lepidus activ - kapitola 3 - Smysl

 

Smysl

 

Hospoda byla téměř prázdná, v zadní místnosti se vyvářelo a dva muži sedíce u výčepu popíjejíce pivo živelně konverzovalí.

Chlapci hospodu vyhledali hlavně s vidinou dobrého jídla, a tak po příchodu Jáchym ihned oslovil ony dva muže:

,,Dobrý den." Nevěnovali mu pozornost, a tak promluvil rázněji: ,,Mohli bychom dostat něco k jídlu?!"

,,Na jídlo je brzo," odseknul ten na vnější straně pultu.

,,Opravdu tady nic nemáte?" namítnul Jáchym.

„Guláš od včerejška," řekl druhý muž.

,,Tak si ho dáme čtyřikrát."

„A máte prachy?" zeptal se ten první.

„Kdybysme neměli, tak sem nemůžeme dojít," řekl na to Jáchym.

,,Hm. Vypadá to, že jste opatření i proti lapkům," pravil muž hledě na meč u Jáchymova pasu.

Jáchym hrdě odhrnul svůj svrchník, aby ukázal zdobenou rukojeť zbraně, zatímco ostatní se posadili ke stolu.

„A co tu vlastně děláte?" zeptal se druhý muž.

,,Jak se to tady jmenuje?" neodpověděl Martin.

,,Sporá," řekl pán.

„Potřebujeme se něco dovědět o lepidu actív," řekl Martin.

„Neřešíme lepidus activ," řekl první muž.

,,A není tu někdo, kdo by o něm mohl něco vědět?" zeptal se tedy Martin.

,,Mraut, knihovník," odpověděl druhý muž.

,,A kde ho najdeme?"

„Knihovnu udělali v radnici, když ji tolik chtěli; ale kde ho najdete, to se nikdy neví," pravil první odešebo.

Po chvíli se odeševší muž navrátil nesa dva guláše a chvíli po nich další dva.

,,Pivo pijete?" otázal se.

,,Jo," odpověděl s klidnou spokojeností Martin, ostatní neodporovali.

Hostinský tedy natočil čtyři piva a donesl je ke stolu, chlapci se naobědvali. Jídlo bylo chutí průměrné, pivo také, ale proti chlebu a vodě to přeci jen byla vítaná změna.

 

Po jídle si hostinský vyžádal peníze za oběd, Martin zaplatil a všichni chlapci odešli hledat knihovníka Mrauta.

Radnice - pěkná, upravená - stála poblíž hospody, otevřeli tedy dveře a ocitli se v chodbě s několika dveřmi a schody do patra. Martin zaklepal na dveře na levé straně chodby; nic se neozvalo. Martin tedy otevřel a nahlédnul do místnosti; zdála se prázdná. Pavel stál poblíž protějších dveří, a tak na ně zaklepal právě on.

,,Dále," ozvalo se.

Pavel otevřel a vstoupil.

,,Co potřebujete?" zeptal se muž za dveřmi, ani příliš nevnímal, s kým mluví.

,,Dobrý den," řekl Pavel, „hledáme knihovníka Mrauta."

„Dneska je někde ve vesnici," odpověděl pracující muž, starosta, „jestli ho nenajdete v knihovně, tak bude v kostele, nebo u někoho z obyvatel."

,,A kde je knihovna?" zeptal se Jáchym.

„Nahoře nalevo,“ řekl starosta zved oči od stolu. ,,Vy nejste místní."

,,Ne," řekl Martin, „Mraut by nám mohl pomoct."

,,Tak se podívejte do té knihovny, já musím pracovat."

Vyvolení tedy odešli z pracovny a zamířili po schodech vzhůru.

Nahoře nalevo byly jen jedny dveře a za nimi stutečně knihovna. A v knihovně nikdo. Všichni tedy odešli ke kostelu.

******

Kostel byl uvnitř krásně zdobený, jako bývají i mnohé kostely u nás; podobně jako naše kostely měl i velkolepý oltář. Malby a plastiky neznámých světců se snažily říci nějaká poselství.

Vpředu u oltáře se nacházel muž. Vypadal na šedesát let, celkem působil dojmem starého kněze, ztěžka se ohýbal pro něco na zemi. Když si povšiml příchozích, zvednul hlavu a zved ležící předmět, se obratně - již nepůsobě tak zestárle - narovnal a odložil věc na lavici.

„Dobré řízení," pozdravíl neobvykle.

,,Dobrý den," řekl Martin, po něm i ostatní; všichni se přibližovali k oltáři.

,,Nejste místní," řekl muž.

,,Ne. Hledáme knihovníka Mrauta," pravil Martin.

,,Já jsem Mraut. O čem jste se mnou chtěli mluvit?"

,,O lepidu activ," řekl Jáchym.

„Odkud přicházíte?"

Nastalo krátké mlčení.

„Ze západu," řekl nakonec Martin.

,,A předtím jste žili kde?"

Teď nastal ještě delší čas váhání.

„Na Zemi," řekl nakonec Gustav.

„Ještě jednu otázku. Kdy jste poprvé slyšeli o lepidu activ?"

,,Včera," odvětil Gustav.

„Jste tedy vyvolení," pravil Mraut.

,,Vy jste kněz?" zeptal se Pavel.

„Někdy jsem i kněz, ale je to nebezpečný," řekl Mraut. ,,Půjdeme do knihovny."

 

Odešli do knihovny. Byla to knihovna nevelká, zabírala jen polovinu prvního patra radnice, ale knih se tam zajisté dala najít spousta. Mraut najisto zašel k zadnímu okraji jednoho regálu a vzal několik složených papírů.

,,Mám pro každého z vás mapu, ale nečekejte, že tam najdete moc informací, je tam vlastně jenom to, co každý zná, ani já totiž o moc víc neznám," povídal přinášeje mapy a otevíraje je u stolu nedaleko dveří.

Mraut byl zvláštní člověk; již v hospodě se chlapci dověděli, že je to jeden z mála, kdo vylezl na vrcholy hor nad Sporou; a nikdo neví, odkud přišel; zkrátka je tady a dělá víc práce pro lidi než starosta. To, že na starostu narazili zrovna v práci, byla naprostá náhoda, jelikož by ho spíš potkali v hospodě nebo doma; polovinu jeho práce dělal právě Mraut, ale oba muži spolu vycházeli moc dobře; oba patřili mezi tři lidi, kteří kázali v kostele. Hlavní činností Mrauta byla péče o vědění lidí, snažil se alespoň třikrát do týdne shromáždit děti z rodin vesničanů a něco je naučit; i jeho kázání byla směřována spíš na vědomosti než na výklady víry; konečně profesionální kněz ve Sporé ani nebyl a nikdo to nekontroloval; církev nyní nebyla dost silná, a tak kazatele mnohdy určoval starosta. Sporá si tak žila svým životem uprostřed světa lepidu activ, faktem ovšem také bylo, že Mraut sice čekal na vyvolené a něco o jejich plánovaném příchodu věděl, ale skuteční znalci lepidu activ se museli skrývat mnohem víc.

Mraut vzal ještě dvě knihy a pozval vyvolené do své chalupy. Byl to veliký statek, avšak bez větších hospodářských zvířat; staral se o něj Mraut sám, pole dal sousedovi výměnou za mouku, mléko a další potraviny, občas k němu zašel na jídlo a mnohdy byl k někomu pozván, neboť byl ve vsi velmi oblíben; ze svého platu by mohl pohodlně jíst jenom v hospodě, ale tam chodil pouze zřídka. Když se všichni posadili kolem stolu, začal s nimi Mraut rozprávět.

Chlapci byli dost mladí, a tak příliš nerozuměli politickým a společenským reáliím; všichni kromě Martina tedy většinu času mlčeli; Martin se snažil vést s Mrautem smysluplný dialog a docela se mu to dařilo. Ostatní také byli v problematickém psychickém rozpoložení, neboť dnes spali prvně mimo svůj svět, a ke všemu málem přišli o život tlamami jakýchsi zvířat.

Jáchym a Gustav neviděli cestu zpátky ani vpřed, Gustav věřil, že splní úkol a vrátí se domů, zatímco Jáchym ani nevěřil; Pavel se držel ostatních a snažil se pochopit, co se po vyvolených vlastně chce. Martin bral pobyt ve světě lepidu activ jako dobrodružnou hru; věděl, že je poněkud nebezpečná, ale věřil ve smysl svého působení zde a konečně i ve schopnosti, které mu síly daly.

Zpočátku Martina zajímalo, jak je možné, že lidi v hospodě tvrdí, že je lepidus activ nezajímá, jestliže je to významný celosvětový problém.

Na to měl Mraut snadnou odpověď.

„Podívejte se do Města, tam zjistíte, jak můžou lidi hrozně žít..."

Ve Městě žije dobrá polovina obyvatel celé této části světa; lepidus activ ovládá svět celý, ale svět je celkem přirozeně rozdělen a když už se lidi z této části někam stěhují, bývá to do Města; z Města pak skoro není úniku. Lidi venku opustí své domovy a ty jsou pak mnohdy zabrány nebo zničeny; všechny své prostředky dají na opatření si bytu ve městě a nemohou odtud odjet aniž by ztratili práci; a málokterá práce je tak hrozná, aby si člověk nemohl pohoršit. Ve městě je štěstí, když vás práce uživí tak dobře, že si vaše děti nemusí vydělávat samy, přitom práce pro ně bývá zase ještě horší než ta normální; na vesnicích děti pracují maximálně rodinném poli a zastávají domácí práce, ve Sporé dokonce nepracují skoro vůbec. Jelikož se ve Sporé mají lidé velmi dobře, neodcházívají odtud do Města, z jiných vsí se však odchody stále konají; především si lidé slibují větší bezpečnost, protože vesnice nemají žádné opevnění a už se stalo, že někdo přišel a celou ves spálil, nebo se vloupal do domu, zavraždil jeho obyvatele, okradl je a někdy ještě živé lidi přinesl na náves pěkně ke kostelu; všechno jenom proto, aby lidem nahnal strach. Nic to však není proti tomu, co odeševší do města zažijou tam.

„Nikdo neví, proč to dělají; každý znalec vám řekne totéž; tak jako se kladné síly snaží zajistit lidem příjemný život, záporné mají cíl naprosto opačný; nelze to pochopit, je třeba jenom zastavit zlo."

 

Lepidus activ tu vládne asi padesát let, Mrautovi je jedenašedesát. Do svých sedmnácti let žil na vesnici, tedy i šest let v té nejhorší době; právě sousední ves byla jednou z kompletně vypálených, celé dvě rodiny v jejich vsi dopadly tak, jak bylo popsáno výše a pak dokonce Mrautově rodině někdo během nocí vybil všechna zvířata; nikdo se neovážil pokusit se s tím cokoliv dělat, raději se jeho rodiče pokusili pořídit si zvířata nová, v rámci finančních možností; došlo však k naprostému bankrotu rodiny, a tak tato využila možnosti prodat dům i pole obci - nikdo jiný by vesnické stavení nekoupil - a odejít do města za vidinou možného lepšího života.

Pětičlenná rodina - Mraut měl o tři roky mladšího bratra a o sedm let mladší sestru - dostala ve městě malý špinavý byteček, ale stejně se v něm skoro nesešla; nikdo z rodiny ani nevěděl, co druhý dělá - pracoval i Mraut a jeho bratr Drel. Svou desetiletou sestru zvládli aspoň živit a hospodařit s drobným přebytkem, což ovšem netrvalo dlouho; během následujících tří let se rodina kompletně rozpadla a jídla měl každý většinou tolik, na kolik si vydělal; nějaký lepší vztah spolu měli asi jen Mraut a Drel, matka navíc za dalších pět let utrpěla vážný pracovní úraz a rok na to zemřela na infekci. Kvůli nedostatku peněz začala ve svých třinácti letech pracovat i Mrautova sestra - jako mnoho dívek a žen, zvláště těch hezkých, se prodávala jako prostitutka; nutno však uvést, že byla i horší a nebezpečnější zaměstnání; toto však přineslo problém i kvůli dítěti narozenému po necelých třech letech, kterému nebyly v době úrazu jeho babičky ani tři roky. V období matčina úrazu bylo Mrautovi asi dvacet pět let a už se skoro nezajímal o svou rodinu, ani o Drela; dával jim peníze, které nutně nepotřeboval, ale snažil se pohybovat po městě a zjistit víc o tom, co se děje.

Gramotnost ve světě lepidu activ byla i před příchodem lepidu activ nevelká, ale Mrautův dědeček byl velice vzdělaný a než umřel, to bylo Mrautovi pouhých sedm, naučil Mrauta čtení a dalším potřebným dovednostem. Samotné toto umění mohlo pro chlapce znamenat veliký přínos, protože ačkoliv jeho rodiče jej nevyužili, on, protože se o to uměl zasnažit a hlavně zjistil, jak se to má s hlavami pomazanými, měl šanci získat místo písaře nebo úředníka, neboť gramotných lidí žilo ve městě méně než jich bylo třeba a o většině z nich se ani nevědělo; dokonce výše postavení lidé byli z většiny negramotní a hloupí. Mraut však nechtěl být na očích a jeho práce byla docela dobrá, takže u ní zůstal; jenom po večerech chodíval ulicemi a snažil se zjistit něco zajímavého, narazit na někoho, kdo by mohl něco vědět; po čase by se z něj nejspíš stal spisovatel, kdyby potom, co dva roky takto využíval večery sledovávaje bídu okolo, neuviděl muže, jak, dávaje si evidentně pozor na okolí, zacházel do jakýchsi dveří. Mraut ho zpoza rohu pozoroval a sám vstoupil do toho zdánlivě obyčejného domu.

Mrauta to táhlo do sklepa; na dveřích zde stálo psáno „klepej dvakrát", což Mrauta překvapilo, ale hlavně mu to potvrdilo jeho názor, že se tady může ukrývat nějaká skupina proti lepidu activ.

Zaklepal dvakrát.

Po chvilce kdosi otevřel dveře.

Za nimi stál mladík Mrautova věku a ve tmavé místnosti osvětlené jen málo okénkem z úrovně ulice a o trochu více lampou stojící na stole seděli další tři mladí lidé; u zdi stál regál s nějakými knihami a několik přebytečných židlí, jinak byla místnost skoro prázdná.

„Kdo jsi?" zeptal se chlapec otevřevší dveře.

,,Nikdo," odpověděl Mraut.

„Pojď dál," řekl jeden z těch u stolu.

Byl podzim, venku velmi chladno, ale vevnitř také, Mrauta tedy ani nenapadlo odložit svůj kabát a přímou cestou zamířil ke stolu, kde usednul na jednu ze dvou prázdných židlí.

„Jak ses o nás dozvěděl?" zeptal se jeden z mladíků.

,,Sledoval jsem jednoho z vás," řekl Mraut. „Měli byste si dávat větší pozor."

„Proč jsi nás sledoval?"

„Viděl jsem, jak si dává pozor, a tak jsem nabyl přesvědčení, že chce něco utajit. Pak jsem vešel a když jste na dveřích psali, abych zaklepal dvakrát, tak jsem zaklepal dvakrát."

„Kdo tedy vlastně jsi?"

„Jsem Mraut," víc vědět nemusíte.

Ostatní se jmenovali Streg, Frant, Mstal a Ingra.

Mraut se od nich i zbylých dvou členů tohoto bezejmenného uskupení dozvěděl spoustu informací o lepidu activ, ale sám se setkání zúčastňoval jen sporadicky; věděl, že takové setkávání se je nebezpečné. Skupina měla kromě knih i několik tajných dokumentů, většinou ve třech kopiích, aby nehrozilo jejich naprosté ztracení; takových dokumentů bylo pět a čtyři z nich dostal k sobě Mraut právě proto, že se s ostatními vídal nejméně a byla tak i nejmenší pravděpodobnost jeho odhalení. Ostatní členové měli v Mrauta velkou důvěru, považovali ho za velice inteligentního člověka, ale on na ně hleděl trochu shora; ač nevěděl, co proti lepidu activ dělat, bylo mu jasné, že klábosení v jejich stylu povede maximálně k jejich zatčení.

Tajné dokumenty směřovaly hlavně k jiným skupinám a jeden z nich, ten nejdůležitější, skrýval cestu k muži, jenž byl označován jako Mistr. Mraut o něm nic nevěděl, ostatní o něm nemluvili, vědělo se jen, že to je ten, kdo ví o lepidu activ úplně nejvíc. Pravda je, že ta informace byla trošku přehnaná, ale Mistr byl jediným skutečně znalým člověkem, kterého potenciálně mohl Mraut najít a i proto chtěl mit klíč k jeho nalezení u sebe. Všechny ty dokumenty mohly být pochopitelně zneužity, a tak obyčejně nevedly přímo k cíli, a navíc se snažily být alespoň trochu zašifrované.

Počátkem září za další dva roky přišel Mraut do známého sklepa, ale na dveřích nebylo nic. Mraut otevřel a zjistil, že v místnosti zbyl jenom nábytek; ani kus papíru, nic, jenom dřevěný nábytek zůstal stát, kde byl a na stole lampa slouživší k osvětlení.

Mrautovi bylo jasné, že k vyprázdnění místnosti nedošlo dobrovolně; někdo musel skupinu odhalit a chlapci již byli v rukou toho, čemu se říká lepidus activ. Co s nimi bude provedeno, nebylo jasné; někdo zmizel beze stopy, někdy byl naopak veřejně mučen, jiný třeba zavražděn beze svědků, ale pak vystaven jako odstrašující příklad. I když těžko mluvit o konkrétním případu, jelikož se nikdy neřeklo, co dotyčný udělal. Mnohdy velmi kruté popravy byly na veřejnosti vykonávány s oblibou a lidé jim rádi přihlíželi; bylo mnoho těch, kdo byli přesvědčeni, že odsouzení si svůj osud zaslouží.

Mraut vyšel ze sklepa a zamířil domů; jeho matka již byla mrtvá, sestra v šestnácti začala žít s dobře zaměstnaným přítelem, jehož si také vzala, což nebylo úplně běžné; otec stále dřel, podobně jako Mrautův bratr Drel, jenž byl v době Mrautova návratu doma. Mraut se s ním tedy rozloučil pohlédnuv na plán k nalezení Mistra a zabaliv pár nutných věcí do ruksaku. Neozbrojen odešel do města.

Plán ukazoval na jednoho muže z Města, ale jeho byt byl prázdný. Mraut si však jistý, že je na správném místě. Mohl se do bytu, v němž měl dotyčný bydlet, vloupat, ale raději počkal, až někdo přijde.

Čekal hodinu, pak přišla žena s nákupem. Byla to strhaná padesátiletá paní belhající se z posledních sil do schodů zamířiboš ke dveřím sledovaného bytu.

„Dobrý den," oslovil ženu Mraut přiblíživ se k ní zezadu.

,,Co chcete?" osopila se na něj žena.

,,Hledám," řekl Mraut.

,,A co hledáte?"

„Prostě HLEDÁM."

Žena nechápala.

,,Jak dlouho tady žijete?"

,,Co já vim?"

„Potřebuju si tu něco vzít."

,,Co je mi po vás?"

,,Jenom to najdu a zmizim. Nechal to tady člověk, který tu žil."

Žena nechtěla, aby Mraut šel dál a něco v jejím bytě hledal, s předchozím majitelem zřejmě neměla nic společného.

Mraut se vecpal do dveří a drze začal hledat díru v podlaze - v hlavní místnosti, v zadním rohu u okna.

Byly tam schovány dva listy; jeden oznamoval obyvatelovo odstěhování se a naváděl nálezce k němu samému, druhý k tomu, kdo měl dotyčného nahradit.

Když Mraut odešel a zhruba rozklíčoval zprávy v obou listech, vybral si druhého muže, protože jeho údajný byt se mu víc hodil. Tam přišel velmi pozdě, ale naštěstí na jeho obyvatele narazil. Bylo mu vysvětleno, kde najít poslední klíč k nalezení Mistra, pak musel Mraut odejít. Domů už se nechtěl vracet, a tak vyrazil směrem k lesu, kde měla být ukryta schránka s popisem další cesty. Uprostřed lesa přečkal Mraut noc a ráno se jal hledat schránku, což nebyl problém.

V kovové krabičce leželo pět plánků, samozřejmě slovních, k nim pět map, celkem věrných, takových, jaké dal později Mraut vyvoleným. Z klíče stále nebylo zřejmé místo pobytu Mistra, bylo zde udáno nějaké místo uprostřed lesů, kam by měl Mistr docházet jednou za tři měsíce; místo, kde skutečně žil, sdělil Mistr až důvěryhodněmu člověku.

Neozbrojeného Mrauta čekala desetidenní cesta k místu setkání s Mistrem, cestou také potkal lupiče, kteří ovšem nečekali na nemajetné chodce a Mrautovi dokonce dali meč.

Možná bychom se měli zmínit o zbraních dostupných ve světě lepidu activ, které jsou tím jediným, co jsme prakticky nenaznačili - používaly se zde totiž hlavně klasické zbraně, u nás bychom je označili jako historické, k tomu však ještě musíme dodat, že vzhledem k faktu, že ve světě lepidu activ se příliš nekonaly války, nebyly rozšířeny zbraně pro skupinový boj, tedy hlavně takové, které vyžadují obsluhu více lidmi. Zato byly známy střelné zbraně, které ovšem vlastnilo jenom pár lidí z vyšších vrstev, čímž pro ně znamenaly zase o něco větší moc; pokrok, v němž žili nejprivilegovanější byl vůbec nestrovnatelný s tím, co došlo i dolů k normálním lidem; ti se s inovací setkávali hlavně tam, kde se jejich životy křízily se zájmy bohatých a vládnoucích a tato inovace se projevovala zpravidla negativně, jsouc užívána především ke zvýšení efektivity práce a očekávatelně i pro větší efektivitu případného mučení, které sledovat dělalo především některým příslušníkům horní vrstvy ohromné potěšení a oni pak vykazovali též jistou kreativitu, aby se při pohledech na stále stejné praktiky tolik nenudili.

Když se Mrautovi podařilo objevit místo setkání, zbývalo do daného času jednadvacet dní. Mraut tak začal chodit po okolí, ale pomalu mu začaly docházet zásoby jídla pořízené ze skromných úspor. Naštěstí Mraut narazil na dům na samotě u lesa, pochopitelně prázdný, protože pokud se obyvatelé takových usedlostí neodstěhovali do města, přesunuli se alespoň do vesnic; samostatně stojící domy tak sloužívaly jako příbytky vandráků, lapků a protistátních aktivistů. Mrautem nalezený dům nebyl v příliš dobrém stavu, ale ještě nepadal, a hlavně v něm Mraut nalezl lovecké zbraně, jež rád hned první den využil. No spíš se o využití snažil, jelikož zvířata nikdy nelovil. Druhý den už byl Mrautův lov úspěšný a on tak mohl využít i dalších zařízení zanechaných v domě předchozími obyvateli.

V den setkání s Mistrem už nemohl vstávat ze ,,své" postele, neboť udané místo bylo velmi daleko. Mistr potom vzal Mrauta do svého domu a skoro měsíc každodenně dlouze diskutovali; pak Mraut odešel do světa, aby se do Mistrova domu vracíval řekněme jednou za měsíc. Jinak se Mraut pohyboval velkou částí světa a snažil se poznat to, co mu Mistr nedokázal říct.

Téměř po pěti letech takového života, to už Mrautovi bylo přes třicet let, přišla chvíle jeho osudového příchodu do Sporé. Mraut už tuto vesnici znal, podobně jako spoustu ostatních; byla to běžná ves, od příchodu lepidu activ odtud odešla téměř polovina obyvatel, nějací sem přišli ze samot. Starosta byl starosta - měl svůj plat a byl jediným spokojeným člověkem v obci. Mraut toho času dostal hříšný nápad.

Existovalo totiž pár přežitků z dřívějšího režimu a jedním z nich byla i demokratická volba starosty jednou za pět let, což ve Sporé přišlo právě teď. Volby byly vypsány za osmnáct dní, trvaly tři dny - od pátku do neděle. Mraut si řekl, že by přece mohli lidé zvolit jiného starostu, což bylo opovážlivé, jelikož lidi jakákoliv politika zvláště v této době vůbec nezajímala a ke starostovi neměli nijak zvlášť negativní vztah. Pět dní z osmnácti strávil Mraut hledáním kandidáta na starostu - takový se musel zapsat nejpozději v pondělí v devět hodin dopoledne. Muž, jenž se měl stát starostou, byl nalezen a zapsán a nyní zbývalo třináct dnů na kampaň.

Mrauta nenapadlo nic lepšího než projít všechny domy spolu se svým kandidátem a tohoto lidem představit v tom nejlepším světle. Vítěz starostenských voleb musel - šlo-li o pouhé dva kandidáty - získat více než polovinu hlasů. Volební účast byla tentokrát celých 87% - jinak by se o volby zajímalo tak 30-40% lidí; volby by se však vůbec nekonaly, pokud by neexistoval protikandidát. Mrautův kandidát nakonec zvítězil na procenta 87:13. Lidé pak opět zavalil nezájem a za následujících necelých třicet let, tedy skoro šest volebních období, se volby konaly jen jednou a současný starosta obhájil svůj post poměrem 60:40 procent.

Když nový starosta nastoupil, začal Mraut nenápadně prosazovat reformy s cílem zlepšit kvalitu života ve Sporé; kromě jiného také opravil kostel a místo jednoměsíčních návštěv profesionálr?ího kněze nechal nejméně jednou do týdne v kostele kázat někoho z obce, sám se této úlohy chápal aspoň jednou za měsíc; podobně často kázal v kostele i starosta; v ostatní týdny se střidali různí lidé z obce a profesionální kněz už do vsi zván nebyl. Církev byla dost možná propojena s lepidem activ, jinak by nejspíš ani neexistovala, každopádně profesionální kázání obvykle neřekla vůbec nic zajímavého, natož poučného; kázání Mrauta, starosty i ostatní dávala lidem hodně a účast na nich bývala i stoprocentní, znamenala však velké nebezpečí pro kazatele a oni si museli dávat velký pozor, aby neřekli až moc proti lepidu activ. Drželi vlastně lidi v lehkém nezájmu o lepidus activ, což nebylo nemožné, neboť útoky na obec klesaly úměrně úbytku lidského strachu souvisejícímu s životní jistotou obyvatel a také úměrně času, neboť akce lepidu activ dnes už zdaleka nebyly tak časté jako dřív. Většinu práce za ně dělal právě strach, jenž byl ve Sporé eliminován.

Mraut se také staral o obyvatele nejen stabilizací a udržováním chodu obce a kázáními v kostele, ale i pravidelnou výukou všech dětí, kterou se snažil docílit zvýšení gramotnosti a průměrné chytrosti obyvatel.

 

Když Mraut dovyprávěl svůj příběh, popsal chlapcům cestu k Mistrově chalupě, kterou je ovšem velmi těžké najít; nechtěl vyvoleným dávat žádný přesný plán a požádal je, aby si tu cestu nijak nezapisovali, neboť Mistrův příbytek musel zůstat utajen.

Chlapci se tedy snažili cestu si zapamatovat, ale najednou se Martin zeptal:

„A co je ten lepidus activ?"

,,Nevím," odpověděl Mraut.

To všechny překvapilo. Jaktože Mraut neví, co je ten lepidus activ, když po tom vlastně celý život pátrá?

,,Není to důležité," řekl později Mraut. „Umím se tomu postavit a nevadí mi, že nevím, co to je; Mistr vám možná poradí."

---