lepidus activ - kapitola 2 - Cesta

 

Cesta

 

Tím proslov skončil. Naposledy se rozevřela skála, tentokrát nahoře. Pak byli všichni čtyři přeneseni do neznámého světa, světa lepidu activ.

 

Přistáli v krajině suché a širé, za nimi stála malá skalka a před chlapci jako by se rýsovala malá pěšinka. Hoši zůstali stát na místě, Jáchym se posadil na zem a po něm i ostatní.

,,Ani nám neřekl, co vlastně máme udělat," řekl Jáchym, zatímco ostatní se pomalu odhodlávali klesnout na zem, ,,a teď jsme uprostřed pusté krajiny a kolem nic."

,,Klid," pravil na to Martin, „dáme se touhle cestou a uvidíme."

,,Co můžeme dělat?" řekl trochu rezignovaně Gustav.

,,Ale máš pravdu," řekl Pavel na Jáchyma, ,,neřekli nám skoro nic."

„Asi si musíme všechno zjistit," dodal Martin.

,,Co takhle zkusit ten tvůj chleba," navrhl Pavel Gustavovi.

Gustav tedy uchopil svou minci v pravou ruku a ani mu nedalo moc práce, aby se na levé objevil bochník chleba. Martin se až podivil té lehkosti, kterou by od Gustava zrovna nečekal.

Pak Jáchym ukrouhnul pár krajíců a Pavel přidal dávku vody. Chléb i voda byly chutné, ale pořád se jednalo jen o nejzákladnější potraviny, a navíc vyžadovaly spolupráci tří z vyvolených, a neumožňovaly tak rozdělení, k němuž se zatím nijak nesměřovalo; ale co kdyby.

******

Byly asi tři hodiny, stmívalo se nějaký čas po sedmé. Podnebí zde bylo o něco teplejší než v Čechách; roční doba by mohla odpovídat tak konci srpna.

,,Tak abychom vyrazili," navrhnul Martin.

,,Touhle pěšinkou?!" řekl Gustav.

„Kudy jinudy?" opáčil Martin.

,,Nevím," řekl Pavel.

,,Je tu cesta, tak po ní asi máme jít. Máte lepší návrh?" pokračoval ve svém Martin.

,,Třeba je to past," řekl Gustav.

,,Nesmysl," zapojil se Jáchym, „určitě jsme mohli přistát kdekoliv a my se dostaneme na místo, kde uprostřed ničeho začíná... Něco jako cesta."

,,Tak vyrážíme, ne?" uzavíral Pavel; všichni nějak souhlasili.

 

Pěšina se přímo ubírala jakousi polostepí v délce dobré hodiny chůze chlapců; pak uzřeli opravdovou cestu odněkud někam. Když se na ni dostali, zbývala otázka, kterým směrem pokračovat, bez zvláštního zaujetí však šli doprava; Martin si toho povšimnul - bylo mu až podezrelé, že se na rozcestí ani nezastavili, avšak vpravo zřejmě zamířili ze zcela banálního důvodu - pěšina se na velkou cestu připojovala mírně šikmo.

Přirozeně chlapci začali hovor o větší cestě, ale to již směřovali k viditelným vysokým horám. Zatímco nyní se drželi ve výškách nepřesahujících pět set metrů nad mořem, masiv před nimi sahal k oblakům, kterých, pravda, bylo nyní nemnoho; jeho vrcholky určitě byly více než dva tisíce metrů vysoké.

K místům, jež by bylo možné považovat za součást hor, však zbývalo nějakých dvanáct kilometrů; zatím přetrvávala rovina, jen hory se postupně přibližovaly a později se cesta začala mírně sklánět v nepříliš znatelné stoupání. Zdálo se, že do večera opustí pustou rovinu a vstoupí do hor. Jen těžko se dalo odhadovat, které z obou míst nabízí bezpečnější nocleh.

******

Cesta vyvolených vedla východním směrem, slunce se tedy sklánělo k západu za jejich zády. Šeření se poukazovalo na pomalý začátek soumraku, cesta již stoupala prudčeji, ale přímo, vzadu se stále rozprostírala širá plochá země, zato vpředu se začalo zdát, jako by cesta končila pod stmým srázem.

Od onoho srázu byl nádherný pohled na zapadající slunce a nabízelo se zde i vhodné místo k přespání za předpokladu, že vydrží dobré počasí. Cesta se před svahem stáčela vlevo a bylo i nepravděpodobné, že by chlapce někdo překvapil z dalšího směru; nakonec beztak viděli na všechny strany. Zkrátka se jim místo zalíbilo, a tak se rozhodli zůstat tu přes noc.

 

Bylo nepříjemné, ze v okolí se stále nenacházelo žádné dřevo na živení ohně, a tak prostě pojedli chléb s vodou, řekli si ještě pár slov a ulehli na zem, neboť jinou možnost zatím neměli. Teď jim došlo, jak málo jsou na ten úkol vybaveni.

Martin a Jáchym si vyhlédli místa vysoko nad cestou, odkud mohli mít výborný rozhled a kde se také mohli dobře bránit; paradoxně zrovna Pavel a Gustav zůstali blízko cesty, takže pro případného návštěvníka byli první na ráně.

Večer se zmínila i otázka nějakého nočního hlídkování, ale to Martin hned odmítnul a pak se dohodli, že se raději pořádně vyspí, než hlídat, jestli se něco neblíží.

 

Noc byla celkem klidná a tichá, měsíc zářil jen slabě, ale bylo jasno. Martin si, zdá se, vybral dobré místo, jelikož se mu spalo náramně; bohužel ho uprostřed noci probudil výkřik.

Byl to Pavlův výkřik a nemožno se divit jeho reakci na danou situací.

Hned u něj se ochométala jakási šelma, která se u nás asi nevyskytuje.

Martin vstav chopil se hole a uviděv stav věcí zvolal k Pavlovi:

,,Zmiz!"

Teprve teď se Pavel jal utíkat; za zvířetem byl vidět zbytek smečky, jako by zvířata jednotlivě hledala kořist a po jejím nalezení na ni společně zaútočila.

Jak Pavel zrychlil, ostatní zvířata že by se jej chystala předehnat a obklíčit, ale to už Martin použil svou hůl a jedno ze zvířat zasáhnul plamenem do pravé přední tlapy, načež toto ucuklo; ostatní zpomalila.

Pak Martin držel šelmy v uctivé vzdálenosti a Pavel i Gustav se mohli dostat do bezpečnějších míst. Zato Martin sám se ke zvířatům přiblížil a snažil se je různými způsoby zahnat; během jeho neúspěšné snahy se však kolem něj pouze stahovala, aby jej obklíčila a později snad zaútočila.

Martin se tedy rozhodl použít již osvědčený oheň a žhavým půlkruhem vytvořeným před šelmami tyto tlačil od sebe až na uctivou vzdálenost, kde trochu přitvrdil, po čemž se šelmy konečně definitivně ulekly nebezpečí a utekly pryč.

Po této události se Jáchym nabídl, že bude nějakou dobu hlídat a když se příliš unavil, vzbudil Gustava, aby dával pozor do rána. Po celý zbytek noci se však nic nebezpečného nestalo.

******

Další den dopoledne chlapci svorně odpočívali; byli vyděšeni noční události, probírali zda to byli vlci, hyeny, či něco docela jiného a že je nezbytné každou noc venku dávat pozor, aby se nic podobného nemohlo opakovat, neboť tato situace mohla docela lehce skončit tragicky.

Blížila se jedenáctá hodina, když se konečně rozhodli pokračovat v cestě; ta vedla po samém okraji hor, čas od času se naskytovaly různé vyhlídky na západ, ale nepříliš často, neboť cesta byla nejspíš schválně skryta, snad i před větrem, který by ji mohl zejména v zimě učinit jen těžko schůdnou, natož pak sjízdnou.

Tímto prostředím se šlo něco přes hodinu, pak cesta znovu vyšla do volnějšího prostoru a začala zvolna klesat, jdouc stále severním směrem. Vpředu začal být docela jasně patrný les začínající na doznívajících kopcích, ale dále pokračující nížinou k severu. Po další hodině již chlapci dospěli k lesu a vstoupili do něj. Cesta stoupala až do nějakých sedmi set metrů, aby překonala poslední dozvuky hor. Po dalších čtyřech kilometrech cesty pak les skončil.

Celý úsek chlapci ve skutečnosti šli skoro čtyři hodiny, cestou se různě zastavovali, jedli a vůbec zvláště někteří byli značně unaveni; věděli však, že pro splnění úkolu budou muset dojít ještě hodně daleko, a tak prostě šli pomaleji.

 

Na konci lesa se otevřel zcela jiný kraj; jelikož se ještě nacházeli ve vyšších polohách, mohli se během pomalého směřování s kopců místy rozhlížet po krajině na východ od hor, kde se již rozkládaly nějaké ty louky a pole a lesy vedly až k po čase viditelné, v té době asi 7,5 km vzdálené, vsi. Bylo zřejmé, že hory prostor rozdělují na dva zásadně rozdílné podnebné celky; nyní je snadné si zpětně uvědomit, že les na západní straně začínal pod určitým horizontem, který ho nejspíš chránil před nepříznivým prostředím polostepi.

Cesta ke vsi byla příjemná a většinou klesající, a tak i přes zmíněnou únavu dorazili chlapci na kraj obce za hodinku a čtyřicet minut.

Při zpětném pohledu se ukázaly úplně jiné hory než ze západu - les stoupal hodně vysoko a i nad ním byl patrný porost úměrný příslušným nadmořským výškám.

 

Nejdůležitější však byla sama vesnice. V pozdním odpoledni narazili na návsi na jediného člověka; toho si ale nevšímali, jen se po návsi rozhlédli. Stejně jako celá ves byla docela velká, ani náves nebyla zrovna krátká a úzká. Byla upravená a dominovala jí církevní stavba, specifický kostel. Chlapce však zajímal především hostinec.

---