Havran

Havran

 

Sedíš v křesle a na oblohu jen hledíš

a o svém životě, tiše jen přemýšlíš.

Venku ze stromů listí barevné padá,

slunce rudé jako krev v krajině pusté zapadá.

 

Podzim chladný a temný v tuto dobu nastává

a tvůj pohled na tuto podívanou jen tiše spadá.

V tuze havran na větev přilétl

a temným svým okem na tebe jen pohlédl.

 

Tiše pravil: Never more.

 

S leknutím ses jen na havrana otočila

a do temného oka zděšeně jen pohlédla.

Havran s úšklebkem dále jen seděl

 

a znovu pravil: Never more.

 

Plná strachu utéci by si chtěla,

ale upřeným pohledem na havrana,

tě strach a zvědavost dále nepustila.

Havran spokojeně dále jen hleděl

 

a znovu pravil: Never more.

 

Proč havrane, proč na mě stále jen hledíš

a svá temná slova stále jen opakuješ.

Havran opět jen dále hleděl

 

a znovu pravil: Never more.

 

Chodíš jen dokola a přemýšlíš

co havrane, co tím asi myslíš

 

Havran dále jen pravil: Never more.

 

Trestáš mě za mé hříchy,

za které moje ruce a mysl mohly?

 

Havran pravil: Never more.

Mám si vzíti život

a tím očistit svojí duši

nebo dále jen hleděti

a na znamení čekati

či......

 

V tom havran opět pravil: Never more.

a v temnotě odletěl.

 

Nikdo nikdy nevěděl, kam žena zmizela,

jen temný havran, který vždy opakoval: Never more

zajisté něco věděl a jen rudá barva krve, neboli

ležící růže v křesle prázdném na znamení tajemném,

navždy ležela.

 

Havran naposledy přiletěl

a  když vyšetřovatel na něj pohlédl,

havran naposledy pravil: Never more.

 

 

 

 

 

 

---