Amsterdam

Amsterdam

Výlet do Amsterdamu.

Na cestu do Amsterdamu jsem se hodně těšil. Už jsem tam sice jednou byl pár let nazpátek, ale to jsem městem jenom profrčel na své cestě do Londýna. Zdržel jsem se pár hodin a musel jsem pokračovat, ale za těch pár hodin mě krása starých amsterdamských domů uhranula, byť jsem nestihl vidět mnoho.

Tentokrát jsem letěl s ČSA se svým kamarádem Lukášem. Byl to můj první let v dospělém věku. Předtím jsem kdysi někam letěl s rodiči, ale to už jsem si nepamatoval, byl jsem hodně malý. Měl jsem z letu trochu obavu, neboť kamarádi mi  říkali, jak letěli kdysi do Ameriky a zadarmo se na palubě rozdával alkohol. Mnoho pasažérů se pak opilo a pobyt v letadle s takovými lidmi pak byl velmi nepříjemný. Mně se pohled na opilce hnusí. Vím, že když se lidé opijí, chovají se nechutně a dělají problémy. Nemám to rád. Já sám si sice sklenku jednou za čas dám, ale spíše ze zdravotních důvodů. Kupříkladu jedna sklenka vína denně působí jako prevence infarktu a v pivu je mnoho užitečných látek, které jsou pro organismus prospěšné. I tady ovšem platí, že méně je více. Někteří lidé to s prevencí infarktu a s ochranou organismu před škodlivými vlivy prostřednictvím alkoholu skutečně přehánějí a ti se pod vlivem daného léku nejen chovají odporně a nechutně, ale hlavně svému zdraví už přestávají prospívat a začínají ho poškozovat.

Mé obavy se naštěstí nevyplnily. Sice se ke konci letu objevila stewardka s lahví laciného vína a kdo chtěl, tomu nalila, ale let byl natolik krátký, že se nikdo z posádky ani cestujících opít nestačil. Za nějakou hodinku a půl poté, co jsme vzlétli z Ruzyně, přistáli jsme v Schipholu na jednom z největších evropských letišť. Zmatek a shon na letišti byl obrovský. Dlouho nám s Lukášem trvalo, než jsme našli stanici vlaku, který jel do centra. Vystoupili jsme na stanici poblíž amsterdamského autobusového nádraží, kde na vlak navazovaly tramvaje, metro a autobusy. A hlavně kousek odtud, prakticky jen čtvrthodinku pěší cesty, se nachází levná mládežnická ubytovna, kterou jsme si s Lukášem na ty tři dny, po které bude trvat náš pobyt, zarezervovali. Je to trochu jiný Amsterdam než ten, kvůli kterému jezdí do Holandska turisté. Není tu dávná krása pohádkových kupeckých domů z dob, kdy Amsterdam byl největším námořním přístavem světa a Holandsko bylo vedle Anglie nejvýznamnější koloniální mocností světa, vzdor svým malým rozměrům. Není tu dekadentní atmosféra starých uliček okolo hlavního nádraží, kde se nabízejí koupěchtivým turistům dámy lehké, co to mají v životě obvykle docela  těžké, není tu cítit pach marihuany jako když procházíme kolem Cofee shopů v centru všudypřítomných, nejsou tu žádná veškerá lákadla, v jejichž nabídce turistům jsou holanďané mistry, není tu nic, co si s Amsterdamem oprávněně nebo neoprávněně spojujeme. Je to čtvrť, která by se mohla vyskytovat v kterémkoli západoevropském městě. Není to Amsterdam, který se v noci baví, ale Amsterdam, který ve dne pracuje proto, aby se mohl v noci bavit. Je tu nějaká výšková budova, ve které je snad nějaká mezinárodní finanční instituce nebo banka, přesně nevím. Poblíž se nachází malý parčík s lavičkami. V parčíku občas korzují bankéři z té velké banky nebo finanční instituce, všichni v dokonale padnoucích lesknoucích se oblecích s proužky i bez. Každý takový oblek vypadá, že má cenu levnějšího auta.

Kousek od stanice vlaku je  obchod s potravinami, který patří do řetězce Albert Hejn. To je i u nás neslavně známý Albert. Ale zatímco pražský Albert má poměrně strohou, nepřitažlivou atmosféru, odpuzující žlutomodrý design interiéru, relativně skromnou nabídku, výrobky nikterak mimořádné kvality a protože v něm obvykle pracují ti, kdo nesehnali jinou práci, protože jsou neschopní nebo málo cílevědomí  a své zaměstnání na rozdíl od filmového zřízence ve Vratných lahvích Zdeňka Svěráka upřímně nenávidí, také otřesný personál. Filmové zombie  jsou plnější energie a nesrovnatelně rychlejší než pomalí pokladní v českém Albertu. Česká pokladní vás povinně pozdraví, protože je plísněna vedoucím, když tak neučiní, ale z toho pozdravu je cítit nechuť a vy máte nepříjemný pocit, že jí musíte na ten pozdrav odpovědět. Lépe by bylo, kdyby ta pokladní zůstala v tomto po komunisticku nezdvořilá a nepozdravila, nepřenesla by se na vás ta nechuť, která v tom povinném pozdravu je. Nechuť, kterou vůči své mizerně placené a nezajímavé práci cítí životní ztroskotanec, který musí obsluhovat osm hodin denně lidi vesměs mnohem šťastnější a úspěšnější.

Ale holandský Albert Hejn je jiný. Co vás zaskočí jako člověka zvyklého na české pracovní tempo, je neuvěřitelná rychlost, s jakou se amsterdamský personál pohybuje, s jakou obsluhuje, kolik díky ní stihne, zběsilá radost z tvrdé dřiny, která z toho personálu vyzařuje. Amsterdamští prodavači, ale jak jsem později zjistil i číšníci, obsluha v hotelích a ubytovnách pracují v pro nás nepředstavitelném pracovním tempu. Působí hyperaktivně, zrychleně, nabuzeně, jako by si šlehli perník nebo koks, a kdo ví možná si něco z toho i šlehají. Každopádně za dobu, kdy česká pokladní i s oním nechutným, odpuzujícím, náladu zmrazujícím nenávistiplným povinným pozdravem stihne obsloužit jednoho zákazníka s menším nákupem ve frontě, amsterdamský prodavač by jich obsloužil třicet, ještě by stihl zamést krám, doplnit zboží a ještě by u toho měl ten téměř sektářsky nadšený úsměv, který však na zákazníka působí tak příjemně, přestože je nejspíš pečlivě naučený a stejně povinný jako onen nechutný český pozdrav.

Při pohledu na amsterdamské prodavače, číšníky, nejrůznější zřízence mám pocit, že Amsterdam je především městem tvrdé práce. Město, kde člověk může dobře žít a života si užívat, ale taky se musí hodně snažit a hodně se nadře.

Nakoupili jsme si jídlo v tom Albertu, co nevypadá jako český Albert a je tak deset tříd nad ním kvalitou a sortimentem, o obsluze ani nemluvě, a šli si sednout do parku. Bankéři a bankéřky tam korzovali, kouřili( v Amsterdamu se vůbec hodně kouří, mám ten dojem). Pozorovali jsme ty bankéře a bankéřky a oni pozorovali nás. Myslím, že nás odhadovali, odkud asi pocházíme. Když jsme se najedli, zamířili jsme na ubytovnu, tam si nechali věci a konečně jsme se vydali do pravého centra. Historické centrum Amsterdamu je malé, tak jako historická centra měst bývají, alespoň se malým zdá, neboť člověk ho projde za pár hodin. Ale na wikipedii jsem si našel, že je to jedno z největších historických center v Evropě. Takže historická centra ostatních měst i velkoměst  jsou ještě menší. Jaká škoda, že je krásy tak málo.

Amsterdam je nádherné město. Grachty, v nich lodě exotických tvarů, nádhera. Mnohé ty lodě dělají dojem, že v nich někdo bydlí, a nejspíš právem. Musí to být úžasné bydlení na lodi. Mít dům, který poskytuje veškerý komfort moderního bydlení a přitom dům mobilní. Když vás začne nudit výhled, když vás začnou štvát sousedé, prostě zvednete kotvy a plujete od nich pryč. Komfort a skoro absolutní svoboda, to je život na obytné lodi.

Tvary historických domů ze staré slavné doby evropské světové hegemonie jsou nádherné. Člověk touží se tam nastěhovat a žít. Většinou jsou ale neobyčejně úzké, ba tak úzké, že působí, jako by se dovnitř mohl vměstnat jen jeden člověk na šířku, a to by ještě nesměl mít postavu některého z účastníků reality show Jste to, co jíte, a tak si člověk říká, že život v nich nebude jen tak jednoduchý. Jak příkrá asi musejí mít schodiště? Nestávají se tu často úrazy pádem ze schodů, například u těch, kdo až příliš úzkostlivě dbají na své zdraví a namísto jedné sklenky vína na posilnění srdce pro jistotu vezmou několikanásobnou dávku? Ostatně, Amsterdam má pověst města zábavy a radosti, i když já osobně nepiji, uznávám, že alkohol mezi zábavy do značné míry patří. Neriskují zábavychtiví turisté ubytovaní v takovém hotelu, který se nachází v některém z těch starých kupeckých domů nepříjemný úraz během ranního návratu z baru? A jak se do horních pater vlastně dostane nábytek? Nemusejí ho postavit a smontovat přímo vevnitř?  Na poslední otázku jsem se později dozvěděl odpověď. Nábytek se v těch domech do domu nestěhuje po schodech, ale okny. Ostatně okna mívají ty domy hodně široká. Ve špici střechy je zařízení, které slouží jako ukotvení pro kladkostroj. Nábytek se tak nastěhuje snáze než u nás, kde se stěhováci během cesty po schodech pořádně zapotí.

Ještě jedna věc mě u některých těch domů překvapila. Mnohé z nich stojí nakřivo, mnohdy jako šikmá věž v Pise. Tu je ovšem rozdíl, zatímco půvabná románská věž v Itálii slouží výlučně coby turistická atrakce, v těchhle šikmých domech vesměs žijí nebo pracují lidé.

Ten náklon je zřejmě dán pohyblivým podložím, do něhož asi prosakuje voda z moře a z grachtů.

Cesta po některé z hlavních tepen Amsterdamu je jako cesta kolem světa, člověk tu potkává lidi všech barev pleti, národů a jazyků. Co na světě jsou. Tu vidíte rusky mluvícího chlapce s dívkou, jak si kupují  kebab v tureckém bistru, tam jsou lidé z Východní Asie, snad číňané, pak málem vrazíte do poláka, černochů, arabů mezi prodavači v krámcích i mezi lidmi na chodníku je spousta. Snad jen eskymáka jsem nepotkal, ale jistý si tím nejsem. Obchody a restaurace jsou také vlastněny lidmi z nejrůznějších končin světa. Dnešní Holandsko je zemí, kde třetina populace přišla odněkud ze světa. Experti se domnívají, že vzhledem k demografickému vývoji se může Holandsko stát během několika příštích desetiletí prvním muslimským státem Západní Evropy. Vedle globálního oteplování by to mohla být druhá významná změna, která může Holandsko potkat. Vliv přistěhovalců je zde už nyní znát. Zřejmě i v tom, že tradiční holandská tolerance, která se projevovala v přístupu k nejrůznějším sociálním deviacím jako je prostituce, měkké drogy apod. dostává trhliny či alespoň určitý rámec. A paradoxně je Holandsko státem, z něhož se mnoho původních obyvatel, holanďanů stěhuje do zahraničí. Důvodem jsou vedle přistěhovalectví také vysoké daně. Vedle daní z příjmu jsou zde také závratné daně z nemovitostí. Vlastnit dům v této krásné zemi může být dosti velké břímě.

Kamarádi a známí, kteří navštívili Amsterdam před lety, tvrdí, že dřív nebyly v Holandsku záclony ani závěsy. Prostě tam nikdo nic takového neznal. Lidé měli pocit, že se nemají za co stydět a bezpochyby to byla pravda. Lidé si důvěřovali. Mimochodem, jak těžké asi je v zemi, která nezná závěsy a záclony, provozovat domácí násilí nebo sexuální zneužívání. Netvrdím, že nic takového není v takové zemi možné, ale je to těžké. Tahle otevřenost byla vlastně prevenci proti zlu, které se dělo v soukromé sféře. Moderní demokratický stát už podstatně snížil frekvenci zla provozovaného a licencovaného státem, jako je policejní brutalita, omezování občanských svobod, státní šikana. Ale soukromé zlo zůstává. Myslím, že v Holandsku ho bylo méně než jinde právě díky té pro nás nezvyklé otevřenosti domácností světu okolo, díky neexistenci závěsů a záclon.

Před takovými desíti lety se prý občas objevil dům se záclonami, vlastněný obvykle přistěhovalcem ať už z Evropy, Ameriky, Afriky či Asie, ale byl výjimkou. Dnes už je výjimkou, alespoň v Amsterdamu, dům, který záclony nemá. Co naplat, dnešní Holandsko je jiné než před lety.

Co mě zklamalo, bylo jídlo ve fastfoodech.  Nechutnalo mi tak jako u nás, možná mají holanďané jiné chutě než my.

U hlavního nádraží je cedule, na které je zakreslena mapa Amsterdamu, jak vypadal kdysi před třemi sty lety. Byl úplně jiný, mnohem menší než dnes, nacházel se u volného moře, domy stály patrně na kůlech, obklopeny vodou. Kousek dál jsou ještě teď domy, do kterých se člověk z hlavní ulice nedostane jinak než po vodě na loďce. Ideální bydlení pro samotáře, kteří chtějí žít uprostřed velkoměsta.

A další kousek dál je jedna z četných turistických atrakcí Amsterdamu, kvůli kterým se sem jezdí. Proslulá čtvrť červených luceren. Nejsem sice příznivcem prostituce a nikdy bych si takovou ženu nepronajal, to mi připadá ponižující jak pro dotyčnou pracovnici, která z nedostatku jiných schopností se musí živit zrovna touto nechutnou prací, tak pro jejího klienta, který tím prokazuje, že si neumí najít ženu, která by ho obšťastnila z lásky(vlastně oba-klient i pracovnice mají jedno společné- neschopnost, ona neschopnost si najít jinou práci, on neschopnost najít si autentický prožitek u ženy, která se mu odevzdá s radostí a láskou), nicméně, když je člověk v Amsterdamu, prostě nemůže minout jednu ze známých atrakcí tohoto města- čtvrť červených luceren. Přirovnal bych to k návštěvě vojenského muzea. Nikdy bych do armády dobrovolně nešel, militarismus je mi odporný, stejně jako vojenský dril postavený na šikaně a nutnosti poslouchat někoho, kým ve skutečnosti pohrdáte, a kdo si neumí najít nějaké důstojné zaměstnání, a tak dělá lampasáka, ale přesto jsou vojenská muzea a muzea, v nichž jsou výstavy věnované válkám a někdy tam mohou být zajímavé věci, když je člověk vidí z odstupu a nemusí do té války ani do armády. Zpočátku jsme nemohli tu pravou Red Light district nalézt. Chodili jsme pořád dokola uličkami u nádraží. Nějaké ženy,které se vystavovali ve výlohách, jsme viděli. Byly ale pouze pro muže s velmi specifickým vkusem nebo velmi nenáročné. Bylo jim tak od padesáti, spíš od šedesáti nahoru. Jedna z nich byla velmi podobná herečce Heleně Růžičkové, měla podobnou, jen ještě plnější postavu. Bylo mi záhadou, jak se mohou uživit, ale zřejmě se jim to dařilo. Kdyby nedokázaly nalézt klienta, nemohly by tu práci vykonávat a nenabízely by se tu. Byly mimochodem v lákání sexuchtivých turistů velice aktivní. Nás ovšem s Lukášem nenalákaly. Aspoň myslím. Pak jsme šli do Cofee shopu. Samozřejmě jsme marihuanu nekouřili, ale pozorovali jsme lidi, co ji kouří, jak se podivně smějí, jak mají takový divný lesk v očích. Vypadali tak uvolněně a šťastně, že jsme byli v pokušení taky marihuanu použít, ale měli jsme v sobě dostatek síly(částečně i díky tomu, že jsme pili kafe a džus), abychom tomuto pochybnému lákadlu odolali. Potkali jsme tam jednoho černocha s atraktivní blondýnkou původem z Polska. Ten černoch, jak se ukázalo, studoval v Česku, uměl perfektně česky, navíc měl k naší zemi osobní vztah, říkal, že tam prožil nejhezčí období svého života. Lukáš se někam ztratil a byl pryč skoro dvě hodiny, proto jsem právě napsal, že myslím, že nás ty dámy nenalákaly, u Lukáše si tím nemůžu být stoprocentně jistý. On sice takové věci nemá zapotřebí, aspoň myslím, ale do melounu a do člověka nevidíš. Ten afričan, už nevím, jestli byl z Toga nebo z Konga,měl takové nezapamatovatelné jméno, Oudibiduuda nebo tak nějak(říkali jsme mu Olin a on na to slyšel) nám večer pak ukázal skutečnou Red light district. Bylo to zajímavé, ženy, které se tam nabízely, nebyly všechny ošklivé. Některé sice ano, ale u jiných se člověk opravdu divil, proč se tu zahrabávají na takové děsivé štaci. Samozřejmě, člověk potřebuje prachy na řešení základních životních potřeb a když ty prachy nejsou, je svolný k lecčemu. To je druhá strana bizarní turistické atrakce, která se jmenuje Red light district.Pak jsme šli s Olinem ještě do nočního baru, abychom okusili slavný noční život Amsterdamu. Byli jsme tam však jen krátce. Na jeden den v Amsterdamu těch zážitků bylo hodně. Spalo se nám skvěle a ještě několik skvělých dní v Amsterdamu nás čekalo. Prožili jsme je procházkami starým Amsterdamem. Obdivovali jsme grachty, ty staré domy kolem nich,  které připomínají tu starodávnou slávu tohoto města  a byli jsme šťastní. Je to neuvěřitelné, jak krása člověka povznáší, jaký mu dává silný pocit smyslu života. V tom měl Kaplický pravdu. Krása je důležitější než si myslíme. Do Red light distriktu už jsme se znovu nepodívali ani do žádného cofee shopu. Nebylo třeba, už jsme tyto povinnosti v itineráři každého do Amsterdamu zavítavšího turisty splnili. Když pak přišel okamžik, kdy bylo třeba odletět domů, bylo nám smutno. Chtěl bych někdy studovat na amsterdamské univerzitě v tom krásném prostředí v tom krásném městě plném krásných a nepraktických domů zůstavcích z jiné doby.grachtů a zvedacích mostů nad nimi. Bezpochyby se přihlásím na výměnný pobyt do Holandska.

 

---