Les

Stará věc, asi tak sedm osm let...

Dívka utíkala lesem jako o život, po nohama jí praskali větve, šustilo listí. Navzdory své snaze však osudu neunikla. Osudu nelze uniknout.

            Kdosi po ní ze tmy vyskočil a srazil ji na zem. Pokusila se vstát, byla ale ihned sražena zpět k zemi. To už na místo dobíhali další vesničané, rozzuření na nejvyšší míru. Někteří v rukou drželi pochodně, jiní klacky či vidle. Ze všech byla cítit nenávist k na zemi ležící dívce. K čarodějnici.

            „Upálíme ji hned tady, nebo se snížíme k tomu, že bychom ji mohli dovléct na náves?“ otázal se vzrušením přeskakující hlas. Patřil hubenému mladíkovi s kosou v ruce.

            „Upálit hned, upálit hned,“ skandoval dav.

            „Držte huby, špíny. Jděte radši okopávat pole, to vám jde nejlíp.“ Ze tmy vystoupil vysoký statný muž, oděný v kožešinách. Kolem krku se mu třpytil náhrdelník z kančích zubů, u pasu se mu pohupovala mohutná krátká sekera.

            Muž se otočil do tmy a zvolal: „Pane Jaroslave, co s ní máme udělat?“

            Ozvalo se zašustění suchého listí. Do okruhu světla z hořících pochodní vešel člověk. Měl na sobě sporou hnědou halenu, přes ní navléknutou zašpiněnou brigantinu, na loktech zvláštní kožené myšky, hlavu ukrytou pod kapucí pláště. Vedle něj stál někdo další, někdo velmi malý, celý zahalený v černé látce zvláštního střihu. Vypadala, jako by z něj měla každou chvíli spadnout.

            „Je to především vaše zásluha, že jsme ji dopadli,“ švitoří úlisně hromotluk se sekerou.

            Muž v plášti přistupuje k ženě. Bez okolků uchopil její vlasy a trhnutím ji postavil na nohy. Vyškubla se mu.

            „Jednoho dne narazíš na někoho, kdo bude lepší než ty,“ syčí dívka vztekle.

            Muž beze slova pozoruje.

            „Slyšíš? Každý jednou narazí na lepšího. Těšíš se, až ochutnáš železo? Nebo to snad bude ohnivá koule? Mluv přece,“ buší dívka na prsa muži. Ten ji hřbetem ruky srazí zpět k zemi.

            „Já nemůžu zemřít. Na mé straně je Osud, hlupačko,“ zašeptal muž. „Udělejte to tady,“ prohlásil pak už nahlas, bez náznaku citu v hlase.

            Byla statečná. Začala křičet, až když plameny dosahovaly na úroveň jejího pasu.

            Lesem se nesl jekot. A ze všech stran přicházela odpověď. Hrůzné skřeky, výskání, křik. Vesničané byli ztuhlí strachy. Jen muž v hnědé kápi tam stál a pozoroval hořící hranici.

            Malá postava v černé látce se chvěla potlačovaným hněvem.

 

            Setkali se na pasece, všichni čtyři. Nikdo nepromluvil, pouze zapálili oheň.

            „Hoří,“ prohlásil klidně jeden z nich.

            „Hoří,“ přikývl druhý.

            „Dovolili si moc.“

            „Svolejte všechny. Nastal  čas na pomstu.“

            Les ožil.

 

            Muž v kápi lhostejně kráčel podrostem. Všude kolem něj umírali lidé.

            Postava v černé látce ho dohnala. „Jsi až příliš domýšlivý,“ začala rozhovor. Když se nedočkala odpovědi, pokračovala. „Myslíš si, že tě budu doprovázet  do konce tvého života?“

            „Tak zněla dohoda,“ odvětil muž, překračujíc ležící tělo mladého muže. Na pasece před nimi se ozývaly zvuky boje.

            „Tys mi ale slíbil….“ Hájila postava.

            „Sliby jsou od toho, aby se rušili, to si pamatuj. Já mohu rušit sliby, protože jsem člověk. Ty člověk nejsi, takže sliby musíš dodržovat. Zůstaneš se mnou do mé smrti.“ Dále o tom nediskutovali, na paseku došli mlčky.

            Vládl tam absolutní chaos.

            Lesní stvoření, pobouřená vraždou jedné z nich, toužila po pomstě. Příliš dlouho ustupují lidem, nechávají se zatlačovat hlouběji a hlouběji do lesů a jeskyň. Nastal čas zatlačit drzé lidi zpět za jejich hranice. Tady je zakázané území, tady je Les. Pryč, odporný člověče, zmiz tam, odkud jsi přišel. Tady je Les.

            Všude po mýtině byly rozptýleny hloučky bojujících lidí a  zvířat. Muž v kápi viděl, jak smečka vlků roztrhala na kusy malou holčičku. Nedaleko od něj vysával jakýsi nižší upír muže s řeznickou zástěrou. Uprostřed louky stálo asi deset vojáků, těch, kteří mu byli přiděleni na chycení čarodějnice. Zrovna bodali meči do něčeho obrovského a chlupatého.

            Do cesty mu vstoupila striga.

            Měla dlouhé havraní vlasy, stejně jako všechny strigy. Dlouhé drápy místo nehtů, bledá suchá kůže. Zlověstný lesk v očích.

            „Ustup,“ rozkázal muž v kápi. Lovec čarodějnic, chcete-li.

            „Na lidském masu jsem si už dlouho nepochutnala,“ olízla se striga. Bylo zvláštní, že mluvila. Zřejmě to není striga, jen nějaká další mutace ztracené vesnické dívky.

            Skočila ne něj zcela bez varování. Ale ne dost rychle. Ukročil stranou, črtajíc ve vzduchu magický znak. Kolem nich se rozhořel kruh ohně. Vyjít z něj může jen jeden.

            Sekla po něm drápy. Uskočil dozadu, přesto mu poznamenala kazajku.

            Možná má pravdu, pomyslel si,vytahujíc z boty dýku. Jsem jen člověk.

            Zmiz, člověče. Tady je Les.

            Sklonil se a popadl stvoření v pase.

            Sliby jsou od toho, aby se porušovali.

            Mrštil jím o zem.

            Dnes žádný živý člověk  neopustí Les.

            Zvedl ruku a přibodl lesní stvůru k zemi. Rozryla patami zemi kolem sebe, potom ztuhla. A zemřela. Její duše se stala součástí Lesa.

            Kruh ohně zmizel. Všude stále ještě zuřil boj. Ani jedna strana se nehodlala vzdát. Oběma šlo o přežití. Muži šlo jen o to, aby už mohl zmizet odtud. Z místa, kde, jak nyní pochopil, je Les. Prastaré sídlo všech kouzelných stvořeních, prostoupené přírodní magií, nasycené čistotou. Nezničené člověkem. Dalo by se říct, ráj.

            Vynořili se ze stínů. Byli čtyři. Obstoupili ho. Rozhlížel se, hledal postavu v černém. Stála u kraje lesa. Zírala na něj. Poslal jí telepatický vzkaz. Neodpověděla, jen na něj zírala.

             A on náhle pochopil.

            Vrhli se na něj dva. Měli jen dřevěné hole, ale ty určitě byli začarovány proti jakémukoliv poškození. Bylo to přece dřevo z Lesa. Tady jeho vlastní magie nepomůže, tady je třeba spoléhat se na meč.

            Druhá dvojice ustoupila, první se postavila do základního postoje. Počkali, až vytasil meč, pak zaútočili.

            Jeden z nich použil svou hůl jako kopí, bodl s ní. Druhý zaútočil stylem „ze střechy“ na jeho rameno. Teď půjde o všechno, musí zvládnout několik věcí najednou.

            Vysokou parádou odrazil ze shora útočící hůl a zároveň se půlobratem vyhnul bodnutí do boku. Nohou přitom odkopl hůl do tmy. Neozbrojený protivník vyklidil pole. Šance jedna ku jednomu. Lovec čarodějnic proti jednomu z Duchů Lesa.

            Lesní přízrak odhodil hůl a tasil meč. Překrásnou, jedenapůlruční zbraň z ušlechtilé  lesní oceli. Vypadala, že je vytvořená ze dřeva,  ale to byla pouze iluze ke zmatení nepřítele.

            Třesk oceli o ocel. Duch sekl kvartou, byl ihned odražen a sám donucen se krýt před bočním seknutím. Unikl otočkou, postavil se a zvedl meč nad hlavu. Lovec si opřel meč hrotem o krví nasáklou zeminu.

            Zaútočil zespoda. Jejich meče se setkali v úrovni pasu.  Duch okamžitě přešel v otočku,aby dosáhl větší síly úderu. Jeho soupeř ale nezareagoval také otočkou, jak by se možná dalo očekávat. Z půlobratu sekl krátkým švihem rukou Ducha do levého boku. Přízrak dopadl na zem. Lovec chtěl dokončil souboj, ale v tom mu zabránil úder dubovou holí do  zezadu spánku. Upadl vedle svého soupeře, ještě při vědomí.

            Okolo něj se rozestavily zbylí tři Duchové. Čtvrtý nevstal.

Přibelhala se postava v černém, poklekla k zraněnému a potom zavrtěla hlavou. Čtvrtý už nevstane.

Tři přízraky.

Všichni tasili meče.

Lovec viděl, jak v pozadí toho všeho vesničané, shluknutí do houfu, pozvolna nutí Les ustupovat. Jeho ale jako by nikdo neviděl, nikdo mu nepřišel na pomoc. Jako by tu ani nebyl.

Obrátil pozornost zpět k Duchům.

Pořád stáli s meči v rukou, nic nedělali. Odhodlal se k otázce.

„Proč? Za vámi lidé dobíjejí ostatní lesní stvoření a vy víte, že není šance, tento boj nelze vyhrát. Postupem času se dostanou i sem, budou kácet, pálit, zabíjet. Váš odpor je marný, k čemu ta snaha?“

Pocítil klid v jejich duších.

„Jakmile se začneme bát, nebo myslet na to, na co ty, ustoupíme o krok. A ten krok vy využijete k tomu, abyste sami o krok postoupili. Vzdát se? Tím bychom vám dali bez boje to, o co už bojujeme celý život. Nemůžeš vědět, jestli prohrajeme, ale když se vzdáme, tak máme jistotu, že nevyhrajeme.“

Meče se pohnuli směrem k jeho  tělu. Pohlédl na černou postavu.

„Slíbil jsi mi, že se mnou budeš až do konce,“ prohlásil s výčitkou.

„Jsem tu přece,“ ohradila se postava.

„Nepomohl jsi mi.“

„Nepomohl.“

„Ale slíbil jsi to.“

„Sliby jsou od toho, aby se porušovaly.“

Meče projeli skrz lidské tělo.

„Poslyš,“ otázal se jeden z Duchů, otírajíc si o trávu meč. „Proč jsi porušil slib?“

Postava si povzdechla.

„Možná, že jsem se už nemohl dívat, jak nás bezostyšně vraždí, zabíjí s mojí nemalou pomocí, mučí a pozvolna přivádí  do záhuby. Nebo prostě….“

„Nebo prostě,“ dokončil na duchův tázavý pohled, „se už od lidí začínám učit.“

---