Šelma

Noc černá se rozprostřela,
Svit měsíce skryt mraky.
Šelma tesáky své nabrousila,
plíží se skrze hájky.
A v očích vepsánu smrt.

Temnota provází její kroky,
Je to snad zvěř, či poryv vánku?
Ne, je ledový jak slunce neviděl by roky.
Ten dech říká, máš na kahánku.
A tesáky se kradou blíž.

Ten běs těch očí svítících,
A morda, z níž kanou sliny,
Zbarvené krví kajícných,
Jejíž cestu tvořili trny.
Proč ustal ptactva zpěv?

Přijde ta chvíle poslední,
Kdy spáry roztrhnou cár života.
A převozník řekne, usedni,
O rakev zazvoní lopata.
Je tohle konec?

Pro kajícného konce není,
Belial bičem práská.
Bůh není? Jen to pomyšlení!
A Satan v rohu tleská.
Kde je tvůj bůh teď?

Proč člověk věří slovu knihy,
Když život zakazuje.
A její pravda jest křehká jak závoj mlhy,
Otroctví a strach ukazuje.
Proč se bát smrti?