Dávné ráno 2

„Maminka-šla-do-nemocnice-a-my-budeme-doma-s-nevlastním-tátou-a-on-je-zlej!“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky. Učitelka se tvářila ustaraně, nicméně žádné kloudné řešení samozřejmě neměla. Jak by taky mohla. Ale jinak to byla hodná paní učitelka. Aspoň někdo na ni teď bude hodný.

Když přišly se ségrou domů ze školy, byt byl prázdný. V lednici oběd ještě od maminky, na stole vzkaz psaný jejím úhledným písmem, které milovala. Vzkaz si schovala jako vzácný poklad a v následujících dnech a týdnech si ho mnohokrát četla stále dokola, očima objížděla tvary písmen a tiskla tvář k lhostejnému papíru.

Když večer zarachotil klíč v zámku, trhla sebou jako vždycky a jako vždycky jí projela vlna úzkosti a zastavila se v žaludku. Srdce se jí rozbušilo. Bála se vyjít z pokoje, měla chuť se v něm zamknout. Ségra, od přírody sebejistější a smělejší, šla na chodbu dělat uvítací výbor. Ne že by měla takovou radost. Byla dobrá herečka. Raději ji následovala, protože netoužila dostat facku a vynadáno za to, že nepřišla vítat. A čistit boty, samozřejmě. Každý večer boty zaprasené ze stavby čistit do lesku, aby se druhý den mohly zase zaprasit. A večer zase čistit. Věděla, že Ho tahle drobná nadvláda baví.

Prošel byt a vynadal jim. Nic jiného ani nečekala. Ve dřezu byly talířky, bylo špatně vyluxováno, na stole zapomněly hřeben. Chtěl vidět úkoly. Když zjistil, že se ten svůj opovážila napsat rovnou načisto, tak se rozčílil. Ségra jí to říkala, ale jí se nechtělo pořád všechno přepisovat. Doufala, že by to snad mohlo projít. Chytil ji pod krkem, jak se to opovažuje, příště se tohle nebude opakovat, kdo si myslí že je. Dostala facku. Pak další za dvojku z matiky. Pak šly čistit ty strašlivě zaprasené boty.

Konečně nastala ta sladká chvíle, kdy se mohla zavrtat do své tlusté peřiny. Přikryla si i hlavu a vší silou k sobě tiskla plyšového králíka. Myslela na maminku a přála si se druhý den už neprobudit. Těšila se na neděli, protože to si pro ně přijde táta – jejich opravdický táta, který je na ně vždycky hodný a nikdy na ně nezvýšil hlas, natož aby vztáhl ruku.

Táta byl tak trochu postava z pohádky. Zjevoval se každou neděli, byl na ně hodný, bral je do cukrárny a na kolotoče a do lesoparku a v létě na koupaliště a v zimě na lyže. Těšila se na něj vždycky jako blázen. Jenže neděle pokaždé nakonec skončila, táta je naložil do auta a odvezl domů. V následujících týdnech každou neděli večer brečely že domů nechtějí. Táta je pokaždé pohladil po hlavě, řekl že se nedá nic dělat a naložil je do auta. Nenáviděla tyhle cesty domů.