Stojím vlese

Stojím v lese, v chrámu mé svobody, mého vesmírného náboženství. Tady se vždy cítím zcela sama sebou, blízko podstatě a smyslu mé existence a jaksi povinná skládat účty ze svého života, ze svých osobních pocitů. Stojím s hlavou zvrácenou dozadu, vypínajíce svou hruď k nebesům, aby síla mých vesmírných božstev mohla lépe vstupovat do mého těla. Stojím, čerpám sílu a při tom potichu, ale nahlas povídám: „tak jsem zase tady, dlouho jsem s vámi nemluvila, chyběli jste mi, už jsem za vámi musela, tak jsem tady, dávám vám své zážitky, dávám vám své srdce a beru si sílu, už ji cítím, pomalu mi prostupuje do těla.“ A skutečně cítím teplo a hlavně jakousi jistotu, která se mi rozlévá z prsou do břicha, po zádech do všech končetin, cítím, jak se mi zahřívá hlava, jak se čistí od starostí a jiných bezvýznamných, ale znehybňujících balastů každodenního života. „Asi už víte“, povídám dále, „že se P. rozhodl a odešel za svou pomyslnou svobodou od rodiny. S dětmi jsme si však teď velmi blízcí, povídáme si, hrajeme si a vím, že to přežijeme a uneseme bez větších šrámů. Jinak je všechno vpořádku, dejte všem mým blízkým a mně potřebnou podporu, abychom žili podle svých představ. Děkuji za vaši péči a doufám, že mé zážitky jsou to, co jste potřebovali. Děkuji vám, děkuji …“

Najednou jsem se začala pomalu otáčet dokola. Holé větve stromů se zvolna otáčely a já pozorovala jednotlivé větévky, jak se překrývají a předávají si žezlo sledovaného výhonku. Po jedné otáčce jsem si všimla, že vysoko na buku vpravo sedí mnoho pávů, sedí tam a štěbetají, někteří se probírají peřím, jiní zvědavě natáčí hlavu, aby na mě viděli svým očkem na boku hlavy. Stále se otáčím, na druhém stromu sedí obrovské hejno motýlů, kteří se chovají jako vyplašení, vzlétli a poletují zmateně kolem větví, nervozně mávají křidélky a zdá se, že poděšeně vykřikují. Pak si ale uvědomím, že motýli jsou přeci absolutně tiší, a že dojem křiku vyvolává jenom jejich poplašené kmitání křídel. Otočím se až do konce kola, na stromě s pávy už nejsou žádní ptáci, větve jsou plné svěže zeleného listí, které se ani nehne, žlutí třepotaví motýli se pomalu ztrácí mezi listím a oči mi prudce oslepí paprsek slunce, který se prodral mezi větvemi. Teplo už mám po celém těle, stále s hlavou zvrácenou dozadu cítím, jak se mi nohy pomalu přestaly dotýkat země a bez nejmenšího překvapení sleduji, jak se v prohnutém oblouku vznáším ke korunám stromů. Zároveň s pohybem nahoru se začíná mé tělo otáčet podél své osy, takže po chvíli letím obličejem kupředu a ve vodorovné poloze. Ruce mám volně podél těla, mám zcela nehmotný pocit, rozhodně nevykonávám žádný pohyb, tělo se pohybuje neslyšně vpřed, necítím žádné svalové napětí. Uvědomuji si, že sama sebe sleduji, ale vše mi připadá zcela normální, rozhlížím se okolo a vidím obrovské zuřivě barevné květy, cítím jejich omamnou vůni a prolétám skrz ně nad les. Najednou jsem si uvědomila přesun rychlostí světla (nevím, jak jsem to poznala, ale věděla jsem to), okamžitý přesun na jiné místo pomocí velmi intenzívního stříbrně bílého světla.

Jsem v Holešovicích, jdu z divadelního představení o stínech a snech po špinavé ulici. Hruď se mi dme zcela naplněným pocitem všehočlověčenství. Cítím, že můj život je životem všech a spojený se všemi a pro všechny. Mám pocit, že je oprávněný a naplněný, mám zcela smířený pocit sama se sebou, se světem a se svým osudem. To, že jsem tady a teď, je všechno, není nic navíc a ani o nic míň. Esence všehomíra, splynutí, pokora. Potkávám skupinu rozjařených nočních chodců, drží se po dvojicích kolem ramen, smějí se nahlas, předklání se smíchem, občas vrávoravě spadnou z obrubníku chodníku, to je ještě více rozesměje, zase se předhýbají, ženy piští, muži je silácky zachraňují před kolemjedoucím taxíkem. Dojdu na hlavní, cítím pachy města, zatuchlé, letní vůně z nároží a průchodů. Na okamžik mi utkví v hlavě pohled do baru, dvě velmi hezké elegantní dívky sedí u kovaného stolku na kovaných židličkách, jedna nonšalantně kouří, na stolku stojí sklenky s vínem. Dýchne na mě atmosféra francouzských restaurací, v poslední době se stylové malé hospůdky v Praze vyrojily jako houby po dešti. Povídají si a jejich starosti jim připadají to nejdůležitější na světě. Tma zdi vedlejšího domu pohltí vteřinový obraz. Ve tmě rozeznávám jakýsi pohyb. Ve výklenku dveří stojí ve stínu dva milenci, ona se zády opírá o dveře, jednou nohou obemyká milencovy boky, on ji vášnivě líbá a rukou jezdí pod sukní po jejím jarně holém stehně.

Jede tramvaj, dobíhám ji z kopečka. Sedám si, nohy pohodlně natahuji podél sedadla přede mnou. V tramvaji se svítí, takže skla oken fungují jako velmi dobrá zrcadla. Vidím sama sebe v zrcadle, ale vnímám to jako pohled na někoho cizího, jsem překvapená, jak vypadám. Jsem velmi jednoduše, docela vkusně oblečená, celkově moje póza a pohyby působí velmi mladistvě, usmívám se nebo alespoň v obličeji vidím vnitřní úsměv. Přemýšlím, jestli je tento úsměv vidět v očích nebo v klidu ve tváři nebo jestli se mi ústa opravdu trochu usmívají. Při pohledu do okna si všimnu, že jedeme přes řeku po jednom z pražských mostů, nikdy jsem si nebyla schopna zapamatovat jejich jména. Po pravé straně v dálce je vidět ta známá velmi dobře prodejná kulisa pražského hradu, vždycky mi přišla nějaká vyumělkovaná a odtažitá, ale teď, co ji ještě nasvítili oranžovým a zeleným světlem, mi to definitivně připadá jako ze špatného divadelního představení. Ať žije Mick Jagger!

Na druhé straně tramvaje sedí J. Miluji ho, hrozně ho miluji, lásku cítím v konečkách prstů, dere se ven, chci tu být s ním, chci se nechat políbit, chci s ním být přes noc, jako už několikrát. Poprvé mám ze své lásky plně pocit, že to je jen a jen moje věc, že se to toho druhého vlastně ani moc netýká, že ji chci prožít a dávat a že není zcela nutné dostávat něco nazpět. J. mě nevidí, respektive je jasné, že z jeho pohledu tam nejsem. Na skle za jeho zády vidím do svého pokoje. Stojím ve dveřích a ptám se ho, jestli chce spát v posteli v patře nebo ve spacáku na zemi nebo se mnou. Nejradši bych spal s tebou. Hm. Když přicházím z koupelny, leží na zádech v posteli, je v triku a ve slipech. Zhasínám, zůstává jenom světlo od svíčky na skleníku. Lezu pod peřinu a hladím ho po kudrnaté hlavě, voní mi, sahá po mně, přitahuje si mě k sobě, těla a obličeje se nám na dlouhé hodiny zaklesnou do sebe. Je to zcela samozřejmá, přirozená hra, jako kdybychom se znali od jaktěživa a byli stvořeni přesně pro tuhle chvíli a tuhle noc. (For you dear I was born, for you I was raised up). Cítím absolutní oddanost a podřízenost přirozenosti. Vím, že jsem ještě nikdy nic podobného nezažila, jako kdyby nám příroda dávala najevo, že jí na našem spojení velmi záleží.

O dvě sedadla za ním sedí moje máma. Sedí vzpřímeně a velmi žensky, má na sobě zelené flaušové paleto s kožešinkou u krku, na nohou má světle hnědé italské páskové boty, za které dala hříšných 250 korun. V okně za ní ji vidím v kuchyni našeho sídlištního bytu. Stojí za pultem v noční košili, je nakrátko ostříhaná, připravuje čaj a vemlouvavě klidným hlasem mi vypráví, jak se lidi rozmnožují, co to jsou menstruace, čemu se říká penis, jakou lze použít ochranu, s překvapením se dovídám, že se spolu dospělí lidé milují i denně nebo obden. Sedím u stolu, taky v noční košili, jsem červená až za ušima, nedívám se na ni a nervózně uždibuji drobky z plátku mazance na talířku. Hrozně často bych se jí potřebovala zeptat, jak si počínat se vzteklým synem, jak snášela otcovu nevěru, jak se vyrovnala s nástupem do práce, kdy se cítila nejzralejší, kdy odložila děti do vlastních postýlek, jak se přesazují pelargonie a kde se dá sehnat hezká látka na čalounění té staré židle, kterou jsem tuhle našla v noci na ulici v kontejneru na odpad. V. mi ji opravil a našelakoval, teď už potřebuje jenom potáhnout. Ale ani ona nijak nereaguje na moje otáčení a pohledy, jedna z nás tam prostě není.

Za mnou sedí P. Vím, že se k nám vrátí, cítím, že v tomto směru jsem schopná odhadnout budoucnost. V okně za ním vidím jednu z našich diskusí o zodpovědnosti, sobectví atd, zase jsem byla netrpělivá, zase jsem si myslela, že už nastal čas jeho návratu, ale diskusí jsem zase jen rozbila křehké pletivo příznivých okolností a jeho návrat jsem zase jenom oddálila. Uložila jsem si být absolutně nezávislá, trpělivá, nic nechtít a nic nedělat, prostě jen čekat, až řekne, že se chce vrátit. Musím to kvůli dětem vydržet, pořád se tím přeci oháním, že to je kvůli dětem potřeba, zatím jsem ael byla vždycky nakonec neposlušná a svéhlavá.

Zamyšleně odvrátím hlavu a dívám se ze svého okna, vidím kaskádové zahrady ve svahu pod pražským hradem. Vyjdu z okna tramvaje rovnou do nich, sedím na kamenné zídce, na očích sluneční brýle a hltám teplé paprsky slunce. Najednou se kolem mě setmí, na zemi je všude plno oranžových, žlutých a hnědých listů, fouká, je tady podzim. Z listí vedle mě se náhle postavila bílá loutka baletky, za ní stojí černý čáp, z druhé strany přichází moje nejmladší dcera a táhne za sebou dřevěný vozík s bubnujícím panáčkem. Zvuk jeho rolniček se pomalu zhlasiťuje, z altánku na konci balustrády se ozývají varhany, přes nos mě praští vlhký, zatuchlý kostelní smrad. Varhaník drží nohu na hlubokých pedálech, celá balustráda rezonuje a s ní i celé moje tělo a hlava. Zvuk varhan zcela vyplňuje celý prostor ode mě, přes věže malostranských kostelů až nad tu prozaickou Prahu. Stále se stmívá, po obloze létají rychle černé mraky, jak to znám ze zrychlených záběrů. Zavírám oči a cítím, že zase poputuji dále, chytám se rukama kolem kolen, moje tělo ve tvaru vejce se zvolna zvedá a hlavou napřed, zády k zemi se vznáší nad Prahou. Náhle vidím, jak se ke mně blíží prudký paprsek světla, mám trochu strach, ale věřím jim, chytá mě a se svistem vyrážíme rychlostí světla do jiných světů.