Ptáček

Dnešní generace tak trochu zapomíná na pomíjivost a křehkost lidského bytí. V jednu chvíli dýcháte, cítíte, žijete a v tu další přestanete existovat. Vaše city, vzpomínky, myšlenky. Najednou se to vytratí a přestane existovat. V dnešní době se často ptáme, kam to všechno zmizí, říkáme si, že se naše duše nemůže jen tak vytratit a zabýváme se tím tak často, že zapomínáme brát smrt jako něco skutečného.

Malý ptáček nepřemýšlí o tom, kam jeho duše zmizí poté, co tu nebude. Lítá volně světem a jednou z jeho mála starostí je krmení svých potomků. Jeho lehkost bytí se skrývá v jeho svobodě. Jenže co když mu jí někdo sebere…

Malý ptáček vletěl v pátek večer do vstupní auly jedné pražské základní školy. Létal sem a tam celou noc a celý den a marně hledal cestu ven. Bez přestání, bez odpočinku. Nejspíš má venku mláďata, co si bez něj počnou.

A přišla další noc a ptáček stále bojoval o svou svobodu. Byl na pokraji svých sil, ale nevzdával se. Pro svobodu stojí za to bojovat až do konce.

Bylo nedělní ráno a do školy přišla žena dokončit svou práci před uzávěrkou. Byla rozmrzelá, neděli měla trávit se svou rodinou. Odemkla dveře a vešla do vstupní haly. Zamračeně zamířila ke své kanceláři, když v tom zahlédla malého ptáčka, který stále téměř na sklonku sil hledal svou cestu za svobodou. Žena se zastavila a rozhodla se ptáčkovi pomoci. Otevřela dveře dokořán a chvíli doufala, že ptáček svou cestu najde sám. On byl však až příliš vyčerpaný, než aby pokračoval v cestě. Nejspíš ztratil naději a tak se uložil do rohu, aby zde prožil své poslední okamžiky. Žena se dívala na toho malého bojovníka a nechtěla se v boji za jeho svobodu vzdát. Přistoupila k němu. Chtěla ho vzít do náruče a vynést ven. Třeba by mu čerstvý vzduch dodal novou sílu.

V tom se ptáček zvednul a z posledních sil se chopil poslední šance na únik. Odrazil se a několikrát zamával křídly. Jeho let byl kolísavý, ptáček sotva držel rychlost, ale letěl přímo. Přímo ze dveří do chodby a k automatické skleněné bráně. Žena se s úsměvem koukala na malého ptáčka, který znovu nalezl svůj život. Už chybělo jen několik metrů a byl venku.

Ptáček naposledy zamával křídly a ztratil vědomí. Už byl příliš unaven. Střemhlav se řítil naproti proskleným dveřím a v plné rychlosti narazil. Narazil a zřítil se k zemi. Žena vykřikla a rozběhla se k němu.

Ptáček ztěžka oddechoval. Zlámal si vaz a už mu zbývalo jen posledních pár okamžiků. Žena ho se slzami na krajíčku vzala do dlaně a i přes nebezpečí různých chorob ho hladila po křídlech. Bezmocně se dívala, jak se z něj s každou vteřinou vytrácí život. Ptáček ještě naposledy otevřel oči a podíval se do tváře tvoru, který ho obral o svobodu a zároveň se mu jí snažil navrátit. Viděl, jak se na ženině tváři lesknou slzy. Zachroptěl, jakoby jí chtěl něco říci, možná poděkovat. Poté vydechnul naposledy a navždy přestal existovat.