Opilcovo brime

V návalu pofidérně egoistické inteligence napsal jsem pár slov. Bez smyslu, cíle a, nedej bože, nějakého nápadu. Jen jsem je tak zoufale, rádoby bohémským způsobem a pod neexistujícím tlakem samozvané geniality, bezplánovitě skládal do vtipných obrazců, jak říkával náš učitel matematiky v dobách, kdy jsme měli život jetště před sebou.

Grysgot, grysgot, sach ich ojch… Copak mne nikdo neslyšíte? A ty dlaždičky jsou tak nepříjemně chladné… Tak přitažlivě neosobní, v osobních chvílích blaženého spánku.

Kam že jsme to dotáhli? Narezlé struny darované kytary zpívají píseň o větru chladného rána, zahřívány jen dočasnou naivitou dětinského snění o minulosti. Poetická slova kolemjdoucích o zubatém odhodlání, osobních cílech a troufalých snech, se ztrácejí v bezzubých a francouzsky distancovaných úsměvech plachého pokrytectví.

Helou, helou ajem spíkink tu ju… copak mi nikdo nenaslouchá? A ten chladný nápoj tak ledabyle hřeje prokřehlou hruď plnou dehtu z povadlých citů i pocitů. Čerstvě unavené obličeje, znechucené ranním vstáváním jen tak prochází a přehlíží. Projíždí metro.

V hrudi nám bije… bije na poplach ztracená divokost nenávratného mládí. Opilcovo břímě s sebou táhnu každým ránem…