Obraz z venkova: Lípy

Věnováno Heldgardovi

Stromořadí bylo bez konce

pomalu se ubíralo do kopce

- na vrch tichý až pochmurně vážný.

 

To, co šumí jako listí a pěje jako vrabci a pěnice

je planá, nemístná útěšnice...

 

Lípy šly ve čtyřech řadách

tu a tam některá z nich smutkem chřadla.

Zdálo se, že jsou bez počtu

jak táhly do vrchu.

 

Na jejich kmeny sedal zelený lišejník 

fén ševelí nad zatuchlou plísní

sluneční paprsky po nich žízní...

 

Byly to lípy, nepříliš staré

obzvlášť zkušené a divné, takřka potměšilé.

Prostředkem čtyř řad táhla veliká cesta

a po každé straně chodník široký.

 

Slunce krčíce se v korunách nad stromy

nahlíželo sem

jako by kmeny podepíraly samy sebe

o své chladné, šikmé stíny

které se posmívají slunci a dni.

 

Zvláštní bylo, že všecky ty kmeny mlčí

a posupně stojí

úklony ze všech stran

směrem k prostředku cesty.

Některé se více jiné méně ukláněly 

možná, jsou  ty lípy zvědavé:

nemohou se dočkat, první ze všech

zda už přijíždí, zda už veze se.

---