Psaní nestačí

          Učitel se usmívá. Celou hodinu mluví a přitom nic neřekne, zvláštní přírodní jev. V rámci výuky předmětu nijak nesouvisejícího s jeho intimním životem nás ujišťuje o svém talentu udržet si mladší partnerku. Po uplynutí neobyčejně nekonečných pětačtyřiceti minut jdu ven, čas od času chodím mezi přednáškami do města. Chodím k výkladní skříni jednoho knihkupectví, zaskřípat si zuby. Další severská detektivka dostala jakési mimořádně mimořádné ocenění, hmmm. Představím si lidi, kterak čtou v pokoji napínavý příběh a pozvolna přitom ztrácí palčivé vědomí vlastních omezení, nashromážděné během dne v práci. V tom bujarém kolektivu prosperující společnosti. Člověk je tvor možná společenský, někomu ale stačí v celém životě tři čtyři lidé. Někdo zase potřebuje hlučnou párty nejmíň dvakrát do týdne na svém pokoji, snad aby zmírnil děsivost prázdných stěn, když plakát se zpěvákem nestačil. Kde se bere oblouk vyprávění, graf gradace, nebo třeba krátký, nicméně velmi hluboký okamžik návratu k sobě? Slovo je něco víc, než si myslíme, ale málokdo s ním umí zacházet tak, aby své tajemství rozkrylo naplno. A tím fakt nemyslím umět gramatiku. A tím málokdo fakt nemyslím vítěze cen Magnesia Litera. Vážně bych si někdy chtěl přečíst knihu, v níž by se to stalo. Několikrát v životě jsem to štěstí poznal, paradoxně to však byly prakticky neznámé knihy nepříliš ceněných autorů. Když si čtu nějakou dnešní knihu, olepenou těmi pásky „světový klenot“ a „kniha tisíciletí“, nabývám z textu většinou dojmu řemeslné preciznosti, ale řemeslná preciznost znamená umět vybrat slova a seskládat je do úhledných vět, copak tohle vážně stačí na knihu tisíciletí a světový klenot? Často mívám pocit, respektive míval jsem, když jsem ještě tyto knihy na doporučení autorit četl, že z díla vzešlý příběh se proměnil nazpátek ve dvě umělohmotné desky a písmenkama potištěné papíry v nich; zase zpátky v knihu – jenže, ehm, já ještě nedočet…

          Večer na kolejích sedám k jednomu ze dvou fungujících počítačů pc učebny (po třech hodinách čekání ve frontě), abych se na mailu ujistil, že nakladatelství mi stále neodepsalo. Drobný poznatek: pokud si jako vystudovaný grafik vymíníte text typograficky upravit sami, nejen, že se nedočkáte vydání, nedočkáte se ani zamítavé odpovědi – nedočkáte se prostě žádné odpovědi; nač obtěžovat své prsty úmorným ťukáním do kláves a mozek hledáním písmen kvůli dalšímu dobrovolnému dárci slovní dřeně. Snažit se vydat text prostřednictvím soutěží taky není ten nejlepší způsob, protože to vždycky vyhraje nějaká fantasy. Úplně vidím ten obal, je na něm velký fialový drak a název je podobně přiblblý. Naštěstí ho zjara pokryje zase nějaká ta nálepka.

           Viděli jste už vydavatele? Mají na hlavě takového toho ježka, ze kterého ihned poznáte, že jim vepředu řídnou vlasy. Úkolem takovéhoto sestřihu je sjednocení silných i jemných vlasů do jednotné délky, čímž se zamaskuje pleš. Tito lidé na vás zírají skrz slabé dioptrické brýle, elegantní, praktické, úsporné – ach ti ďáblové decentního minimalismu! Kravaty už nenosí, neboť by to nekorespondovalo s oblíbenou ideou omlazování vysokých pracovních míst (čím větší zodpovědnost, tím mladší suchar). Takže na sobě mají bílou košili, většinou s jemnými světle modrými proužky, co modrými, jen namodralými, co proužky, spíš vlásečnicemi. Všechno je tak čisté, svěží, sterilní, jako jejich nepřetržitý poloúsměv, jímž vám naznačují, že vám vůbec nic nenaznačují. Když se neusmíváte, společnost vás bude s pocitem morální převahy nenávidět, chcete – li se však usmívat, mějte na paměti, že pouze DECENTNĚ a na všechny stejnou měrou! Celkem typické, že už ani úsměv nesmí nic znamenat.

          Chcete napsat dobrou věc a pak, aby ji taky někdo četl. Jedno bez druhého není ono, to by bylo moc jednoduché. Dokonce je na sobě obojí závislé. Čím lepší věc jste napsali, tím víc ji chcete ukázat. Z části se jen pochlubit; z části oklamat podvědomí a zabít text dřív, než svou silou zabije on vás; z části najít kontakt s druhými lidmi. Po čtyřech odstavcích se konečně někam dostávám. Kontakt. Oboustranný kontakt, sympaticky deformovaný virtuálnem. Potřeba lidí setkat se mimo čas a prostor ve slovech – čtenář s autorem, sami, nerušeni realitou. Rande, na které nemůžete přijít pozdě, s autorem je možno díky reedicím flirtovat i dvěstě let po jeho smrti.

          Jednou jsem napsal, že vytvořit dobrou knihu je jako zamilovat se. Že jde čistě o styl vašeho srdce a žádné nabubřelé literární kánony tam nemají co pohledávat. Pořád tomu věřím. Problém zůstává stejný; dnešní literatura zkrátka není můj šálek módy.

          Myslím, že ještě nikdo se nestal šťastný psaním. Protože správný cíl píšícího člověka není ocenění, ale cosi v textu samém, čeho se ovšem v psaní jen dotýká a nemůže toho nikdy dosáhnout. Jeden moudrý herec, režisér a nyní i spisovatel psal o svém příteli, slavném literátu, jež celé dny seděl za stolem a pil jednu whisky za druhou. Sám se takové „slávy“ děsil, i když slavný být chtěl a taky se mu to už před čtyřicítkou podařilo; být sám sebou a být šťastný jsou asi dvě docela rozdílné věci. Je mi dvaadvacet, netuším, co je lepší, nebo jestli z toho jde udělat koktejl. Vím, že člověk by v obou případech měl brát na zřetel integritu svobody druhého. A to je samo o sobě dost těžké. Uznaný spisovatel získá ceny, obdiv… co to ale vlastně je? Vzlykání nějakých pseudointelektuálů o dokonalé syntaxi, o jakési Balzacovosti v syžetu, Faulknerovosti ve vzpomínkových pasážích… to je docela na hovno. Jenže potřebu psaní tím neudusíte. V každém případě vám však nic jiného nezbývá, pokud jediný mail, na který vám nakladatelství odpoví, je předvánoční objednávka knižní trilogie o ženě, co kopala do hnízda (nebo tak nějak).

          Nikdy jsem neuměl hrát fotbal, což vadilo všem (především družstvu, ve kterém jsem hrál). Ve dvanácti zkrátka musíte umět hrát fotbal, pokud jste kluk, jinak jste divní. Mně osobně zase vadí, že jakmile přejdu s vrstevníky na téma psaní, koukají na mě jako na úplného idiota. Fakt je, že já si o ničem jiném povídat neumím, ale proč je fotbal, nebo klábosení o holkách, nebo pití piva za účelem totálního zchromnutí údů normálnější, než bavení se o psaní? O kreslení si chce povídat každý, protože z toho kouká možnost zisku obrázku, a jakmile dojdete k problému kopisty kopií, zeptá se vás dotyčný, zdali mu nenamalujete koně. Snažím se poslechnout svoje svědomí, moudřejší než mysl, a chodím do školy, která mě nebaví, aby ze mě něco bylo. Něco, co ani být nechci. Protože to je nutné. I když to vyznívá jako další sarkasmus, tohle myslím vážně. Nutné věci vyznívají jako sarkastický vtip v nehumorném žánru. Člověk chce v devatenácti najít sám sebe a společnost, zcela nechápaje jeho požadavek, převede ho takto: BUĎ NĚČÍM, ve smyslu najdi si volné místo v soukolí toho velkého mechanismu a buď tam pokudmožno tiše užitečný. V devatenácti vás sníh donutil psát básně o tichu a jakémsi tajuplném sevření z pohledu na vzdálený bílý horizont, ale je to jen ztuhlá špinavá voda, dělající neplechu na silnicích, jinak nic, protože všechno ostatní už by bylo navíc. Já vím, že básničky o tajuplném sevření jsou na nic, sám jsem jich napsal a vyhodil mraky. Jenom se mi stýská po mé naivitě, když jsem jejich psaním chtěl něco říct. Jedno z dalších vystřízlivění v miliardovém davu. Nechtěl bych tu naivitu vrátit, jen se mi v něčem zpětně zamlouvá, když se přesvědčuji, jak to s literaturou chodí doopravdy. Vydají se sračky, pak se vychválí v novinách, koupí si je jen pár lidí, přičemž se na ně během pár měsíců zapomene a přijdou jiné sračky, s rozdílem pouze v parametrech aktuální poptávky módy. Jediné, co tenhle dementní koloběh prolomí je, když po uplynutí každých dvaceti let přijdou nějaké už zapomenuté sračky zase do kurzu, tentokráte do škol jako nedotknutelné šablony pro budoucí spisovatele, neboť „čas prověřil jejich kvality“. A nějaký učitel je bude třímat v ruce na přednášce, plácat něco o tom, že literatura povznáší duši a že máme být rádi, že máme tak geniální mrtvé spisovatele, pohřbené v zahraničí. A bude se usmívat.