Dávné ráno

Zvuk budíku ji vytrhl ze spánku. Hned si vzpomněla, že dneska je přesně ten den, který by nejradši přeskočila, ve kterém by nejradši nebyla, který by chtěla strávit vypnutá někde na dně skříně, jako pozapomenutá hračka, na kterou by si nikdo nevzpomněl, nevzpomněl alespoň do doby, než...

Projela jí vlna úzkosti a usídlila se v žaludku. Ségra už vstala a odešla do koupelny, nebo na záchod, nebo kamkoli tak člověk po ránu po probuzení chodí. Ségra vždycky vstávala snadno, prostě zazvoní budík, vyskočí se z postele a je to, jaképak s tím štráchy. Ne tak ona. Ona se vždycky probouzela těžce, mátožně, tlustá péřová peřina jako by ji nechtěla propustit ze své měkké, teplé náruče. Nebo to byla spíš ona, kdo se nechtěl nechat propustit. Dokud byla v posteli, všechno bylo daleko. Večer byla postel ultimativním útočištěm před zbytkem světa, místem, odkud už ji nikdo nevytahoval, nikdo po ní už nic nechtěl. Naneštěstí večer se vždy přehoupl v ráno a ona musela svůj bezpečný přístav opustit.

Dnes se jí z postele nechtělo víc než jindy, protože...protože dnes maminka odejde do nemocnice a bude tam dlouho a ony zůstanou samy, samy jen s Ním. Maminka byla dávno vzhůru a v kuchyni dělala snídani. Ráno je vypraví do školy a odpoledne už tu nebude. Další vlna úzkosti jí projela a udělalo se jí na zvracení.

Maminka na sobě měla dlouhou bleděmodrou noční košili a byla to ráno strašně hodná. Když vyšla z domu, maminka jí jako vždycky mávala a ona šla schválně pomalu, aby ten okamžik protáhla co nejdéle a vtiskávala si do paměti ten obraz maminky v bleděmodré košili, mávající v okně...Když už došla tak daleko, že maminku zakryl protější dům, měla pocit, jako by maminka zmizela navždy. Pocit těžký jako obrovský balvan, který ji zavalil, zplacatil a vlisoval do země. Než došla do školy, tak pro samé slzy sotva viděla a když se jí paní učitelka u šaten zeptala, co se děje, tak už to nevydržela a rozbrečela se naplno.