Spi sladce

Jako psycholog jsem se za svou kariéru setkal se spoustou podivných lidí. Nikdo ve mně však nezanechal takovou stopu jako mladík, s nímž jsem se setkal naposledy.

 

Ačkoliv bych si měl držet jakýsi odstup od hodnocení mých klientů dle jejich vzhledu, při našem prvním setkání jsem se neubránil zařadit jej do škatulky podivínů. Pohublý mužíček ne starší než pětadvacet let se zvídavým pohledem vstoupil do mé kanceláře. Zatímco jeho oči udržovaly neustálý kontakt se mnou, jeho dlouhé, pavoučí prsty jakoby hledaly cestu přes kancelář, jemně přejíždějíc přes předměty, které měly v dosahu. Čím více se přibližoval, tím zřetelněji jsem rozpoznával rysy v jeho obličeji, které takto mladému člověku nepatří. Především oči. Oblast kolem nich lemovaly hluboké vrásky, které ještě znásobovaly ošklivé tmavé kruhy. Vypadaly jako podlitiny.

 

Z našich sezení se zdálo, jakoby snad žádné problémy ani neměl. Tedy abych byl přesný. Problémů měl spoustu, ale nevypadal, že by ho kterýkoliv z nich trápil. Vyprávěl mi , že ho od útlého věku trápí problémy se spánkem. Stával se terčem posměchu ze strany svých vrstevníků, když dokázal usnout během jakékoliv činnosti:

 

‘Tyhle nehody prostě přicházely a odcházely. V jednu chvíli jsem si hrál na prolézačkách a následně jsem ležel s plnými ústy písku a zlomeným zápěstím na zemi, protože jsem prostě usnul uprostřed šplhání. Doktoři mě diagnostikovali jako narkoleptika, ale to je jen půlka pravdy. Dokázal jsem usnout téměř kdykoliv, avšak nikdy to nebyl regulérní spánek, při kterém bych si odpočinul. A nikdy jsem nebyl schopný usnout v noci. Později mi moje matka ze strachu o mé zdraví zakázala jakékoliv činnosti, při nichž bych se mohl zranit v případě mé další ‘nehody’. Tím bohužel jenom přidala k mé pověsti podivína. Začala mi budovat můj vlastní bezpečný svět, kde se nedalo odnikud nebo někam spadnout, kde jsem si nemohl zapíchnout lízátko do krku, nechat praštit letícím kamenem nebo se utopit při plavání.’

 

Ten člověk mě s každým sezením fascinoval víc a víc. Nejúžasnější na všem bylo, že čím víc mi vyprávěl, tím tajemnějších a záhadnějších rozměrů vše nabývalo. Postupně jsem naše sezení přesouval až do brzkých ranních hodin, ještě než jsem otevíral svou kancelář pro veřejnost. Stal se z něj můj klient číslo jedna a přesto jsem si stále více s trpkou bolestí uvědomoval, že jsem mu ani jednou nedal žádnou radu. On jen mluvil a já jen poslouchal. Vyprávěl v takových detailech, že hodinová sezení obsáhla vždy pouze droboučkou část jeho života.

Jednoho pondělního rána jsem se zpozdil. Jako psycholog asi mohu být považován za člověka bez jakýchkoliv problémů, avšak opak je pravdou. Již od útlého věku trpím nespavostí způsobené nočními můrami. Takovými, se kterými si ani ti nejdražší psychologové ve městě nemohli poradit. Možná proto jsem se i já stal psychologem, abych mohl pomáhat lidem s podobnými problémy jako já. Možná proto mě ten kluk tak fascinoval. A jedna z takových nočních můr mi nedovolila v noci spát.

Dostal jsem se do své kanceláře o dvacet minut později, než byl náš obvyklý čas, ale on tam nečekal. Nepřišel ani druhý den. Ani za týden. Jeho absence na mě začala mít nebalhý vliv. Moje neschopnost usnout začala být čím dál častější a noční můry nabíraly na intenzitě. Přesněji jedna noční můra a s každou nocí, kdy se mi podařilo usnout, získávala konkrétnější podoby.

Byl jsem lapen v místnosti se zrcadly. Kdykoliv jsem se podíval na svůj odraz, viděl jsem za sebou stojícího postavu bez obličeje v dlouhém bledém hávu. Pomalu a opatrně zvedala svou ruku a natahovala ke mě nepřirozeně dlouhé prsty. Pokud jsem se otočil a chtěl snad navázat kontakt s touto entitou, jediné co jsem viděl, byl stejný výjev. Postava opět stála za mnou a pohybem, který trval věčnost, se snažila dosáhnout na můj týl. Nejděsivější bylo, že i přes absenci obličeje se snažila o jakýsi výraz emocí a bezmocně nakláněla a otáčela svou absurdní hlavu. V jednu chvíli se ze strany za zrcadly začaly ozývat zvířecí skřeky doprovázené funěním a bušením do zrcadel. Postupně zrcadla získávala víc a víc na průhlednosti, až jsem hleděl tváří v tvář svým děsům. Zpočátku nebyly příliš k rozpoznání, ale čím častěji se sen opakoval, tím víc detailů získávaly. Zapomeňte na filmy a jimy zobrazovaná monstra, tahle stvoření vypadala jako já a přesto vůbec ne. Představovaly veškerý strach, který jsem kdy poznal. Postavy mokvající, jimž odpadávaly kusy končetin a chrchlavými, dávivými zvuky ze svých útrob vypuzovaly zbytky vody se sápaly přes jiné, které stále ještě hořely sžíravým plamenem a se syčením za sebou tahaly zbytky seškvařené kůže a oblečení. Postavy bez očních bulv, jež bez jakéhokoliv výrazu okusovaly monstra před sebou. Napuchlé a nechutné kroutící se výjevy ignorovaly vlastní skutečnost. Lezly přes sebe proplétaly se navzájem a bušili svými pahýly do zrcadel ve snaze dostat se ke mně. Být se mnou. Být mnou.

 

Crrrrrrr. Crrrrrrr.

 

Vzbudil jsem se zalitý potem se srdcem bušícím až v krku. Volali z nemocnice. Ten mladík byl poslední tři týdny v komatu a najednou se probudil. Chtěl mě vidět.

 

V nemocnici mě uvítal pohled na vyhublé tělíčko člověka, kterému byste sotva hádali jeho nejlepší léta života. Kruhy pod očima měl mnohonásobně tmavší než obvykle a když promluvil, musel jsem se nahnout skutečně blízko, abych mu vůbec rozuměl.
‘Máte noční můry pane doktore?’ zeptal se mě s úsměvem. ‘Protože já mám. Jen nejsou moje.’

 

Natáhl ke mně svou ruku a mně na tom výjevu přišlo něco povědomého. Chytil jsem jeho dlaň do své a sedl si vedle jeho postele.

 

‘Mám nádor na mozku. Vždycky jsem měl. Už od té doby co začaly moje problémy se spánkem. Diagnostikovali symptom jako nemoc. Ale já se nezlobím. Kdyby zachránili mě, zemřeli by jiní. Když jsem vám vyprávěl o svých nehodách, nebyl jsem úplně upřímný. Pokaždé, když jsem usnul prožíval jsem noční můry. Abych se probudil, musel jsem se probojovat ven. Proto ty oči.’ ukázal si s úsměvem na podlitiny. ‘Vypadám, jak kdybych se s někým pral.

Nejdříve jsem si přirozeně myslel, že ty noční můry jsou moje. Nejsou. Já dokážu vidět lidem do hlavy. Ne to, na co myslí, nebo po čem touží. Vidím o čem lidi sní a když je to něco zlého, tak jim od toho pomůžu. Proto ty moje nehody. Tedy zezačátku to byly nehody. Postupem času jsem se to naučil ovládat. Naučil jsem se ‘usínat’ v noci. Pořád si nedokážu odpočinout, ale já to nepotřebuju.’

 

Jeho slova mi začínala pomalu docházet a společně s tím bezelstným úsměvem mi vháněla slzy do očí. Po celou tu dobu fungoval jako strážný anděl pro lidi s nočními můrami.

 

‘Můžu vám pomoct. Jestli chcete.’ zašeptal.

 

Beze slova jsem přikývnul.

 

V příští chvíli už k sobě tiskl víčka takovou silou, až nebylo divu, kde přišel k takovým vráskám. Svíral mou ruku pevně a přesto bezbolestně po několik minut, až jeho stisk začal povolovat. S napětím jsem očekával, kdy znovu otevře oči, ale to už jeho stisk polevil úplně a jeho dlaň zůstala jen ochable ležet v mé.

 

Tu noc jsem usnul okamžitě po dolehnutí.

 

Znovu v místnosti se zrcadly. Znovu v očekávání stoupajících děsů. Postava za mnou natahovala svou nepřirozenou ruku, avšak v tu chvíli jsem si všimnul něčeho nového. Nesnažila se mě lapit. Natahovala svou ruku dlaní vzhůru, jakoby nabízela pomoc. Za sílejících zvuků z druhé strany za zrcadly jsem se otočil a hleděl do tváře svému příteli. Se stejným bezelstným úsměvem a znatelně zdravějším pohledem mi nabízel svou pomocnou ruku.

 

Tu noc mě zachránil.

---