Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Panika před úsvitem Kapitola 10-11

02. 01. 2013
1
0
541
Autor
sonita

o psychoterapi

Vlákna vypuštěných slov

Tomanová Soňa

         Mezi vypuštěným slovem a člověkem, existuje tenounké vlákno příčiny. Tou příčinou může být láska, nuda, rozvernost, prostě cokoli. Průšvih je, když na každé slovo číhá pavouk, který po něm touží a začne vás pak zpracovávat jako kořist. Potom už je jedno, proč bylo dané slovo vypuštěno. Díky vláknu. je člověk za slovo chycen a pak vtáhnut do hnusných pavoučích sítí.  Neporadím jak z toho ven.  Granát by možná pomohl a já to časem opravdu zkusila.  Bohužel to nemohu nikomu poradit :)  

 

Ještě trošku ke kořenům psycha

     Bloumám v přilehlých ulicích, snažím se skrýt ve stínu domů, protože je horko a to já nemusím. Nemám ráda rozpálené město, opět si uvědomuji, jak silné omezení zde cítím. Nebaví mě domy, auta, silnice s nadjezdy a podjezdy. Značky, semafory, obchody, tramvaje, náklaďáky a pak malý parčík jako útočiště pro mé smysly. Chci vnímat a pozorovat pravé stvoření stále, protože každý týden je tvář krajiny jiná. Během týdne je to malý rozdíl, během 14 dní veliký. Rostlinstvo vystaví jiné druhy květů a právě během čtrnácti dní dané povětšinou odkvetou. Další teprve nakvétají a barevná paleta se stále mění. Je to pro mě stálý důkaz toku života, harmonie, důmyslnosti. Tady vidím to, co vidět nechci a spousty věcí, které mi nic neříkají. Město pro mě znamená koncentrovaný důkaz o tom, že něco ve světě není dobře a můj smutek narůstá. Nic nezměním, jede si to svou setrvačností jako vytuněný vlak, nerada se na to ale dívám.

     Nemám dobrou náladu, cítím to. Někde uvnitř se to projevuje jako chladný a kalný spodní proud, který není příjemný. Nemívám v náladách výkyvy, takže je tu něco nového a já s tím neumím moc zacházet. Dalo by se říci, že nejsem ve své kůži, někdo to moc dobře zná a moje bláboly by mu přišly ujeté. Já nálady ale neznám vůbec, dokonce mě vždycky dost otravovalo, když někdo své nálady projevoval a já neměla šanci něco s tím udělat, ani ty nálady pochopit.

      Do terapie zbývá přesně deset minut a jak už vím, terapeut má pouze pět minut času mezi jednou a druhou návštěvou. Nechci rušit, ani ho okrádat o jeho minuty a tak čekám ještě u zvonku. Zvoním přesně za pět minut deset. Elektronický bručák zabručel. Stoupám po schodech a dívám se, kde jsou nejvíc prošlapané, jestli třeba v těch starých kamenech něco nevyčtu. Teoreticky by to šlo, mohla bych zjistit, kterou nohou lidé na schody většinou nastupují, ale to mi asi k ničemu nebude.

     Mačkám kód u toalety, abych si opláchla ruce. Nejsem extra čistotný člověk, spíš míň než více, ale kontakt s hodně ohmatanými tyčemi v tramvaji mi už vadí. Na rukavičky zralá nejsem, ale uvědomím si, že na rukou cosi z té špíny asi ulpělo. Ruce si poctivě utírám až do té doby, než je mám úplně suché. Také takový malý úlet, nerada někomu podávám vlhkou ruku a já ji za okamžik podám terapeutovi. Kombinace vlhká a studená ruka je i mě nepříjemná, i když nevím jak to má on. Cítím se podivně koncentrovaná sama na sebe, vše dělám pomalu a precizně. Jdu ještě chviličku na chodbu, nebudu zvonit ani o minutu dříve. Dívám se z okna na malou výseč nebe, zbytek výhledu obsazují střechy domů a koruny stromů. Pod oknem je nová květina, tentokrát musím uznat, že se jedná o krásný a mohutný exemplář šáchoru. Nová stébla nabírají na síle a velikosti, každý nový list je mohutnější, dokonce kvete. Někde té rostlině bylo hodně dobře, no uvidíme, jak si zvykne zde.

     Jdu na to. Stále mám podivný pocit hlubokého soustředění. Každý detail pozoruji, vnímám vlastní tep srdce, něco jako tlak, napětí, možná i pocity. Jaký je to vlastně pocit? Myslím, že vím. Toužím po změně a nesmírně mi na ní záleží. Chci odložit vše nadbytečné, chci odložit vše, co mě strhává zpátky, chci se prostě osvobodit, proto tady stojím. Vložím do toho vše, jen abych změnila kvalitu svého života. Mám pocit míjení, pocit, že si nerozumím a je to strašně velká škoda. Nemohu rozpřáhnout ruce a přijímat, co přichází. Mám v sobě tichou vášeň k životu, vnímám jej, ale něco mě deformuje. Toužím a nemohu. Nejsem jen zraněný orel, který přestal létat, je tu něco jiného. Cítím najednou sílu draka, který dokáže zničit tygra, ale ten drak je svázaný. Nevím, co s ním je, ale nedokáže projevit svou sílu. Proč asi? Najednou vidím draka s vášní k životu, který svou sílu projevit nemůže, protože je ničivá. Dechem svých úst by v pár sekundách pořešil tygry, ovce i jinou zvířenu. Drak je zmučený, protože energie v něm dřímající je obrácena směrem dovnitř, nemůže ji vydechnout ven. Má strach? Ne, vím jak to je. On nesmí, protože těm druhým nesmí ublížit svou energií. A tak ji obrací dovnitř a ničí sám své útroby, protože jinak to vyřešit zatím neumí.

     Má představa o drakovi trvala jen krátce, byl to ale silný, i když letmý zážitek. Jako by mi přišlo něco důležitého do mysli, ale já nevím, co s tím. Musím jít, tedy zazvonit na zvonek terapeuta.

     Přistupuji ke zvonku a kratičce zvoním. Silueta Sovičky mihla se za skleněnou výplní dveří, okamžitě otevírá i když stojí ještě metr ode dveří. To jsou ty rozevláté pohyby. Stojí sice tam, ale koná už jinde.

„Dobrý den,“ zdraví nahlas a dívá se mi přímo do očí.

     Tak to já také neumím, zato mám důkladně usušenou teplou ruku. To je asi maximum, které dokážu do prvního kontaktu vložit. Má teplá, suchá ruka, je tu místo srdečnosti a zájmu. Na rychlý oční kontakt asi mám, na přímý pohled docela jistě ne. Vždycky se dá nějak trapčit s batůžkem, kašláním, nebo něčím podobným a přežít tak chvíli nepříjemných rozpaků.

     „Tak pojďte dál, jste tu na minutu přesně Já to dneska také tak akorát stihnul,“ říká Sovička, kyne rukou ke své ordinaci, do ruky si bere čaj, který měl postavený u konvice.

     Jdu ke svému místu, nad křeslem divoce vlaje záclona, Sovička zavírá dveře, s průvanem je konec.

„Mám nechat otevřené okno? Nebo ho mám raději přivřít, aby na vás netáhlo? “

„Je mi to jedno. Venku je horko, takže mi určitě zima nebude.“

„Já jen, aby Vám to nebylo nepříjemné, že to tady tak vlaje.“ Řekl Sovička a snaží se odtáhnout záclonu trošku stranou.

„Hotovo, snad to bude takhle dobré, tak jak se máte?“ Ptá se doktor, zatímco usedá do svého křesla.

„Ani nevím, před chvílí jsem si říkala, že mám divnou, nepříjemnou náladu. Nejsem právě náladový člověk, takže jsem se tomu sama podivovala.“ Jdu hned k věci.

„Čemu to přičítáte? Máte nějakou představu, proč to tak je?

„Nevím.“

„Dobře, tak se zeptám jinak. Změnilo se něco za ten týden? Jak jste to měla se spaním a celkově, jak se cítíte s těmi prášky? Projevilo se to nějak?“ Pátrá Sovička.

„ Určitě. Léky jsem si vzala v předvečer, tak jak jsme se domluvili. Únava se nekonala, zato druhý den jsem spala pořád. Byla jsem jak praštěná, opravdu tupá. Vůbec se mi nechtělo vrátit se do reality, ale nebyla ani síla to ustát.“ Povídám popravdě.

„Všechny dny to bylo stejné?“

„Ani ne, protože jsem párkrát zapomněla si je vzít,“ říkám podivnou větu.

„Kolikrát asi?“ Vyptal se na podrobnosti Sovička.

„ Asi třikrát.“

Pane jo, teď teprve slyším, co to vlastně žvaním, je to ale pravda. Když si za týden zapomenu třikrát vzít prášky na spaní, asi to není normální.

„Nebylo mi po dvou dnech dobře, hned jsem to vysadila a pak si zase jeden vzala. Cítila jsem se hodně divně a nepříjemně.“

„Dobře, nebudeme to nijak tlačit, můžeme zkusit něco jiného, když budete chtít.“

Sovička se odmlčel, tak začínám zase já.

„Minule jsem se dost rozpovídala a vy jste se několikrát ptal, jak se cítím. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem o něčem mluvila. Myslím ale, že něco se dělo až potom. Když jsem došla k tramvaji, udělalo se mi na zvracení. Jako bych měla silné nutkání vyvrátit vše, ale nebylo co. Raději jsem šla domů pěšky, protože jsem si nebyla jistá, jestli se mi to nevymkne a nepozvracím se cestou.“

„Může to být reakce na to, co jste tu začala otevírat, asi je toho hodně.“

„Dnes nevím, o čem mám mluvit. Minule jsem začala něco o návštěvě tetiček, ale nebyla jsem to schopná dokončit.“

„Nemusíte v tom pokračovat, jestli to nepovažujete pro tuto chvíli za důležité.“

„Asi bych chtěla pokračovat.“

„Máte čas, klidně si promyslete, co byste chtěla řešit. Je to na Vás.“

„Asi se pokusím navázat a pokračovat,“ říkám nejistě i když jsem si právě vzpomněla na draka, který neumí a nemůže projevit svou sílu.

„Samozřejmě můžete, chci jen říct, že můžete mít právě dnes jiné problémy, o kterých by jste si třeba ráda promluvila a není nutné, aby jste se držela konkrétního příběhu od začátku.“

     Přemýšlím nad tím, co Sovička řekl. Zdá se mi, že i on je v rozpacích a chce mi něco naznačit. Mlčím a uvažuji nad tím, jestli mám téma, které by bylo důležitější. Třeba ano, já si teď ale vzpomínám jen na toho draka, který se skrýval ve své samotě a svou energii pouštěl proti sobě samému.

„Někdy je možná těžké vystihnout to, co nás trápí aktuálně“ řekl ještě Sovička.

To nevím. Já mám v hlavě dráčka, ale to nesouvisí s tím, co mě teď trápí. Musím na to systematicky, takže navážu tam, kde jsem minule skončila.

 

„Tak já chci pokračovat v tom, co jsem začala.“

Sovička mlčí, nepatrně přikývl.

     „Minule jsem se zmínila, že všechny dcery mojí babičky jsou nějakým způsobem vykolejené. Když se sejdou a poslouchám je… připadá mi to, jako když se vůbec neposlouchají a stále schválně melou něco, co bude dráždit ty druhé. Nejsou to normální debaty, kdy lidé prostě žvaní a třeba se i málo poslouchají, ale řeč plyne a plyne…

     Mají mezi sebou podivnou komunikaci, kdy jedna na druhou hledí i nehledí. Jako by to byl stálý boj, který se vyznačuje tím, že toho druhého musím ignorovat a stále upřednostňuji sebe. Může to ale i vypadat, že sebe neupřednostňuji vůbec. Je to nezvyklé… cítím z toho vždycky strašně silné psycho.“

„Co tím psychem myslíte?

„Takovou strašnou křeč. Jsou v tak velké křeči, že to kolem nich téměř vibruje. Tolik se toho v nich děje a tak silné to je, že si mezi nimi připadáte jak v poli nějaké mocné energie, kde neplatí běžná pravidla.“

„Můžete uvést nějaký příklad, jestli si vzpomenete?

„Moment, zkusím to,“ přemýšlím, ale nejde to tak snadno. V hlavě se mi honí konve, hnůj, pole, zahrady, domy…. ale stále nenacházím solidní příklad toho, co chci popsat. Musím na to od lesa a představit si nějakou hypotetickou situaci.

      „Dejme tomu, že bychom se sešli na nějaké velké rodinné oslavě… třeba na svatbě. Tento příklad si vymýšlím. Znám sice ty situace, ale nedokážu teď popsat žádnou reálnou. Takže znova, dejme tomu, že by se tyto čtyři sestry sešly u jednoho velkého pracovního stolu v kuchyni a snažily by se připravit chlebíčky a jednohubky pro padesát lidí. Jejich diskuze by byla poskládána asi z těchto příspěvků.

Máma by zahájila a hned v úvodu by z ní vypadlo:

     „Teda ta Hanka je tlustá jak prase.“ Hned by se asi zastyděla za to, co z ní vypadlo, protože ona sama trpí nadváhou. Teta Hana, matka malé Hanky, by řekla, že v kostele budou moc pěkné družičky. Ví, že to pro změnu rozhodí mojí mámu, protože nesnáší pánbíčkáře, i když se tajně modlí. Teta Slávka vyndá z tašky úplně hnusnou pomazánku a začne to patlat na rozkrájené veky. Také musí vložit to své, ačkoliv se na tisíc procent nesetká s pochvalou. Moje matka se zeptá, co to je? Slávka odvětí, že to je zdravá pomazánka, že ji doma jedí už celý týden a nemůžou se nabažit. Všichni zúčastnění vědí, že Slávka si libuje ve starých jídlech a začnou mít obavy. Slávka je známá svými hygienickými nechutnostmi v rámci šetření.

     Další teta se zeptá, co dělá Sonička. Sonička je v rozvodu, takže její otázka byla jen popíchnutí. Moje matka řekne, že ta pomazánka vypadá strašně a taky strašně chutná. Teta jí začne hájit a vypráví podrobnosti o tom, jak šetří a kde všude se dá urvat pár korun střídmým stylem života. Další teta řekne, že by se to mělo udělat úplně jinak a snaží se přijít s netypickým návrhem na chlebíček. Nikdo jí však neposlouchá, všechny jsou podrážděné. Jedna z nich nahlas neříká, co plánuje a sama přijde se zlepšovákem. Nastaví vlašský salát hromadou brambor. Není to v tu chvíli už salát na chlebíčky, je to bramborová hmota zbavená šlupek. Chlebíčky už dávno nejsou nic pěkného k zakousnutí. Začíná to být suchá dusivá záležitost, která zůstane na tácech. Původní dobrý projekt, totiž že připraví něco chutného k zakousnutí svatebčanům, začíná pohořívat. U kuchyňského stolu se rozjede psychohra, která je nejvíce vidět právě na tom společném díle.

     Přijdu třeba já, nebo kterákoliv sestřenice a bude mít ochotu zapojit se do výroby lahůdek. Samo osazenstvo skupiny je podezřelé, ale dejme tomu, že optimistický ochotník se najde. Vezme vlašák podiví se, že tahle hmota je vlašský salát, ale dobrý. Vezme máslo, šunkový salám, okurku a prostě udělá klasický dobrý chlebíček. S trochou dovednosti vykouzlí i zajímavý tvar salámu. Jeden je hotov. Teta robotka začne infantilně chválit dovednost sestřenice. Chvilku se to dá vydržet, ale začíná to být nepříjemné, protože člověk má za chvilku pocit podivné neupřímnosti. Slávka i přes zákaz svých sester natírá na veky své bio pomazánky z celeru. Chlebíčky jsou na pohled vyblité a zmírnit se to dá jen tím, že se to celé zamaskuje.

     Veky není nazbyt, takže si prosadila něco, co ostatní opravdu nechtějí. Ona si to ani neprosadila, prostě tam bojuje o cosi a dělá si bezohledně, co chce. Její svatba to není, ale začíná bojovat o kus svého projektu, totiž že lidem naservíruje zdravou tvarohovo celerovou pomazánku divné chuti. Moje matka bude z toho nervózní a řekne, že by to nežrala. Z nějakého důvodu potřebuje mluvit už hruběji. Jiná teta se této tety zastane, ale způsobem velmi podivným, takže to vyzní tak, že Slávka není schopna vymyslet ani tuhle nechutnou pomazánku a že ji určitě připravil Karel, její partner…: Takhle to jede do nekonečna. Jedna něco udělá, druhá jí to rozmetá a rozšlape. Pak se to zvrtne tak, že to, co je zakázáno, je nutné dělat i když už to nemá smysl. Takže kdyby se skupina rozhodla, že vajíčka tam dávat nebudou , jedna ze sester by schválně dala vařit celý koš vajíček a pak by s tím demonstrativně nastoupila. Když mezi ně postavíte kýbl vody, aby ho odnesly, všechny se na něj sesypou, protože každá z nich je vábena k těžšímu úkolu. Začnou se šťouchat u kýble, odkládat hole, zapomínat na choroby. Každá bude chtít urvat právě tu největší poctu, totiž odvláčet nejtěžší kýbl. Urvat nejtěžší práci, je pro ně velice důležité. Možná je v tom i prvek sebeobětování se, ale já v tom vidívám i to, že někdo říká.... uhni, ty grmlo.

     Vím že to popisuji blbě, ale jinak to neumím. Když řeknete, že rajská omáčka není třeba na svatbu vhodná, určitě se přetrhnou, aby jí uvařily hodně a hodně. Když mámě řeknu, že tyhle kytky jsou vzácné, vlítne do záhonu s motykou a s kytkami je konec. Samozřejmě je bude chtít pouze okopat. Mezitím se ještě zmíní, že to je hrozně zajímavé, protože ona tyhle kytky vždycky vyhazovala, protože jí přišly smradlavé a zbytečně barevné. A takhle je to naprosto se vším. Chvíli to lze ustát, ale jen chvíli, pak už se v tom člověk ztratí. Teď mě napadlo, že holky, když byly malé, nesměly říct, že něco je krásné. Babička je hned přísně utla, že nic není krásné, jen panenka Marie byla krásná. Přitom byla nesnášenlivá vůči projevům víry v Boha.“

      Kroutím při svém vyprávění hlavou, protože to prostě nechápu.

„Ještě musím dodat, že znám běžné situace, kdy člověk chce mít prim, vyčíhne si prostor a začne se takhle zviditelňovat a všechno překope, jen aby bylo po jeho. Chci říct že není podstatné. o co se bojuje, jde o to, něco někomu rozhamtat, nikdo si neláme hlavu tím projektem samotným.“

 „Jestli to chápu dobře, tak je to o tom, že někdo na sebe něco ukáže či prozradí a hned se na něj sesypou, ať už je ta věc dobrá, či méně dobrá, prostě se to stane vždy. Pokaždé je vše rozcupováno.“

„Ano. Přesně. Pak je těžké cokoli mít, cokoliv říct, cokoliv si hýčkat. Nemá to vůbec smysl. Je strašně náročné poslouchat pak ty pindy. To se nedá vydržet. Mít třeba dobré známky ve škole, tak to je hodně nepříjemná věc. Vyslechnout si pár jejich mouder, to je krutá záležitost, ze které si člověk myslí, že se asi zblázní a to hned.“

     „Ono by to asi šlo ustát, ale pro dítě to musí být o to náročnější, že své rodiče bere za autoritu a měl by jim věřit. Myslím, že vám rozumím. Co s tím má dělat dítě?“ Zakončil otázkou Sovička.

     Jsem plná hněvu a to jsem řekla jenom příklad. Panebože, když si vzpomenu na ty hromady divných řečí, které neměly přímý obsah, ale rovina podtextu a nadtextu byla narvaná vždy. Je mi z toho nejen těžko,řvala bych až do nebe.

     „Já nevím jak si tohle uhnaly, ale když jsou spolu, tak je to opravdu koncert. Co slovo, to perla, která se dotkne něčí duše. Jejich debaty netrvají dlouho, všechny sestry jsou pak podivně rozvařené, ta psychická křeč z nich sálá na dálku. Když žili doma se svojí matkou, musel to být učiněný blázinec. Stejně to mají od ní, ona byla taková. Divně se dívala, monitorovala okolí a jen co člověk něco neprozřetelně pronesl, hned se to začalo vracet v podobě podivných komentářů, lepících se na psychiku člověka, který byl právě jejím terčem. Setkání s ní bylo příjemné jak operace za živa. Já nevím co k lidem cítila, mě to připadalo jako nenávist Jinak si to vysvětlit nedovedu.

 Byla na své dcery tak zlá. Žádná z nich to nebyla schopná zvládnout, asi to opravdu nešlo.

     Kromě toho, že jim bez příčiny nadávala do kurev a sviní, odporným způsobem podrývala všechno, co bylo jejich životem. Když byla odkázána na posluhu některé ze svých dcer, postupně ji tlačila k tomu, aby opustila svého muže, děti a starala se už jen o ni. Nevím jak to přesně dělala, ale když neuměla přímo říct, že by ráda, aby bylo otevřené okno, muselo i tohle být velmi pokřivené sdělování. Asi mluvila hodně zle, což mělo vyústit k tomu, že dcera vezme maminku, odstěhuje se s ní do toho starého baráku a zůstanou jen spolu. Možná přímo nikdy neřekla, že její dcera má opustit děti, ale situace visela ve vzduchu a to jsem zažila či vnímala v různých obdobích.

     Babička mé matce nic neulehčila a protože spousta zboží nebyla v té době k dostání, máma měla o zábavu postaráno. Když sehnala něco nadstandardního, tak běžela za babičkou, aby jí to nabídla. Bude to ode mě znít sobecky, ale je to tak. Třeba se podařilo sehnat banány, tak se daly babičce. Většinou je všechny nesnědla, takže se po pár dnech objevily i u nás, jenom už byly totálně hnědé. Máma k nám domů nosila i jiné věci, které byly původně pro babičku. Například jí připravila snídani, na chlebech musela ořezala kůrky, aby to babičce šlo pokousat. Babička se snídaně třeba ani netkla, máma to pak zabalila a přinesla domů. Já vím, že mluvím jak malej rozmazlenej hajzlík, ale tyhle oschlé chleby bez kůrek se mi časem hnusily. Čerstvá chlebová kůrka je jedna z mých nejoblíbenějších laskomin.

     Babička si ale poroučela i jiné věci. Například tresčí játra byla nedostatková, stejně jako mandarinky. Naši sháněli, strýček z Prahy sháněl, zapojil se i jeden chronický sháněč od mámy z práce. Společným úsilím toho nalovili dost a bylo co předkládat. Spokojenost přišla těžko, pochybuji, že by se babička vyjádřila někdy děkovně, pochvalně či spokojeně. Pokud ano, formulace jistě zněla nezvykle a docela určitě obsahovala ještě něco jiného než upřímné poděkování. .

     Protože babička ráda jezdila na výlety, řešilo se to následovně. Táta vyndal přední sedačku z trabanta, pak s mámou naložili babičku na židli a vynesli jí z našeho paneláku. Do auta jí napěchovali tak, aby se vešla na zadní sedačku i s mámou. Bylo to obtížné, ale jednou za čas to zvládli.

     Výlety byly náročné hlavně pro tátu, k tomu si pamatuji jednu historku. Babička občas něco vyčetla z časopisů a pak se chtěla zajímat blíže. To bylo skvělé právě na ty výlety, užil si tím především můj táta. Jednou si babička přečetla v časopise, že u nějaké vesnice bylo objeveno nové naleziště starých kultur. Teď si něco vymyslím, dejme tomu, že se to jmenovalo Kostomlaty. Babička se tedy zmínila, že by ráda jela do těch Kostomlat, na ty vykopávky. Táta prostudoval mapy, vyslechl všechny řeči a vyjel. Svačiny, kávu, limonády, deky, polštářky a dárky, to všechno měli sebou. Babička ráda rozdávala pozornosti, takže se na to myslelo tak nějak kolektivně.

     Táta po pár hodinách probíhající akce dorazil do Kostomlat a ptal se místních, kde jsou ty vykopávky. Nikdo nic nevěděl. Stále někde zastavoval jako blbec a nic. Pak se jim podařilo zastavit ženu, která prý byla učitelkou. Nevěděla také nic a tak se babička do ní pustila, jak je to možné, že ona… coby učitelka, že by právě tohle všechno měla vědět. Nakonec se ukázalo, že si babička spletla název a jednalo se o jinou obec, v nějakém úplně jiném okrese.

     Já jsem takový výlet podstoupila jen jednou, také to stálo za to. Jelo se do rodné vísky babiččiny. Samozřejmě to bylo nekonečně únavné, ale vrchol všeho byl až u hřbitova. Lidé tam zrovna vcházeli hřbitovní brankou, hlavní velká vrata byla dočasně zasypána kompostovou hromadou, asi připravená na brzký odvoz. V hromadě byly rozkládající se větve, věnce, květiny, dráty a podobný materiál. Debata byla neúnosná, nakonec táta hromadu odhazoval, aby se babička podívala dovnitř. Manévr se povedl, nakonec vjeli na vnitřní cestu hřbitova, stejně ale babička prdlajs viděla, takže zůstala neuspokojena. Táta zase vycouval, hromadu myslím nechal být a odjížděl. Bylo vidět, že má docela dost, ale mlčel.

     Když jsme vyjeli z obce, babička projevila přání, podívat se na vesnici ze silnice. Na jednom jediném místě v lese byl mezi stromy průzor, kudy bylo možné podívat se na rodný dům z výšky. Babička o tom místě věděla, takže si přála zastavit přesně tam. Táta zastavil, ale bylo to už moc daleko. Zacouval a to bylo také moc. Popojel dopředu, ale blbě. Cukl dozadu, zase blbě. Nakonec vylezl z auta a strkal auto po centimetrech. Když se to po dvaceti cuknutích podařilo, babička řekla že dobrý a pak se jelo dál. Táta je svatý člověk, co se týče babičiných manýrů. Tohle všechno snesl. Nejvíce mu vadila ta scénka s chudákem učitelkou, která neznala podrobnosti o vykopávkách. Cítil se hloupě, že si babička otevřela držku na chudáka nevinnou ženskou.

     Babička také ráda rozdávala. O nás říkala, že jsme baronští spratci, ale sama si v chování baronky doslova libovala. Občas rozdávala z auta drobné peníze cikánským dětem, oni si je vzaly a poděkovaly. Také mívala připravené bonbóny , čokoládky pak pro extra příležitost. Sama často vzpomínala na to, že když byla malá, musela jít do služby k nějakým baronům a jednou ti baroni měli vzácnou návštěvu z hradu. Přijel sám Masaryk, babička ho zažila jako malá služebná. Často nám vyprávěla, jak jí náš prezident dal desetikorunu tuzéra. Nikdy jsem neměla jasno v tom, jestli to říká s hrdostí, nebo s nenávistí. Byl to takový miš maš. S hrdostí to říkala, když došlo na její roli. S nenávistí to říkala, když došlo na zbytek. Nenáviděla flanďáky jak říkala, asi je považovala všechny za pokřivené a prolhané. Ke všemu mohla mít své důvody, ale mě se v tom hodně těžko orientovalo. Nikdo neví, proč taková byla a co se na ní podepsalo. Její bratři i rodiče byli prý milí, hodní lidé. Pravý opak toho, co vyzařovala ona.

    Bývalo dost nepříjemné jít si s ní pokecat. Když jsem byla malá, máma mě k tomu nutila a já šla. Někdy se babička na něco zeptala, pamatuji si, že chtěla vědět, co to je kotoul. Vysvětlila jsem jí to a ona se podivným způsobem rozplývala nad tím, co to kotoul či kotrmelec vlastně je. Připadalo mi to debilní čím dál víc, myslela jsem, že kotoul znali lidé dříve, než za první republiky. Pořád o tom divně mlela, až jsem se cítila vinná tím, že si mohu dělat kotouly, kdy mě napadne, protože jsem zdravá a narodila jsem se v lepší době. Tím jsem byla ještě větší baronský spratek a ona se ještě záhadněji tvářila. Když to řeknu na plnou hubu, zdálo se mi, že chce něco bezelstně vědět a když se pak dozvěděla, co chtěla, začala to rozrýpávat. Musela pak dotyčného člověka nějak vydeptat, celé to obrátit na ruby, dostat ho do pozice nějakého zmetka. Bylo to šílené.

     Jednou jsem se zamotala a nerada jsem řekla, že ve škole máme chemii. Babičku to velmi zaujalo a hned se živě zeptala, co prý to je. Moje vysvětlení pokulhávalo. Chtěla tedy vědět k čemu je to dobré. Nakonec jsme skončily u příkladu. Příklad se týkal sirek. Řekla jsem, že jsme se ve škole učili, že sirky dříve obsahovaly bílý fosfor a dobře se vznítily jednoduchým škrtnutím o cokoliv. Dodala jsem, že tento fosfor byl prý jedovatý, proto se dnes používá fosfor červený, který už jedovatý není, ale hůře se zapaluje.

      Nic jsem tím nesledovala, řekla jsem jen praktický příklad, který mi uvízl v hlavě ze školy. Kdybych vyjela se sloučeninami nebo názvoslovím, schytala bych to myslím nepříjemně. Mě by jen zabíjela očima, ale mámě by řekla, že se její dcera nadutě vychloubá nějakou chemií. No nic, prostě jsem zvolila snadný praktický příklad, abych vybruslila ze situace.

„ Jak to zvládala máma a brácha?“ ptá se Sovička a dívá se na hodiny.

„ Je mi líto, za chvíli budeme muset končit, abychom se domluvili na lécích a dalším sezení. Z Vás to tedy lítá“ řekl Sovička a napil se čaje.

„ Brácha nevím, jak to prožíval, ale brzo se zařídil tak, aby k ní už nemusel. Babička ho nařkla z toho, že jí zašantročil dalekohled nebo co a brácha se naštval. Pamatuji si jen, že řekl , že je to stejně hloupé jako kdyby babičku nařkl z toho , že mu ukradla kytaru… něco v tom smyslu. Od té doby nezájem. Neřešil ji, ani tam nechodil.“

     Máma, ta na tom dobře nebyla. Pořád dřela, ale hlavně všeho, co se týkalo babičky, byla plná. Někdy mluvila ještě hůř než obvykle. Divné věty, těžkopádný slovosled. Obsah myšlenek byl často skryt, skoro zašifrován . Když byla na šrot, psala si na papíry různé myšlenky, ale hlavně urážky, kterými ji častovala babička. Prý jí to pomáhalo se s tím nějak vyrovnat. Vyrovnaná s tím není doteď, to vím bezpečně.

     Teta, která se o babičku starala předtím, také měla a má hrozný projev. Když si moje máma a teta psaly dopisy, my děti jsme se tomu často smály. Nic jiného s tím dělat nešlo. Dnes mi to připadá hloupé, protože to je smutné, byla to však naše reakce na to, co nás celé dětství provázelo. Někdy jsme ty dopisy procházely a smály jsme se těm nejpříšernějším hláškám. Vyhrála hláška jedné z tet… že na poli jim roste „plevel jak stromy košaté.“ Já vím, že je to blbý, už končím. Sama jsem se rozkecala víc než jsem měla v plánu. Je mi líto, že tak mluvím , ale nejde to jinak.“

„ Cítím ty proudy energie. Jak se cítíte vy, když to vyprávíte?“ Zeptal se vážně Sovička.

„ Jako když mě unáší řeka a já rychle pádluji mezi kameny.“

„ Dobře, můžeme to takhle pro dnešek nechat, nebo máte ještě něco důležitého, co byste potřebovala pořešit teď?“

„ Nevím o ničem,“ říkám okamžitě. V hlavě mi ještě straší babička, měla jsem se dostat k té sebevraždě.

„ Je to na Vás,“ opět připomenul Sovička

„ Já vím, ale začala jsem od začátku.“ Cítím, že to ve mně vře jak v sopce.

„ Jak chcete, kdybyste si chtěla promluvit i o věcech, které řešíte právě teď, tak můžeme. Někdy je to třeba těžko uchopitelné a snadněji se mluví o něčem, co bylo kdysi. Říkám Vám to jenom proto, abyste to věděla. Nemusíme se držet ničeho konkrétního“

„Dobře.“

„Co tedy s těmi prášky, myslíte že jste se necítila dobře kvůli těm práškům?“

„Kdyby nic jiného, druhý den jsem chtěla jen spát. Odpoledne jsem se chvíli na něco zmohla, ale bylo to nepříjemné. Tedy překonávat ten stálý tah na postel, nutit se k bdělosti.“

„Pila jste tento týden?“

„Ano, když jsem nebyla otupělá z těch prášků.“

Doktor se na chviličku odmlčel a něco si sumíroval sám pro sebe.

„Dobře. Měl bych tady lék, který je snad ušitý na Vaši situaci. Nemám z Vašeho pití radost, ale dobrá. Kromě léků na úzkost…. funguje alkohol perfektně a hned. Jen si ,prosím Vás, dejte na to pozor. Opět zdůrazňuji, budu rád, když budete otevřená a nebudem si tady lhát. Nemusím snad zdůrazňovat, že pití a prášky dohromady nejdou.“

Připadám si jako blbec, už teď je mi hanba, že se přiznávám k pití, ale není nic jiného, co by mi momentálně pomohlo vypnout. Jinak je mi vše ukradené.

„Chápu, tedy doufám a pokusím se být otevřená. Nerada bych do toho zahučela, takže se pokusím jednat na férovku.“

„Máte ze závislosti strach? Máte snad něco za sebou , co bych měl vědět?“

Tak to je otázka na tělo a zodpovím ji popravdě, ačkoliv je má dušička nyní malá.

„Ano,“ říkám a připadám si najednou hrozně.

„Ano. Kouřila jsem mnoho let trávu a né jen tak příležitostně. Sama jsem si ji pěstovala a pak ji léta kouřila.“

Když jsem  to upřímně řekla, napadlo mě, že právě teď mě odmítne léčit. Teprve teď jsem ukázala, jak hazarduji se svou příčetností. Až teď vyplynulo, že všechno může být můj úlet.

„ Dobře. Je tu ještě něco, co bych měl vědět? Chcete mi říct ještě něco, co by mohlo hrát roli jak v terapii, tak pro medikaci?“

„Kouřila jsem hodně trávu, pila jsem příležitostně. Nikdy se to nezvrtlo tak, že bych se za tím štvala. Neužívala jsem nic jiného. Kdysi jsem četla knihu „ My děti ze stanice ZOO“ , byla jsem z toho hotová. Vždycky jsem se bála a neokusila jsem nic, ačkoliv mě to zajímalo Vlastně jednou jsem okusila trošku perníku, byla jsem po něm neskutečně dobře naladěná a to mi stačilo jako signál… že tudy cesta nevede. Prostě jsem měla strach, že nemám obranné mechanismy a zahučím do toho okamžitě. Tak příjemné to bylo.“

„Dobře. Vyzkoušejte tyhle prášky, mělo by vám to sednout lépe Kdyby něco, zavolejte mě, nebo na ty čísla, která jsme tu řešili minule. A držte se.“

Sovička mi podává recept na jiný lék, rychle si balím svých pár švestek a mizím.   

Tentokrát mi není špatně, jen lituji, že jsem neměla desetkrát více času. Potřebovala bych to ze sebe dostat vše, ale na to není prostor. 

     Několik věcí jsem si uvědomila, ale nedokážu o tom mluvit hned. Především mě trápí nějaké záležitosti ohledně partnera, ale já to nemohu nyní říct. Sovička měl pravdu, nemusím mít zrovna sílu řešit aktuální věci. Nevím proč to tak je, ale nevěděla jsem, jak o tom mluvit. 

     Během terapie mě také napadlo, že to psycho v naší rodině, bylo asi důvodem, proč jsem nechtěla mít děti. Byla to jen letmá myšlenka, je to ale pravda. Nechtěla jsem sdílet už nic, protože vše bylo před mými zraky znehodnoceno, rozkopáno, znásilněno.  Ještě si to nechám projít hlavou, ale nejspíš to tak bylo. 

    Vzpomněla jsem si také, že jsem měla strach z tygra, zatímco já jsem malým dráčkem. Nevím proč je ten malý dráček bezmocný, ale každopádně je drak silnější než tygr. Cítím z toho, že se nemohu bránit, i když bych je mohla sežehnout dechem svých úst. Nemohu proti nim poslat svojí energii, tak jí obracím proti sobě. Proto jsem viděla dráčka zmučeného vlastním ohněm. On ho nemůže vypustit... něco mu v tom brání.

   Má matka, stejně tak  její sestry, uvízly v předivu hnusných sítí. Byly paralyzovány, stejně jako já. Nevím proč je to tak mocné, ale na jejich životech vidím, že mocné to je. Musím se z toho dostat, protože nechci takto žít. Chci to pochopit, uvolnit se z toho sevření a pak uvidím...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jak mě tornádo vcuclo a pak vyplivlo do otevřené náruče exekutorů

 

     Tornádo je prý silně rotující vír, který je schopen způsobit rozsáhlé hmotné škody na zemském povrchu. Jsou lidé, kteří před nasávacím chobotem rychle utečou... já bohužel neutekla. 

 

Kapitola 11.

     Jestli jsem doufala, že mé problémy brzo pominou, tak to jsem se hodně spletla. Na terapii jsem sice chodila, bohužel jen občas. Zpočátku jsem docházela asi po čtrnácti dnech, později to bylo horší, protože mi stále něco lezlo do plánů a já své schůzky rušila, omlouvala se a nikam to moc nevedlo.

     Když se na to dívám zpátky, právě v době začátků terapie jsem si zadělávala na obrovské problémy do budoucna. Pokaždé, když mě Sovička upozornil na to, že mohu mluvit i o současných záležitostech, kývla jsem jen hlavou, zamyslela se jen na chviličku a pak pokračovala v dolování starých vzpomínek. Prostě jsem o tom, co se na mě zrovna valilo nedokázala hovořit.

     Má budoucnost, temnější než minulost, se začala odvíjet od toho, že jsem byla nucená řešit své bydlení i způsob obživy. Terapie byla v tu chvíli až na třetím místě. Těžko teď posuzovat, co jsem měla tehdy dělat, abych se vyhnula existenčnímu masakru, který později přišel. Možná jsem měla prioritně řešit terapii s tím, že až se vyléčím, budu lépe schopná rozhodovat se, jak dál. Co naplat, zatímco já s terapeutem řešila dětství, následky z minulosti aktivně ovlivňovaly tvorbu budoucnosti. Je to už trochu zamotané, takže vás obeznámím s tím, do čeho jsem se to vlastně zamotala.

      Můj přítel skončil v podniku, kde pracoval a podle jeho verze skončil také s bydlením ve městě, kde žil. Nesnášel to tam. Asi chtěl spálit všechny mosty a pak začít znova, jinde a jinak. Své děti měl už veliké, takže byl téměř bez závazků.

     Byla jsem už rozhodnutá, že se k manželovi nevrátím a tak jsme začali jednat o rozvodu. Manžel nijak nespěchal, já jsem se také chovala liknavě. Nevěděla jsem přesně jak dál, ale vždycky, když jsem s manželem mluvila, nechtěla jsem ho trápit, protože jsem cítila vinu. Ustupovala jsem jeho požadavkům, když zrovna nějaké měl, konkrétně mi dal najevo, že neví, co si počít a kam jít, tak jsem byla svolná odejít já i když původně byl byt můj. Neměl momentálně peníze na moje vyplacení a tak téma zůstalo chvíli otevřené. Kdyby bylo po mém, byt v Praze bych prodala a koupila si dům na venkově, musela jsem ale respektovat i jeho zájmy, takže jsem to nechala být. Po pár letech jsem zjistila, že jsem měla velké štěstí v neštěstí, ale o tom až později.

     Po nějakém čase přišla další fáze vyjednávání, nakonec manžel souhlasil s tím, že mě vyplatí a já z bytu odejdu. Peníze to nebyly až tak veliké, ale pro začátek by stačily. Nějaký domek v pěkném kraji bych za ty peníze pořídit mohla. Někde dál od Prahy, s vytouženou zahradou, s vytouženým prostorem pro dílnu atd. Dohodli jsme se tedy a já měla brzo dostat první část peněz. Byla jsem ráda, že se situace někam pohnula a mě čeká vzrušující hledání té správné nemovitosti.

     V těch dnech se mnou na chajdě pobýval přítel Honza, takže byl dobře informován o mých dohodách s manželem. Nezlobím se na něj, že se pak věci děly tak, jak se děly. Neznala jsem ho a to, jak reagoval, je pro něj typické. Zatímco já jsem trpělivě čekala na první platbu od manžela, jemu už šrotovalo v hlavě. Myslím, že to trvalo maximálně tři dny, když Honza přišel s nápadem, kam bych mohla investovat své budoucí peníze. V té stejné vesnici, kde jsme právě vegetili, je prý zavřený obchod na náměstí a prý by to byla dobrá koupě.

     Byla jsem překvapená a to z několika důvodů. Jednak jsem neplánovala žít zde a nenapadlo by mě kupovat si obchod, který nemá ani zahradu a vlastně to není ani domek dle mých zažitých představ. Jenže Honza začal vysvětlovat svoji vizi o té nemovitosti a já poslouchala.

     Byl to takový netypický dům, který nebyl ničím obestavěn. Měl půdní prostory, kde by se mohl udělat docela pěkný byt a pro dva lidi by byl více než dostačující. Celé přízemí, které nebylo malé, mohla být dílna a zároveň pěkný obchod se třemi hodně velkými výlohami. Prý by to bylo pro začátek dobré, jak kvůli bytu, tak kvůli dílně. Také místo mu připadalo atraktivní a celkově to Honza dokázal hodně zajímavě odargumentovat.

     Musím v rámci svého příběhu vysvětlit ještě další okolnosti. Když jsem žila s manželem, dodělala jsem právě střední školu a začala se sypat. S nástupem úzkostí nedělala jsem zrovna nic a přišlo mi divné, shánět si práci jen kvůli tomu, abych brala od státu nějakou nemocenskou. Jak čas běžel, já stále neměla práci, ani program pro budoucnost. Nevěděla jsem nic. Ani kde budu žít, ani co budu dělat, ale bylo nutné rozhodnout se. Když jsem pendlovala mezi manželem a bytem přítele, právě Honza mi pronajal takovou malinkou dílnu ke svým experimentům. Hledala jsem nápad a produkt, který bych mohla realizovat bez peněžních prostředků.

     Obcházela jsem kontejnery a dívala se, co lidé vyhazují a co bych mohla použít. Nápad přišel velice brzo, začala jsem experimentovat s papírem. Během pár dní jsem měla výrobek, který bych ráda uvedla na trh, ale na to vše jsem potřebovala jisté zázemí. Dílnu, možná i malý obchod. Tenkrát byl internetový shop v plenkách, takže bylo nutné uvažovat o kamenném obchodě nebo dílně s možností přímého prodeje. Právě z toho důvodu jsem dobře slyšela na Honzovy argumenty. Potřebovala jsem najít způsob jak vyrábět, prodávat a zároveň žít. S komplexním řešením přišel právě on, mě by to nenapadlo.

     

     

     

 

 

 

 

 

     Co se mě týče, nejspíš jsem si představovala nějaké hnízdečko daleko v přírodě, ale protože moje představy byly nejasné, celkem jsem jeho argumenty brala. Honza mi začal vysvětlovat výhody obchodu, který právě v naší vesnici byl volný a já musela v duchu uznat, že jeho logika má něco do sebe. Shodou okolností majitel toho obchodu byl přítel naší rodiny, pokud se to tak dá říci. Moji rodiče pro něj jednu dobu hodně pracovali, dokonce i já jsem pro něj chvíli něco dělala. Majitel nemovitosti byl celkem mladý chlap, obchod zakoupil s úmyslem, že ho bude pronajímat. Časem se však ukázalo, že pronájem je nezajímavý, rozhodl se tedy nemovitost prodat.

      Honza mě pobídl, ať se svého známého zeptám, jestli je obchod k prodeji a kolik že by stál. Optala jsem se tedy a on mi řekl, že chce obchod prodat co nejdříve, bohužel za částku, která byla lehce zamlžená. Pochopila jsem tolik, že z peněz, které jsem měla dostat od manžela, bych zaplatila asi dvě třetiny nemovitosti. Rozhovor na dané téma byl dost neurčitý, odpovědi jsem z počátku nedostávala přesné, pravé důvody jsem neznala.

      Tak i tak, celkově to nebylo moc drahé. Nebudu zde rozepisovat všechny detaily, ale rozhodování bylo poměrně rychlé. Sám majitel obchodu docela tlačil, abychom odkup uskutečnili co nejdříve, nabízel mi také velice výhodné podmínky. Že prý na peníze nespěchá, že mu jde o to, aby to formálně prodal co nejrychleji. Že prý se rozvádí a musí jednat rychle kvůli majetkovému vypořádání atd. Mně to samozřejmě vyhovovalo. Myslím tedy skutečnost, že na mě nebude spěchat. Smlouvu prý napíšeme tak, aby se nastěhování dalo realizovat už nyní a první splátka na barák mu stačí právě taková, jakou jsem mu schopna nabídnout v tomto okamžiku.

     Protože jsem neměla kam jít a tato varianta se mi nezdála tak blbá, šla jsem do toho. Vidina domku u lesa se mi rozplynula, ale začala jsem doufat, že vše má svůj smysl. Uvěřila jsem, že si na své bydlení musím nejdříve vydělat, že musím mít nějakou základnu pro začátek a pak se uvidí. Honza byl natěšenej, mě sice chyběla má vysněná zahrada, ale fakt je, že to bylo tři minuty chůze od boudy, kde jsem zrovna přebývala, takže jsem vše přijala. Doufala jsem ale, že jde jen o přechodné řešení, které přinese svůj užitek.

      Během pár dní jsme podepsali smlouvu a já dostala klíče od svého nového baráku. Přízemí bylo opravdu docela rozlehlé, na dílnu to bohatě stačilo. Půdní prostor se mi také líbil a já si už představovala, jak tam bude vznikat byt. Byl tam moderní plynový kotel, všude nové radiátory, studená voda a toaleta.

     Bylo potřeba začít budovat ty nejdůležitější věci pro přežití, takže Honza začal něco kutit v baráku, já jsem na zahradě vytvářela modely dekorací, kterými jsem se chtěla živit. Fotila jsem, psala jsem texty pro firemní stránky... všemu jsem ještě věřila.

      Pamatuji si, jak jsem se jednou vzbudila v boudě, ale Honza tam nebyl. Bylo jasné, že už je v obchodě, takže jsem šla hned za ním. Z regálů, které tam byly od původních majitelů, zbouchal dva velké pracovní stoly, připravil různé police, rozdělal spoustu dalších věcí. Měla jsem radost a protože i já měla své plány, přivezla jsem si z Prahy počítač a začala jsem zpracovávat fotky svých prvních výrobků. V tu chvíli to bylo dobré. Měli jsme barák s elektřinou, vodou a topením a já byla po dlouhé době asi i šťastná, ale hlavně optimistická. Myslím že to bylo naposledy, protože pak se všechno zvrtlo a mělo to strašně rychlý průběh.

      Ve vesnici byly dvě hospody a do jedné z nich, samozřejmě té lepší, jsme začali chodit večer na pivo. Bylo tam moc příjemné posezení u rybníka, dobrá obsluha, dobré pivo, a zatímco jsme tam seděli a teoretizovali o mých dekoracích a stromech, Honza pozoroval cvrkot okolo, jak měl ve zvyku. Lidé ve vesnici nás začali registrovat jako nové majitele jediného obchodu na náměstí, který bohužel nefungoval a tak asi přemýšleli nad tím, jestli obchod bude opět v provozu či nikoliv.

     Během jednoho večera přišla k našemu stolu nějaká dívčina a začala nám vyprávět, jak v tom obchodě prodávala a prý kdybychom tam měli opět potraviny, že by u nás ráda prodávala. Já jsem nic ze svých plánů neobjasňovala, jen jsem řekla, že kdybychom tam náhodou otevírali, tak že děkujeme za nabídku. Šla jsem pak na toaletu a když jsem se vrátila, nestačila jsem se divit. Honza na mě vybalil, že obrat, který v obchodě byl, by nás stačil uživit oba dva a že by šlo přízemí rozdělit a otevřít krámek s potravinami. Byla jsem překvapená změnou strategie, pak jsme začali diskutovat.

     Honza to opět slušně odargumentoval. Ve chvilce spočítal měsíční obrat, hrubé náklady a hlavně zdůraznil, že když se tam udělá malý krámek, já si vedle v dílně mohu patlat svoje výrobky, zatímco živit nás bude obchůdek s potravinami.

     Do té doby jsme vážně neřešili, co bude dělat on, také nebylo vůbec jasné, jak na tom budu já. Má výroba byla v začátcích, takže se těžko dalo věřit tomu, že nás začne živit teď hned. Honza měl v mnoha směrech pravdu. Chtěla jsem sice vyrábět dekorace, ale předpokládala jsem, že rychle to nepůjde a budu muset třeba vzít nějakou jinou práci. Jeho teorie o krámku byla čerstvá novinka, takže jsem tomu dala v duchu prostor jako obvykle.

      Obchod tam byl zaběhlý. Vesnice ho potřebovala a mě by těch pár metrů nezabilo. Mělo to však několik zásadních zádrhelů. Za prvé, nechtěla jsem prodávat v obchodě s potravinami. Nebyl to můj sen. Za druhé, zažila jsem ozbrojené přepadení, ze kterého jsem se nikdy nevzpamatovala natolik, abych byla ochotná stát za kasou, v jakémkoliv obchodě. Za další, nechtěla jsem se stát hokynářem, nemám k tomu žádný vztah. Nezajímá mě to. Nebaví mě to. Nechci to. Nejsem ani vhodná do kšeftu. Řekla jsem všechno o svém postoji k té záležitosti.

      Honza měl oproti mě výhodu, která způsobila, že jsem jeho názorům věřila více, než těm svým. On totiž provozoval kdysi horskou chatu s restaurací a připojeným malým obchůdkem, takže měl určitou praxi. V tu chvíli jsem si moc neuvědomovala, že jeho praxe dopadla neslavně, i když mi to v rámci svého příběhu netajil. Jen jsem si myslela, že důvody jeho rozvodu a krachu v podnikání byly někde jinde.

     Abych to vzala stručněji. Nabídl se, že obchod s potravinami bude řídit on, že jen potřebujeme nějaké peníze na nákup zboží a zhruba pět tisíc na stavební úpravy. Zařízení obchodu bylo od bývalého nájemce dostačující a my jsme celé vybavení koupili i s nemovitostí. Takže kromě nějakých peněz, žádný problém. Slíbil mi, že o obchod se postará, bude to jeho aktivita a já tam budu jen formálním majitelem. Vysvětlil mi, že nemůže mít další živnost, protože ještě stále dlužil peníze na finančáku v okrese, kde bydlel. Mohlo se jet na můj živnosťák, protože já ho už měla a dluhy jsem neměla nikde žádné.

      V tento moment se stala vážná chyba. Neznala jsem ho a vložila jsem svoji čest a celou svojí existenci do rukou člověka, o kterém jsem věděla málo. Nemyslím tím, že byl podvodník a já naletěla. Myslím, že podvodníka bych vycítila, ale osudová chyba tím stejně přišla.

     Nyní musím zmínit svoji terapii, protože mé problémy samozřejmě trvaly, změnily se však vnější okolnosti. Když jsem přišla na sezení, vždycky jsem měla hlavu plnou úkolů, které musím zrovna zvládnout. Bydlení, smlouva, sehnat peníze, jednání ohledně domu, zase sehnat peníze atd.. Manžel a jeho příležitostné, i když mírné, nátlaky také nebyly příjemné a do toho Honza a jeho plány. Do dění vstupovala už i moje matka, otec, probíhaly jejich reakce na můj rozvod i plánovanou koupi obchodu. Prostě toho bylo docela dost, pořád bylo co řešit.

      V takto rozehrané vnější situaci začínala má skutečná terapie u Sovičky, právě na takovém životním rozcestníku mě poznal. Přesně v této době užívala jsem hodně xanaxů a měla přejít na jiný způsob léčby úzkostí.

     Až po čase mi došlo, že jsem vlastně během terapie nebyla schopná mluvit o věcech, které se dějí právě teď. Pokaždé jsem řekla jen pár informací ze současnosti a pak jsem vyprávěla o mém dětství. Někdy jsem zabrousila v myšlenkách k tématům týkajících se samotné existence, občas jsem zabočila nějak totálně jinam ale rozhodně jsem nemluvila o tom, jestli se mi chce podnikat, nebo žít tak, či onak.

     Když se ohlížím zpátky a snažím se pochopit ty dva roky, během kterých jsem se dostala do pěkného průseru, uvědomuji si, že během terapií surfovala jsem jen po vlnách, kde nehrozila ostrá konfrontace s tím, co mě opravdu momentálně trápí. Já jsem si neuvědomovala,že je potřeba řešit aktuální situaci, která se děje nyní. Neměla jsem vůbec pevnou půdu pod nohama, když se začal rozjíždět vlak, jehož financování mělo být mojí starostí.

      S  Honzou jsme tedy plánovali dále, ale také jsme spolu přestali spát. Moc jsem to neřešila, ale všimla jsem si, že ode dne, kdy jsem přivezla počítač a začala se budovat dílna a pak obchod, něco se změnilo. Nechápala jsem, co se stalo, že o mě přestal mít zájem. Mluvil se mnou normálně jako předtím, plánovaly se další a další nezbytné kroky k uskutečnění momentálních záměrů.

      Honza budoval obchůdek a já vyřizovala ostatní věci. Než jsem se nadála, byla jsem docela zavalená nabídkami mnoha konkurenčních výrobců uzenin, pečiva, cukrovinek atd. Musela jsem řešit spoustu jiných věcí, takže jsem moc nedumala nad tím, proč spolu nespíme. Myslela jsem si, že má starosti a že náš vztah neochladnul. Docela se mi líbilo, řešit tolik nových úkolů i když jsem věděla, že to není pro mě zábava na celý život. Myslím tím ceníky salámů, lahůdek a dostatečný výběr piva.

     Situace nabrala velice rychlý spád. Moji rodiče mi půjčili peníze na základní sortiment zboží do obchodu, Honza dodělával co se dalo a já jela nakupovat zboží do Makra. Hektický byl večer a noc před otevřením, protože jsem slíbila, že udělám výlohy, ale čas byl až poslední noc před. Podařilo se mi udělat opravdu hezké girlandy z květin a celkově se mi dekorace podařila. Skončila jsem až nad ránem a hodně unavená šla spát. Pak mě vzbudil Honza a nadšeně mi hlásil, že zákazníci chodili už od rána, ale teď že to trochu polevilo. Byla jsem ráda, že všechno je jak má být a lidé přicházejí.

      Jestli jsem si myslela, že z Honzy bude prodavač potravin, tak jsem se opět spletla. Měl toho dost, do obchodu mě na celý den postavit nemohl a tak napsal svému synovi, jestli by přijel na výpomoc do krámu. Zrovna se to tak vyvinulo, že syn přišel o své zaměstnání coby číšník, takže za tři dny přijel, zatímco Honza umíral únavou. Sám si nastavil hektickou pracovní dobu, abychom měli otevřeno od jitra až do osmi večer. Lidé ve vesnici se tomu smáli, ale byli rádi, že jsme takoví idioti, kteří budou takhle fungovat.

     Když syn dorazil, začal hned prodávat. Netrvalo dlouho a Honza chtěl zajistit dokonalý prodej po celý den, aniž by zdrtil syna. Přijal prodavačku. Samozřejmě s mým souhlasem. Nejdříve jsem pro zboží jezdila já, pak začal jezdit Honza. Tou dobou jsme lítali kolem obchodu oba, utekl měsíc, pak dva , pak tři.

     Čísla naznačující zisk nevypadala tak špatně, mělo to však určitou chybu. Ani jeden z nás neprodával, byli na to lidi a ti samozřejmě požrali ten zisk. Takže situace byla taková, že by nás asi obchod uživil, kdybychom ho provozovali pouze my dva.

      Právě v té chvíli, kdy se obchod zabíhal a dalo se leccos zlepšit, přišel bývalý majitel nemovitosti a začal silně tlačit, že chce svůj zbytek peněz. Mě nezbylo nic jiného, než požádat o úvěr u banky, s čímž počítal a také to tak plánoval. Právě v tu chvíli, kdy na mě leželo tohle břemeno, Honza přišel s nápadem, že si pořídíme hospodu. Zatím co já jsem si těžko zvykala na novou realitu, tak on už si všiml, že jedna ze dvou hospod v této vesnici je k mání. Jeho povaha mě stále překvapovala. Místo aby se hrabal v současných problémech, navrhl hned řešení takového formátu, že to bylo buď a nebo.

      Opět jsme seděli večer v hospodě a diskutovali nad jeho novým nápadem. Stejně jako minule, velice silně argumentoval a opět se zavázal, že o hospodu se bude starat. Nemusím zde ani psát, že jeden z argumentů byl, že obchod nestačí, a teprve ve spojení s hospodou je to opravdu efektivní. Prý to přinese hodně výhod. Společné nákupy, slevy zboží při větším nákupu, dvě provozovny pár metrů od sebe, výhody, výhody, výhody. Navíc restauraci provozoval, takže o tom zasvěceně mluvil.

      V této době bych byla raději, kdybychom budovali náš byt v podkroví, kde se zatím nic nedělo. My jsme spali v jedné malé místnosti na konci baráku, kam lítaly myši nevím odkud. Vedle jsme měli původně malou kuchyňku, ale i ta vzala za své, když se tam nastěhoval nejdříve jeden a pak druhý syn Honzy. V té době už jsem byla asi hodně rozčarovaná a taky jsem hodně pila. Začínala jsem mít dojem, že všechno je špatně, ale nedokázala jsem s tím nic dělat.

      A opět, když jsem zrovna přišla na terapii, nebyla jsem schopná o ničem ze současných událostí mluvit. Navíc jsem stíhala terapii jen občas, protože mi do toho stále něco lezlo.

      Netrvalo dlouho, než mě Honza přesvědčil, že si tu hospodu vezmeme do nájmu a on ji bude řídit. Udělal na mě dojem jako někdo, kdo zná provoz hospody zevnitř. Znala jsem ty známé řeči o pinglech a zlodějinách, ale doufala jsem, že snad Honza ví o čem mluví a tak mě opět udolal svými logickými vývody. Nebudu více vysvětlovat, prostě jsem neuměla říci ne, stále jsem měla pocit, že všechno je věcí diskuze a že když já nemám argumenty, vyhrává ten, kdo je má. Přesvědčil mě a já své jednoduché NE, neřekla. Byla jsem schopná se ztotožnit s jeho vizemi, ale na svá bedra bych je nevzala, což se v tu chvíli teoreticky nestalo.

    
     Pak bylo nutné vstoupit do jednání s Městským úřadem, udělat si další živnosťák a také začít jednat s bývalým nájemcem, neboť to bylo podmínkou ve výběrovém řízení na nového nájemce hospody. Začal šrumec, obchod byl proti tomu jen taková malá legrácka, která se teoreticky dala utnout bez následků. S hospodou to dostalo úplně jiné točky a já dostala školení z jiného světa.

   

 

 

 

 

 

 

 

 

      Situace se vyvíjela vyloženě v náš prospěch, všechno jako by šlo na ruku. Tady musím zmínit jednu svoji zkušenost. Honza vždycky tvrdil, že buďto jde vše po srsti, nebo proti srsti a že podle toho se řídí. Jako by to bylo buď požehnáno, nebo obráceně. Když je to proti srsti, tak prý nemá cenu se do toho dál hrnout. No, učinila jsem jinou zkušenost. Nevím jak to funguje u jiných životních situací, ale co se týče tohoto podnikání, zjistila jsem , že po srsti to jde jen tehdy, když vás někdo chce někam dostat. Ten druhý, kdo vás chce dostat tam, kam potřebuje, ten tu srst sám učeše, aby všechno probíhalo co nejrychleji a nejdokonaleji. Pak jde vše opravdu jak po másle a právě to jsem také zažila. Ukázalo se, že musím vyjednávat s chytrolínama, kteří si hospodu pronajali od obce a předstírali, že ji rekonstruují. Vůbec se mi nechce vysvětlovat celá ta vepřovka, prostě časem bylo jasné, že musím jednat s různými slizouny a zkorumpovanými úředníky. Jeden z těch lidí je dnes senátorem, ale to jen tak naokraj. Pitomá jsem ale byla já, protože jsem do toho nikdy neměla jít. Stačilo říci ne, stačilo prohlásit - nechci. Ale to já jsem neuměla, protože jde o hájení svých hranic a já o nich zatím neměla ani potuchy. Až po čase se téma hranic stalo předmětem mé terapie, bohužel přišlo později, než by se mi hodilo.

      Nechce se mi dál popisovat, co znamenalo rozjet provoz hospody. Hodně se angažoval Honza, já se musela zabývat jinými věcmi, jako jsou další smlouvy a dohody a další papíry a ještě další papíry. Nemohu však tvrdit, že jsem pracovala od rána do večera, jak to u soukromníků často bývá. Spíš to byl takový chaos. Pravda je, že většinu provozních problémů řešil Honza, ale stejně mě zaměstnanci volali ke svým záležitostem a leccos se řešilo zbytečně se mnou i s ním.

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 Všechno by časem šlo lépe zorganizovat, ale my jsme čas neměli, protože ekonomicky to bylo nastavené vyloženě sebevražedně. Bylo jasné, že se prohlubují dluhy, zatímco zisky nejsou zatím nijak atraktivní. Vypadalo to na ekonomickou sebevraždu a ta se velice rychle blížila. Dařilo se sice vyplatit zaměstnance, ale už se nedařilo včas odvádět platby státu. Každý měsíc provozu naskakovaly desítky tisíc dluhů za sociálku, za zdravotní pojišťovnu, DPH a jiné a jiné.

      V obchodě, kde jsme měli velice nuzné bydlení stranou, už se to nedalo zvládat, ani jsem tam nedělala ty své dekorace, na kterých stál můj původní plán. Honza to opět vyřešil způsobem pro něj typickým. Vysvětlil mi, že tam dál bydlet nemůžeme, vyrábět tam také nemohu, protože se tam nevejdeme a že sehnal solidní prostory po výrobu a bydlení, jen malý kousek od našeho působení. Nebylo to za velké peníze a fakt, že tam bylo tam bylo velice příjemně způsobil, že jsem kývla skoro hned.

     Konečně jsem si na chvíli připadala, že zase bydlím. Nebyl to sice byt, ale takové docela pěkné podkrovní prostory. Stačil stůl, knihovna a sedačka a byl to úplnej luxus proti tomu, co jsme obývali v krámě. Hned vedle místnosti, která nám dočasně sloužila jako domov, byly další dvě místnosti, kde jsem si mohla začít tvořit.

     Vypadalo to lákavě, cítila jsem ale, že se ode mě očekává okamžitý efekt. Že tedy teď hned mám rozhýbat výrobu a hned dospět k výdělkům, které zachrání vše, co se na nás valí. V této chvíli mě už začínali nahánět první věřitelé, Honza byl pouze zaměstnanec, jeho nikdo z věřitelů nedusil. Zatím šlo jen o různé obchodní zástupce, se kterými byla sepsána smlouva na něco, ale nedostávali už splátky. Ve hře byly pojišťovny, a pár menších splátek. Co bylo horší, peníze chtěl bývalý majitel obchodu, kvůli kterému jsem si vzala úvěr u banky. Pod tlakem okolností většinu peněz z úvěru spolykala hospoda, zaměstnanci atd. Od toho okamžiku blížili jsme se už rychle ke konci. Zkusila jsem sice něco málo vyrábět, byl to však jen pokus. Výrobky se mi ani nelíbily. Na systematickou práci nebyl ani čas, ani klid, ani peníze. Tady ještě musím zmínit, že i do výroby jsme přijali zaměstnance.

      Já a Honza jsme spolu málo mluvili. On místo sebe zaměstnal dalšího člověka na zavážení zbožím a papíroval. Nasbírala se hromada účtů a faktur, dával tomu tedy řád. Byla to podle mého soudu zbytečná práce, protože stav byl neudržitelný. Když asi měsíc papíroval, najal si pomocnici, která to dělala místo něj. Já jsem se začala zajímat o něco jiného, totiž o tok peněz v hospodě, což Honza vyhodnotil jako můj podraz.

      Nechce se mi psát o intimnostech, stalo se však něco, co nelze obejít. Asi po čtvrt roce jsme se spolu s Honzou vyspali. Nevím proč právě tehdy, iniciátorem jsem nebyla já, ale nejspíš jsem doufala v nějaké zlepšení vztahu. Nebyl čas dále se tím zabývat, právě jsme organizovali nějakou větší akci pro děti, která měla trvat tři dny. Protože jsme něco podobného připravovali asi popáté, běžela celá akce jako na drátkách a já mohla docela dobře vybruslit. Organizátorů a pomocníků bylo opravdu mnoho, všichni věděli co mají dělat, ale já měla najednou potřebu se stáhnout do pozadí. Vůbec netuším, co mě přimělo hledat soukromí a nechat vše běžet mimo mě, když jsem doposud byla účastna všeho, co se týkalo firmy i firemních akcí. .

      Odjela jsem vyloženě ze středu dění, zavřela jsem se v provizorním bydlení a přestala asi na pět dní mluvit. Možná z přetížení systému, nebo jsem se jen potřebovala uzavřít před všemi. Netuším o co šlo, nemohla jsem však komunikovat. Zavřela jsem se, sedla si k počítači a psala a psala a psala. Byl to sice tak trochu salát, ale podařilo se mi z toho vypsat. Po pěti dnech jsem začala opět mluvit. Honza si toho ani nevšiml, také tři dny vůbec nepřišel. V rámci organizování té akce, stanovalo se mimo obec, také se tam hodně pařilo. Prostě mu tento fakt utekl, aniž by se mnou mluvil, nebo mě potkal. Já byla sice smutná, ale né natolik, abych ho někde hledala. Už jsem si zvykala, že nemá o mě zájem, že všechno je jinak, než jsem původně doufala. Možná ten šok, který způsobil mé mlčení byl v tom, že se se mnou vyspal, a já cítila, že to není návrat k ničemu hezkému. 

     Když jsem se uzavřela do svého mlčení, asi dva dny jsem psala a pak jsem třískla mobilem proti zdi. Ulevilo se mi, že něco tak destruktivního také dokážu. To byl můj největší výboj vzteku, jakého jsem kdy dosáhla. Pak jsem šla posbírat kousky telefonu a když jsem zjistila, že je rozbitý jen trošku, malinko se mi ulevilo, že nemusím shánět jiný mobil a všechno jede dál.

     V takovémto rozpoložení jsem byla těsně před krachem firmy a co víc, před velkými událostmi všedního života, které mě čekaly. Věděla jsem, že to bude těžké, ale nevěděla jsem, že to bude až na hranici únosnosti. Krach byl neodvratný, vztah byl ve fázi, kdy dva lidé spolu vůbec nemluví a když už, tak je to jenom blbě. Tušila jsem, že pravé peklíčko v pozemském smyslu mě teprve čeká, možná jsem během těch pěti dní sbírala jen síly. Věděla jsem, že musím pokračovat v terapii, jinak se z toho nevymotám.

 

Zásadní změna

     Podařilo se mi přijít na terapii kupodivu včas, i když to pro mě bylo stále obtížnější. Dohromady jsme se nikam nedostali, vlastně ani nevím, co jsem při našich setkáních plácala. Vždycky jsme pořešili moje léky, moje úzkosti, teprve pak jsem nadhazovala nějaká témata. Jen s obtížemi se Sovička dozvěděl něco o mých současných problémech. Určitě už pochopil, že jsem tak trochu proti své vůli vlezla do něčeho, co jsem nechtěla a s čím se nyní musím potýkat. Myslím že i tušil, že to může dopadnout špatně. Protože jsem stále s něčím konkrétním zápasila a ty jednotlivé zápasy často dopadly dobře, možná to i vypadalo, že jsem vcelku schopná a odvážná. Netuším, jak se to jevilo zvenku, nemám nyní představu, jaký obraz si mohl můj terapeut o mě udělat. Vím jen, že se mě jednou zeptal, jestli se cítím být Honzou zneužitá a já odpověděla, že asi ne. Pak mi jednou řekl, že se mu to nezdá moc košer, tedy od Honzy, ale mě moc nedocvaklo, jak to přesně myslí. Možná i docvaklo, ale věděla jsem, že jsem se nechala přesvědčit, takže se teď nemohu vykrucovat z toho, co jsem si napáchala.

      Sedím zase v čekárně. Trochu se stydím, protože jsem se musela několikrát omluvit, ale tentokrát je to jinak. S prášky jsem nečekaně rychle skončila sama, ale kupodivu to jde zvládnout. Jsem zvědavá, co mi Sovička řekne na moje novinky. Bojím se, že budu brečet, až budu muset ty skutečnosti nějak pojmenovat. Chce se mi najednou brečet strašně moc, jenže já to neumím. Nedokážu to pustit a vyplakat se. V podstatě mám pocit, že jestli začnu trochu maličko brečet, tak by se mohlo stát, že nepřestanu. Bojím se toho, že když začnu, protrhnou se stavidla a roztrhne se hráz nějakého pomyslného rybníka. Dnes určitě nezvládnu mluvit jakoby nic, bude to opravdu těžké.

      Slyším jak se otevírají dveře, zpoza rohu vychází hodně mladý kluk. Za ním jde Sovička, zdraví mě a zapíná rychlovarnou konvici.

„Nedáte si také nějaký čaj?“ Ukazuje rukou na otevřenou skříňku, kde je opravdu bohatý výběr mnoha typů krabiček.

 Nápoje spolu obvykle neřešíme. Když mám najednou žízeň, obvykle si poprosím o vodu, nebo ji nosím sebou v batůžku. Vím, že Sovička nabízel nápoje mé kamarádce, ale mě se to zatím nestalo.

„Ne, děkuji, máte tam ale výběr.“

„Já ani nevím, co tu všechno je. Nosí to sem různí prodejci s léčivy, takže je tu toho habaděj,“

naznačil Sovička gestem ruky hromadu a udělal průvan mezi chodbou a  svou místnůstkou pro terapii. Zalévá čaj, takže jdeme na to.

 „Prosím,“ říká Sovička a já usedám na své nepohodlné místo.

„Jak dlouho jsme se neviděli?“ Bere otěže do rukou můj lékař.

„Nevím, nějaký pátek už to bude,“ říkám trochu suše, protože nevím jak začít.

Sovička se dívá do papírů, aby si to upřesnil a možná trošku vyčkává, s čím se zase vytasím.

U mě je to pro tentokrát vcelku jednoznačné, vím přesně, o čem budu muset mluvit.

 „Jo, tady to mám. Takže je to asi pět neděl, co jsme se neviděli. Takže jak se máte?“

„Stihla jsem se rozvést, asi před měsícem. Také jsem těhotná, zjistila jsem to před týdnem,“ hodila jsem do placu bez okecávání. Chce se mi brečet.

 Vypadá to, že Sovička trochu ztuhnul, na moment mi to tak připadalo. Raději budu pokračovat dál, ať je to co nejdříve všechno venku.

     „Myslela jsem z počátku, že by mohlo jít o mé hormonální problémy, ale začala jsem po ránu zvracet, bylo mi divně a tak jsem odjela na pár dní k rodičům na chatu. Pak jsem si udělala těhotenský test, protože mi bylo čím dál divněji a já přitom neměla důvod k dalšímu stupňování potíží. Test z moči mi těhotenství potvrdil a celkem rychle jsem se rozhodla, že okamžitě přestanu brát prášky, vyhnu se alkoholu a dítě si nechám.“

 Srdce mi buší až v krku, jak jsem to ze sebe rychle vysypala.

     Nyní už Sovička jen poslouchal, vidím na něm, že analyzuje. To ohromení, jestli tam tedy bylo, už tam není. Starost tam ale je. Tuhle starost nikde jinde nevídám. Je taková jasná, čitelná, bez vedlejších motivů. Bez mocenských sporů, bez přetvářky. Je to úplně obyčejná lidská starost, proč ji jinde nenacházím?

    „O svém stavu jsem pověděla Honzovi a on řekl, že proti dětem nic nemá a za sebe řekl „ano“. Že prý je na mně, jak se k tomu postavím já. Čekala jsem od něj něco víc povzbuzujícího, ale jako obvykle jsem se přepočítala a tak zůstalo jen u jeho konstatování, že on je pro.“ Drmolím dál a vím, že vynechávám většinu citového balastu, který má duše generuje dokonce i teď.

     „Jak jste to v poslední době měla s užíváním léku? Něco jsme tam měnili, “ říká Sovička a začíná študovat své poznámky. Na papírech vidím, že jeho rukopis je docela rozmáchlý. Celkem velká písmena, ale v řádcích se drží daleko pevněji než já. Štos papíru je docela slušný. Netuším, kdy si ty poznámky stihne psát, protože během terapie to nedělá. Možná jen výjimečně zaznamená změnu medikace, ale ani tím si nejsem až tak jistá. No, nejspíš to píše po práci, nebo když mu vypadne klient a má nečekanou přestávečku. Pak se musí rozpomínat na své dojmy, aby je zaznamenal pro své eventuální další potřeby.

     „Ty prášky jsme se pokusili změnit, ale bylo mi po nich blbě, takže jsem se vracela k těm původním, jak jste mi doporučil. Takže během těhotenství jsem užívala pouze tyhle a hned jsem se dívala na příbalový leták. Naštěstí tam žádné varování ohledně těhotenství není. Ale i tak jsem je přestala brát.“ Vím, že si dělám tak trochu co chci, ale myslím, že tentokrát je můj svévolný postoj k medikaci ok.

 „Dobře, jak se cítíte?“ Jde k věci Sovička, jenže na to se mi opravdu blbě odpovídá.

„Úzkosti si zatím moc neuvědomuji“

„Myslím, jak vám je celkově. Jestli máte nějaké problémy. Budeme to teď muset hlídat bedlivěji. Byla jste už u lékaře?“

„Jsem objednaná na příští týden ve středu“.

„Dobře. Příští týden mi řeknete, jestli je všechno v pořádku. Co se týče těch léků, jejich účinnost nějakou dobu trvá. Myslím, že je možné, že to bez léků zvládnete. Stává se to, že když člověk ví, že prostě musí, tak musí. Je docela možné, že si vaše psychika nedovolí pouštět se do něčeho, co si nyní nemůže dovolit s ohledem na váš stav.“

Sovička mluví k věci. Mám radost, že se nemusím sama ptát.

 „Co ta Vaše firma? Jak to budete teď řešit, nebo jinak, už jste plánovala jak dál?“ Sovička se začíná mírně uvolňovat, už nesedí, jako kdyby spolkl pravítko.

„Vypadá to špatně,“ odpovídám.

     „To je na dlouhý vyprávění. Mám problémy, kam se podívám. Ukázalo se, že ohledně hospody je podezření na korupční aféru. Byla jsem kvůli tomu i na kriminálce. Kriminálka po nich léta pase a nemá důkazy. Obecní úřad se chce vykroutit a dělá mi peklo. Padla dokonce teorie o tom, že bych mohla mít nahrávací zařízení, pak vyjednávat. Technik z kriminálky by seděl opodál a monitoroval by celý průběh. Prozatím z toho sešlo. Někdo mi vyhrožuje. Občas mám poflusané auto. Vykradli hospodu a vím, kdo za tím stojí. Nejde to však dokázat. Nevěřil byste, jak viditelně se některé souvislosti projeví, ale nejde s tím nic dělat. Jde o jednoho šmejda, který v tom má své minulé investice. Nemáme peníze, problém za problémem. Mám jednoho známého, který by celý projekt v dané situaci dokonce i zafinancoval. Šel by do toho se mnou napůl, má však podmínku, že do toho nesmí vstupovat Honza. Ten známý se mnou řeší už pár týdnů problém za problémem a jsem ráda, že ho mám. Není na scéně žádný jiný člověk, který by byl ochoten přemýšlet nad tou žumpou se mnou.“

Mluvím zase rychle, protože se na mě tlačí pláč.

„Jak vám teď je?“ Všiml si mého divného hlasu Sovička.

„Mizerně,“ snažím se z toho utéct jedním slovem, ale už se mi to dere z očí a klepe se mi brada.

      Sovička mlčí. Došlo konečně k tomu, co se tady mělo stát už dávno. Teprve takovej masakr je schopen otevřít ty stavidla, ale já je otevřít nechci. Trochu se třesu. Sahám pro papírový kapesník, jsou v papírové krabici hned vedle mě. Něco mi Sovička řekl, ale já nevím co. Ani on mě dnes nechce v terapii nikam tlačit. Jestli dnes utíkám před svými slzami není asi až tak podstatné.

      „Vybrečím se později. Nechci se tady složit a brečet a brečet a brečet. Bojím se, že jestli začnu, tak neskončím. Pustím to snad sama, až budu doma o samotě. Né tady a né teď,“ už se mi jakž takž daří ovládnout, snažím se mluvit pevně.

      „Dobře. Chci vás ale nyní vidět častěji, abych měl přehled, co se s Vámi děje a jestli se neděje něco…. No, jestli jste relativně v pořádku, “ říká celkem jasně Sovička, protože v mém případě je to všechno opravdu relativně. Zcela jednoznačně nebude moje těhotenství procházka růžovým sadem. Čeká mě krach firmy, problémy, dluhy, exekutoři a chudoba. Nevím, kde budu bydlet, momentálně nevím vůbec nic.

 „Říkala jste, že na gynekologii jdete ve středu. Kam přesně jdete?“

„Objednala jsem se do soukromé ordinace, chodila jsem tam už dřív. Sice mě to bude stát nějaké peníze, ale to už mě nezruinuje. Teda řekla bych, že né, “ pokusila jsem se o vtip.

„Vy mi teda dáváte, ženská,“ říká Sovička bodrým tónem.

„Doufám, že na sebe budete dávat pozor. Hned příští týden mi dáte vědět, jestli je vše v pořádku a když bude, tak se co nejdříve zastavíte. Dejme tomu v pátek, “ píše si už do diáře i do svých papírů Sovička.

„Můžete v pátek třeba v jednu?“ Tázavě se od zápisu podíval Sovička.

„Myslím že ano, zatím teda nevím o ničem, co by mi bránilo.“

„Já vám to tady raději napíšu,“ čmárá hned na papírek Sova.

Do ruky mi podal reklamní letáček s datem a hodinou.

„Aha, já jsem tam nenapsal, o co jde,“ dodal hned Sovička.

„Já to tam dopíšu, “ říkám já a beru si od Sovičky propisku.

Začala jsem naneštěstí hodně velkými písmeny, nevejde se mi to tam, takže můj nápis zní PSYCHO.

Tak nějak to z toho vylezlo.

„Psycho,“ vybafnul Sovička, když to uviděl.

„No, to je jedno, hlavně že tomu rozumím já a pochopím význam, teda jestli ten papírek vůbec najdu. Doufám, že ho najdu,“ říkám rádoby s humorem, ale to, že jsem roztržitá, je pravda.

 „Máme ještě pár minut času. Nevím, co bych teď řekl,“ seznamuje mě se svým rozpoložením Sovička.

Cítím z něho zájem o normální přátelskou atmosféru.

 „Vy si teda umíte natropit,“ zhodnotil situaci.

„Vypadá to tak,“ říkám nesmyslně.

     „Mohu pro vás něco udělat? Myslím, jestli byste teď nepotřebovala něco probrat. Jestli nemáte nějaké otázky ohledně čehokoliv, co se týká vaší nové situace. Nebo to tak dnes necháme být a ozvete si mi příští týden? Myslím, že toho všeho máte až dost.“

 „Mám toho dost. Ani nevím, o čem bych si potřebovala promluvit. Myslím, že není žádné takové téma... pro tuto chvíli, “ divím se, jak smysluplně dokážu ještě hovořit.

 „Tak dobře. Držte se a ozvěte se, kdyby se kdykoliv a cokoliv stalo… no však víte. Dáte mi vědět ve středu, jestli ten pátek platí,“ uzavírá Sovička.

Pokyvuji hlavou, zvedám se beze slov z křesla. Dnes tedy výjimečně odcházím dříve, protože netřeba dál něco rozpatlávat. A jak to budu patlat dál já sama, to v této chvíli absolutně netuším


 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru