Láska na třetí (1. a 2. kapitola)

1. Kapitola - Roztříštěné srdce

Už od samotného rána, jako by vítr a prudký déšť bušící do oken pokoje, nesl předzvěst špatné zprávy. Měla jsem ten divný pocit celý den. Přesně to, čeho jsem se bála všechny ty měsíce. Tušila jsem to.
„Nel, řekni něco," koukne na mne tím provinilým pohledem, kterým dokonale dokáže napodobit vyhladovělého psa, nejlepšího přítele člověka, prosícího o kus masa.
„A co bys chtěl slyšet?" zavrtím nechápavě hlavou a pohledem zabrousím za něj. Hlavně nebreč... říkám si v duchu, ale příliš se mi to nedaří. Ani setina vteřiny nestihne uběhnout a křišťálová slza svým třpytem zdobí mou snědou tvář.
„Nebreč, prosím."
„Mám snad skákat radostí? Mám si zpívat? Michale, já nejsem bez citu!" zvýším na něj hlas. Skloní hlavu a mlčky stojí.
„Prosím. Nel, já ti slibuju, věř mi..."
Stihnu ho přerušit.
„Myslím, že ses už dostatečně postaral, nemyslíš?! Nebo si už nepamatuješ? Mám ti to připomenout?! Michale, prober se! Já nejsem hadr, se kterým si můžeš vytírat podle chuti!" křiknu, ale hlas se mi zadrhává. Cítím něco nepopsatelného. Mám chuť křičet, mlátit, trhat... Chci pryč!
„Přece to všechno nechceš zahodit?" pokusí se mě chytnout za ruku. Cuknu sebou a udělám krok vzad.
„Tys chtěl. Omlouvám se, že nejsem přesně to, co chceš."
„Ty jsi přesně to, co chci."
„Očividně," poznamenám sarkasticky.
„Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo."
„Přestaň! Nechci tě už nikdy vidět. Dej mi pokoj," otočím se k němu zády připravená opustit místo, na kterém jsem prohrála jedinou část života, která stála za to. Jedinou část života, která mi vždy vykouzlila úsměv na tváři. No dobrá, vždy ne. Hodně slz spadlo na zem, po které chodím, ale i tak to bylo nejšťastnější období, co jsem prožila.
„Nechoď pryč!"
„Nech mě, nestojím o tvůj soucitný pohled. Nemáš ani tušení."
Posbírám zbytky síly, která se v momentě dokázala rozsypat na podlahu altánku, kde jsme se sešli. Odcházím.
Nemůžu dýchat. Smutek a vztek se ve mně perou. Nevím, co mám dělat. Říká se, že láska bolí. Věděla jsem, že je tomu tak. Poznala jsem to několikrát. Nikdy jsem si ale nedokázala představit, co je to za bolest, když někdo vaši lásku doslova zabije. Probodne tak krutě, rozpárá tak bezcitně - jako vrah.
Vrah... pousměju se ironicky... Skvělé synonymum pro jeho jméno. Jinou přezdívku si vlastně ani nezaslouží. Nechápu sama sebe, jak jsem to dokázala vydržet. Možná má krásný úsměv s lesknoucími se bílými zuby, ty nejkrásnější zelenomodré oči na světě, které jsem kdy viděla, ten nejlepší rozcuch, který si jeho světlé vlasy mohly přát, ale jeho srdce si nezaslouží v tom mém ani kousíček místa, kam by se mohlo vtěsnat.
Jsem si moc dobře vědoma toho, že mi nestojí ani za trochu smutku, jenže si nemohu pomoc. I přes to všechno ho stále miluju.
Zlehka se posadím na lavičku v parku. Je mi jedno, že sedím v kaluži vody. Jen chci být chvilku sama a přemýšlet. Jenže místo přemýšlení se mi do hlavy tiše a nevítaně vkrádají samé vzpomínky. Vzpomínky jsou to, co nám brání zapomenout. Vím, že jsem blázen, když chci zapomenout po deseti minutách, ale bylo by to všechno tak jednodušší!
„Nelo, jsi to ty?!" slyším hlas v dálce, ale nemám chuť zvednout oči, abych se podívala na toho, kdo mě ruší. Raději je zavřu a pousměju se. Přesně touhle větou všechno začalo...

2. Kapitola - Začátek konce (?)

„Nelo, jsi to ty?!" otočím se, ale v davu lidí nikoho nevidím. Možná se mi to jen zdálo, mozek si dokáže přetvořit různé zvuky dle obrazu svému. Pokračuju v cestě, nemám moc času, už dávno jsem tam měla být.
„Tak sakra! Stůj!" chytne mě někdo za ruku. Leknu se a trhnu sebou. Po krátkém šoku se vzpamatuju.
„Kikčo?!" vykřiknu radostí a skočím jí kolem krku. Je to ona! Ta bláznivá holka, kterou jsem neviděla od sedmé třídy, kdy se její rodiče rozhodli přestěhovat do Anglie za prací. Pro Kristýnu to nebyl žádný problém, jazyky ve škole jí vždycky šly a už v páté třídě mluvila na úrovni sedmáka.
„Říkala jsem si, jestli jsi to ty nebo ne! Jak se máš? Jedeš domů? Kdy jsme se vlastně viděly naposled? A co teď děláš?" začne na mne sypat jednu otázku za druhou.
„Pět let, řekla bych. Co tu děláš? Ty už nebydlíš v Anglii?"
„Ale bydlím, přiletěla jsem za babičkou, je nemocná."
„To je mi líto, pozdravuj ji ode mne," řeknu soucitně. Její babičku jsem měla vždycky ráda stejně jako ona nás. Byla strašně hodná. Vždy se o nás pěkně starala. Pekla nám sušenky a různé koláče, když jsem u nich v létě byla na prázdninách. Ale po jejich odletu jsem tam už nikdy nebyla.
„Budu," věnuje mi úsměv. Tak moc se změnila. Krátké blonďaté vlasy si nechala narůst do pěkně slušné délky. Dokonce si je i obarvila na tmavě červenou barvu.
„Kristý, nemysli si, že tě nerada vidím, ale za chvilku mi jede autobus a už teď mám zpoždění."
„Nelo, jedu stejným autobusem, vzpomínáš, že mám babičku jen kousek od vaší vesnice? Jen jsem netušila, že jede nějakej teď. Našla jsem si na netu ten, co jede ve čtyři odpoledne," směje se.
„To jede, ale přes všechny vesnice kolem," usměju se a konečně se vydáme na cestu. Celou dobu mi povídá o tom, jak je Česko od Anglie rozdílné. Dozvídám se, že si z útulku vzali psa se jménem Buddy díky filmu, který v dětství milovala: Můj pes Buddy. Je vidět, že je tam opravdu spokojená.
„A co kluci???" vybafne na mne z ničeho nic.
Ale ne! Přesně tuhle otázku nesnáším. Ano, je to sice otázka, se kterou si většina holek nemusí dělat vůbec žádné starosti, jenže vysvětlovat lidem, že mě vůbec nikdo nechce, a proto jsem pořád sama, to je docela smutné.
„No tak nic moc. Zrovna nikoho nemám. Kolik je vlastně Buddymu let?" snažím se z mně nepříjemné situace vybruslit.
„Ty jsi sama? Neboj, hele někdo se najde. Kdy jsi měla kluka naposled?" zřejmě nepochopila, že o tom mluvit nechci! Ale lhát taky nemůžu.
„Je to asi pět měsíců."
„Měla by ses sebrat. Vím, že tě zřejmě ještě stále bolí váš rozchod, ale nemůžeš truchlit věčně. Jak jste spolu byli dlouho? Rok, dva? Já vím, je to část života a taková doba se nedá jen tak zapomenout, ale budeš to muset překonat."
„Dvacet dní."
„Prosím? Co dvacet dní?" nechápe odpověď, kterou jsem jí dala na její vlastní otázku. Je to vlastně směšné.
„Dvacet dní jsme spolu byli. Pak si našel jinou. Teda on celou dobu měl jinou, ale po dvaceti dnech mi to řekl," usměju se. Nejsem ani z toho smutná. Jmenoval se Daniel, všichni mu říkali Koště. Nikdy jsem nevěděla proč. Až po pár dnech mi to došlo. Holky vymetá rychleji než smetí z podlahy. Ve svých dvaceti letech si nedokázal udržet holku déle než měsíc. S tím mě ovšem nikdo předem neobeznámil. Jeho způsob podání konce byl ovšem více než veselý. Dodnes slyším jeho: „Holka, mrzí mě to, jseš fakt fajn, ale koukni se na sebe. Andrea je... jiná, promiň. Ale to nevadí, i tak si můžem občas napsat, ne?"
„Aha," řekne a je vidět, že ji to nemálo zaskočilo. Možná se cítí i trochu trapně. „A kolik před tím?" zajímá se dál.
„Asi rok a něco zpátky."
„A?" pozvedne obočí.
„Vydrželi jsme spolu měsíc ve stylu: v sobotu se uvidíme, další týden v sobotu se uvidíme a pak se už neuvidíme. Za celej měsíc jsme se viděli dvakrát, než mi po smsce napsal, že to nemá cenu, že se stejně nevídáme a každý jsme jiný. Já prý nebyla jeho typ, ale byla jsem fajn. Za další dva dny byl na facebooku ve vztahu s Markétou."
„A před tím?"
„Před tím nikdo nebyl," řeknu tiše, aby to neslyšel nikdo z hloučku lidí kolem nás. Kouká na mne jak pět na šest. Vlastně ne. Jak tele na nová vrata. Ale i to je špatné přirovnání. Možná jak mol na nový svetr.
„Hele, byli to blbci, nic si z toho nedělej, jednou jim to natřeš," snaží se mě povzbudit a obejme mě. V zápětí zjistím, že ona se svým o pět let starším přítelem už přes rok bydlí v bytě, který si pronajali z jeho příjmů. Jo, to má někdo štěstí!
Nevím jak, i když možná vím dle mého kyselého výrazu, ale musela poznat, že mi je v téhle situaci nepříjemné, že mi o svém příteli vypráví - ztichla. Díky Bohu, zachránil ji řidič, který nasedl do své svěřenkyně. Je zajímavé, že sotva tenhle "král" usedne do svého křesla, před autobusem se rozpoutává válka. Vždy mi připadá, že lidé na ostatních zastávkách se chovají normálně, stojí v řadě a nikdo se nikam netlačí. Ale na naší zastávce to vypadá jak na bitevním poli. Už tomu chybí jen babička s deštníkem, která bude omladinu mlátit přes hlavy a cpát se na první místo. Začnou nás nazývat buranskou zvěří.
Sotva s Kristýnou zasedneme ty nejlepší místa, vykřikne.
„Není to Adéla?!" vykukuje z místa u okýnka.
„Jo je, ale strašně se změnila. Od základky se s ní nikdo nebaví, momentálně patří do vyšších sfér. Víš, jak to myslím, ne?"
„Vypadá trochu nafoukaně. Co se stalo?"
„Přišla na školu, kam si dala přihlášku a chytla se nějakých holek typu Barbie. Teď se zajímá akorát o modeling. Posílá fotky z jedné agentury do druhé a čeká, kde ji vezmou. Zatím štěstí neměla, ale dokážeš si představit, co to bude, až se jí sen vyplní? Už teď slyšíš akorát: já, já, já a focení."
„Tak to je pecka. Byla fajn. Ale myslím, že kluci na ní letí, ne?" sjede ji pohledem od shora dolů.
„Prohlédni si ji znova. Kdo by na ni neletěl? Dlouhý hnědý vlasy, dlouhý štíhlý nohy opálená, plný rty, celkem vysoká. Někde se objeví a kluci se můžou zbláznit. No, je vidět, čím kluci myslí. Vůbec je nezajímá, že se chová jak nafoukaná kráva. Nezáleží jí na nikom, jen na sobě a foťáku. Úsměv si beztak trénuje před zrcadlem," zasměju se.
„To skoro každá holka." uzemní mě.
Sama nemám tušení, proč tohle dělám. Shazuji ji asi proto, že jí závidím. Ano, závidím a jsem si toho vědoma. S takovou postavou, s takovými vlasy a krásnou tvářičkou má naprosto dokonalý život.
Pomalu sledujeme, jak se místa obsazují.
„Kdo je támhleto?"
„Ten kluk, co platí nebo ten, co stojí za ním?"
„Ten, co platí."
„To je Michal, nepamatuješ si ho?" mrknu na ní.
„Michal?" nevzpomíná si.
„Nechodil s náma do třídy, chodil níž. Pamatuješ si na Tomáše?" snažím se ji dostat na správnou cestu.
„Kdo by si na Tomáše nepamatoval?" zasní se. Tomáš byl naprosto dokonalý kluk už na základní škole. Každá holka si ho všímala a každá druhá jeho přítomnost vyhledávala. Výjimkou nebyla ani Kristýna a to byl sotva v šesté třídě. Milovala jeho čokoládové oči a milý dětský úsměv. Tmavé hnědé vlasy mu malinko zasahovaly do obličeje.
„Tak Michal je jeho nejlepší kamarád," vrátím ji k původnímu záměru.
„Kecy! To je ten ošklivej Michal, jak spolu lezli jak dva ocáskové???!" vytřeští oči.
„Ošklivej bejval. Hodně se změnil. Vzhledově k lepšímu."
Michala opravdu nikdo nepovažoval zrovna za nejkrásnějšího kluka, ale od holek vím, že byl vtipný. Nebyl prý zrovna komunikativní typ, ale když se s někým bavil, nebo se něčeho účastnil, sranda se začínala rozjíždět. Osobně jsem s ním nikdy nemluvila, jen jsem věděla, jak se jmenuje a kde bydlí.
„Vzhledově k lepšímu? To sakra! Nějak nám zkrásněl. S ním chci taky pokecat, vždycky se mi s ním mluvilo fajn," usměje se.
Ráda bych věděla, jak to dělá. Ta holka má ve všem neuvěřitelné štěstí! On ji snad slyšel, protože jinak si neumím vysvětlit, proč by si sedl zrovna za nás na vyvýšenou sedačku, která je opravdu dost nepohodlná.
Oči jí celé září od toho, jak se usmívá. Otočí se na něj.
„Ahoj," radostně začne konverzaci.
„Čau."
Je zřejmé, že vůbec neví, o koho jde.
„Pamatuješ si na mne?"
„Promiň, asi nejspíš ne," prohlédne si ji pozorně.
„Kristýna!"
Pozvedne obočí. Jeho tupý výraz naznačuje, že je stále mimo mísu.
„Chodila jsem s Nelou do třídy, ale pak jsme se stěhovali do Anglie."
„Taky už toho začínám litovat, že se známe. Tak se ke mně, prosím, nehlas, než se rozkřikne, že s tebou mám něco společnýho," vmísím se se smíchem do jejich rozhovoru.
„Blbečku!" praští mě Kristýna do ramene. Tohle mi celé roky chybělo, s nikým jsem si nedělala takovou srandu.
Michal se začne smát.
„Jasně, už vím. Ahoj. Co tu děláš?"
„Přijela jsem za babičkou. Pár dní tu, doufejme, budu. Koukám, hodně ses změnil."
„Víš, od školy každej vyroste a změní se. Kde ty máš svoje blonďatý palmičky na hlavě?" směje se, když si vzpomene na její běžný účes.
„Dej mi pokoj! Hele lidi, musíme někam zajít. Chci s váma všema pokecat, co je novýho. Je pátek, pojďte večer někam."
„Ale jo. Jít můžem, dneska je u nás nějaká akce. Někdo tam hraje."
„Parkán," doplním chybějící údaje.
„Jo vlastně. Tak půjdem?"
„Já půjdu," potvrdí Kikča svou účast. „A ty Nel?"
„Já uvidím. Nevím, co mě ještě doma čeká."
„Ale pojď, víš jak dlouho jsem tě pořádně neviděla?!" začne mě přemlouvat.
„No jo, půjdu," řeknu, ale radost z toho dvakrát nemám. Je mi jasné, že se tam budou bavit spolu a já budu za "křena".
„Tak já bych mohl říct Tomášovi a jeho bráchovi, aby přišli."
„Skvělý! A Nelo, ty bys mohla říct Terce. Pokud jsi s ní v kontaktu."
„Jsem, je to pořád moje kamarádka."
„A můžeš vzít bráchu, taky byl vždycky fajn."
„No tak to zapomeň! Jestli půjde Martin, tak já nikam nejdu, nemohla bych se pomalu ani nadechnout! Nikdy! Zapomeň, ti říkám!" rozčiluju se, ale ostatní se evidentně skvěle baví. Nakonec přece jen souhlasím a zbytek cesty pozoruju z okna, jak rychlostí rozběhnutého šneka míjíme jeden strom za druhým. Netrvá dlouho a autobus staví na mé zastávce. Se všema se rozloučím a s otráveným výrazem vystoupím. Vážně nemám náladu sedět večer u stolu a koukat, jak se kolem mne baví, ale bohužel jsem to slíbila.


Sotva přijdu domů, začnu přemýšlet, co na sebe. Ráda bych něco, v čem se budu klukům líbit, ale zas nechci nic, v čem by si řekli, že jsem fiflena. Napadly mě kalhoty a tílko, jenže žádné hezké tílko nemám. Navíc Kristýna bude mít určitě super hadry! Myslím, že jí sluší i pytel od brambor.
„Co děláš?" nakoukne Martin do mého pokoje.
„Nestraš tu a připravuj se."
„Na co?"
„Jdem dneska na zábavu."
„My dva?" vytřeští oči. Jak kdyby viděl ducha.
„Ne, nás šest. Myslíš, že tohle je dobrý?" protočím se v dlouhém tílku, pod kterým mám legíny.
„Ježiš, ženská. Je úplně jedno, co budeš mít na sobě. Stejně vypadáš blbě ve všem," provokuje mě.
„Blbče! Za to ty si vezmeš svoje jediný šortky s černou košilí a roztrhanýma keckama. Budeš vypadat o moc líp," začnu štrachat ve skříni.
„A jak mi bude fajn!" zasměje se. „Proč, že někam jdem?"
„Pochopíš, bohužel tě pozvala taky."
„Jo tak ona v tom je holka? To se i učešu," zazubí se a zmizí v koupelně.
Typické chování mého bratra. Ale i tak ho mám ráda, hrozně moc pro mne dělá. Nikdy mu to nemůžu říct, moc by si o sobě myslel, moc by mlsal!
Martin byl jako menší zamilovaný do Kristýny. Ta ho díky Bohu nikdy nechtěla. Momentálně má tři měsíce přítelkyni, kterou nám zatím nechce představit.
Sednu si k notebooku a pustím svoji oblíbenou písničku. Z ničeho nic mě to popadne, vezmu si do ruky kartáč, stoupnu si před zrcadlo a začnu si hrát na zpěvačku. Skáču a zpívám, tancuju a směju se. Hádám, že celý dům ze mne musí mít radost.
„Ségra? Nehraj si na hvězdu, nikdy jí nebudeš. Měla by sis umejt vlasy. S tvojí přípravou...," směje se mi ze dveří Martin.
Prožívám poslední fázi infarktového stavu.
„Lekla jsem se tě."
„To byl účel," mrkne a odejde.
Vlastně má pravdu. Začnu se připravovat. Alespoň konečně jednou přijdu někam na akci včas. Stává se to pro mne záhadou. Všude chodím minimálně o pět minut dřív, ale jakmile se jedná o zábavu, jsem já tím, kdo chodí poslední.