Valsorim Puhctek Apurk

Miroslav Ketchup Krupa

 

K L Á R a

 

Ilustroval: Vít Hroch

 

 

Tato kniha povídek byla napsána dvěma různými osobami v jednom těle. Nalézají se v ní postavy autentické i smyšlené. Stejně tak je tomu i s uvedenými povídkami.

 

Úkolem všech mužů na světě je rozesmívat ženy. Alespoň ty, se kterými jsou právě ve styku, protože s těmi, se kterými ve styku nejsou, to nejde tak snadno.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kniha první:      Fejsbůkový dopis

 

Při další společné návštěvě restaurace Stodola, kam s Pepínem chodíme skoro každý pátek asi na 2-3 hodiny podebatit o tom, co se událo za poslední týden, tak pár dní předtím hrála Lucie Šafářová ten snad nejúžasnější zápas, kterým rozhodla finále Fed Cupu v náš prospěch. Pepíno samozřejmě také koukal, tak jsme si na ta naše děvčata připili. Řekl jsem mu, že jsem si Lucii našel na fejsbůku a hned po zápase jsem jí v eufórii napsal:

 

Ahoj Lucie,

viděl jsem dnes ten nejfantastičtější tenis, který jsem kdy v životě spatřil. Téměř každou výměnu (krom Vašich es a přímých bodů z podání) jsem si naštěstí pouze myslel, že ji NEMŮŽETE vyhrát a nakonec jsem křičel radostí, že jste ji zakončila takovým úderem, až jste soupeřku tuším ve druhém setu rozplakala. Ona hrála také fantasticky, ale Vy jste ji vždy převýšila a byla řekněme o tenisový míček napřed a ona chudák nevěděla, jak to změnit - dnes to proti Vám prostě změnit nešlo. Připravila jste mi svou nádhernou hrou ten nejkrásnější sportovní zážitek v mém dosavadním životě (je mi 48 let a jsem v plném invalidním důchodu, protože 17. 12. 1997 jsem byl účastníkem autonehody, kterou jsem nezavinil. Vezl jsem z Prahy reklamní kalendáře, které jsme tam nechali vytisknout pro našeho zákazníka – pracoval jsem v té době jako obchodní zástupce pro reklamní firmu. A ten den se v katastru Mělníka stala autonehoda, při které kamion na místě usmrtil 18i letého mladíka a zatarasil oba pruhy. Museli jsme všichni zastavit, já stál poslední s Renoltem 5kou a do mě to napálil 130 kmovou rychlostí Ford Transit, letěl jsem i s autem 200 m vzduchem, přistál na svodidlech a upadl do bezvědomí. Po 9i dnech jsem se probral, ale ztratil jsem částečně, ale za to navždy krátkodobou paměť…

 

Myslím si, že jsem přežil také proto, abych Vás dnes viděl vyhrát, jinak na tom nejsem s mou pamětí zrovna nejlépe, ale Vaše dnešní hra mi dodala spoustu energie a chuti do života. Mockrát Vám děkuji a věřím, že budete v žebříčku stále a dlouho stoupat - máte na to a já Vám v tom budu fandit. Mějte se moc hezky a vyhrávejte, vyhrávejte, vyhrávejte… Toliko zpráva Lucii Šafářové. Původně jsem neměl v úmyslu ji sem zařadit, ale pak jsem si uvědomil, že obyčejných povídek různých žánrů je nepřeberné množství. Ale také zároveň se budete mnohem déle dobře bavit a to je ten hlavní důvod, proč stále ťumpám. Člověk by se měl co nejlépe v životě pobavit, než ho opustí. Protože pak už to stojí za prd. Tady bych to měl ukončit, ale prsty mne neposlouchají a stále ťumpaj. Ono víte někdo, zda něco existuje po smrti (teda krom toho co zažívají ti, kterým se to ještě nepodařilo). Takže nyní všichni chápeme, jak to všichni myslíme… Hlavně teda já, jak to myslím, protože já ťumpám a mám tím pádem tu výhodu, že všechna písmenka ovlivňuji. Jediné, co nevím až tak úplně jistě, je to, kolik z vás se na jejich čtení vyprdne nebo už dávno vyprdlo. I když, co si budeme povídat, určitě to bude velice nepatrné procento těch, kteří začali a možná ani to ne – nevadí ti moje vychloubání? Mrzelo by mne to, protože to dělám velice rád. Na jednu stranu vím, že mám pravdu, ale někdy si už také lezu krkem a to se pak dusím a nemohu psát dál, což je pro nás všechny hrozná škoda, takže už to raději dělat nebudu. Ono mi to jde taky pěkně blbě – nevejdu se tam.

 

 

 

Cyklista

 

Mám černé závodní kolo. Jezdím velmi rychle, protože se mi líbí, jak se mnou soupeří vítr a jak přede mnou veškeré věci narůstají, aby se vzápětí ocitaly za mými zády ve stále se zmenšujících proporcích. Jedu-li déle, zdá se mi, že s mým závoďákem fyzicky srůstám. Myslím, že kdybych přestal šlapat nebo bych dokonce zastavil a slezl, stalo by se něco, v nejlepším případě velmi nepříjemného. Tak se takto honím po velmi upravených cestách už několik let. Pokaždé se domů vracím unavený, potem celý prosolený, ale spokojený se svým výkonem. Ve vaně si pak prohlížím své obludně vytrénované nohy a je mi dobře.

 

Jednou - byl zrovna moc hezký den - na azurovém nebi se povalovalo jen několik sotva viditelných obláčků, jsem si jako obvykle vzal své kolo a vydal se na cestu. Proletěl jsem pár kilometrů a byl jsem právě v delším stoupání, když jsem za sebou uslyšel zcela zřetelné supění. Otočil jsem se a uviděl cyklistu. Byl to pro mě šok, protože do té doby mě ještě nikdo nedostihl. Ale nedal jsem na sobě nic znát, nebo jsem se o to alespoň snažil a cyklistickým “Ahoj” jsem ho oslovil. Nepopsatelně na můj pozdrav odpověděl a funěl dál. Trochu jsem přidal, abych mu ujel, ale slyšel jsem, jak stále šlape těsně za mnou. A potom se to stalo. Byli jsme už téměř na vrcholku stoupání, když mě předjel.

 

A tak jsem zastavil a slezl z mého, v tu chvíli velmi smutného kola. Opřel jsem ho o bílý patník u kraje cesty a šel si lehnout do zelené trávy. Voněly v ní pestré květiny a lezli srandovní broučci. Vzal jsem jednoho z nich do dlaně a on mi řekl: “Jak to, že my dva nemůžeme létat?”

 

 

Prášky už neberu…

 

Není vidět měsíc, zřejmě je nad Teplicemi zatažená obloha. Trochu mne to mrzí, protože včera byl jasně vidět jeho srpeček a já jsem měl hned od prvního kafe díky němu lepší náladu. No, nedá se nic dělat, budu si jí muset vylepšit svýma písmenkama…

 

Jednou v létě mi Jordy zavolal, že náš společný kamarád, se kterým jsme před pár mnoha lety pořádaly letní podširákové, karimatické a spácákové, cyklistické výpravy, koupil v Arnolticiích u Děčína chalupu, a že nás tam zve na sportovně – pivní testík. Takovéto a podobné testíky máme s Jordym rádi, a tak jsme nadšeně souhlasili. Test se konal jeden prodloužený víkend buď v květnu nebo v červnu nebo v jednom z nich anebo v tom druhém. Vyjeli jsme s Jordym ve čtvrtek. Luba – majitel chalupy jel autem, protože s sebou vezl různé lopaty, krumpáče, míchačky a další nezbytnosti, které potřeboval k úpravě chalupy. Kolo měl na střeše, abychom mohli podnikat výpravy po krásném okolí Arnoltic. Také nám v Ústí na smluveném místě naložil naši batožinu, abychom nejeli po rávcích. V Arnolticích jsem přestal brát prášky na svou poškozenou váhu, protože jsme každý den pili pivko a já si vzpomněl na lékařská slova mé paní doktorky, že pokud piji alkohol, nemá cenu brát léky na poškozené váhy. Od té doby je neberu až dodnes, protože lékařská doporučení tohoto typu – neber prášky a můžeš chlastat, beru velmi vážně. Jordy naplánoval trasu, která vedla tuším z TP – UL – Dc – Arnoltice. Dle http://maps.google.com/ měří trasa 56,2 km.

 

Když jsme s Jordym dorazili, tak Luba už lopatoval, krumpáčoval a další a další -oval. V zápětí ale nezbytnosti odložil, protože jsme okamžitě Museli do místní restaurace prozkoumat, jestli Náhodou netočí pivo.

 

Nazítří Luba rozhodl, že se projdeme po okolí. Procházka to asi po  15i stech kilometrech začala být pro mne velice náročná, protože mi tuším pravá botaska velmi vehementně začala na patě vytvářet puchýřek. Jordy mi asi po mém 15i minutovém pláči ochotně zapůjčil svůj pravý střevíček, čímž mi zachránil nebohý život. Po návratu z výletu jsem se v restauraci vyléčil úplně. Na druhý den jsme vyrazili na kolech po okolí a byly to samé krásné trasy, které Luba vybíral. Hoši mne šetřili – na každém kopci čekali, až dorazím a pak teprve jsme pokračovali dále. Když se náhodou na trase nacházela restaurace, tak jsme Náhodou zastavili a občerstvili se – tady vidíte, že prášky jsem na mé poškozené váhy už brát nemohl a od té doby je neberu dodnes.

 

Celou arnoltickou výpravu hodnotím velice kladně a hlavně Lubovi za ní tímto děkuji, že nám ji umožnil absolvovat. Jordy má také nemalé zásluhy, takže i jemu patří mé díky. No a já mám ty největší zásluhy, a tak si také děkuji a to jako poslednímu, což si budeš nejlépe pamatovat.

 

 

 A ještě se stále usmívá

 

Jedeme ve vlaku, já a ona. Říká mi, že se jí zdá, jak míjíme ty lampy, že z toho blikání přijde o rozum. Chce, abych se také podíval, a otvírá okno, abych měl lepší výhled. Její velmi dlouhé vlasy mne švihají do tváří. Připadá mi, že se moc vyklání, říkám jí to, ale ona jen se široce otevřenýma očima zírá do tmy, prosvětlované záblesky lamp. Její výraz mi připomíná záběr ze seriálu „Jak na to“, kde zajíc ve zběsilém úprku vletí do sítě. Kamera snímala jeho běh a v momentě, kdy se zamotal do sítě, zabrala jeho udivené oči.

 

A najednou, stalo se to velice rychle, jí jedna lampa vzala hlavu i s těmi krásnými vlasy. Tělo se mi svezlo do náruče. Pokládám je na sedadlo a divím se, že nikde nevidím ani kapku krve. Připadá mi, že se nic nestalo, na tvářích ještě cítím její voňavé vlasy. Vzpomínám na slova, která říkala. Slyším tedy její hlas, ale mám zavřené oči a bojím se je otevřít. Po chvíli se překonám a zjišťuji, že to nebyl ošklivý sen. Zrovna hýbá rukama, jako když mi něco vysvětluje a schází jí slova, a tak si musí takhle pomáhat. Náhle vstane a sedá si ke mně. Nejsem schopen rozumně uvažovat. Zase mám dojem, že se mi to všechno zdá. Určitě je to jen sen, ze kterého se za chvíli probudím. Jistě se nyní ve spánku usmívám. Bere mě za ruku. Ta její je teplá. Hladí mne a já jsem vzrušen. Do tváří mi stoupá horkost jejího těla. Beze spěchu mne svléká z ulity mých šatů. Také ji hladím a poznávám, že nejen její ruce jsou teplé…

 

Milujeme se a já nemyslím na nic jiného, než na její poddajné tvary a hebkou kůži a…

 

A pak už na nic. Jsem v zajetí své vlastní extáze. Přestávám vnímat okolní svět a ocitám se ve svém vnitřním, úplně fascinujícím, který naprosto nechápu, ale cítím se v něm skvěle. Ostré světlo vstoupilo do mne očima a zmocňuje se mého myšlení. Jsem indiánem na bílém sněhu, který nestudí, ale učí vybavovat si představy, dříve mi zatajené. Potkávám ho všude na loukách, v nížinách i v horských oblastech. Má dvě generace do roka a je to můj drahý přítel, i když si dnes už opravdu nevzpomenu kdy, kde a za jakých okolností jsme se poznali. Nyní ke mně chodí každé ráno a předčítá mi stále stejný příběh. Když skončí, nějaký čas spolu mlčíme a pak se mne zeptá, zda ten příběh znám a co si o něm myslím. Vždy mu odpovím, že ne, ale abych ho příliš nezarmoutil, dodám ještě, že mi ale určitě něco připomíná…

 

 

Pierre Klann – Richard

 

Né, Klannová není ošklivá jako Pierre Richard. Pierre Richard je hezký jako Klannová.

 

Klannová byla naše chemikářka na gymplu. Všichni jsme jí milovali a říkali jí Pierre Richard.

Každou hodinu vlétl Pierre do třídy zároveň se zvoněním, aby stihl všechny výbuchy, které měl ten den pro nás nachystány. A byly to opravdu šílené petardy. Třída chemie měla stupňovinovanovaté lavice, takže nejvíce Pierra milovali ti, kteří seděli v těch posledních a tedy nejbezpečnějších místech s dobrým přehledem nad celým bojištěm. Ti z předních lavic ho sice také milovali, ale protože byli v ohrožení života, tak mu svou lásku nedávali tak moc najevo, jako my ze zadních pozic.

 

Pierrova hodina začínala se železnou pravidelností takto:

Na začátku 10i minutovka z předchozí látky, kterou stihl probrat za celý školní rok. V září tedy relativně snadnější než v červnu, ale nemyl se, skoro všichni jsme dostávali kule i v září. Nemohli jsme nikdo od nikoho opisovat. Jednak nikdo nic nevěděl a druhak Pierre rozdal 34 různých úloh na připravených papírcích. 34, pokud nikdo nechyběl – bylo nás sedm samečků a dvacet sedm samiček. V září jsme se ještě snažili a na papírky občas něco napsali, ale už zkraje října jsme věděli, že to nemá cenu, tak jsme nic neřešili, Pierre za deset minut sesbíral papírky, ani se na ně nepodíval, opravoval vždy až doma či v kabinetu a kulí přibývalo…

 

Poté následovalo zkoušení. Stihl vyzkoušet vždy hodně samiček a samečky všechny. Šlo mu to velmi rychle. Vyvolal k tabuli tak deset kousků, prvnímu položil otázku a po třívteřinovém tichu mu zapsal kuli. Se zvednutým nosem vyzval dalšího k odpovědi a následovalo stejné vyústění. Když dal kuli i poslednímu, vyzval k tanci další přibližný nějaký počet.  Jakmile ho to přestalo bavit, jal se okamžitě rozestavovat baňky, zkumavky, hořáky, skleničky, lžičky, kypřicí prášky, párátka nebo špejle, papír, misky, svíčky, ocet, … atd. pokud to již nestihl o přestávce, aby mohl začít vybuchovat co nejdříve.

 

Jednou měl zapatlané ruce od velice nebezpečných látek a řekl větu:

 

„A nyní se dívejte, jak se zabarví kapalina v baňce do zelena, když do ní přimíchám tuto jedovatinu ze zkumavky“, kterou opravdu vlil do oné baňky a kapalina se sice zabarvila, ale do fialova, čemuž nikdo z nás nepřikládal žádný varovný signál, protože tak tomu bylo pokaždé.

 

Pierre nikdy netrefil barvu přesně. Né, že by byl barvoslepý, ale měl ve svých pomůckách takový bordel, že jsem nemohl použít slovo nepořádek. Nikdy neměl žádnou baňku označenou jmenovkou či něčím jiným pomocným. Vždy jen něco v něčem. Pokračoval tím, že zapálil hořák a jal se nahřívat onu netrefenou barvu. To se již osazenstvo předních linií stěhovalo k nám do vyšších pater. A udělalo dobře. Po nějaké chvíli nastal největší výbuch v dějinách školních chemických pokusů Pierra. A i když mu hořeli vlasy, moc si toho nevšímal. Ledabyle si je uhasil práškovým hasičákem, který měl naštěstí vždy připravený, kdyby náhodou něco.

 

Jen dohasil, zvonil konec hodiny, takže vše stihl a byl se svým výkonem velmi spokojený. A my jsme ho zase trochu víc milovali.

 

 

Jak se Floo seznámila s Ketchupem

 

K jejich seznámení nedošlo v pondělí, 10. prosince 2012 v 17:32, kdy ji Ketchup oslovil:

Ahoj Floo, napíšeme si pár otázek a odpovědí?

Ale až v úterý, 11. prosince 2012, kdy v 06:42 Floo odpověděla:

Ahoj Ketchupe, určitě můžeme. 

 

A tak to tedy začalo. Ketchup ji oslovil, protože se mu moc líbily fotečky Floo, které měla na svém profilu a Floo mu odpověděla, protože neměla co dělat. Psali si pak celý den až do noci. A Ketchup se platonicky do Floo a jejích písmenek zamiloval. A že se sejdou určitě, to si již slíbili. Ketchup se jistě těší na setkání víc než Floo, sice to nemůže vědět, ale ví to. Těší se na Floo jak prťatý chlapeček na vánoční stromeček.

Když nastal den s velkým D, tak Ketchup vstal ve dvě ráno. Ale to u něj není neobvyklé, vstává tak stále, protože ráno píše: vstane, pustí písí, jde tam a pak tam a pak si uvaří kafe a něco sladkého si k tomu dá na talířek. Kafe dolije mlékem a mezitím je písí ok, a tak začne psát písmenka. I v den D tak vše proběhlo. Jen s tím rozdílem, že vteřina trvala hodinu. Sice napsal mnohem víc písmenek než jindy, ale vadilo mu, že se čas Č přibližoval jak šnek, který je utahaný a navíc leží na zádech. Pokud znáš šneka, který je utahaný a navíc leží na zádech, tak si dovedeš představit, jak to Ketchupa bavilo…

 

Asi po 150i hodinách nastal Č v D a Ketchup ji spatřil, jak přichází – snažil se nedat na sobě znát žádné vzrušení, žádné nadšení ani nic žádného jiného podobného, ale v duchu se pomátl štěstím. Přicházela bohyně. A mířila k němu. Pozdravili se. Dal jí lehkou pusu na tvář a šli do restaurace na obídek.

 

Zde již bylo plno velice zajímavých hostů, ale volný stoleček pro dva zamilované se náhle zjevil na přesném místě, které by si byli vybrali, i kdyby přišli jako první…

 

Jen se uvelebili a již přicupitala servírečka, milá jak veverka a nabídla jim menuální lísteček. Byl to lísteček z javoru a byly na něm namalovány samé laskominové obídečky.

 

Floo si vybrala: Marinovaný losos Gravlax, podávaný se segmenty pomeranče a citrusovou salsou. K pitíčku Campari.

A Ketchup: Bufalo style – kuřecí křidélka, podávaná s řapíkatým celerem a omáčkou z modrého sýra, jemně pálivou. K pitíčku řezané pivečko.

 

Při papání se na sebe sice zamilovaně, ale pouze dívali, protože Chuť vybraných laskominek jim mluvit nedovolila. Ostatně i u všech dalších stolků, kde se právě jedlo, bylo jen úsměvné ticho. Jakmile miláčkové dojedli, začali se spolu bavit, ale mluvili zpočátku potichu, protože v restauraci panovalo hrobové ticho. Když se rozhlédli kolem dokola, uviděli, že ti, kteří už také dojedli, spolu vášnivě diskutují, ale zvuk měli vypnutý…  Také si dle oblečení, všimli, že u každého stolku, seděli hosté z jiného století. Neandrtálci byli skoro nazí.

 

Někdo by se okamžitě zbláznil, někdo alespoň podivil, ale miláčkům to bylo fuk.  Veškerým miláčkům je skoro všechno fuk. Alespoň Ketchup byl a je toho názoru. A pokud to neplatí, tak jemu je to fuk. Fuk, fuk, fuk a je tu hezký kluk. Fuka, fuka, fuka  a je tu hezká holka. Ketchup chtěl zaplatit, ale milá veverka jen otevřela dveře, políbila oba na rozloučenou a zamávala jim.

 

Jestli se stále milují, tak jsou spolu dodnes a jestli ne, tak ne. Ale mohu Ti potvrdit, že jsou: Včera jsem byl ve stejné restauraci, v jaké byli tenkrát oni. Když mne z ní asi po dvouhodinovém sejímání otisků prstů stolu mým čelem, nepolíbila veverka na rozloučenou, ale na paroží vynesl jelen, tak jsem je cestou domů uviděl. Šli sice na druhé straně osmiproudé silnice a šli v protisměru, silně pršelo a tak měli deštník, který nesl Ketchup a Floo mi zakrýval. Vlastně si ani nejsem moc jistý, zda to byl Ketchup, protože toho mi zase zakrýval onen deštník. Nakonec Ti musím přiznat, že vlastně ani nevím, jestli tam vůbec někdo šel, pršelo jako prase, že by pes ani člověka nevyhnal.  A já deštník neměl, takže jsem neviděl ani na krok a navíc jsem se byl víc na zemi, jak na nohou. Domů jsem nedošel, protože mě přejelo auto, které jelo po chodníku, na kterém jsem se zrovna slastně usínal. Byl jsem na místě mrtev.

 

 

Bod zlomu - Meluzína

 

Bod zlomu nastal jedné noci, kdy jsem si uvědomil, že KLÁRa opravdu existuje, miluje mne a léčí. Začal jsem věřit, že se navzdory lékařským konciliím, vážně uzdravím. KLÁRa mi to té noci slíbila. A tím pádem jsem ji začal mít opravdu rád. Napsal jsem určitě i dříve, že ji miluji, ale teprve nyní jsem věděl, že je to Jisté.

               

Popík mi právě sdělil, že jsem byl včera na návštěvě u mého kamaráda, který je nemocen a jehož návštěvu jsem si dopředu už déle plánoval. Byl doma sám, což jsem uvítal – uvařil mi kávu a mohli jsme se nerušeně bavit. Nevím, jak on, ale já jsem si tu návštěvu neskutečně užíval. Měl jsem pro něj novinku: píši KLÁRu. Donesl jsem mu jeden ze starších výtisků. Po té, co mi nabídl nějaké v čokoládě namočené sušenky, aby mne umlčel, se mne zeptal:

 

Nevadí Ti, že si pár vět přečtu Nahlas?

 

Měl jsem právě plnou pusu, ale z mého šťastného výrazu v obličeji pochopil, že Musí. Začal tedy číst. A to takovou rychlostí, že jsem v tu chvíli Věděl, že jsem na velice vhodně zvolené návštěvě. Ale ještě předtím, než začal, přejel očima všechny názvy kapitol a jejich úvodů, aby si vybral, kde začne. Byly to pro mne úžasné chvíle: káva, sušenky v čokoládě a Nadšený čtenář, který čte KLÁRu, čte ji přede mnou a čte ji Nahlas! Co lepšího jsem si mohl přát?

 

Jeho pár poznámek: „tak to je dobrý, nebo tohle, tak to bude na dlouho, …“ Neustále se u čtení chechtal a já byl tím více nadšený. Po chvíli mi sdělil, že v dětství zažíval podobné příhody, jaké já zažívám nyní. A začal mi vyprávět jednu z nich:

 

Meluzína

 

Jednou o Vánocích, když byl ještě malý klučina, jeho maminka připravovala štědrovečerní rybičku a on se svou sestřičkou jí v tom všelijak překáželi či pomáhali. Tatínek v zakázané místnosti zdobil stromeček.

 

Pojmenuji nyní malého klučinu: Mireček.

Mireček v jednu nestřeženou chvíli porušil zákaz a nakoukl do místnosti, kde Tatínek zdobil stromeček, ten ho nemilosrdně poslal na mráz. Mireček poslušně šel, ale byla mu zima a strašně se bál Meluzíny. A když se směl vrátit, bylo již pozdě. Maminka to na něm hned poznala. Sáhla mu na čelíčko a upalovala ho pod peřinu. Uvařila mu čajík s medem a citrónem, přinesla k postýlce a vrátila se do kuchyně. Mireček se zadíval na okno, na kterém mráz vykouzlil krásné obrázky. Najednou spatřil zlé skřítky, kteří se chystají okno otevřít, aby mohla Meluzína dovnitř, a něco mu provedla…

 

Dál to bohužel nedopověděl, protože jsem ho přerušil s tím, aby mne před šestou vyhodil, že mi končí vycházka a mám být tudíž doma. Jemně mne upozornil, že to se mi patrně již nepodaří, protože bylo v tu chvíli půl sedmé. Dopil jsem v klidu kávičku, protože jsem si vzpomněl, že už mne před pár dny skutečně navštívil kontrolor. Byl to příjemný člověk, a když zjistil, že kvůli psaní KLÁRy prakticky neopouštím židli u PC, natož byt, vyslal na centrálu signál – sem už Nemusíme.

 

 

Mrně

 

Jedu na kole a kousek od cesty vidím malou holčičku, která je moc hezká a připomíná mi mou současnou dívku. Po krátké a velmi milé domluvě ji vedu ukázat své partnerce. Otvírá mi její matka a zavolá mou dívku. Všichni tři se pak díváme na to děcko a vidíme, že je to má dívka. Ta sama se na sebe dívá s úžasem. Jsem nahý a náhle si to uvědomuji, ale nikomu to nevadí. Všichni fascinovaně sledujeme holčičku, která nám říká:

“Já ale nejsem skutečná holčička.”

 

 

Michal

Věnováno Dáše, Pepínovi a Michalovi

 

Nedávno jsme naše pravidelné sezení s Pepínem ve Stodole mírně přetáhli, mám dojem, že o 15 minut, ale také vím, že jsem přišel v těsně před šestou, a odcházíme pravidelně kolem deváté. To znamená, že při mé průměrné spotřebě, jež mám uvedenu v technickém průkazu a to 2 piva / 1 hod, tak mi vychází, že jsem včera vypil tak 6 - 7 piv. Byl tam s námi Pepínův velmi dobrý kamarád a zároveň syn jeho partnerky Dáši - Michal – velice sympatický mladík. Všichni 3 jsme se domluvili, že půjdeme v neděli na Stínadla na fotbal:

FK Teplice - FC Slovan Liberec.

 

Liberec bojuje o čelo a my o patu. Vedení našeho týmu vyhlásilo, že pro poslední 2 utkání podzimu bude volné vstupné – aby nás přilákali. A tak se jim to – alespoň v našem případě, podařilo a oproti minulým chabým návštěvám nás tam bude narváno minimálně o 3 víc. Nakonec nebylo, protože to Pepíno kvůli průtrži mračen zrušil. Byl jsem v tu chvíli docela rád, protože jsme chtěli jít pěšky a za deště to není 2x příjemné a za oné průtrže  4,8x. Přestože jsem se na kluky docela těšil – myslím na Pepína a mého nového známého – sympatického mladého muže, Michala, tak do deště se mi na ty naše hráče, kteří v minulém kole dostali 3 (slovy tři) góly od ubožáků z Ostravy, kteří do té doby byli ještě pod námi v tabulce a vstřelili jim, ale až za stavu 0:3, góly pouze dva, tak utkání skončilo 3:2 pro Baník. A my jsme byly odesláni na poslední místo v tabulce. No a nyní jsme měli jít deštěm na Liberec. Hlavou se mi honilo: 0:6, 0:8 a pak myslím následuje 0:10, a tak jsem byl celkem rád, že nejdeme a já se budu moct věnovat psaní.

 

A oni, ti naši fanfulínkové porazili Liberec 3:0!!!

 

Jízda

 

Za hezkého počasí občas jezdívám svou oblíbenou trasou z Teplic, směr Barbora, Mlýny, Hrob, Střelná, Dubí a zpět do Teplic.

 

Za žlutým plůtkem u Barbory je ostrá pravotočivá zatáčka. Jezdím do ní vždy „trochu“ rychleji než minule. Tentokrát byl ale naplavený písek na krajnici, kam mne má rychlost vynesla, přední kolo mi podklouzlo, já přeletěl řídítka a trochu se zranil.

 

Barbora je asi ve čtvrtině trasy. Zbytek jsem ten den nedojel, nechtěl jsem mít potřísněné kolo krví, která mi tekla snad z celého mého trochu zraněného všeho.

 

Kolo zraněno, až na menší oděrky nebylo, a tak jsem naň nasedl a potupně jsem jel domů zpětnou čtvrtinou. Když se vrátila moje partnerka z práce a spatřila mne, tak mne okamžitě naložila do auta a šoupla na úrazovku do nemocnice. Všichni čekající mi dali přednost v jízdě. Jedna zraněná žena dokonce zaklepala na lékaře a ti rovnou shodili ze stolu stávajícího simulanta a jali se věnovat mým 150i zraněním.

 

Výsledkem byla sádra na levé ruce na 6 týdnů, roztok oxidu zinečnatého a želatiny, která slouží k namáčení obinadla a větší fixaci postiženého místa = zinkoklih na pravé na 14 dní. Obvázaná tvář, a kysličník uhličitý nalitý z veškerých zásob, které měli lékaři na několik let, na mé tělo. Bolelo mne všechno strašně, ale z kysličníku jsem se málem počůral…

 

 

Poslední fanoušci

 

Vzpomněl jsem si totiž – při opakovaném sledování gólů z utkání Teplic – Liberec 3:0, jak jsme na gymplu (naše 4ka) navštěvovali každý domácí zápas. A protože jsme měli studentské vstupné, které bylo tuším poloviční, měli jsme přístup jen na tenkrát nezastřešenou část stadionu. Nepamatuji si datum onoho utkání ani našeho tehdejšího soupeře, není to ostaně důležité. Jen tak si dedukuji, že šlo patrně ze 70i% o neděli a ze zbývajících 30i% o sobotu a z takových 90i% o neatraktivního soupeře. Ještě tuším, že šlo o podzimní utkání, takže už byla trochu zima. Přišlo velmi málo diváků. Možná tak 9-10 včetně nás. Koupili jsme si studentské lístky a šli do naší části hlediště. Běžela jakákoli bezvýznamná minuta utkání, když začalo pršet a to po chvíli velmi významně. Běželi jsme ochozem k hlavní zastřešené tribuně, kde se krčilo zbývajících, bez obav z počtu, naťumpám třeba 6 diváků a chtěli jsme vstoupit. Ale stál tam gorila, který nám v přístupu zamezila… Od té doby jsme tam demonstrativně několik let (nebo možná týdnů) nešli. V sezóně 1983/1984 Sklo Union Teplice v I. lize obsadil 15. místo s 20 body a sestoupil…

 

Jestli tedy nyní v Praze uhrají dobrý výsledek, tak se vrátím do studentských patrio- tistických let a na vybraná utkání, ve kterých bude druhou hlavní rolí při mém rozhodování počasí a tou první Pepíno, se půjdeme na ně podívat.

 

 

Nebo jsem se díval

 

Ležela na louce, plné květin. Když jsem přišel a nikoho neviděl, měl jsem divný pocit. Roura a květiny. A žádné nebyly polámané. Ani ty, které rostly pod ní. Buď měly ty rostlinky ohromnou sílu anebo je roura neuvěřitelně lehká. Jdu blíž, abych se o tom přesvědčil. Vím, že když se na něco dívám z dálky, zdá se mi to menší. Jak se přibližuji, je stále větší. Vidím, že bych se do ní vešel. Nejdříve se rozhlédnu, jestli jsem na louce stále sám a pak nakouknu dovnitř. Zdá se mi, že na druhém konci vidím dívku. Je ke mě otočená zády. A najednou zmizí. Rychle vykouknu přes okraj, ale nevidím ji. Znovu se podívám dovnitř a ona tam zase je. Mám pocit, že za mnou někdo stojí. Téměř fyzicky cítím, že se za chvilku dotkne mého krku, a tak na mne vleze strach a po zádech mi stéká první kapička studeného potu. Chci se otočit, ale samozřejmě nemohu. Něco mi v tom brání. Jako když si řeknu, že něco za chvíli udělám. Stále si to opakuji, ale nejsem schopen udělat to hned. Jenomže nyní musím. Jde ještě o tu dívku. Zavolám na ni a vidím, že se obrací. Ještě kousek a poznám, jak vypadá. Ale co ten za mnou? Prudce se otočím a rozhlížím se dokola. Nikdo tu není a je strašné ticho. Běžím k druhému konci roury a cítím, jak mi buší tep na spáncích. Už jsem u konce, a tak zpomalím. Opatrně nahlížím do roury. Dívka tam není, ale dívá se na mne zase z druhého konce. Má bezvýrazný pohled. Opět na ni volám, ale nevšímá si toho. Lezu tedy dovnitř a namáhavě se plazím. Po chvíli zjišťuji, že se k ní nepřibližuji, vzdálenost mezi námi se naopak zvětšuje. Ale já přeci lezu dopředu! Snad jsem se nezbláznil. Nechtěl bych se nyní podívat do zrcadla. Raději se vrátím. Jakmile začínám couvat, vzdálenost mezi námi se zmenšuje, a když jsem na svém konci, je stejná jako na začátku. Přemýšlím, jak se k ní dostat. Myslím, že už jsem všechno vyzkoušel. A potom mě napadlo natrhat pár květin. Držím je tak, aby na ně stále viděla, a opět lezu do roury. Je to daleko, ale tentokrát se přibližuji. Jsem už skoro u ní a poznávám, že je velmi hezká, a že se usmívá.

 

 

Test      

 

Tři dívky ukazovaly svá krásná ňadra. Ukazovaly je veřejně, ale né každému. Kdo je chtěl spatřit, musel podstoupit test. Test se skládal z mnoha otázek. Píši mnoha, protože počet byl a je neznámý. Testovaného dívky položily na pohovku a střídaly se v pokládání otázek.

 

Namátkou vybírám všechny z nich:

 

Uděláš vždy to, co si na Tebe vymyslíme?

Odpověď samozřejmě musela znít: ano.

Po mé odpovědi se asi 10 minut nic nedělo. Předpokládal jsem, že se tak děje proto, abych měl pocit, že holky otázky teprve vymýšlejí. Jenže, chudáčku, dávno bylo vše vymyšleno. Měl jsem se jen chvíli smažit. A že se určitě smažil každý, to nemusím vysvětlovat. Totiž hlavním, co bylo testováno, bylo duševní zdraví dotyčného. To bylo pro holky nejdůležitější. Debilové tím pádem byli již dopředu vyloučeni. Po 10i minutách přišla druhá dívka s otázkou:

 

Uděláš vše, i kdyby Tě to velmi ponížilo?

Dosud se drželi i evidentně slabší jedinci, protože také odpověděli: ano. A navíc si po prvních dvou otázkách mysleli, že nemohou prohrát. Jenže další otázka zněla:

 

Na kolik desetinných míst znáš Ludolfovo číslo?

Debilové odpadli, protože většinou ani netušili, že Ludolfovo číslo vůbec existuje. Byli tedy všichni vyřazeni. Postoupili jen Ti, kteří ho znali na 10 a více desetinných místeček. Znám ho na 20, a tak jsem postoupil a šance na prohlídku ňader se začala pomalinku zvyšovat.

 

Kdo napsal Pěnu dní?

Začínal jsem něco tušit, protože jsem věděl a má odpověď tedy zněla: Boris Vian.

 

Kolik metrů může měřit Anakonda?

Odpověděl jsem, že 15 m, což jsem věděl z mé oblíbené knihy z mládí, kterou dodnes mám a tuším, že se jmenuje od Agamy po Žraloka.

 

Po této otázce mne napadlo, že holky celý test vymyslily pro mne, a že jsem se tedy měl stát celkovým vítězem.

 

Jak vysvětlíš pojem Zatmění slunce?

K Zatmění Slunce dojde, když se Měsíc trefí mezi Zemi a Slunce tak, že jej úplně zakryje. To nastane jen tehdy, pokud je Měsíc úplně kulaťoučký a trefí se přesně mezi Slunce a mě.

 

Kolik nohou má stonožka?

S odpovědí jsem si nebyl jist, ale zkusil jsem to: mají jich hodně, ale 100 to asi nebude, alespoň u těch, které žijí u nás. V mlaďounkém mládí jsme je s kamarády chytali a zkoušeli jim nožky spočítat, ale byl to nemožný úkol. Stále se kroutily, chechtaly, že je to lechtá, až jsme je nakonec vždycky pustili a nedostali jsme se k myslím vyššímu číslu než je 21 nebo 45 nebo tak nějak… a proto si myslím, že jich mají hodně, ale 100 to zřejmě nebude.

 

Další otázky byly podivně lehké a každá z dívek, které se střídaly u mé pohovky, přicházela stále obnaženější:

 

Následovaly například tyto otázky: Umíš jezdit na kole? Jak dlouho jedeš bez zastávky? Už jsi někdy spadl z kola?

 

Po této otázce už mi bylo jasné, že zvítězím. Spadl jsem totiž hodněkrát a věřil jsem, že odpovím-li popravdě, postoupím do dalšího levelu. Věrně jsem popsal své 2 základní pády v mém dosavadním cykloživotě. První, který nastal v mém mládí a druhý také v mládí, ale letos.

 

Nebo: Jakou posloucháš muziku? Plaveš rád? Máš rád cokoli sladkého?

 

Říkal jsem si, že asi sním, protože otázky mi připadaly, jako bych si je napsal já sám.

 

Jenže pak přišla těžká otázka: Máš partnerku?

Rázem jsem znejistěl, protože si myslím, že tato otázka je těžká i pro zadaného muže. Ale nedal jsem na sobě nejistotu znát a odpověděl jsem, že mám.

 

Víš to jistě?

Zase jsem odpověděl kladně. Jist jsem si samozřejmě nebyl v tom, že to vím, ale v tom, že musím odpovědět ano.

 

S další otázkou se dostavila dívka, která už na sobě neměla oblečeno vůbec nic, a tak jsem pochopil, že už mohu odpovídat, co chci, bez ohledu na položenou otázku, a že jsem vítěz.

 

Otázky jsem tedy už ani neposlouchal a jen jsem sledoval rty dívek, které se po chvilce pohybů zastavily, a v tu chvíli jsem řekl třeba: škeble, pět tisíc čtyři sta dvanáct celých třicet jedna, lidoop, …

 

Stále jsem postupoval, protože se dívky střídaly. Tímto stylem test probíhal několik dnů, ale kolik, to fakt nevím. Vím jen to, že jsem občas usínal a dívky mne následně probouzely lehkými polibky.

 

 

Kachňák - Šebkův rybník

 

Rybník Kachňák je neveliký rybník, vzdálený asi 8 km od Teplic - Lázní v Čechách. Jednou v létě, při pravidelném pivku v pátek ve Stodole, mi Pepíno navrhl, co kdybychom si zase po letech zapytlačili. Po mém okamžitém souhlasu mi nastínil, jak se na zítřek připravíme. Mluvil o řádné přípravě, velice zkušeného rybáře. Rozdělil úkoly pro každého z nás. Já dostal ten nejdůležitější: měl jsem ráno vstát a přijet k němu na kole před dům, kde bydlí a prozvonit ho. On si vzal na starost ostatní Maličkosti - nádobíčko si pro nás vypůjčil od svého otce a světové těstíčko umí vyrobit stále. Já jsem zajistil pouze sebe. Jeli jsme na kolech. Kachňák se skládá z 2ou rybníků, vedlesebejsoucích. Větší rybník x dětský bazének. I s kolama jsme se nakonec prodrali k bazénku, kde jsme začali nahazovat rybičkám Pepínovu Laskominku. Rybářská nádhera. Pepíno nahodil a ani si nestačil zapálit cigáro a už jeho splávek směřoval ke dnu. A jak Pepínovi směřuje splávek ke dnu, rybička směřuje opačným směrem. Pepíno je téměř 100%í. 1:0 pro Pepína. U mne také ťukec, ale stále 1:0. Zase si bláhově nezapálil, i když měl cigaretu stále v puse a nahodil. Do minuty 2:0. Za stavu 5:0 už to nevydržel a před dalším náhozem si zapálil a byl ještě rozsvícenější než dosud. Mě to také bavilo, miláčkové brali, ale na mém kontě stále 0. Teprve za stavu 9:0, jsem snížil na 9:1. Málem jsem samou radostí, skočil oblečený do bazénku. Kdybyste nás viděli: dva nejšťastnější pytláci na světě. Pepíno stále zvyšoval náskok, ale já se také zlepšoval, protože miláčkové pod hladinou věděli, že miláčkové nad ní si to oba zaslouží. A navíc za stavu asi 6:0 pochopili, že se dnes jedná o fotbalový zápas, protože byli všichni vzápětí po lapení zase zpátky pod vodičkou a jde tudíž o skóre a ne o pánvičky. A začal je mač bavit stejně jako Nás. Začal jsem snižovat skóre, ale myslím si, že hlavně zásluhou Pepína, který si najednou Musel stále zapalovat další a další cigára, zatímco mě se začalo stále více dařit: 10:3, 12:6, 13:9.

 

Pak se Pepínovi stala pro rybáře nepříjemná věc, zasekl se mu pod vodou háček do čehosi. Nemohl ho navinout žádným možným způsobem. Nabídl jsem, že tam půjdu já – chtěl jsem se mu alespoň částečně revanšovat za přípravu celé této akce. Původně jsem chtěl jít na Ádu, ale při představě, že by v tu chvíli přišel porybný se psem, jsem si boxerky nechal. Voda byla kalná a hned po prvním dotyku se dnem bazénku jsem pochopil, že to tak snadné nebude, protože dno bylo silně bahnité. Naštěstí se rozdíl mezi dnem a hladinou příliš rychle nezvyšoval. Byl jsem sice až po krk, ale po chvíli snažení jsem dotyčnou větev, v níž háček uvízl, vyndal a Pepíno navinul. V tu chvíli jsem ale zjistil, že už se na břeh pravděpodobně nevrátím. Bahno se do mne zamilovalo a nechtělo mne pustit. Pepíno měl ale řešení, Nahodil, já jsem párkrát ťukl, aby to byla pro něj trochu zábava, a pak jsem zabral tak, že šel splávek rychle pod vodu, chtěl jsem ještě chvíli ze strany na stranu, ale natrhlá pusa mne už trochu bolela, tak jsem se vzdal a šel nad hladinu. Pepíno mne bravurně lapil podběrákem a byl jsem vysvobozen. Oschnul, oblékl a pokračoval v utkání.

 

… myslím si, že v tuto dobu se Pepíno šel juknout na sousední hlavní rybník a tam se mu prý tak nedařilo, a tak jsem po jeho návratu vedl 17:13, protože jsem férplejsky počítal mé úlovky, i když Pepíno byl aut. Samože se skóre rychle vyrovnalo, ale už jsme se dokonce i střídali ve vedení. Za stavu 23:21 pro Pepína jsme přestali počítat, už nám to bylo jedno. Hlavně, že nás to všechny, včetně těch pod hladinou, bavilo. Po nějaké době se ale nebe nad námi zatáhlo a my s sebou čirou náhodou neměli deštníky. Když začalo pršet, schovali jsme se pod modříny a vydrželi jsme. Déšť byl krátký a pochopitelný – mraky se také chtěly podívat, co se to na Kachňáku děje, tak se přihnali. A když to slunce mezi mraky vytušilo, tak ho přepralo a my jsme se mohli bavit dále. Pojď Mirku, zkusíme to na hlavním rybníku, tady chytáme samé čudly, asi to bude chovný a vedle chytneme větší kousky. Řekli jsme si, že má-li nás porybný dnes chytit, tak nás chytne i u bazénku. Na větším rybníku už se skóre tak rychle nenavyšovalo. Pár kousků jsme chytli, ale nebyly o moc větší, než ty z bazénku. Ale byli jsme trpěliví, navlas stejně jako profíci. Pepíno ovšem pochopitelně při přípravě neodhadl, že budeme tak veleúspěšní a došlo nám těsto. Holky pod vodou se nažraly a my šťastní jak blechy odjeli domů.

 

 

 

Nenechávej ptactvo létat

 

Poznal jsem ji na badoo. Jmenovala se Andílek Žumpíí avrda.HH.Havrda. Po asi měsíční příjemné konverzaci jsem ji pozval na schůzku. Souhlasila, a tak jsme se sešli v jedné teplické kavárně. I schůzka byla velmi příjemná. Začali jsme se scházet častěji. Na v pořadí už nevímkolikátou schůzku jsem se rozhodl jít naostro, možná mne k tomu donutily neuschnuté boxerky na sušáku… A tak jsem vyrazil bez nich. Byli jsme tentokrát v restauraci Luna Club 07 a já jsem si, asi po třetím řezaném pivečku, potřeboval odskočit. Na toaletě mi ulétl a už jsem ho nikdy nenašel, protože se ve výšce 11 300 metrů srazil s komerčním letadlem letícím nad Pobřežím slonoviny…

 

 

Je libo kousek ledu?

 

Měla jsem dnes klidný spánek a po ranní vlažné sprše jsem docela fit. Beru si na sebe žluté tričko se zelenými proužky, žlutou sukni těsně nad kolena, fialové ponožky a žluté boty. U zrcadla, které mi zabírá téměř polovinu pokoje, se učešu a jdu se nasnídat. Dnes mám vajíčka, smažená na másle, francouzský chléb a teplé kakao.

 

Po snídani jdu opět do koupelny, kde si beru do ruky nůžky a cítím, jak mne ten kousek kovu chladí. Dám si je tedy do obou dlaní a dýcháním se je snažím zahřát. Když se mi to částečně podaří, zlehka přejíždím prstem po ostří. Je to dobré, říkám si. Moc dobré. Pomalu si odstřihávám kousek palce na levé ruce. Jde to velice snadno, protože nůžky jsou opravdu moc dobře nabroušeny. Pak přijdou na řadu další prsty. Když se později na ruku dívám, tak mám z toho, co jsem udělala, moc hezký pocit. Zároveň však cítím zvláštní mrazení nebo spíš brnění v místech, která jsem si odstřihla. Ještě se naposledy dívám do zrcadla a vyrážím na výlet. Asi v půli cesty si uvědomuji, že jsem dnes zapomněla doma svačinu.

 

 

Mar . i . Huana

 

Šli jsme s Pepínem zase jednou v pátek na pivo do Stodoly. Chodíme pravidelně skoro každý pátek jenom jednou. Já tam dorazil, ostatně jako vždy, dřív. Náš stůl byl volný, protože na něm máme obsazenku. Sedl jsem si tentokrát na Pepínovo místo, protože naproti seděl Marihuana. Kdyby tam seděl sám, sedl bych si na své a pozdravil ho, neboť jsme přátelé. Ale neudělal jsem to, protože tam s ním byla nádherná Kostička. On seděl zády ke vchodu a ona proti mému obvyklému místu. Černé dlouhé vlasy, krásná tvář – prakticky vše, čeho jsem si stačil na ní všimnout, bylo dokonalé. Jedinou chybou na její kráse byl Marihuana. Ale přál jsem mu jí, je to kamarád a už musí mít za poslední léta doma nastrouháno hodně mrkve.

 

Pepíno vzápětí dorazil s otázkou ve tváři, proč sedím na jeho místě, ale jak ji spatřil, sedl si na mé. Je šťastně zadaný a nehrozí, že by se o ní zajímal tak, jako já. Dobře jsme se bavili, ale tentokrát musel Pepíno odejít dřív a já měl zrovna čerstvé pivo. Tak jsme se rozloučili.

 

Po nějaké chvíli jsem si potřeboval odskočit, alespoň pozdravím Marihuanu. Pozdravili jsme se hned - už tam byl sám. Po mém návratu z odskoku už seděl Marihuana u mého stolu, připraven na 200 mých otázek. On měl totiž Marihuana doma už tolik mrkve, že hned má první otázka zněla, zda byt před její první návštěvou nechal alespoň vydezinfikovat.

 

To není moje holka, jen tu se mnou čekala, než si ji vyzvedne přítel. Jak přišel, tak odešli. Zeptal jsem se ho, kolik mrkve nakoupil. S úsměvem mi odpověděl, že žádnou, protože už dávno strouhá okurky.

 

Museli jsme v tu chvíli s Pepínem řešit nějakou složitější diferenciální rovnici, že jsme si kostičky odchodu nevšimli. Ani jsem se nemusel Marihuány ptát, kolik má nakoupených okurek…

 

 

Rozhovor

 

Jednou mi můj vnitřní hlas povídá:

„Strašně moc si přeji, aby mi to vyšlo. Ty víš co, takže nemusím dalekosáhle vysvětlovat… Takto začal.  Raději jsem ho nepřerušoval, aby mohl nerušeně pokračovat a neztratil nit (protože s vnitřními hlasy, vůbec nevím, proč se jim tak říká a taky nevím, proč zrovna nit a né třeba jehla nebo žebřiňák).

 

Začala se mezi námi pomalu rozvíjet taková hra. Uložil jsem se na gauč, natáhl jsem si pohodlně nohy a vypnul všechny přívody: zrak, sluch, čich i hmat. Po chvilce čekání (asi tak čtyři hodiny) se znovu ozval. Něco rozumného mi navrhni, řekl. Zajásal jsem a v tu chvíli mě napadlo, že bychom mohli spolu povečeřet, tak jsem mu to s radostí navrhl. Ale on jen zakroutil hlavou (samozřejmě, pokud nějakou má) a povídá, měli bychom raději popřemýšlet, jak mě dostat ven. Ano, myslím tím na vzduch. No, nediv se, tady už mě to nebaví. Chci pryč. Jsem tu už moc dlouho a brněj mi prsty. Copak on má nějaké prsty? No, když to říká. Ještě nikdy nelhal, pokud si dobře pamatuji. Zprvu jsem pomyslel na operaci, (když chceme z těla něco nepotřebného odstranit, například slepák, žlučák, močák nebo mozák, dělá se to tak) ale pak jsem si řekl, že bude lepší to popřemýšlení. Nenávidím totiž doktory. Ne, to je špatně napsáno, v hospodě mi u vedlejšího stolu vůbec nevaděj, ale v nemocnici a hlavně na operačním sále, když se mi hrabou ve mně, tak mi to zrovna příjemné není. Tak jsme se tedy do toho pustili. Nevím, jestli už víte, jak vypadá člověk, který popřemýšlí. Popíšu vám to. Člověk, který popřemýšlí, se uloží na gauč nebo něco podobného, natáhne si pohodlně nohy a vypne všechny přívody, pak chvilku čeká, zpravidla několik hodin a potom si začne povídat se svým vnitřním hlasem. Nepovídejte, každý má vnitřní hlas. Po dvou dnech neustálého popřemýšlení mě to přestalo bavit. Pomalu jsem otevřel oči a sedl si. Byl tam. Seděl v křesle a spokojeně se usmíval. Já jsem spokojeně blbě čuměl. Než jsem stačil cokoliv zablekotat, velmi srozumitelně řekl, že nyní už je připraven na tu večeři.

 

 

Dva zážitky z dětství

 

1             Když jsem byl ještě malý klučina, tak jsem jedno pondělí v 14:25:36 pomocí kuchyňského nože pracně vydoloval z mého růžového umělohmotného prasátka pár drobných, za které jsem si chtěl koupit v cukrárně citrónovou zmrzlinu – tu jsem měl nejraději. S drobáky v kapse jsem vyrazil do cukrárny.

 

Jak jsem tam vešel, hned mě za můj nos chytlo 300 vůní. A byly to pěkné mrchy. Držely střídavě, ale každá pevně a hlavně neustále, až jsem ho měl červený, jak hasičské auto a zapomněl jsem, pro co si vlastně jdu.

 

Chlapečku, co si přeješ? Oslovila mne prodavačka. Odpověděl jsem jí, že doma jsem to ještě věděl, ale jak mi tu mrchy mačkají nos, tak si nemohu vzpomenout. Tak víš co, sedni si ke stolečku, nevšímej si jich a třeba si za chvíli vzpomeneš. Sedl jsem si tedy, nevšímal si jich a náhle jsem si vzpomněl, koupil zmrzku a šel jsem vesele do jetele. – To je fantastický zážitek, že?

 

 

2             S mým nejlepším kamarádem z raného mládí (nebudu nás jmenovat, kvůli porybným a všem rybářům) jsme se v mládí rádi zabývali velice roztomilým pytlačením. Pro případného čtenáře – porybného: úmyslně jsem napsal roztomilým, protože nám zaprvé bylo pod 10 let a zadruhé i naše úlovky tomu odpovídaly – většinou to byli řízci, ale né ti smažení z pánvičky, ale ti dýchající žábrami z vodičky. I tak jsme se párkrát báli o svůj holý život, když šel například porybný se psem jen pár metrů od nás a my se krčili u břehu rybníka a dělily nás od cesty jen méně vzrostlé stromky a skotačivý pes nás samozřejmě objevil, ale poslechl naše tlukoucí srdce a bez štěku pokračoval za nic netušícím páníčkem. Na naši obranu ještě za třetí napíši, že jsme všechny naše úlovky vždy osvobodily a nikdy tedy na pánvi ani na jiném ohni neskončily. Jednou při další rybářské výpravě jsme se cestou, která k našim rybníčkům vedla lesem, bavili velice inteligentní hrou – a to vyhazováním kamenů co nejvýše nad naše hlavy do korun stromů a bez vojenských helem čekali, kam kameny po několika odrazech ve větvích dopadnou. A velmi nás při naší obrovské inteligenci překvapovalo, jak těsné a účinné tyto dopady byly. Již jste samozřejmě pochopili, jak velký úlovek jsme ten den měli. Po několika těsnotách se jeden, mnou vyhozený, kámen trefil asi po třech odrazech a tudíž zmizení mi ze zorného pole přesně do mého temene. Takovou ránu jsem do té doby ještě nikdy nedostal, ale kupodivu jsem nešel k zemi, ale z rybaření ten den už nic nebylo. Řeknete si, proč vám to píši, ale má to zásadní význam pro pochopení celé mé literární tvorby. Ona je totiž od autora, který se v mládí trefil do svého temene kamenem.

 

 

Olda Crz

 

Točil se trochu vychýlený z osy a po něm se valila šedomodrá koule. Byla mnohem větší než on, ale nevypadal, že by mu to vadilo. Tak jsem se ho zeptal, jestli by si se mnou nechtěl povídat. “Nerad s někým mluvím,” odpověděl. “Mám hodně zájmů, musím se otáčet. Ale když budeš zticha a budeš pozorně poslouchat, můžu ti vyprávět.” Ani jsem nešpitl a čekal s upřeným pohledem na něho, jestli si to nerozmyslí a opravdu mi něco řekne. “Dobře mě poslouchej, ať poznáš, co je v dálce, jinak ti to už nikdo neřekne. Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, jak jsou vlastně ty šroubečky veliký. Když se na ně díváš, zdá se ti, že se točí doleva, ale ono je to naopak. Skoro jako něco neviditelného, třeba jako myšlenka, citrónová nebo mokrá, ale vždycky ihned vyluxovaná velmi výkonným vysavačem. A tak je všichni chtějí mít radši venku, protože se jim zdá, že tu něco smrdí a to jim samozřejmě vadí. Zkoušejí to odnosit na půdu, ale tam už není místo… Ale zdá se, že mi vůbec nerozumíš, máš velmi tupý výraz v obličeji. Tak už mě neruš svou přítomností, stejně už ti nic nepovím.” Obrátil jsem se tedy k němu zády a odcházel. V hlavě mi hrozně hučelo. Jsem přece už velký chlapeček, ale co to bylo za divné vyprávění. Chtěl jsem se k němu vrátit, ale když jsem se otočil, už tam nebyl. Zmizel i s tou koulí. Šel jsem tedy domů a přemýšlel, jestli mám o své příhodě povědět Chlupáčovi. Chlupáč je totiž můj kamarád. Vlezl jsem k němu do boudy, ale byly tam jen samé šroubečky.

 

Některé se točily doleva.

 

 

KLÁRa

Věnováno Kláře

 

Dnes jsem měl nejsladší probuzení v mém dosavadním životě – vzpomněl jsem si, jak se jmenuje Múza, která mne 3.11. 2012 políbila. Ano, bylo to má Klára. Píši má, protože Múza Klára je moje a já její, ale žena nesoucí toto krásné jméno, má není a tím pádem ani já její nejsem. Nyní je tu na pár metrech tolik lákavých odboček, ale já se chci kůže – vlasy držet na dálnici. S Klárou jsem se poznal v Lounech, při mé služební cestě do optik, které se tam nacházejí. Přijel jsem, jako skoro pokaždé, když jsem měl namířeno do jakékoli optiky v jakémkoli místě ČR mnohem dřív, než tuto otvírali. Dělal jsem to z toho důvodu, že i když jsem používal navigaci, tak jak už možná víš z povídky Dobříš nebo něco podobného, nebylo její používání úplně dokonalé. Vždy jsem pak dle času a mé vzdálenosti od Teplic, kde jsem tehdy a nyní stále ještě bydlím, navštívil ještě další optiky, které se v daném místě nacházely. Kolem poledního času jsem se vždy naobědval v nějaké příjemné hospůdce, nebo prostě v nějaké, na kterou jsem právě narazil. Nyní Ti napíši pravdu: vždycky jsem se naobědval v té, na kterou jsem právě narazil. Měl jsem ale štěstí, že v drtivé většině bylo v nich příjemné posezení při naplňování mého prázdného žaludku. Ale blíží se nájezd na dálnici – s Klárou jsem se v jedné takové restauraci seznámil.

 

Seděla naproti. Jinak byla restaurace úplně prázdná, ale my dva jsme seděli naproti. Nyní už víš, kdo z nás přišel do restaurace jako druhý. Klára už měla vybráno, ale kuchařky se ještě činily nebo si něco četly. Já se jal vybírat, protože už cestou k mému stolku šla v mých šlépějích servírka s menuálním lístkem. Vybral jsem si nějaké mé oblíbené jídlo a čirou náhodou se mé a Její oči setkali. Další čirou náhodou jsme se navzájem úsměvem pozdravili. Byla překrásná. Když jsem dojedl dříve než ona, objednal jsem si kávu, abych tam mohl být „s ní“ co nejdéle. Vzájemných úsměvů přibývalo, a tak jsem ji oslovil. Dovolila mi, abych si přisedl. Žádnou další optiku jsem už ten den nenavštívil. A prožil jsem nejkrásnější odpoledne v mém druhém životě. Mám totiž dvoje narozeniny: 1. 10. 1964 a 26. 12. 1997. Slavím pouze 1. 10. poněvadž na 26. 12. už nemám žádné peníze, které všechny odevzdám Ježíškovi. Blíží se nájezd – Klára mi ukázala svá oblíbená místa a večer jsme se jen letmo políbili a já se vrátil do Teplic. Bylo to mé jediné setkání s ní a myslím si, že jsme to oba věděli, že to tak skončí:

Teplice – Louny = 37 000 m. Uvažuji o pořadu Pošta pro ni nebo pro něho a nebo pro někoho úplně jiného, prostě Pošta pro všechny a tedy i pro mne. Ale píši, že uvažuji a jsem 1.10. = váhy, tak to bude hodně změn v konečném rozhodnutí. Nyní jsem si uvědomil, že vlastně nevím, zda váha vůbec může dosáhnut konečného rozhodnutí. Co myslíš? Může? A navíc, je-li poškozená? Což ta moje je. Mojejé,  mojejé,  mojejé… To jen pro vysvětlenou, že se nyní raduji. Vždy se totiž raduji, mám-li paměťový úspěch. A od té doby – červen 2012 – co neberu gingio, se zase dnes jeden dostavil. A navíc je to velice příjemný úspěch, který má nejhezčí ženské jméno – Klára. Povídka už v podstatě skončila. Já už jen uvažuji pošta-nepošta, napsat-nenapsat, žít-nežít, dát si další kafe-nedát si další kafe – a je rozhodnuto – má poškozená váha rozhodla – jdu vařit kávu.

 

 

 

Převozník

 

Kečup byl zrovna na dovolené. Kde přesně, to raději nenapíši buď proto, že by se mu mohlo závidět, anebo proto, že by mohla nad ním vypuknout lítost. Šel se po obídku trochu projít, až došel ke břehu řeky. Kráčel podél ní. Po chvíli došel k místu, kde stál zřejmě převozník. Nevěděl přesně, zda to byl on, neviděl mu moc dobře do obličeje. A i kdyby viděl, stejně se s ním vůbec neznal. Přišel tedy trochu blíž a zeptal se ho. “Nastupte si,” řekl. A od této chvíle Kečup příběh vypráví:

 

Zajímalo mne, jak to vypadá na druhém břehu, nad řekou byl lehký opar, takže jsem toho moc neviděl. Docela jsem se těšil a určitě to na mně bylo poznat. Všiml jsem si totiž, že se na mě pokradmu občas podívá a vždy se lehce pousměje. Já jsem si ho také pokoušel prohlédnout, ale moc se mi to nedařilo, protože se uměl výborně bránit. Tak jsme takhle chvilku pluli a čas (nebudu vám nyní prozrazovat, jak relativní to byl tehdy pojem) spokojeně ubíhal. Nemá sice žádné nožičky, ale ubíhat klidně může, nebo musí? No, to je jedno. Opar se počal pomalu rozplývat a za chvíli jsem již začal rozeznávat obrysy břehu. “Tak brzy tam budeme, připravte se vyskočit za jízdy, nemám moc času nazbyt.” Této větě jsem se ani nestačil podivit a už jsem byl vyskočen na břeh. “Ani jsem vám nestačil zaplatit,” volal jsem na něho.  “To snad ani nestojí za to, abych se k vám vracel, opravdu moc pospíchám.” No nebudu ho moc přemlouvat, vždyť jde nakonec o moje peníze.

 

Když jsem se trochu vzdálil od řeky, uviděl jsem něco jako hospůdku. Tam se člověk nejvíce dozví a tak jsem k ní zamířil. Vešel jsem a nevěřil jsem svým očím. Seděly tam takové divné postavy. Tedy jen některé. Jakoby patřily do jiných století. Nakonec jsem zjistil, že skutečně patřily, ale nepředbíhejme. Sedl jsem si na kraj jednoho stolu a dal jsem si pivko. Zanedlouho se dveře hospůdky otevřely a přišel další. Také on byl popsaný samými otázkami. Jako já před chvílí. Chtěl jsem to s ním začít probírat, ale v tom jsem se probral úplně jinak. Ležel jsem na operačním sále a tam se mi doktoři, jak jinak, hrabali v hlavě. A v této chvíli jsem si uvědomil a můžu to tedy napsat z osobní zkušenosti, že neexistuje žádný posmrtný život. Žádný život po životě, ani nic podobného. Už bychom si to jednou provždy měli uvědomit a přestat žít v bláhové naději. Mně můžete věřit, chtěl jsem napsat musíte, ale nechám to na vás. Nakonec, myslím si (tedy vím to jistě), že jsem to napsal naprosto jasně a bystřejší z vás pochopí, o co jde. Tak doufám, že už máme jasno a já mohu pokračovat. Vrátil jsem se tedy do hospůdky a hledal jsem posledního příchozího. Nikde jsem ho neviděl. Sedl jsem si tedy ke stolečku na své místo. Asi si také odskočil zpátky na první břeh, řekl jsem si. Musel jsem tedy na něj počkat. S pivem to jde dobře. Teda myslím to čekání, do ničeho vám nekecá. Jenom do vás leze, to není to správný slovo. Klouže je lepší. Zanedlouho (pár piv) se vrátil a zamířil, nevím proč, k mému stolu.

 

 

Florbal – 1. Davidův turnaj

 

Včera jsme při jeho večeři a mém kafi byli oba velice šťastní – ač měl chvíli škytavku, která se mu v tomto duševním rozpoložení občas objeví, vyprávěl mi nadšeně mezi vkládáním řízků a hranolků do pusy o svém prvním turnaji ve florbalu. Lehal si při tom na podlahu, předvádějíc  buď fauly nebo zákroky brankářů nebo něco dalšího, velmi důležitého. Mluvil tak rychle, že jsem si musel jeho slova v uších zpomalovat. Byl při vyprávění tak nadšený a já při jeho poslechu také, že vám to musím popsat.

 

David vždy vypráví u jídla takto: dá si jídlo do pusy a okamžitě vstává od stolu, aby mohl předvádět různé skoky, padání na zem, vyskakování ze země, atd. Už ho za to neplísním, protože, co já vím, co je zdravější – sedět v klidu na židli nebo skákat? Nechal jsem ho tedy skákat. Ono je tím pádem takto vizuálně doprovázené povídání, v jeho podání, mnohem zajímavější, než by bylo bez této činohry. A včera to bylo opravdu kouzelné představení – vyprávěl mi, jak byl na 1. turnaji florbalu, protože ho trenér po pár trénincích vybral na blížící se turnaj i Robíněm, se kterým ještě nedávno hráli fotbal a nyní, krátce začali s florbalem. Své vyprávění začal hned finálovým zápasem, které skončilo 0:0 a trenéři vybírali exekutory nájezdů. Z našeho družstva byli vybráni:

 

1/ Fanfulínek (není to přezdívka, ale jeho jméno neznám)

2/ Robinho

3/ David

 

Napsal jsem v pořadí, jaké trenér určil:

 

-       začínal soupeř a náš brankář chytil

-       šel Fanfulínek a neuspěl

-       soupeř také nedal

-       Robinho dal tyč nebo břevno (musím se zeptat Davida)

-       šel soupeř a náš brankář znovu obstál

-       A pak šel David a říká mi: tati, byl jsem nervózní, bylo tam 500 diváků, blbě jsem si to hodil, brankář povyběhl z brány, ale já si to vrátil do protistrany a z dálky jsem zavěsil!!! Všichni spoluhráči na mne naskákali, povalili na zem a přiskakovali furt další a další – vyhráli jsme můj první turnaj. Zářil, jak žárovka od Edisona.

 

Také jsem na něj radostí v duchu skočil, ale až nyní…

 

 

Kuře na grilu

 

Psal se rok 1983 a někdo z nás -  čtyř dobrých kamarádů – buď George nebo Jordy nebo Yndrís nebo já, dostal nápad a to nápad skvělý. Ještě musím napsat, že jsme tenkrát docházeli do čtvrtého ročníku gymnázia a stravovali se tudíž ve školní jídelně, kde naší čtyřce velice nechutnalo (slušně napsáno) nejčastější, patrně nejmilejší jídlo tamních kuchařek – mělo myslím název zbruf. Nebudu vám popisovat, z čeho se toto jídlo skládalo, není to absolutně důležité a navíc to netuším. Klidně se to mohlo jmenovat blaf a výsledek by byl stejný. A nejstrašnější na zbrufu bylo, že byl tak 3x do týdne. Takže když naše čtyřka jednou viděla na jídelníčku, že se na nás zítra chystá zase zbruf, tak nás, pravděpodobně všechny napadlo, že si do nedaleké prodejny půjdeme koupit grilovaná kuřátka, a protože jsme měli nakoupené stravenky, tak si ta kuřátka půjdeme sníst pěkně ke stolu do naší školní jídelny.

 

Stoupli jsme si řádně do fronty, vzali tácy, příbory a tuším, že čaj či šťávu, polévku, ale zbruf jsme odmítli a demonstrativně před kuchařským personálem jsme na tácy umístili zakoupená kuřátka. Všichni nám záviděli, ale profesor, nyní už si na jeho jméno nemohu vzpomenout, nikdy nás totiž neučil, ale měl přezdívku Brejle na prdeli, který měl ten den v jídelně dozor nás chtěl okamžitě vyvést. My jsme ale byli silná čtyřka (a Brejle slabý jedinec), takže jsme mu řekli, že máme na základě řádně zakoupených stravenek, řádnou polévku a řekněme čaj na řádném jídelním tácu, a tak jsme spokojeně zasedli k nějakému řádnému stolku a papali a on, zřejmě méně spokojeně zmizel. Ale zmizel pouze z jídelny a to z toho důvodu, že se šel okamžitě vyplakat k mamince, promiň, k paní ředitelce. Pak se k nám vrátil, že musíme okamžitě pryč, ale my s poukazem na to, že jsme ještě nedojedly polévku, kterou jsme opravdu snědenou neměli, protože jsme jedli pouze kuřátka, jsme okamžitě pryč nešli. Byl to opravdu slabý jedinec. Když jsme olízali poslední kůstky tak jsme u okénka vylili polévku a vše jsme dali na patřičná místa a z jídelny řádně odešli. Následoval návrh na dvojku z chování, protože ředitelskou důtku, třídní důtku a patrně i nějaké předchozí pouhé návrhy na tato ocenění už jsme všichni měli za nějaké jiné pitomosti, které ani není třeba uvádět. Myslím, že se jednalo snad o opakovaně špatně smazanou tabuli nebo nějaký podobný nekalý prohřešek proti školnímu řádu.

 

 

Sběratelé

 

Jakési stromy se spolu baví a házejí přes okraj bazénu kamínky do vody. Kečup tam je skrčený v betonové kóji a kamínky pečlivě sbírá. Vypadá to, jakoby ho tím kamením krmili, ale on nic nejí. Jen má takový pocit, že všude dokola je těchto kójí víc, a že v nich jsou další lidé, kteří také sbírají kamínky. Kečup je celý pod vodou, ale žádné problémy s dýcháním nemá, vlastně si ani neuvědomuje, že by dýchal, jen poctivě sbírá kamínky…

 

Přepadení Prodejny Merkur

 

Aktéři dotyčného zločinu byli čtyři mladíci z teplického gymnázia. Slušně vychovaní chlapci – Yndrís, George, Jordy a Kečup byli ten den vybaveni pistolkami na antiperle s nabitými, zásobníky. Ve volné hodině, před odpoledním vyučováním, se jako vždy vydali na nákup nezbytností do prodejny Merkur.  Cestou po sobě ve dvojicích stříleli. Yndrís a George byli navíc vybaveni punčochami, s prostřiženými otvory na oči a uši a obzvlášť ty plachtící uši vyvolávaly úsměvy kolemjdoucích a následně i mladých prodavaček a učnic v dotyčné prodejně. Spokojeně všichni nakupovali a prodavačky s nimi skoro koketovali, ale pouze do doby než je vedoucí prodejny lapil, nedbal na jejich ujišťování, že jde o žert a zamknul je do kanceláře. Zavolal Policii, že mu maskovaní a ozbrojení muži přepadli prodejnu. Policie provedla profesionální zákrok a zbila George, který se marně snažil antiperlemi prostřílet na svobodu. Odvezli je k výslechu, kde zločinci vše vysvětlili a policisté jim s úsměvy uvěřili, že šlo o studentskou recesi. Zápis ovšem sepsat a na školu poslat museli. Navíc, kvůli „dlouhému a náročnému“ výslechu hoši nestihly odpolední výuku chemie. Druhý den byli pozváni na milou návštěvu k paní soudružce ředitelce – její jméno neuvedu, i když ho vím, abych mohl napsat, že to byla pěkná hovězí. V ředitelně jim tedy oznámila, že Yndrís a George (protože byli navíc maskovaní) dostanou trojky z chování a neobdrží doporučení na VŠ, na které se hlásili a Kečup s Jordym (protože pouze střelné zbraně) dostanou z chování dvojky, ale doporučení k jejich přihláškám na  VŠ také nebudou. A jak řekla, tak také za cca 14 dní provedla.

Tady vidíte, že hovězí byla pravdomluvná a držela slovo.

 

 

Čurbes

 

Před chvílí mne probudila písmenka z textu Martina E. Kyšperského:

… Je sobota anebo neděle, jak … se mi to plete…

 

„Je sobota anebo neděle,

jak nechodím do práce, tak se to plete.

je blíž ráno anebo poledne??“

 

Ani jsem netušil, jak jsem byl blízko. Někdy se písmenka umějí zavrtat. Už si nyní vrtám ta správná.

 

V tuto chvíli již text umím a jdu si uvařit kávu. Ona mne vlastně neprobudila tak úplně ona písmenka, ale než jsem vstal, byla první, která mi zpívala v mozečku. Nyní mi tam stále velice příjemně znějí. Uvažuji nyní o dvou chlapech, které bych si klidně, za určitých okolností, vzal za ženu. Vlastně o třech. A Kyšperský je jedním z nich.

 

Písmenka mne nyní probouzejí každé ráno. A to poměrně brzy. Dnes to bylo v 02:02, přesně. Když jsem šel cestou od tam do tam kolem mikrovlnky, bylo 02:03. Ale písmenka, která mne dnes probudila, bych jako vyšetřovatel hledal někde mezi těmato:

 

Č . u . r . b . e . s

 

Bude to pro něj ale těžký úkol, protože písmenka mi v hlavě začala dělat opravdu strašnej čurbes. Lítala po chodbách naprosto bezmyšlenkovitě a velice rychle. Samozřejmě, že docházelo ke srážkám a tím pádem k mnoha zraněním, z nichž většina byla smrtelných. Například ztracená čárka u malého „a“ nebo elipsoidní kroužek stále se držící nad velkým  „U“ patřily výjimečně k těm lehčím. Za to placaté velké „O“, zbytek malého „k“, který se nyní nápadně podobá ještě menšímu „l“, velké „B“ bez břicha (které mu urvalo běsnící „Z“) a z něhož se stalo na chvilku velké „P“, byla na místě mrtvá. No a já už jsem mu k tomu neřekl vůbec nic. Od čurbesu už vydávám jen nesrozumitelné skřeky anebo se mile usmívám na vše, co mi vejde do očí.

 

 

 

 

Valsorim Puhctek Apurk – KLÁRa

 

 

2             Fejsbůkový dopis

 

3             Cyklista

 

3             Prášky už neberu…

 

4             A ještě se stále usmívá

 

5             Pierre Klann – Richard

 

6             Jak se Floo seznámila s Ketchupem

 

8             Bod zlomu – Meluzína

 

9             Mrně

 

9             Michal

 

10           Jízda

 

10           Poslední fanoušci

 

11           Nebo jsem se díval

 

11           Test

 

13           Kachňák - Šebkův rybník

 

15           Nenechávej ptactvo létat

 

15           Je libo kousek ledu?

 

15           Mar . i . Huana

 

16           Rozhovor

 

17           Dva zážitky z dětství

 

18           Olda Crz

 

19    KLÁRa

 

20           Převozník

 

21           Florbal – 1. Davidův turnaj

 

22           Kuře na grilu

 

+23        Sběratelé

 

23           Přepadení Prodejny Merkur

 

24           Čurbes

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Valsorim Puhctek Apurk – KLÁRa

 

krupa.miroslav@tiscali.cz

 

733 301 203

 

 

 

 

Z českého originálu přeložil Miroslav Krupa

 

Ilustroval Vít Hroch

 

Vydání první

 

Náklad výtisků

 

27

---