Tvář

TVÁŘ

 

Tvář kamenná svý břemena nese

denně sní si o lásce

věří, že není v prázdné škatulce

vězněm.

 

Nemohu si vybavit, jestli měla oči, nos a pusu

protože byla duchem pradávného času

nejspíš, asi v paměti mi utkvěla její fonetika 

hlasu - halušky z chlastu

smyček vyluzovaných z basů, zpocených od zápasu.

 

Nedávná proměna masky v podobu

ze které jsem žasnul -

- mojí bublinu samoty ten výraz nechal splasknout.

 

Viděl jsem život, ne závod při kterým bych spěchal.

 

(Když fouká, listí padá

láska vadne plamen dohořívá

chlad žene se po řece.)

                         Ztráta. 

 

Kde jsi fasono?

Tajemství tajenky právě luštěné

odtajněné následujícím dějstvím?

 

Nemohu si vzpomenout, kupředu se pohnout

přítmí mi znemožnilo vidět kout

nic není daný; něco končí a začíná, věčně netrvá

cesty se nekříží vedou nikam

tušit lepší zítřky daleko odtud

ocitat se u vzpomínky odkud jsem přišel?

A zplna křičel: ,,Slyšte, osidlovači stejné dimenze 

jsme osobnosti mající svý pole působnosti!´´

 

Kamenná tvář břemena nese, kameny svý jako břemena nese.

 

Jakkoli zpátky otroci volají matky...

Každá tvář je nejistá, přesto v zornicích 

zasvitne jim špetka světla

na zem padá slaná slza...

Leze tu slizský had

plazí se spouští

i tak se dá žít

náhle mizí v houští...

 

Už si vzpomínám

totiž z nezašitý kapsy

vypadli mi nápady

 

před tou tváří nelze utéct

před nepořádky duše nelze běžet

 

holubice chce z klece vyletět

zbude se unášet na vlnách (TSF)

pocitů co všem vezmou dech!

 

---