Sen

Prach, všude prach....

Nesnášííím ho. Nutí mě kýchat. A já zrovna potřebuju být velmi potichu.

Ani trochu se mi tu nelíbí...ke všemu je tma. Jak v hrobě. Chodba je malá a musím se hrbit, ještě k tomu z kamene. Studenýho, vlhkýho kamene. Ještě chvíli a budu raději chodit jako kachna.

A to ticho.

Mám rád ticho a klid, ale čeho je moc...

A hlavně, a to mě celkem trápí, nevím vůbec kam jdu. Ztratit jsem se nemohl, protože jsem ztracen od prvního kroku. Kde jsem se tu vzal? Nevím,ale mám tu být, cítím to tak. Když má člověk dar tak se od něj automaticky čekají veliké věci. A že já MÁM dar.

Asi proto jsem teď v tomto vlhkém, tmavém místě. Malém. Jak mě už bolej záááda.

Nicméně předemnou už vidím světlo. Asi tam budou louče. Nebo svíce.

No jo, ani jedno. Světlo tam prostě je. Jak od svícnů. Ale ty tu nejsou. Z čeho mám ale radost je skutečnost, že se můžu konečně narovnat. Chodba se celkem mile zvětšila.

Úúúleva, opravdu jo. To by jeden nevěřil. I ty kamenné stěny se zdají být sušší. Třeba za dalších deset let bloudění se mi tu začne i líbit.

A je to tady. Křižovatka. Tak vlevo, či vpravo? Kde jsem tedy zapotřebí?

Tak zkusíme jít vpravo. Když už se dá normálně JÍT , tak už to není tak strašné.

Tipnul bych to na hrad. Velmi starý, určitě i velmi obrovský. Dá se tu bloudit asi hodně dlouho.

A podle mě budu asi i hodně hluboko. Dole. Nepřipadá mi to tu jako obytná část.

Dobře asi se malinko bojím. Čarování je super věc, ještě když vím co všechno se dá kouzlit.

Ale když mě něco rychlého překvapí zezadu, s nějakýma drápama ostrýma...

Brrrr.

Až se mi zježili chloupky vzádu na krku.

Ohlédl jsem se. Zamnou je tma. Kdo ví jak ta chodba bude dlouhá...?

Nebavíííí mě to! Ve střehu mě drží jen to napětí, ta možnost nebezpečí.

A chladno je tu. Já jsem teplomilný, o pohodlí se tu mluvit nedá, jen co je pravda.

Nu vida, copak je to přednáma?

Nooo, tak jsem si jistý že tudy dál nejdu!

Jen nekýchnout...

 

Předemnou visel gargoyle – živý chrlič. Hlavou dolů si pěkně spinkal. Kouzla jsou fajn věc, ale nějaká stvořeníčka jsou vůči některým odolná až imunní, toto je jedno z nich. Má křídla , drápy, lidskou hlavu s nosem jako Pinokio...

Jestlipak mu vadí prach? Snad necítí můj pach...no jsem daleko, nemusel by.

A zachvíli budu ještě dál.

Otočil jsem se a šel na druhou stranu. Nešel jsem ani moc dlouho. Chodba vedla do nějakého sálu.

Ale né normálně při zemi. Sál, síň byla pod úrovní mé chodbičky. Byl jsem skoro u stropu. A dolů to bylo daleko. Byla to kulatá místnost se stropem jako v katedrále. Dole dlážděná. Skoro obřadní...?

Kdo ví. Ale přesně sem mě to táhne.

Dole jsem viděl jednu jedinou postavu. Mladá brunetka, dlouhé, husté, rovné vlasy...

Tudy kudy jsem přišel jiná cesta nevede,  spícího gargoilíka budit nehodlám.

Tak dolů.

Slétnout jako andílek, nebo se dole zjevit?

To druhé.

Ani to tak není zastavení času jako spíš událostí.

Stačí vyslovit prosté a výrazné „STOP“ !

A teď dolů.

Kříííídla!

Ty mi sice nenarostou, ale až skočím tak se zastavím nad zemí.

Nicméně nepříjemné je to pokaždé...

Vždy je tam to malé – co když.

Skočil jsem.

Nedá to člověku zavřít oči a čekat co bude, zíral jsem jak se zem přibližuje, a nemyslel na nic.

Nu vyšlo to.

Jako když vás zachytí milióny tenkých pavučinek a pěkně zlehka vás zastaví nad zemí.

A pak vás pustí. Je to jako udělat krok z posledního schodu.

Hračka.

Mé STOP už vyprchalo, vše by mělo být normální ale brunetka jen toporně stojí...zvláštně řekl bych.

Přistupuji k ní, opatrně, potichu a prohlížím si jí. Dívá se na mě, nic neříká. Taková uťáplá řekl bych...

Asi není sama, v tom svém nevysokém tělíčku.

Nebo jí něco trápí?

Znám zkamenění, zastavení, zpomalení, nevidomost to nebude, sleduje mne očima jak okolo ní kroužím. Hluchá, či němá? Že ale stojí na jednom místě, ani si nepokročí...

Kde se tu vůbec vzala?

Nu coby. Neuškodí, a nic se nedá zkazit Esunou. Toto kouzlo léčí vše až snad na smrt.

Tu léčí život.

Až mě ta myšlenka přinutila se usmát.

 

Snad to slečna nebude brát osobně.

Stoupnul jsem si jí po jejím pravém boku, a dlaň své levé ruky jsem jí položil na hruď, mezi prsa, na holou kůži (má totiž hluboký výstřih), tam kde jsem tušil srdce.

Krásné to slovo „ESUNA“!

Zlaté paprsky se jí od srdce rozvinuli do celého těla, krásně zajiskřila od hlavinky až k patě.

Má hebkou kůži.

Nicméně se nic nezměnilo.

Stála ,dívala se. Sice zdravější než kdy dřív ale nepromluvila ani nic jiného.

Kdyby to někdy bylo tak jednoduché.

A to mdlé světlo odnikud mi začalo vadit. Asi jsem frustrovaný. Esuna prostě léčí o tom žádná – brunetka nemocná není.

Tak co s ní?

Je bledá. Ale hezká to jo. Škoda se na ní vykašlat. I stín má hezký...to je úvaha...

Stín je takový černější než by měl být.

Černý jak nejčernější tma. A stejně veliký jako je ona. Jakoby k ní ani nepatřil...

Takže ať nám neuteče...

Potichu jsem na sebe seslal zrychlující kouzlo, teď by mi záviděl i superman. Přiběhnul jsem ke zdi kde je její stín, ten stín se ke mě otočil.

Nebo to byla ona samotná? Není čas zjišťovat. Vyhánět zlé duchy neumím a nenapadlo mě nic jiného než připlácnout levou ruku na ten stín a rozkázat „ZAJDI“ !

 

Pak?

Nic dramatického, žádný vřesk jako nechty na tabuli, žádné blesky, žádné hromobití...

Pak byla tma tmoucí.

 

                                               ***

 

Klid, tma a ticho.

Zažehnul jsem plamen. Představil jsem si ho uprostřed síně, daleko od brunetky – ještě abych jí zachránil jen proto abych jí upálil. Strašná představa, ale poslepu jí ani nenajdu.

Světlo trochu zabolelo do očí.

Slečna ležela v celkem nepohodlné pozici na zemi.

Naléhavost navštívení tohoto místa ustala, přibyla jiná – naléhavost se odtud rychle ztratit.

Jediná cesta z této síně vede chodbou která je hned pod tou, kterou jsem přilétl.

Mimoděk jsem si vzpoměl na spinkajícího gargoilíka.

Prý mají i špičaté, ostré zuby. Magické to stvoření. A žádný válečník nejsem abych to hrdinně proklál mečem či kopím.

Přešel jsem k ležící slečně.

Dýchala. Takže žije. Vlásky už neměla rovné, ale zvlněné do divokých vln.

Přišlo mi to simpatičtější.

Začala se probírat, sotva se hýbala...

Vypadala vyčerpaně. Ale zdravá je, to náhodou vím!

Posílil jsem jí jednoduchým kouzlem.

Dekolt jsem nechal být a jen jí pohladil po ruce.

Bude jí příjemné teplíčko.

Promnula si oči jako po dlouhém spánku a podívala se na mě.

„Děkuju Ti...už jsem myslela že tu budu stát navěky...“ řekla.

Pomohl jsem jí na nohy. Opucovala si kalhoty a prohrábla vlasy.

Podívala se mi do očí.

Má je hnědé.

„To je asi dobře že jsem přišel. Ale copak tu děláš? Jakpak se Ti to stalo?“ zeptal jsem se.

 „Jsem Ti vděčná za Tvou pomoc, opravdu. Děkuju. Co tu dělám...je to těžké na vysvětlení víš?“

„No rádo se stalo, ale...“

„Kde ses tu vlastně vzal Ty?“ skočila mi do řeči.

To se také hůř vysvětluje. Hříčkou osudu? Táhlo mě to sem? Jen jsem vandroval?

„Vzal, vzal no...také těžko vysvětlit...emmm,prostě mě to sem nutilo jít.“

„Chápu.“

„Chápeš? A Ty mi to povíš? Času mám náhodou dost...“

Vzdychla jako bych jí obtěžoval když spěchá.

„Mluví ke mě duše víš? Slyším je, nebo spíš cítím to je přesnější. Je to pokaždé jiné. Pokaždé po mě něco chtějí, a ty mě sem přivedli...“

„Aaaa, co po Tobě tady chtějí? Nemyslím si že je tu úplně bezpečno.“

„Já vím, ale když bych je neposlechla, tak by mě nenechali být víš? Nedá se to vydržet. Je to takové prokletí... A co po mě chtějí? Vedou mne někam.“

„Někam? Nevíš kam, a ani co po tobě chtějí. To je přeci strašná situace!“ rozčilovalo mě to.

„Nemám na vybranou.“ Pokrčila smířeně rameny.

Asi tuším proč mě sem osud zavál.

„Můžu jít s Tebou?“ nabídl jsem se.

„Neodmítnu, budu jedině ráda...když umíš to co umíš.“

„Dobře, a víš kudy máš jít dál odsud?“

Podívala se na vrchní chodbu.

„Tou jít nechceš, věř mi.“

„A ono by to šlo? Umíš i létat???“

„Dá se říci že ano.“

Brunetka se dívala na mě, a já na tu chodbu nad námi.

A z té chodby cosi zíralo zpět na mě. S širokánským úsměvem to cenilo ony dlouhé špičaté zuby, rubínové šikmé oči se dívali zpět na mě.

Podíval jsem se na brunetku.

„Máme společnost.“

 Ona se podívala zpět do horní chodby. Nezcepeněla to je nutno jí přičíst ke cti.

Chrlič se očividně vzbudil.  Čapnul jsem brunetku za ruku a jal se s ní pádit pryč z té velké síně do spodní chodby. Tady by nás chrlič rozcupoval jak nic. Běžela statečně ani mě nebrzdila. Tak jsem jí pustil aby se nám běželo líp.

Nad náma to zašustilo. Běželi jsme co jsme mohli.

Když jsme vběhli do temné chodby ucítil jsem zasebou jen závan větru. Bylo mi jasné co to je. Hlavně se neotáčet, jen utíkat. Brunetku jsem slyšel dupat těsně zasebou. Ta tma...žádné světlo odnikud už nebylo, oheň v síni pominul. Než jsem stihl vymyslet další světélko, uslyšel jsem ránu. Ohromnou, strašlivou a žuchnutí těla na zem.

Napadlo mě jen – „neztrácejte hlavu“.

Pak jsem asi ztratil vědomí.

 

                                               ***

 

Něco mě začalo tlačit do zad. Příšerně. Převalím se na bok a bude to dobré. Funění. Co by mohlo...vzpoměl jsem si na události před tou ránou. Vytřeštil jsem oči do tmy a ani se nepohnul.

Funění nebylo nebezpečně blízko, ale ani né moc daleko.

Poplácání po tváři mě málem zabilo jak jsem se lekl.

„Jsi už vzhůru???“

Brunetka, no jo vlastně. Ulevilo se mi že tak nefuní ona...

Nicméně starosti asi jen přibyli.

„Jsem, jsem. Co se? Kde se?“ hlava začala třeštit, kouzlíčko pomohlo a bylo zase dobře. Miluju kouzlíčka. Asi jsem za tu dobu jejich používání hodně zpohodlněl...

„Jak jsme běželi, snížil se strop. Praštil ses v tom běhu do hlavy. Dost ukrutně teda.“

„Aaaaa jakto že...?“

„Jak jsi se kácel, chytla jsem Tě za límec a odtáhla do té chodby. Je to tu nízké tak to sem zanámi nevlezlo. To je Tvé jediné štěstí.“ Řekla vážně.

„Proč štěstí?“ optal jsem se a díval se do tmy směrem k funění.

„Protože bych Tě tu jinak nechala. Doufala bych že stihnu utéct.“

„Nu to pěkně děkuju teda!“ nicméně měla pravdu, jinak by nás sežral oba. Takhle by asi utekla, ikdyž v té tmě...

„Můžeme jít dál?“ optala se. Zdá se mi být klidnější než jsem já.
„Rozsvítíme.“ Jak jsem pravil, tak jsem činil.
Opravdu se chodba z veliké, velmi rychle zmenšila na trpasličí.
To musela být rána teda. Sem by se gargoilík opravdu nevešel.
„Musíme jít dál tou chodbou.“ Navrhnula brunetka.

Jakoby jsme měli navybranou...
Budem se opět krčit. Někteří z nás víc.

 

Louče nikde nebyli a já nevím jak přinutit oheň aby šel snámi, tak jsem je zapaloval a opět zhášel.
Brunetka se po mě dívala nejistě. Asi čekala nějaká zaklínadla, nebo urputné mávání rukou. Ani kouzelnou hůlku nemám. Ohně se prostě objevovali a zase mizeli.
„Děkuju. Zachránila jsi mě.“ Řekl jsem a podíval se na ní.

„Já vím, Ty mě také. Jsme vyrovnáni.“

Pak jsme nějakou dobu jen šli.

„Víš kam to vede?“ optala se,ale jen proto aby nestála řeč.

„Nevím. Ani malinko.“

Ohlédl jsem se, asi jen ze špatného pocitu.
Za námi jen ticho a tma.

Snad to tu celé není jen o pár chodbách a jedné síni...?

„Takžéé, Ty prostě jen cítíš kam máš jít? Nebo kudy?“ zeptal jsem se.

„Ano. Nevím jak to vysvětlit...asi jako kdyby Tě někdto zlehka tahal za špičku nosu.“

Dostal jsem nutkání si špičku nosu promnout.

„A jak jsi mě našel Ty?“

„Za špičku mě nic nevedlo. Byl to takový pocit...nu, naléhavosti řekl bych. Jít tudy a tamtudy. Někdy to bylo silnější někdy slabší...asi jako když jdeš podle kompasu.“

Před námi se chodba stáčela doleva.

A nakonci bylo známé mdlé světlo.

„Hurá“. Vydechli jsme oba.

Snad cokoliv je lepší než pořát stejná tmavá chodba...

Jímal mne neblahý pocit. Už zdálky jsem poznával tu síň ke které jsme se blížili.

Byla nachlup stejná jako ta kde jsem našel brunetku.

Přitiskl jsem se ke zdi a i dívku k ní připlácl. Co když je tu i náš gargoilík??!

Nakoukl jsem dovnitř a rozhlédl se.

Mdlé světlo ale jinak pusto.

„To je opravdu hezký. A co jako teď?“ plácl jsem rukama o boky.

„Není to tu stejné, je to jiná místnost.“

„Opravdu??“ nevěřícně jsem zamžoural kolem sebe.

...ne, je to stejné. I ta chodba nad chodbou tu je.

„Podívej se na ty detaily na stěnách, a na sloupech...“ zněla až unešeně.

„Detaily na čem??? Kde?“ to snad nemyslí vážně. Ta musí mít oko...

Podívala se na mě.

„Víš jak dlouho jsem tam stála? Měla jsem čas si to prohlédnout celkem důkladně.“

No jo, to má asi pravdu...

„Aaaa jak dlouho že jsi tam stála?“

„Celkem dlouuuuuho.“ To dlouho řekla opravdu dlouze.

„Jak jsi se sem vlastně dostala???“

Ani se na mě nepodívala a dál si prohlížela “detaily“.

„Emm, do nějaké jeskyně jsem vstoupila. Vchod byl tak zarostlý že by ho jentak někdo nenašel. A pak za nosem.“

Za nosem, doslova.

 Pak se najednou z ničeho nic zastavila.

„Jsi vpořádku?“ zeptal jsem se hned.

Napadlo mě další posednutí,ale tolikrát v jeden den...?

„Tam...“ ukázala rukou někam pod stropní oblouk.

Podíval jsem se tím směrem,a to dost urputně,ale neviděl jsem vůbec nic, natož nějaký detail.

Nadruhou stranu jsem byl rád že tu nejsme nadarmo. Když jsem si představil cetu zpět jímala mě hrůza.

A na konci té cesty chrličík. Ještě že není tady. A snad se sem nějak nedostane...

 

Brrrr...

 

„Copak tam vidíš orlí oko?“

„Ta malba přeci. Potřebovala bych jí vidět zblízka...“

Tak se prolétnem...?

„Tak mi skoč do náručí hm?“

Na nic se nezeptala, jen se tak podívala, ale skočila. Chytl jsem jí, neviditelná křídla zamávala a my se vznesli.

Co si budem povídat, šlo to i jinak, mohli jsme si letět oba posvém, ale nu...

Při našem vznášení jsem zjistil že příjemně voní.

Stoupali jsme si nahoru a nakonec jsem viděl malbu i já.

Byla veliká až jsem se podezříval ze sleposti.

Spousta klikiháků.

Jestli ona to není archeoložka.

„Tady je to.“ Ukázala na jeden obzvláště zamotaný klikihák.

„Copak to je?“

„Je to...“ nedořekla. A oba jsme málem slétli dolů.

Úplně nahoře, kde se oblouky stropu spojují, visel gargoilík. Hlavou dolů a nespal.

„Ale ten tam přeci nebyl...“ špitla voňavá brunetka.

Pavučinky jakoby opět povolili...

Co na to říct. Je tam , teď určitě ano.

Spustil se , roztáhl křídla a řítil se na nás.
A ty špičaté dlouhé...

Natáhl jsem ruku před sebe a postavil mezi nás štít. Takový fyzický, čirý, kulatý...

Víc jsem nestihl. Chrlič narazil do něj, né do nás, což bylo fajn, nicméně pavučinky, křídla, povolily.

Chrlič se motal ve vzduchu a my padali.

Napnul jsem pavučinky nové, zrychlil nás, a zkusil jsem na gargoilíka křiknout STOP.

Dopadlo to tak že chrlič letěl opět k nám, stopku prý neuznává. Ale měli jsme rychlost i křídla.

Na poslední chvíli jsem se s brunetkou v náručí prudce vznesl a chrlič nás podletěl, pak jsem nás prudce vystřelil směrem k horní chodbě. Dívka se mi zaryla do žeber a držela se opravdu velmi pevně. Myslím si že i na chvíli zavřela oči.

Já je valil a směroval nás co nejvíce do chodby. A tahle se asi zmenšovat nebude, takže se před chrličem tak snadno neschováme.

Jakobych za zátylkem cítil nějaké funění...

Už jsme tak blízko. Přičaroval jsem křídla brunetce a vystřelil jí po vlastní ose jednou tak rychle do chodby. Snad to zvládne doletět.

Sám jsem se otočil. Prý se to nemá. Chápu proč né. Obraz řítícího se chrliče mě lehce děsil.

Rozpjatá křídla, natažené pařáty před sebe a takový divný úšklebek. Skoro bych řekl že se škodolibě kření.

Na štít si dal pozor, oblétl ho ale dalo mi to potřebnou vteřinu na blesk z čistého nebe.

Uhodil do chrliče a asi  ho na chvíli oslepil. Přinejmenším to nečekal.

A pak rána. Nebyla tak hrozná jako ta první, ale stačila. Za boha jsem si nemohl vzpomenout co říct aby mi netančila před očima barevná kolečka a aby se mi vrátil dech.

Samozřejmě jak jsem si to letěl pozadu jsem narazil do stěny oné kýžené chodby.

Dvě ruce mě čapli a táhli někam. Nutili mě utíkat a jen pomalu se mi vracel dech.

 

 

Utíkalo se špatně.

 

Brunetka mě nekompromisně vlekla za sebou.

V chodbě chrlič nepoletí,ale utíkat umí také. Slyšel jsem to zřetelně.

Nechat zkamenět chrliče?

Musel bych na něj vidět, a jsem si jistý že by to neprošlo.

Nevím pořádně jak, nebo co, ale stalo se něco a my leželi v tmavé tenké chodbičce kterou jsem si asi vymodlil, nicméně brunetka si jí všimla a strhla nás do ní. Řekl bych že za další vteřinu by nás chrlič měl.

Na zemi po zádech jsme se šourali pryč z dosahu jeho dlouhé ruky. Myslím si že mě drápem sjel po botě.

Musím si přepočítat prsty.

Až po chvilince jsem si uvědomil že vlastně, a to celkem neslušně, ležím na brunetce.

Svalil jsem se stranou, omlouval se a děkoval a funěl.

Ona funěla kývala a valila oči.

 

Chodbička nebyla tak temná, byla pro normální lidi, a dalo se vidět na konec.

Příjemná zjištění.

 

Naštvanou hlavu chrličovu jsem viděl pokaždé když jsem se ohlédl.

Nedělal jsem to často.

Opatrně jsme nakoukli do další místnosti.

Zde hořeli louče.

Vešli jsme dovnitř.

Byla to větší místnost, jakoby kaple. Ozdobená obrazy, oltářem, květiny tu byli také. Jakoby se tu normálně všedně žilo.

 

Brunetka se rozhlížela, opět s velkým zájmem. Asi hledá detaily.

Musím se pak optat co viděla tam v té místnosti.

„Cítíš to?“ vytrhla mě ze zamyšlení.

„Co? Co jsi říkala?“

„Cítíš něco? V téhle místnosti myslím.“

„Eeee, měl bych?“

 „Nevím, cítím jakoby to bylo tady. Sem mě to táhne jako mě to táhlo tam...“ natáhla ruku před sebe jakoby se chtěla dotknout něčeho strašně křehkého.

Dívala se na nějaký obraz.

„Co jsi vlastně viděla v té malbě předtím?“ zeptal jsem se.

Očividně jsem jí tou otázkou vytrhnul ze zamyšlení.

„Je to jakoby část příběhu. Co se tu dělo. A podle mě, prostřednictvím těchto obrazů semnou ty duše komunikují...“

Asi bude hodně chytrá, dívám se na ten samý obraz ,ale nic bych z něj nevykoukal...

„Tak co teď? Co dál?“ ptal jsem se.

„Tudy půjdem.“ Ukázala ke dřevěným dveřím napříč od nás ve vzdáleném koutě.

„Dáma první?“ pokynul jsem rukou a vydal se ke dveřím.

Byli dřevěné, suché a pevné. Kovaná klika ani nevrzla když jsem za ní vzal.

Dveře se otevřeli také tiše. Nakoukl jsem dovnitř a to co jsem viděl mě šokovalo.

„Tak to v žádném případě! Ani náhodou. Musí to jít jinudy!“ Zabouchl jsem dveře.

„Co se děje? Co tam je?“

Brunetka vzala za kliku a otevřela dveře dokořán.

„Nic tam nevidím, jen samé pavučiny, tak proč...?“ podívala se na mě.

Já na ní. A pak na ty pavučiny.

„Neříkej že se bojíš pavučin?“

„Pavučin, spíš pavouků. Mají hromadu nohou samé oči a všechno vidí, a ty kusadla, a sou jedovatý!“

Začala se smát. Normálně se smála.

Tvářil jsem se ublíženě.

Přemýšlel jsem o hořlavosti pavučin, mezitím brunetka našla nějakou tyč, vypadala obřadně.

Vykročila do chodby a tyčí odhrnovala pavučiny nastranu. Pak se ke mě otočila a zeptala se:

„Dobrý?“

„Snad jo.“ Zatáhl jsem hlavu mezi ramena a vykročil za ní.

Myšlenky jsem měl plné cupitavých nožek a chlupatých tělíček jak mi padají za krk...

Brrrr....

Jestli se to stane asi nás všechny upálím.

Chodba sem, chodba tam, vlevo, vpravo, už jsem byl ztracený nastokrát.

Pavučin bylo víc a víc. Hustší a hnusnější. Nechápu jak mohla brunetka sebrat odvahu a stáhnout dolů z čistící tyče nános pavučin.

Fuj.

Stáli jsme před takovým velikým, prázdným kamenným sálem. Bez ozdob,jen samá pavučina.

Peklo jak si ho představuju.

Nicméně na druhé straně bylo schodiště.

Schodiště nahoru.

Vstupoupili jsme dovnitř a zdálo se mi jako bych slyšel zazvonit zvoneček.

Chtělo se mi kýchnout.

Krok, dva, a kýchnul jsem. A znovu a znovu.

„Zdravíčko.“ Řekla brunetka

„Dík.“ Řekl jsem já.

Pak před nás cosi žuchlo.

Jakoby do duchen, na matraci, taková tupá dunivá rána.

Pak jsem se tak šíleně leknul že jsem opravdu zapálil co jsem viděl.

Seděl tam pavouk. Pavouk jako hora!

Měl obrovské černé kulaté oči, o nohách nemluvě a byl chlupatý jako medvěd.

Učinil jsem z něj ve vteřině pochodeň.

Syčel a smrděl, ale co hůř – běžel. K nám a nebylo to moc daleko.

Hrůza mě jímala, opravdu.

Zapálil jsem ho ještě jednou.

A pak jsme s brunetkou trénovali sprint pavučina nepavučina zpět do chodby kterou jsme přišli.

To dupání těch nohou a to syčení bylo strašlivé.

Doufal jsem že se do té chodby třeba nevejde. Ale vešel. Asi z něj kus uhořel. Dupání spousty nohou jsem zanámi slyšel zřetelně.

Proč prostě neumře???

Přednámi byl výklenek s dveřmi. Doufám, že budou odemčené!  Pokud  jsou zamčené,  tak  nás tu bude hořet více.

Mám pocit že už ochabuje, pavouk hnusná.

Čapl jsem za kliku.

Zamčeno nebylo.

Dveře jsem rozkopl, brunetku silou hodil dovnitř, a sám skočil za ní.

Zabouchl jsem dveře.

Za nimy jsem slyšel hrozné zvuky, tak jsem je podepřel štítem.

Tak kde jsme nyní?

Trocha světla odhalila něco jako ložnici.

Nic honosného, jen nějaké pryčny. Nevím proč jsem tu čekal kostlivce nebo mumie.

Vlastně jo, vím.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se brunetky. Byla samá pavučina, rozcuchaná ale vypadala nezraněná.

„Jo...jo. Dobrý.“

Rozdýchali jsme to a prohlédli si místnost.

Byla tam truhlice a napadlo mě co v ní asi je. Ale raději jsem jí nechal být. Beztak mám hlavu plnou pavouků.

„Řekni, opravdu umíš jen oheň? Nebo ti jde nejlíp?“ zeptala se mě z ničeho nic.

„Né, spoustu toho umím. Led, voda, vítr, až po opravdu šílená devastující kouzla. Zpomalit, zrychlit, zastavit...“

„Tak proč jsi ho zapálil???“

„Víš jak sem se strašně lekl? Můžeme být rádi.“

„Že nás nedohnal?“

„Že jsem nás neupálil s ním.“

Brala to jako legraci.

Já se nesmál.

„Tak? Kouknem ven?“ navrhla oprášená brunetka.

„Vážně chceš?“

„Musíme...“

Odvážná.

Ven vykoukla ona. Chodba byla čistá. Pavučiny solidně ometené. Což se nedalo říct o mě.

Vraceli jsme se zpět. Kdo ví kde je pavouku konec.

Došli jsme k pavoučí komnatě. Znovu jsem rozsvítli ale tentokrát se víc ovládal.

V každém rohu místnosti byla taková hnízda. Pokud tam byli malí, tak už běhaj po světě.

Udělalo se mi nějak nevolno.

Ale už to může být dávno, můžou být kdekoliv. Třeba také shořeli.

„Neboj seee...“ řekla mi brunetka.

Asi mi umí číst myšlenky.

Co na to říct. Čím dřív budem pryč, tím líp.

Prošli jsme v klidu a bez úhony až ke schodišti.

Bylo širší, točité a vedlo vysoko.

Šel jsem první.

Šlapali jsme nahoru snad pět minut ale stálo to za to.

Dveře nahoře byli zamčené ale co je to pro takového mága jako jsem já.

Teď to vypadalo jako standardní hrad.

Bylo pohodlné zapálit si louči a nést jí sebou.

Okna tu nebyla, takže asi úplně nahoře ještě nebudeme.
Napadlo mě jestli je noc nebo den.

„Nemohli bychom si někde odpočinout?“ ozvala se tichounce brunetka.

„Určitě, něco najdem a odpočinem si hm?“

Dali jsme se chodbou doleva, otevřeli první dveře ale bylo tam pusto - prázdno.

Chtělo by to najít nejlépe nějakou ložnici, napadlo mě.

Čtvrté dveře už byli lepší. Nikde žádné pavučiny, kostlivci ani mumie. Velká pohovka, stolky, židle,

na zdech byli meče , šavle , kopí a erby.

Brunetka sebou plácla na pohovku. Zvedla tím prach a já si zase pokýchal.

„Zdravíčko.“

„Až navěky věků ámen...“

Sednul jsem si na jednu z židlí tak abych viděl na dveře a na brunetku.

 „Jak jsi se dostala vlastně tak hluboko? To ses nebála vůbec? Po těch minulích událostech se divím že jsme to vůbec přežili spolu, natož každý sám.“

„Ale to nebylo vůbec daleko. Vím že jsem tam šla jen chvíli od té jeskyně. Myslím si že nejsme tak úplně...na zemi.“

„Tak o tom jsem moc nepřemýšlel.“

„A jak to že Ty umíš to co umíš?“

„Víš že ani nevím? Ono to prostě...přišlo. Neuhodil do mě blesk, nic jsem nezdědil, nic významného se mi nestalo... Jednou jsem si chtěl zapálit svíčku, a ono to vyšlo.“

„A jak to vyšlo? Svíčku jsi zapálil?“

„Ano, zapálil. Ale né jen knot, nýbrž celou svíci.“

„Celou jako že i vosk?“

„Ano, i vosk hořel. Celá se roztekla, celkem rychle. No a pak jsem zkoušel co všechno je možné. Pak jsem zjistil že s tím můžu být také velmi nebezpečný a přemýšlel jsem co teď s tím. No je to dlouhý příběh...“

„Ahááá...“

„A co Ty? Kdy jsi zjistila že máš takovouto schopnost?“

„Před nějakou dobou už... Začala jsem slyšet hlasy, vnímat pocity. Myslela jsem si že jsem se zbláznila. Vlastně si to všichni mysleli. Utekla jsem nakonec pryč. A ty hlasy šli semnou. Nakonec jsem šla kam mi řekli, a dělala co mi řekli. A když byli spokojení, tak odešli. Až do nedávna. A skončila jsem tady.“

„Opravdu prokletí...“ konstatoval jsem.

„Je to tak. Ale nemůžu s tím nic dělat.“ Pokrčila rameny. Smířeně řekl bych.

„A myslíš si že s tím má nějakou spojitost to co se stalo tam dole? Jak Tě něco posedlo? Stalo se Ti to už někdy?“

„Nestalo ještě,ale zas tak moc jsem toho nezažila. Bylo to....zvláštní.“

„Zvláštní....“

„Ano.“

„Třeba se na Tebe stojí fronta. Zástupy duchů co něco chtějí.“ Pokusil jsem se odlehčit chvíli.

Začala se tvářit zkroušeně. Nedivím se jí. Když mě napadalo co všechno se jí může dít...

Co všechno jí může čekat.

Napadlo mě to záhy.

„Nechceš raději nějak zjistit jak Tě toho zbavit? Dřív než z toho opravdu zešílíš?“

„Přemýšlela jsem o tom...ale...nemyslíš že všichni máme nějaký úkol na tomto světě? Něco pro něj udělat?“

Hluboká otázka.

Co by tedy asi byl můj úkol...?

„Asi máš pravdu. Asi někteří z nás mají úkol něco pro něj udělat.“

„Jaký je asi Tvůj úkol?“ zeptala se.

„To můžem zjistit.“

Usmála se.

„Půjdeme dál?“ navrhla.

„Můžem. Cítíš kudy jít? Nebo slyšíš nějaké hlasy?“

„Když jsme u toho, je zvláštní že těmhle duchům nerozumím, jen mě vedou kudy je třeba jít. Jako třeba k té malbě tam dole.“

 „Tak jdeme za dalšími?“

Otevřel jsem dveře a vyšel na chodbu.

Trošku mne zamrazilo,ale to bude asi jen tou zimou.

„Není Ti zima?“

„Ani není.“ Odpověděla brunetka.

„Tak, kudy to bude?“

„Tudy.“ Ukázala před nás, dál do chodby.

Chodba to byla dlouhá, a stáčela se doprava. Na stěnách byli držáky na louče, ale my měli stále vlastní.

Znovu jsem jí zapálil, protože světlo odnikud tu nebylo.

Přišli jsme k místu kde se dalo zahnout vlevo, zahli jsme a pokračovali dál. Minuli jsme několik dvěří, ale nechtěli jsme jimi ztrácet čas.

„Myslím že se k něčemu blížíme.“ Řekla do ticha.

Jen jsem kývnul, a čekal co se kde zvrtne. Když to nebudou pavouci, tak to bude fajn.

Přišli jsme ke dveřím. Byli bytelnější než všechny ostatní a klika chyběla.

Zkoušel jsem různě tahat za svícny co byli okolo. Tlačit do podezřelích kamenů ve zdi. Dupal jsem do těch na zemi. Když už jsem přemýšlel jaké kouzlo by je složilo, přistoupila brunetka k nim, a učinila něco co mě opravdu, ale opravdu nenapadlo. Položila na ně obě ruce, a zatlačila na ně.

Sice se hned neotevřeli, ale zavrzali a lehce se pootevřeli.

Zasyčelo to, a zasmrdělo. Hned se mi začala točit hlava. Okamžitě jsem na sebe seslal ESUNU a bylo mi hned líp. Ovšem brunetka už ležela na zemi. Opar, který se vynul ze dveří byl nazelenalý, určitě nějaký jedovatý plyn. Přiklekl jsem k ležící slečně otočil jí na záda , přiložil ruku opět k srdci a seslal ESUNU i na ní. Celá se prozářila, vytřeštila oči a tu ruku mi málem zlomila.

„Jáááu!“

„Promiň, promíííň!“

„Jsi vpořádku?“ zeptal jsem se.

„Ano, jsem...co to bylo???“

„Nevím, asi nějaký jedovatý plyn. Asi nástraha.“

„To bylo rychlé!“

„To teda bylo.“

„A Tobě to neublížilo?“

„Ale ano, jen jsem se stihl rychle vyléčit.“ pokrčil jsem rukama.

Pousmála se.

Je fajn takhle jednoduše léčit.

„Zkusíme to znovu? Těmi dveřmi potřebujem projít.“ Řekla.

„Jen moment.“ Naházel jsem na nás tolik ochranných kouzel co jsem znal.

Pak jsme oba vší silou zatlačili na ty dveře.

S ohromným skřípotem se otevřeli.

Vypadalo to uvnitř jako v pokladnici.

Pokladu už tam ovšem moc nebylo.

Zato tam tlelo cosi co mohlo být příčinou toho zeleného jedovatého oparu.

Vypadalo to jako jakási ještěrka. Kdo ví.

Ale mrtvá je asi velmi dlouho.

Strop byl vysoký, vyšší než dveře, a držel se tam stále zelený opar.

Na jedné ze stěn byla tapisérie, kterou brunetka zkoumala.

Té mrtvole ještěrky jsem vůbec nevěřil, a tak jsem jí nechal pro jistotu zkamenět.

Doprovází to takový křupavý zvuk který brunetku vyrušil.

Podívala se co to vyrábím. Pokrčil jsem rameny, ona kývla a dál zkoumala tapisérii.

Přistoupil jsem k ní a prohlížel si jí také.

Vypadalo to jako město. Mapa města, celkem detailně vyvedená. Takových detailů. Snad i čísla domů.

Viděl jsem i lidi na chodníku. Dokonce i dlažební kostky mezi kterými prorůstala tráva. V té trávě bylo něco malinkého, malinký brouček. Docela maličký, ale nyní už větší. Jakobych se mu díval do očí. Je to zvláštní. Taková lehkost. Kam je asi třeba ten kousíček trávy dopravit? Neměl bych už jít...?

Celý svět se otřásl. A znovu, a znovu. To něco obrovského dopadalo okolo mě. Co když to dopadne na mě? Schovám se pod ten lístek támhle...

„HEJ!!! Vzbuď se! Notak!!! HEEEJ!!!“

„Co??? Co je???“ vytřeštil jsem oči na nějakou postavu vedle mě.

„No konečně! Myslela jsem si že už tak zůstaneš navěky! Co to bylo s Tebou?? Jako bys byl v nějakém tranzu.“

Brunetka přeci. Vedle mě je ta tapisérie. Brunetka. Cosi křupe.

„Ta kamenná příšera praská, je to normální???“ ukázala za nás.

Ten lístek...aby mě tak něco zašláplo.

Prásk!

Ona mi dala facku!

„Tys mi dala...!“

„Děleeeeeej!!“ otočila mě doleva.

Tam stála nahnilá věc. Smrděla a byla opravdu hnusná. Kůže prakticky chyběla , byla mazlatá, žluté kosti.

Typická nemrtvá obživlá hnusná zrůda.

To bude hračka.

Vypadají vždycky odporně a nebezpečně. Stěží se to zvedlo.

Instantní okamžitá smrt pro mrtvou věc je „ŽIVOT“.

Krásná záře obklopila nemrtvou bytost. Ta zavyla a složila se k zemi.

Začala syčet a roztékat se, dokud po ní nezbyla jen kaluž. Černá kaluž.

„Co to s Tebou bylo???“

„Já nevím, v té tapiserii byl brouk.“

„Brouk?“

„Brouk“.

Dívala se na mě nevěřícně, ale asi chápala že tu není nic normální. Tedy v to alespoň doufám.

„Já jen že Tě probrala až teprve druhá facka.“

„Byl jsem jakoby vtažený do té malby...Tys nic neviděla?“

„Viděla, další kousek příběhu.“

„Jenom? Nic víc?“

„To mi stačí. Můžem jít dál.“

„A víš už něco bližšího?“ zajímalo mě.

„Ano. Vypadá to že tu budeš mít opravdu práci. A že jsme zdaleka neviděli a nepotkali všechno...“ Podívala se na mě důležitě.

„Je mi to jasné...“

Vyšli jsme ven z místnosti. Brunetka mě vedla dál do útrob hradu.

„Musíme najít sochy. Zkamenělí lidé, a vysvobodit je.“

„A víš kde je hledat?“

„Nevím, ale nebojím se že bychom je nenašli.“ Zněla radostně. Jako když se někomu dílo daří.

Ano, je vskutku krásný den. Stejně je podezřele klidná na to co se tu všechno děje.

Podíval jsem se na ní. Ona můj pohled vytušila a podívala se na mě. Už se neusmívala.

Uhnul jsem pohledem a chtěl něco říct aby se prolomila tahle pro mne trapná situace.

„Už tam budem?“

„Skoro.“

Napadlo mě že to tu snad zná...jde takřka najisto.

Schodiště dolů, tak z toho radost nemám.

„A musíme???“ zeptal jsem se zklamaně.

Kývla jako že ano.

Spousta schodů rovně dolů. Vypadalo to na žalář. Zamrazilo mě, ale asi to je jen tou zimou...

Až úplně na konci hořela pochodeň. Byla to dlouhá chodba a po obou stranách byli mříže. Zrezlé, zohýbané, někde dokonce vylámané...

Obnovil jsem naše ochranná kouzla a nakoukl do jedné z cel. Zde už kosti byli. Kosti, kostlivci. Chyběli jen mumie.

Nebylo tu příjemně. Nicméně na konec jsme došli klidně.

Byla to slepá ulice. Na stěně byla jen louč ve zdi.

Vzal jsem za ní. Cvaklo to, svícen povolil....a upadl.

Čekal jsem od toho víc.

Pak jsme oba dva s brunetkou zkoušeli kámen po kameni protože trvala na tom, že musíme jít dál.

Nakonec se mi pod rukou jeden opravdu pohnul, zatlačil jsem víc.

Ve víklenku napravo to cvaklo a objevila se škvíra. Vzal jsem za ní a odsunul stěnu tak akorát abychom prolezli skrz.

Bylo tam světlo, víceméně čisto jako by se tu normálně žilo.

Copak nás jen čeká?

Opatrně jsme vstoupili. Když jsme obcházeli dveře, byli vyleštěné a udržované.

Před námi byla křižovatka, a za ní další – hotové bludiště.

„Víš kudy?“ zeptal jsem se potichu.

„Myslím si, že ano...“ šeptla.

Nahlédli jsme do obou stran.

Vlevo nebyl nikdo, v pravo byli dveře a po obou stranách byla brnění. Taková ta ozdobná navlečená na dřevěné konstrukci. Vyleštěná.

Brunetka určila směr vlevo. Šel jsem víceméně pozpátku, vůbec jsem těm brněním nevěřil.

Vůbec se mi to tu celé nelíbilo. Vypadalo to jakoby se všichni měli každou chvilkou vrátit.

Takový neblahý pocit mě jímal.

„Sem, do těchto dveří.“ Ukázala na jedny naleštěné brunetka.

Přistoupil jsem k nim a přiložil na ně ucho.

Uvnitř jsem neslyšel nic, ale za to jsme uslyšeli v chodbě za námi řinčení železa. Zatrnulo mi.

Brunetka vzala za kliku, rázně ale opatrně otevřela dveře a vpluli jsme dovnitř.

Sotva za námi zavřela a pustila kliku slyšeli jsme řinčení za dveřmi. Muselo to být zatraceně těsně!

Místnost byla rozsvícená, honosná. Velký pokoj nějaké ženy, soudě dle velikého zrcadla a takového toho stolku kde se ženy zkrášlují...

Veliká postel, nastlaná, s nebesy, jako pro princeznu. Tady dole, za tajnými dveřmi v hladomorně.

„No teda...“ řekl jsem.

Brunetka hledala detaily a já se rozhlížel kolem. Přemýšlel jsem jaké nejlepší kouzlo na chodící zbroj. Nevím proč, ale pochybuju, že by to byli jen lidé...to určitě ne.

Kdybych je polil vodou, za jak dlouho asi zrezivějí???

Brunetka se toho nebojí, otevřela skříň, truhlu, prohledala šuplíky u stolku...

Ale nic.

Vedli odtud dveře do dalšího pokoje.

Tak třeba tam...?

Zase řinčení železa.

Skříň byla dost veliká proto  jsme do ní rychle zalezli a zavřeli za sebou. Mačkali jsme se na sebe, což by mi za jiných okolností bylo příjemné,  kdyby mi před dveřmi neřinčeli oživlé kusy plechu  a brunetka mi nestála na jedné noze.

Dveře do komnaty se opravdu otevřeli. Ještě že tu není prach. Řinčení jednoho brnění přešlo přes místnost a vešlo do dveří kam jsme se chtěli dát my. Ani jsem nedýchal. Byli slyšet i jiné kroky. Lehké, hned za zbrojí. A pak další řinčení. Jako kdyby vedli mezi sebou vězně. Dveře se zavřeli. Dál nebylo slyšet nic.

A co teď? Já se dívat skrze věci neumím...

Ještě jsme čekali ale bylo ticho. Jak já bych se potřeboval protáhnout, a přešlápnout si.

I brunetka se zavrtěla. Ale nějak nešikovně a já ztácel rovnováhu  Valil jsem na ní oči jenže ona měla ruce tak nešikovně že mě přidržet nemohla.

Co se dalo dělat? Nic. Dveře skříně se rozlétli a já vypadl ven i s brunetkou. Já se rozplácl jak dlouhý, tak široký, brunetka jako kočka přistála na všech čtyřech.

Ona slyšet nebyla, mé bouchnutí o zem ano.

O to to bylo horší, že jedna zbroj nějak zbyla u nás v místnosti. Dívali jsme se na ní a ona naším směrem . Nikdo se ani nehnul. To je situace. Potřebujem do místnosti kam šla delegace. Očividně jsme prozrazeni , zbroj se tak ležérně dala do pohybu, nepochybuji že už o nás ví i kdokoliv tomu tady vládne. Pěknej podraz tu nechat tuhle zbroj!

Ta už si to chrastila k nám a tahala meč z pochvy.

 

 

Je nutno začít jednat.

„DEMI“ a zbroj se s vrzáním a skřípěním vtáhla do sebe.

To už jsem otvíral dveře kam šel ten průvod.

Trojčlenný.

Nebo v to alespoň doufám.

Byl jsem připravený na cokoliv, ale uvnitř nikdo nebyl, ani zbroj. Byla to místnost,  která vypadala na  odpočívárnu. Vedli z ní další dvoje dveře.

Že bychom měli štěstí???

„Spěchej.“ Řekl jsem brunetce,ale ta na nic nečekala a už se rozhlížela a  hledala. Hned za dveřmi, kterými jsme sem vtrhli byl další obraz. Začala ho horlivě zkoumat, a já se střežil na něj byť jen pohlednout. Broukem už být nechci. Už tak jsem pocítil zase potřebu utéci pod list...

Na zdi byli opět zbraně, ale s těmi bych asi spíš ublížil sám sobě.

Vrzání odvedle se vrátilo. Podíval jsem se tam a uviděl zbroj, která jak zmizela do sebe, se opět ze sebe vracela.

Nechal jsem vedle sebe zhmotnit pár ledových kopí a poslal je silou proti zbroji. Ledové trny zbroj prokláli uprostřed kroku. V kyrysu vyhloubili několik děr, a jeden z trnů urazil zbroji helmici.

Zbroj se zastavila a sesypala na zem.

Rámus to byl obrovský a řinčení dalších zbrojí už bylo slyšet v dáli.

Tak teď už o nás ví určitě.

„Máš to???“ naléhal jsem.

„Skoro, ještě chvilku!“

Chvilku no...

Ke každým dveřím jsem postavil štít, mělo by to vydržet nějakou dobu.

Brunetka dál zkoumala obraz, pak přešla k dalšímu. Byli tam čtyři. Jestli musí vidět každý z nich...tak máme problém.

Dveře kterými jsme přišli začali odolávat prvním příchozím.

Proděravěná zbroj se začala skládat dohromady. To je tak otravný!!!

„Uuuuž???!!!“
„Vydrž prosím!“

Třetí obraz. Další dveře odolávali otevření. Ty první křupali a zbroj byla zase celá. Děravá,ale pohromadě.

Tak do kamene!

Zbroj udělala krok a od nohou se začala měnit v kámen.

Třetí dveře se začali otřásat.

Jsme obklíčeni.

Druhými projel meč, zastavil se až o mou bariéru.

Z prvních zbyli jen třísky.

Čtvrtý obraz...

„Hotovo!“

Hotovo! Super.

„Kam musíme teď???“

„Hlavně pryč odsud!“

To se lehko řekne...

„Kterým směrem???!“

„Mmmm....tudy!“ ukázala ke dveřím, které drželi zatím nejvíce pohromadě.

V naší skříňové místnosti byli už tři zbroje a ta kamenná už praskala.

Stejně jako oboje zbývající dveře.

Zabouchl jsem dveře do naší skříňové místnosti a podepřel je bariérou jako ty ostatní, to nám z tohohle směru koupí pár minut...

Brunetka sundala ze stěny jednu ze zbraní.

Byl to obrovský obouruční meč. Málem s ním upadla ale ustála to. Je to rozená bojovnice. Špatné je, že s takhle dlouhou zbraní v malé místnosti nic nezmůže...

Co jen dál co jen dál...?

Dveře už toho moc nevydrží, a bariéry také povolí.

Přemýtal jsem v hlavě nějaká pořádně demoliční kouzla,ale ty by zdemolovala i nás dva.

Díval jsem se na brunetku, ona na mě, a najednou bylo ticho.

Rány ustaly, praskání, vrzání i skřípání.

Jedny z dveří se otevřeli jako by se nechumelilo. Bariéra nebariéra.

A vešla dáma. Černé vlasy, rovné, dlouhé, černé splývavé šaty, bosá...

A jestli má brunetka hluboký výstřih tak pak nevím jak označit hloubku výstřihu této ženy.

Asi bych řekl: nemravný – až k pupíku.

Člověk by řekl atraktivní.

Já bych řekl – typická čarodejnice.

Tvářila se jako by měla radost že nás vidí. Jen výraz očí nechával tušit něco zlého.

Výraz černých očí.

Brunetka se zhluboka nadechla jako by na ní chtěla začít křičet.

Mě zamrazilo, ale zima mi rozhodně není.

„Žádný strach děti...“ mluvila pomalu, líně skoro u toho předla jako kočka.

„Už je to dlouho co jsem měla návštěvu...“ významná odmlka.

Prohlížela si brunetku. Ta stála zcela zcepeněle. Asi tak jako já.

„...ale to byli takový docela nezajímavý...lidé...“ zavrněla, naklonila hlavu a podívala se na mě. Přímo do očí. Byl jsem rád že jsem zcepenělý, jinak bych docela určitě upadl.

„Omlouvám se za to přivítání...jak říkám...návštěvu jsem nečekala...“

Stála mezi námi a neustále si nás prohlížela. Mlsně řekl bych, jako sběratel stojící před kýženými trofejemi.

A ten úsměv, jako by to byla ta nejhodnější bytost na zemi....ne, v celém vesmíru.

Všechno ve mě řvalo ať zmizím.

Jenže jak? Kudy? Kam?

Jsem si jistý že kouzli toho moc nezmůžu. Moc z ní přímo sálala.

Brunetka se dívala na mě, jakoby čekala na nějaké veliké finále.

Je mi líto že jí asi zklamu.

Pak jsem si toho všiml. Toho stínu. Stín byl tam kde žádný být neměl. Nikdo a nic nemohlo takový vrhat .

Jestli mi posedne brunetku, tak jsme rozhodně zkončili.

Další pohled do černých, očí.

Určitě čarodějnice. Tu prostě nepřekouzlím.

Usmála se. Ještě aby mi tak četla myšlenky...!

Nepřemýšlet, jednat...

Dva kroky a byl jsem u ní , velmi neslušně jsem do ní vší silou vrazil ramenem až jsem málem upadnul také. Droubounká čarodějka odlétla ke stěně na kterém byl onen stín. Sevřel jsem brunetce zápěstí a táhl jí za sebou k nejbližším dveřím.

Celou dobu jsem recitoval všechna kouzla která mě napadala, zrychlit nás, zastavit a zpomalit vše okolo, ochrany, obrany...

Není čas si vybírat, natož otvírat dveře, beztak drží jen tak tak. Zrychlil jsem, pustil brunetku a proběhl jimi. Třísky létali na všechny strany. Venku byla chodba a na obou stranách čekali zbroje. Zatočil jsem směrem který udala brunetka – doprava. Natáhl jsem ruce před sebe a vystřelil tolik ledových kopí co šlo  stihnout za tu vteřinu vymyslet. Věděl jsem, že to brnění nezastaví, natož zničí,ale stačilo to na to, abychom proběhli přes ně. Byli jsme fuč ještě dřív než stihli dopadnout první kusy železa na zem.

Slyšel jsem těsně za sebou utíkat brunetku. Jen rychle jsem mrknul za sebe jestli je to skutečně ona.

Byla, díky bohu. O krok jsem se opozdil, aby mne předběhla, jen ona věděla kam musíme běžet.

Každopádně si myslím, že klid na prohlížení obrazů už mít nebudeme.

Snad stihla najít co bylo potřeba.

Na nic se neptala a utíkala chodbou dál. Zatáčeli jsme do všech stran. Kde se před nás postavili zbroje, tam jsem je smetl kopími. Schodiště nahoru, chodby a další schodiště.

Ucítil jsem závan čerstvého vzduchu.

Takový vánek.

A slyšel jsem jakoby snad údery blesků...?

Zastavili jsme se. Tady hrad končil. Před námi byl úzký most. Byl dlouhý a vedl do věže.

Všiml jsem si že nejsme vůbec hluboko. Naopak , dle mlhy všude kolem nás, zima, vlhko.

Jsme až vysoko v mracích...to bych si nikdy nemyslel.

Na druhém konci mostu byla brána do věže. Na obou stranách bylo po jednom kamenném chrliči.

Teda pokud obživnou, tak nechci domyslet...!

Okolo věže šlehaly blesky a ozařovali oblohu.

„Musíme tam...“ řekla naléhavě brunetka.

„Musíme tam. Kdo byla ona??? Neviděla jsi o ní nic v těch obrazech???“

„Viděla. Tohle je její....hrobka, její sídlo. Hrad. Je k němu připoutaná a to se jí nelíbí.

Proto jsme tu my, víš?“

„Jako že jí to překazit? To po nás chtějí ti duchové??? Aby se nevysvobodila?“

„Asi ano...určitě ano...“

Jen jsem si povzdychnul. Zpět cesta nevede. Vykročil jsem tedy kupředu.

Díval se na ty dva kamenné chrliče a přemýšlel co snima pokud obživnou. Krok za krokem jsme se blížili k bráně.

V tom jsem za námi zaslechl řinčení několika zbrojí.

Ohlédl jsem se a skutečně, bylo jich tam snad desítky.

Myslím si, že tohle bude náš nejmenší problém. A mám i neblahé tušení, co nás čeká za bránou do věže.

Chytl jsem brunetku za ruku a znovu se rozběhl ku věži.

Chrliči byli stále kamenně nehybní, zbroje řinčeli za námi. Doběhli jsme až k bráně.

Rozpoutal jsem na mostě za námi tak veliký vzdušný vír jaký jsem jen stihl udělat.

Zatlačili jsme na bránu. Křídla se otevřela jako by nás uvnitř někdo očekával.

Zalilo nás oslepující zlaté světlo.

Brána se zabouchla.

Byli jsme v ohromné kruhové Prosklenné kopuli.

Kolem dokola stáli různé sochy – žádná veliká díla.

Podle jejich tvarů jsou to pravděpodobně zkamenělí lidé.

Co ovšem dominovalo celému prostoru byl trůn. Vyvýšený tak, aby bylo na všechny ty sochy patřičně vidět.

A na trůnu seděl sběratel.

Spíše sběratelka.

V černém a vůbec se neusmívala.

Byla to ta samá čarodějnice co jsem se k ní zachoval tak neslušně.

„Děti...děti...“ už vůbec nepředla.

Brunetka se dívala z jedné sochy na druhou.

Že jí v téhle situaci vůbec zajímají...

„Netušila jsem, že s vámi bude taková legrace...budete se mi tu překrásně vyjímat. Škoda jen...že jsme si nemohli pohrát víc...ale mám na práci jiné věci...“

Čarodějnice se usmála. Oči se jí zůžili...

Nemyslet, jednat !

 

Dva mohutné blesky které jsem poslal do dvou soch splynuli ve hřmotu těch ostatních a pak...

 

Nemyslel jsem si že někdy použiji zrovna tohle....ale...jak jinak to tu celé zničit pokud možno rychle a úplně?

 

„ULTIMA“ vydechl jsem a zavřel oči.

Zamrazilo mě. Opravdu hodně.

 

Teď musíme nutně utéct!

Podíval jsem se na brunetku.

Ona se na mě dívala také...jenže měla rovné vlasy a ani se nepohnula.

„Teď nééé, teď né!!!“ křičel jsem na ní.

Na hrátky se stíny nebyl vůbec čas.

Když uteču sám, tak to ještě stihnu...ale!

Čarodějnice se škodolibě smála. Hlasitě a vítězoslavně.

 

Na podlaze se rozsvítil obrovský světelný symbol jehož střed byl přesně tam , kde byl vysoký trůn.

V dalším momentu se celý sál vznášel uprostřed samotného vesmíru.

Už nemáme čas.

Nad námi se objevila hvězda, docela malinká, avšak  se zvětšovala.

Je to proud světla,  který nás smete z tohohle světa.

Díval jsem se na brunetku. Nemohl jsem jí tam nechat.

Objal jsem ji a pevně, vší silou jí tiskl k sobě.

Proud světla se blížil.

 

Paprsek však nedopadl a nezničil celou naši existenci.

Něco se stalo...

 

Byl klid.

Brunetka stála zcepeněle.

Proud světla se rozlil po kopuli a stékal k sochám. Od nich tryskal podobný proud světla do středu sálu. A tam stála smějící se čarodějnice.

„Vše vyšlo PERFEKTNĚ!!! “ smála se jak šílená. „Líp než jsem předpokládala! Století čekání!“

 

Jenže!

Dvě sochy jsem zničil těmi blesky.

Od nich světlo k trůnu netryskalo.

Symbol na zemi začal být nestabilní.

„Musíme pryč brunetko!“ řekl jsem jí.

Jen se na mě dívala.

Vesmír se začal ztrácet.

„Co to...???!“ už i čarodějnice si všimla že je něco špatně. „To snad...!“

Pak už jen řvala až to rvalo uši.

Dokud byl vesmír blízko přičaroval jsem si z něj docela malinký meteorit.

Prorazil kopuli a část jednoho křídla brány.

Chytl jsem brunetku do náručí a utíkal s ní pryč. Jak jen to šlo.

Doufám jen, že to ta čarodějnice nepřežije.

Proběhli jsme branou.

Když by se mě mohla brunetka držet utíkalo by se lépe.

Jak jí jen vysvobodit?

Vzduchem se šířil  praskot.

Vzdušný vír asi rozmetal zbroje, most byl prázdný.

Chrličů jsem si nestihl všimnout. Teď je to buď a nebo.

 

Pak kopule explodovala.

Most se začal hroutit. Mnohem rychleji než jsem zvládal s brunetkou utíkat...

Na čarování mi nezbýval dech ani myšlenky. Na druhou stranu mostu to bylo ještě pekelně daleko...

Vlna z výbuchu mě dost popostrčila,ale z běhu jsem přešel do klopýtání abych neupadl.

Ze zoufalosti se mi podařilo taknějak seslat na sebe zrychlovací kouzlo.

Taknějak znamená že bude působit jen pár vteřin.

 

Stihli jsme to.

Ale do vchodu hradu jsme napůl vlétli,napůl vpadli. Jako z filmu - na poslední chvíli.

Brunetka ležela u zdi a jen se dívala.

Snad jí nic nebolí, padli jsme sem dost na tvrdo. Podíval jsem se na ní, postavil se, a podíval se za sebe.

Po věži, nebo té kopuli nebyla ani památka. Jen jakési torzo základů. Most chyběl úplně. Napadlo mě jestli trosky zmizeli, nebo jestli spadnou dolů až na zem...

Co s tou nešťastnou dívčinou? Tohle se musí vyřešit definitivně a co nejdříve.

Jestlipak vír smetl všechny zbroje...?

Postavil jsem jí na nohy. Čím to, že když je posedlá, tak jen stojí...že jí nic neovládá jako loutku...?

„Holly.“ Ozvalo se mi za zády.

Otočil jsem se s patřičným leknutím.

Stála zamnou dvojice duchů. Muž a žena. Viděl jsem skrze ně.

Holly jo? Zní to jako kouzlo. Ale nevím co to udělá,ani jak ho použít...?

Duch muže kývnul.

Holly tedy...nějaká svátost?

Slyšel jsem staré známe řinčení zbroje. Zbrojí. Chrastili nahoru k nám. Dlouze jsem se zasoustředil a vyplnil chodbu bariérou. Zbroje, chrliči, čarodějnice pokud to přežila, začarovaná brunetka...

To je den, vážně.

Podíval jsem se na brunetku. Měl jsem o ní strach, to musím přiznat. Nechtěl bych jí , po tom všem ublížit, natož jí zabít. Ale nevím co jiného mám dělat.

A nevím jak dlouho tu můžeme jen tak stát.

Pak mě napadlo, že pokud se docela nevypaří, tak jí život budu moci vrátit.

Snad.

Zbroje se zastavili o bariéru. Měla by nějakou dobu vydržet.

Poodstoupil jsem od ní, podíval se na dvojici duchů. Žena kývla, muž se usmál.

„Holly.“ Vyřknul jsem.

Okolo brunetky se rozzářilo zlaté vajíčko, pulzovalo a jeho jas stékal nahoru, do vrcholu vajíčka jež měla nad hlavou.

Když se přelilo celé, spustil se dolů zlatý paprsek a celou brunetku zalila jeho záře.

Musel jsem si rukou zaclonit oči.

Když záře pohasla, a já spustil ruku, viděl jsem brunetku, stála na místě jako malátná, vlasy měla nadále rovné jako stále zakletá,ale s krásným zlatým pruhem v nich.

Slušelo jí to.

Pak klesla na kolena. Zachytit jsem jí nestihl, tak jsem hned přiklekl k ní a chytil jí za ramena aby neupadla docela.

Promnula si oči a podívala se na mě.

Jo, myslím si že je vpořádku. Je to opět ona.

Světlem od vchodu, nebo nyní už díry ven, vrhala normální ničím podezřelý stín.

Dala mi pusu.

Překvapila mě dokonale, jen jsem na ní civěl a nevěděl co říci.

„To bylo poděkování.“ Řekla.

„Není zač.“ nic lepšího mě hned nenapadlo.

„Měli bychom odtud zmizet.“ Řekl jsem jí.

„Už nic necítím.“ Pověděla mi.

Znělo to jako úleva.

Pak si všimla duchů stojících zamnou. Podíval jsem se také. Oba se usmívali.

Brunetka se usmála také.

Mě dojem kazila skutečnost že jediná cesta odsud je skrze desítku zbrojí.

Postavil jsem se na nohy, a pomohl se postavit i brunetce.

„Děkujeme vám, mladí. Čarodějnici jste plán na zlomení její kletby překazili, nás všechny jste vysvobodili. Nyní budeme moci konečně odpočívat v pokoji. Děkujeme vám ještě jednou.“

Oba duchové se uklonili. A pak zmizeli.

„Tak jsme to zvládli.“ Řekla brunetka.

Já to nechápu, a co jako budem dělat my teď??? Stane se nějaký zázrak? Nebo se přidáme k těm duchům. Zemřem v rámci vyššího dobra? To se mi teda nechce.

Rozhlížel jsem se a zkoumal možnosti.

Brunetku jsem v uvolněném opojení po dobře vykonané práci zatím nechal. Ať si to užije.

Došel jsem ke konci chodby a podíval se dolů.

Nic než hloubka a mlha vidět nebylo.

Zdi hradu jsou vytesané z kamene. Asi celý hrad bude vytesaný z nějaké skály.
Můžeme zkusit přelétnout k troskám té věže, ale je to daleko...
Otočil jsem se do chodby, zbroje v klidu čekali až kouzlo pomine.
Asi věděli že nemáme kam utéci. Nepočítají s tím že takhle v klidu tu bariéru udržím dle libosti jak dlouho budu potřebovat.

Proběhla mi hlavou představa jak tu ještě za týden sedíme. Dokud třeba nevyhladovíme.
Taky hezké.

Brunetka už se také podívala dolů, a nyní se dívala na zbroje. Pak zase dolů.

„Můžeme se pokusit sešplhat.“ Navrhla.

Jen jsem se na ní podíval.

„A kam bys šplhala?“

„Máš lepší nápad?“ podívala se i ona na mě.

Stáli jsme na pokraji a dívali se dolů.

Vánek jí čechral vlasy, a mě vháněl slzy do očí.

„Nemám, zatím.“

„Kdy za námi budou moci?“ podívala se na zbroje.

„Když je takovýto klid, tak třeba ani nebudou...“

Asi jí pak došlo to samé co mě předtím.

„Musí být nějaká možnost přeci!“

„Určitě je. Jen jí musíme objevit.“ Odpověděl jsem.

Přešla na druhou stranu, až těsně ke zbrojím.

Úplně mi trnulo hrůzou. Co kdyby...

„Opravdu se snimi nedá nic dělat?“ zeptala se.

„Třeba jo, ale nevím co. Vše funguje jen na chvíli a pak se znovu obnoví. A kdo ví kolik jich je. Kam až ten zástup vede.“

„Co když se smrtí té čarodějnice zůstanou takhle?“

„Se smrtí...já nevím jestli zemřela. Mohla se z toho nějak dostat.“

„To nemůžeš vážně nic dělat? S tím vším co umíš?“ dívala se na mě nehnutě.

„Třeba toho umíš víc než si myslíš...“
Pokrčil jsem rameny. Já to přeci nevím, kdybych věděl tak tu nestojíme.

„Přemýšlej, uvolni se.“ Šla pomalu ke mě, až jsem nevěděl co mám čekat. Krok...za...krokem. A stále se na mě dívala.

Je moc hezká, ale takhle mi nepomáhá. Zrovna teď mam hlavu vymetenou. Jen pozoruji jak se ke mě blíží.

Krok....za.......krokem.
Už byla v půli cesty.

Skoro bych si myslel že mě chce zhypnotizovat.

Pokud jí jde o to abych jen stál a civěl tak se jí daří.

Velmi dobře.

Z té příjemné letargie mě cosi probudilo. To když udělala brunetka poslední krok ke mě.
Ozvalo se to zanámi. Takové máchání křídel a funění.

Tím končí naše idylka, zrovna v dobu co jsem si věřil na další políbení.

 

                                               ***

 

Otočil jsem se a bohužel jsem se nemýlil. Našel nás náš otravný gargoilík.
Rubínové oči, široký úsměv plný špičatých tesáků.

Vypadalo to jako by měl radost že nás našel.

Pokusil jsem se ho zmrazit.

Pokryla ho jinovatka, ale tím to zkončilo. Do sochy z ledu to mělo daleko.

Pokusil jsem se ho zapálit, začoudilo se z něj,ale jinak nic. Asi jsem ho jen ohřál.

Udělal krok naším směrem, my začali couvat.

Další krok.
Pokusil jsem se ho “vyfouknout“ ven, ale jen ho to malinko spomalilo.

Blesk jsem neriskoval. Asi bychom ohluchli a oslepli.

Pak následoval pokus o oslepení, zastavení, zpomalení.

Nic neuspělo. Chrlič se ničeho ani nebál.

Za chvíli už nebudeme mít kam ustoupit.

Napadlo mě celkem směšné kouzlo. Může se gargoilík zbláznit?

Nemůže.

Zády už jsme byli opření o mou bariéru, která držela zbroje.

Dva kroky před námi stál chrlič.

Když tak rád spí...pokusil jsem se ho uspat.

Takový čin ze zoufalosti.

Kdo kouzla vidí, uviděl by spadnout na chrličovu hlavu malou hvězdičku, která se rozbije do spousty dalších malých hvězdiček které ho celého zalijí.

Chrlič se napřáhl dlouhou kostnatou pazourou zakončenou drápy.

Brunetka si zakryla oči, mě to nějak nešlo.

Rubínové oči se zúžili, škleb se rozšířil.

Však rána nedopadla. Chrlič klesnul na kolena, přepadl na bok a.....funěl o něco víc.

Brunetka spustila ruku, podívala se na chrliče, pak na mě. Já se díval na ní.

Vyšlo to, ale nevydrží to na věky.

A vzbudí ho to co by ho vzbudilo normálně. Také se může probudit za dvě vteřiny sám.

Sešplhat nemá smysl. Napadlo mě jediné.

Vzal jsem brunetku za ruku, a potichu s ní obešel spícího chrliče.

Potichu jsem s ní šel k okraji chodby.

„Věříš mi?“ šeptnul jsem.

Podívala se na mě, a kývnula že ano.

Chytl jsem jí ruku pevněji a rozběhl se s ní vstříc konci chodby.

Nezaváhala ani na chvilku. Tomu říkám důvěra.

Odrazili jsme se a skočili.

 

                                               ***

 

V letu jsem si jí k sobě přitisknul. Objali jsme se velmi pevně.

Vykouzlil jsem nám křídla. Nikdy jsem to nezkoušel v takovéhle situaci.  Obklopila nás mlha. Mohli bychom se každou chvíli rozbít o nějaký kus skály. A kdo ví jestli nejsme v jiné dimenzi a můžem padat do konce věků.

Ale jiná možnost nebyla. Jen se nechat rozpárat chrličem.

Tiskli jsme se k sobě a čekali co bude.

Pak mi bylo lehko.

Uvolněně. Jako by už snad bylo po všem. Jako bychom spadli do peřin.

Bylo teplo a příjemno.

Pak poslední schod. Dopadli jsme do trávy.

Nečekal jsem to a heknul jsem jak jsem dopadl na záda.

Do trávy!!

Otevřel jsem oči. Brunetka ležela na mě, a stále jsme se pevně drželi.

Už i ona otevřela oči, po mém heknutí.

Rozhlédli jsme se okolo sebe. Byli jsme na nějaké mýtině v lese.

Bylo krásně, svítilo slunce a vzduch neuvěřitelně voněl.

Podívali jsme se s brunetkou na sebe.

Spadla z nás všechna tíha a zalila nás ohromná úleva.

A pak se dlouze políbili.

 

                                               ***

 

„Co bude teď?“ zeptal jsem se jí „Najde si Tě jiný duch který Tě vystaví nebezpečí?“

Podívala se na mě.

Seděli jsme vedle sebe , zády opření o strom a odpočívali.

„Pravděpodobně ano...asi je to pouze otázkou času.“ Řekla.

Chvíli jsme mlčeli a jen se drželi za ruce.

„Tak to bych Tě neměl nechávat samotnou.“

Usmála se.

Kdo ví co nás čeká dál.

Zážitěk z hradu jako by byl pouhým snem.

 

...a možná i byl...

---