popravy obyvatel, mučení, zatýkání, neúnosné daně, zabavování majetku, vypovězení mnoha rodin z města. To vše zcela neoprávněně. Navíc jste utvářel zákony mající za úkol jen srážet lid. Poničil jste naše město v mnoha směrech a zničil mnoho životů. Za veškeré toto jednání se obyvatelstvo rozhodlo Vás odsoudit, protože je krajně nespravedlivé, aby jeden člověk ničil životy tolika dalším. Souzen budete zde a to přímo samotným lidem, jemuž jste uškodil. Slyšel jste a rozuměl všemu, co jsem Vám právě řekl?“

Lord odpověděl ano. Nijak nevzdoroval, nesnažil se vymluvit. Vypadal, že je trpce smířen se svým osudem.

„Lide Dónský, z města Artiš, nalezne se mezi vámi někdo, kdo by popřel, že je třeba jen v jediném bodu Lord Sederik nevinný?“ otočil se nyní soudce k davu. Ticho dopadlo na náměstí, jako kus kamene do bláta. Vážně to řekl?! Ona je možnost, že je nevinný?! To si skutečně může někdo myslet?! Soudce téměř cítil tyto otázky kolující v hlavách občanů. Nyní je zbavil jejich jistoty. Snad je to donutí přemýšlet. „Skutečně se nenalezne jediný člověk, který by chtěl zpochybnit správnost těchto obvinění? Byť jen jediného? Nesmíte se bát promluvit ve jménu spravedlnosti!“. Bylo úplné ticho. Kdyby se tak teď viděli. Všichni zírají, neví co si myslet a bojí se zeptat, aby nevypadali jako blázni. A to před chvílí vyřvávali jako páni lidstva, jisti si vším co dělají. Manipulovat s hlupákem je snadné, ale může být těžké dovést ho až k poznání pravdy. Soudce si byl nyní v tom, co dělá, naprosto jistý, jako vlk na lovu. Důvěřoval své intuici i svým schopnostem. Teď přišel čas dokázat si, zda ho jeho smysly přeci jen nezradili. Zda kořist, kterou cítí, tu skutečně je. Nejprve jí donutí k pohybu…

"Chcete tedy Lorda Sederika naprosto jistě odsoudit?"

"Ano!", zakřičel dav náhle plný síly.

„Lorde Sederiku, lid Vás odsoudil, bez jediné známky nejistoty. Nenašel se jediný člověk, který by zpochybnil správnost obvinění. Budete tedy odsouzen. Trest však nebude jen smrt. Pro tyrana vašich rozměrů by to byl trest milosrdný. Proto Vám oznamuji, že nyní Vás čekají přibližně tři hodiny mučení, zde na katově vrchu před zraky lidu, jež jste zradil. Mučení začne od horkého železa a každou půlhodinu se zhorší, dokud nebudete rozlámán…“ podíval se zamyšleně na zem. „Nebo tedy spíše dolámán v kole.“ To vše říkal soudce s ledovým klidem. Musel se hodně přetvářet.

Sederikova ramena ještě o značný kus poklesla. Byl zlomen. Zatím alespoň na duchu.

„Tím jsem řekl, co Vás čeká, pokud sám neprokážete svou nevinnu. Právě teď Vám dávám poslední možnost, říci nám důvody svých činů, než budete předán do rukou katovi.“

Beznaděj se nyní v lordových očích začala mísit s překvapením. Tohle nečekal.

„Chcete nějak vysvětlit, či dokonce obhájit své činy, Lorde Sederiku, než přejdeme k vykonání rozsudku? Tím máte i možnost sdělit nám svá poslední slova.“ zdůraznil svůj hlas soudce.

Lord vstal. Ramena svěšena. V jeho pohledu se dalo číst jako v knize. Neměl jedinou naději na záchranu, ale promluvit chtěl. Soudce musel několikrát okřiknout dav, aby jeho rozbouření utišil.

„Ano…“ vydávil ze sebe pomalu a ve chvíli ticha. Hlas měl zvučný, jen poněkud rozechvělý. A svítit slunce, nejspíše by oslepl od odrazu tolika vyvalených očí zírajících přímo na něj.

„Na svém samotném konci… vám řeknu, proč jsem to všechno dělal. Musel jsem… abych vás chránil-„

V tu chvíli propukl křik, garda chytla pevněji své meče, zatím jen v pochvách u pasu. Z davu se spolu s nadávkami zvedla vlna shnilé zeleniny a zasáhla plnou silou Sederika.

„Ticho!“ zařval soudce. „Bylo mu dáno slovo! A i když je souzen za zločiny proti vám, nemáte právo jej přerušovat při jeho posledních slovech!" Autorita a síla v soudcově řeči přiměla celé náměstí upadnout opět do ticha. Vypadali jak děti pokárané za škádlení zvířete. Přikývl na lorda, aby pokračoval.

Když z něj opadlo několik kusů zeleniny, znovu promluvil. „Nejednal jsem podle vlastního úsudku… bylo mi dáno na výběr. Buď-“

Voják městské gardy, stojící za lordovými zády vpravo, tasil meč. S nápřahem k úderu udělal dva dlouhé rychlé kroky k odsouzenci. Lord ho slyšel… a jen zavřel oči. V tu chvíli se útočícímu vojákovi zarazila do hrudi šipka z kuše. Ozvalo se zaskučení a s posledním krokem padl k zemi. Meč zazvonil o dřevo. Všichni jen zírali. Přímo před katovým vrškem stál muž. Stále ještě mířil jedním okem přes malou kuši na místo, kde byl voják. Nebýt kuše před jeho obličejem, byl by nenápadný. Oblečen v mírně potrhaném, rozevlátém měšťanském oblečení, s téměř holou hlavou a několika jizvami po obličeji. Lidé kolem střelce ihned vytvořili prázdný kruh. Ostatní vojáci gardy hned tasili své meče a chtěli na něj zaútočit. Soudce je okamžitě zadržel. Když se zastavili, kývl na neznámého střelce s uznáním skvěle odvedené práce. Muž kývnutím poděkoval a sklonil kuš. Garda si ho stále pohledem a s tasenými meči přeměřovala. Lord nechápavě hleděl na mrtvolu vojáka na prknech, stejně tak dav a ani ostatní vojáci včetně stráže kolem náměstí nevěděli co dělat. Všichni byli zmateni. „Klid, klid!“ mírnil rozruch soudce, hluk se ztlumil. „Meče nebudou třeba, skloňte je. Lord Sederik by nám jistě rád něco dopověděl.“

Lord se zadíval soudci do očí a netrvalo dlouho a pochopil, co se právě stalo. Zachránil mu opět život. Dal se tedy do řeči a jeho hlas nabýval znovu na síle: „Jak jsem tedy říkal, svými posledními slovy bych rád lidu sdělil, že jsem nejednal při popravách z vlastní vůle. Bylo mi dáno na výběr, buď usednu do správcovského křesla já a budu poslouchat příkazy, nebo můj bratr Berodin.

Nádechy, jež se začaly ozývat z davu, málem vyvedly Sederika z rovnováhy.

Lord Berodin… zrůda. Jinak se označit nedal. Snažil jsem se proti němu jednat, ale bezúspěšně, to čeho byl schopen se dopustit… na to nestačila slova. Tak zněly soudcovi myšlenky a souzený lord mluvil dál. Dav se v situaci už vůbec nevyznal. „Ty věci… mučení a popravy… jsem… dělat musel. Chodili mi příkazy a jejich nesplnění by bylo potrestáno mým zabitím-“ při těch slovech se podíval na mrtvého vojáka na zemi „-a dosazením právě Berodina. On by rozkazy plnil do posledního slova a užíval by si to, ale teď ho nejspíš potřebovali jinde. Nechtěl jsem nechat lid trpět více, než je třeba, ale byl jsem obklopen nepřáteli, jediné východisko by byla smrt. Vím, trest si zasloužím, ale nemějte mě za zrůdu.“ Dav byl v naprostém tichu a poslouchal. „Musíte mě nenávidět, ale věřte mi… kdykoliv to šlo, mírnil jsem veškeré rozsudky. Když byla možnost, nechal jsem veřejně mučeného co nejrychleji usmrtit a nasadil mu roubík, aby se vše neprozradilo podle křiku. Při upálení stejně tak. Bylo mu trhnuto vazem, když nic nečekal a poté jen… přivázán ke kůlu a zapálen. Mučení ve sklepeních byla hraná, vysvětlil jsem jim, že čím víc budou křičet, tím rychleji to budou mít za sebou. Fungovalo to… zprvu jsem nechával i některé utéct, ale to se nedalo utajit dlouho…je mi líto, že jsem neudělal víc. Chtěl jsem…“

Soudce vyčkával, zda ticho bude pokračovat. Pokračovalo a bylo hrobové.

„Od koho Vám ty příkazy chodili?“

Lord se zahleděl na dav kolem sebe, nebylo co ztratit. „Od Ald-Ampského krále.“

V tu chvíli se rozpoutala bouře pokřiků. Ald-Ampská říše. Východní soused Dónského království, odvěký nepřítel snažící se poslední půl rok o navázání diplomatického stavu zajištujícího mír. Tohle byla zrada.

Soudce a lord si vyměňovali pohledy. Soudce svou kořist skutečně našel, jen lid nevěděl, která to je.

K uštvání téhle stvůry sám nestačí. Musí dostat ty, na které má.

 

„Ticho!“ zavelel znovu. Chvíli přemýšlel. „Lorde Sederiku, proč jste se bál udělat cokoliv jinak, než byli příkazy? Či dokonce někoho požádat o pomoc, nebo komukoliv tuto zradu prozradit?“ Zeptal se, jist si odpovědí.

„Já… nemohl jsem. Rozkazy mi předávali výhradně v noci přibité nožem nad mou hlavou. To abych stále žil ve strachu. Vždy tu měli vraha připraveného mě zabít. Zdá se, že… že je mrtvý. Myslím, že to všechno dělali, aby Vás poštvali proti králi a všem lordům, abyste volali o pomoc za hranice. Určitě mají své lidi i v ostatních městech. I zde musejí být ještě špehové hlásící veškeré mé chování. Neměl jsem… Neměl jsem, komu bych důvěřoval, o rodinu jsem přiš-“

Následující nařízení pro stráže měl soudce již připravené, vyletěli z něj tedy rychleji, než šipka z kuše: „Uzavřete všechny městské brány! Hned! Hlídky na hradbách zdvojte! Ať jsou všichni střelci připraveni pálit. Kdokoliv, kdo se pokusí opustit město, bude okamžitě zatčen a přiveden ke mně, nebo zabit! Tak pohyb! Kdokoliv jinak podezřelý bude také zatčen! To bude trvat, dokud ty špehy nenajdeme! Musíme je dostat živé a jsem si jist, že i lid nám rád pomůže!“

Začal zmatek, stráže se dali hned do pohybu. Rozkazy, to bylo něco pro ně. Jezdci naskákali na své koně a snažili se vymotat z davu. Lidé se rozhlíželi kolem sebe. Jen soudce zůstal klidný a přimhouřeným zrakem rozkrajoval dav na kousky. Hledal. Náhle to uviděl. Kořist. Na konci zástupu spatřil člověka zmatkujícího více než ostatní. Člověk se otáčel v davu, hledal cestu ven. Nakonec vyrazil přímo kupředu. Prodral se okrajem davu. Rozrážel lidi. Dal se na útěk.

„Chyťte ho! Toho muže vzadu! Utíká! A jezdci se hned vydají ke všem branám a urychleně je zavřou! Nehleďte na nic, prostě vyrazte! Hned!“

Srazily několik lidí k zemi, ale během chvíle se všechny stráže vydaly za utíkajícím člověkem. Jezdci popohnali své koně a vyrazili k branám. Dav zůstal stát, nevěděl, co přijde dál, zmatkoval a všichni hlasitě mluvili jeden přes druhého. Lord nepřestával pozorovat soudce. Když se zdánlivě moc lidí nedívalo, soudce se k němu přiblížil na dosah jen jejich čtyř uší. „Každému by měla být dána šance odčinit své skutky a myslím, že Vy jste se poučil.“ Na chvíli se odmlčel. „Pokud ne, doufejte, že se nepotkáme, pokud ano, můžete za mnou přijít hned, jak se vše uklidní a teď musíte už jen vydržet.“ Lord přikývl a soudce se od něj otočil opět k davu se silným dunivým hlasem: „Jakmile toho muže dostaneme, začneme s výslechem. Ale prozatím… Vám musím říct, jak jsem na Vás všechny hrdý! Ano! Učinili jste, co je třeba, povstali jste proti útlaku a ten by si žádný člověk neměl nechat líbit. Vy jste skutečně řekli, že takhle žít nechcete!" Lidé v davu se dívali jeden na druhého. V očích se jim začínala zrcadlit pýcha. Většina skutečně nic neudělala, ale pro teď byli hrdí. Jako celek udělali správnou věc.

"Skutečně jste se zachovali správně. Ale myslíte si, že by bylo správné zabít zde stojícího Sederika? Udělal chybu, velkou chybu. Ale zdá se Vám skutečně spravedlivé ho zabít? Nezáleží mi na tom, zda to byl lord, král, či pastevec. Záleží mi na tom, jaký je to člověk. On učinil chybu, ale uvnitř je dobrý. Člověk sice zprvu zdánlivě slabý a neodvážný, ale jednal proti rozkazům někoho mnohem mocnějšího i silnějšího, než je on sám. Přestože nedokázal plně vzdorovat, snažil se Vás chránit. Udělal chybu, snad se stal i lordem příliš mlád, s příliš málo zkušenostmi, ale skutečně zaslouží smrt?"

Dav mlčel, přemýšlel. Každý jednotlivec přemýšlel. Poté začali rozhovory, myšlenky se slévali a přelévali, kolovali davem, dokud se nevytvořila jednolitá myšlenka. "Smrt ne! Smrt ne!" ozývalo se. Ale bylo to slabé, jakoby bez života. Bylo cítit, že síla davu slábne.

Je třeba učinit kompromis. Byla by hloupost zničit jeden život, originální život jednoho člověka, který se nikdy nevrátí, jen na popud rozhněvaného davu. Ale je třeba spravedlivým jednáním dát davu sílu. Sílu i víru ve vlastní schopnost jednání. Musejí potrestat toho, kdo jim uškodil. To jim dá sílu k dalšímu boji. Musí vidět svou vlastní schopnost činu.

"Vidím, že jste se mnohé naučili! Ale nebojte se, Sederik spravedlivému trestu neunikne."

 

Bylo rozhodnuto pro uličku hanby. Kat vrhl Sederika mezi lidi. Nebyl to zlý člověk, ale byl slabý. Příliš slabý, než aby ochránil obyvatele svého města. Bolest a hanba, kterou v uličce zažije, ho naučí více, než léta za správcovským stolem v paláci.

 

Vzdor, který ukázali lidé z města Artiš se dále šířil celým královstvím. Nakonec byli nalezeni a sesazeni všichni lordi jednající na popud Ald-Ampské říše, jednání s jejich králem byla zastavena, Dónský král byl v klidu a s jeho vlastním souhlasem nahrazen schopnějším. Sederik se vrátil k soudci Merilonovi, od kterého se ještě mnohému naučil. Jediné čeho se lidé báli, byla rozzlobená Ald-Ampská říše s níž byla nyní válka opět na spadnutí.

---