Grand Bazaar

Kontejner barvy jarního slunce rezonoval šíleným způsobem, ten hluk byl přímo hmatatelný. Zařezával se do uší a pulzoval těly, opřenými o něj. Krčili se zde všichni ze squadu Charlie, já, Andy, Ben a Chris.  Kulky nepřátelského kulomety neustále naráželi na ocelovou konstrukci kontejneru a drtili trosky autobusu, jež tvořily opačnou stěnu našeho úkrytu. Naše situace by se dala zhodnotit jako nelichotivá, pokud se budeme držet v rámci slušného vyjadřování. Naší hantýrkou bych to zhodnotil jednoduše, na hovno. Rusové nás navedli za tuhle žlutou řvoucí obludu, hrozil nám útok z obou nekrytých boků a o situaci za námi jsme díky neprůhledným troskám autobusu ztratili přehled. Ze předu dával kulomet jasně najevo, jaké pocity tam panují. Bylo třeba se pohnout. Skrz symfonii ocelových plátů pronikl Benův řev „Musíme se odsud pohnout, nebo tu chcípne. Určitě na nás nebudou čekat“, láteřil. „ Zkusím to narvat do patra nad nima, třeba se na ně něco urve“, reagoval Chris a ládoval poslední granát do m320.

            Přibližně před půl hodinou proběhl náš výsadek poblíž určeného cíle, kterým bylo náměstí, na kterém se právě krčíme. Původní plán spočíval v obsazení náměstí, jakožto klíčového bodu a vyčkat na přátelské jednotky, které postupují z druhé strany města směrem k nám. Podle zpravodajské služby měla být oblast bez nepřátelské aktivity, jak se ukázalo, nebyla předpověď úplně košér, ale tak už to chodí.

            „Zmrdi jedny, bude to lehký, nikdo tam nebude“ miluju ty zpravodajský předpovědi, vyslal jsem do éteru. Mezitím, Chris nabil granátomet a předával svůj granát na Andyho se slovy „Hodíš ho hned po výstřelu a budeme zdrhat."„Připravený?“ zazněla zbytečná otázka.   „Pal, pal, pal“ ozývalo se. Dutý zvuk, připomínající otvírání šampusu prozradil výstřel m320ky, následovala rána a zvuk padající suti, doplněný dvěma výbuchy Andyho granátů.  Vrhli jsme se přes zábradlí vedle nás a skočili za roh budovy. Právě jsem unikl nepřátelské palbě, když mě upoutal zvláštní zvuk, divný šplouchnutí, jako když střelíte do melounu. „Kurva, do prdele“ komentoval situaci někdo, zatímco Benův mozek se seznamoval s asfaltem. Helma se pomalu kutálela k místu, odkud právě odešel.

            Po příletu na místo nás vrtulník vysadil nedaleko místa útoku. Jakmile jsme byli na místě, pilot hlásil aktivitu nepřátelských AA zbraní a mi se ocitli pod palbou, nebyla tak možnost se vrátit zpět. Proběhli jsme palbou za věžovou budovu hotelu, oddělující nás od náměstí. Nacházela se tu spousta možností pro krytí, Ben tedy obsadil jednu zídku se svým M249 minimi a kryl záda, mi jsme se vydali na průzkum dopředu.

            Nemáme čas oplakávat kolegu. Provedli jsme rychlý přesun do formace a postupovali podél budovy. Chris v předu, já za ním, záda kryl Andy. Právě jsme přicházeli na roh budovy, když došlo ke kontaktu. Před námi se zjevili dva ruští vojáci, naštěstí nebyli připraveni. V takovéhle situaci,  na otevřeném prostoru se nedá při kontaktu nic vymýšlet.  Jakmile jsme spatříli postavy, padly jsme na zem. Ještě než pozvedli zbraně, roztancovali je naše kulky z m416. Není čas, na nějaké tajnosti, je potřeba zmizet, vrátit se na pozice našich nebo se schovat a přečkat do jejich příchodu, tak jako tak musíme se pohnout dál. Mapu oblasti nosí každý z nás v hlavě. Všem je jasný, kudy se vydáme.

Čekal nás průchod skrz uzavřenou uličku spojující hlavní silnici a centrální ulici, propojující náměstí. Vstup byl řešený malými místnostmi bez dveří, kde se můžou nacházet nepřátelské jednotky. Náš plán je projít skrz tuto zkratku na hlavní silnici, kde už by to nemělo být daleko k našim. Andy kryl záda a Chris dirigoval „Hejbnem sebou holky, mam tu pro kluky ruský jedno překvápko“, načež vyběhl schody a do místnosti, jež nás dělila od vstupu do uličky, mrštil granát. Následoval panický pokřik „Granáta, granáta“, následně utnutý dunivou explozí. Za námi se náhle ozval pokřik. Rána jak z děla, „kontakt na šesti“,hlásil Andy a právě doslova ustřelil hlavu nepříteli.  Směs krve a mozku vystříkla do vzduchu, aby následně potřísnila kolegu, jehož tělo se zmítalo pod náporem naší palby. Okamžitě jsme se zvedly a přesunuly se během do místnosti vyčištěné granátem. Skrz prach pronikaly obrysy roztrhaných těl, naše kroky čvachtaly v krvavé kaši a my pokračovali v cestě.

            I přes nečekanou nepřátelskou aktivitu bylo třeba zjistit stav náměstí a pokusit se splnit úkol. Nebereme plat pro nic, za nic. Za námi ozývala stoupající nepřátelská aktivita, zatímco plác před námi, který byl naším cílem zel prázdnotou. Andy kontroloval prostor skrz hledí svá M98, Ben naopak relaxoval připraven se svým minimi, celkem si to užíval do doby, než dorazil obrnění Vodnik.

            Jakmile jsme prolezli Chrisovo pohřebiště, stačilo udělat pár kroků a dostat se do úkrytu, před další spojovací místností. Zničehož nic jsem dostal strašnou ránu do zad. Z Chrisovích úst se ozval děsivý výkřik „RPG“. Vykouzlil jsem automaticky přemet, abych zmírnil pád a ocitl se za popelnicí společně s Chrisem. Kontejner nás následně narazil na zeď, jak odlétl hnán silou výbuchu protitankové střely. Andy se nacházel všude kolem nás, musel to dostat napřímo, neskutečný, zíral jsem na místo kde před chvílí stál. Chris mě rval za rukáv „běž, sakra pohni se“, pokřikoval a dál mě táhl do kumbálu před námi. Zmohl jsem se jen na slabé „jasně“. Vypadali jsme jak dvě sochy, celý pokrytí prachem, na obličeji prostupovali krvavé skvrny, Chris měl na tvářích pravidelná rudá kolečka, musel jsem se zasmát. Vypadal jak panenka. „Jdi do prdele“ zhodnotil můj smích a podpořil svůj projev náležitým gestem. V místnosti se povalovalo několik madrací a v protějším rohu stál starý stroj, připomínající bankomat. „Vybereme prachy a vypadneme, ne?“ poslal jsem otázku směrem na Chrise, který kontroloval stav munice. „Jasně a odletíme někam n…“ chris nedokončil větu. „Slyšels?“ zašeptal, ozvaly se kroky z míst Andyho konce. Problém byl, že už nemáme příliš munice, tu jsme nechali jinde.

            Vodník byl ekvivalentem našeho Hummeru. Jakmile se objevil, naším směrem se začala z kulometu na střeše valit smšť  srmtonosných projektilů, usilujících o naše životy. Ben se krčil za zídkou pomalu se měnící v prach. Andy kryl přístup z náměstí, moje a Chrisova práce byl Vodnik. Jakmile povolila nepřátelská palebná smršť, vyhoupli jsme se jak taneční duo z úkrytu. Ben opět roztočil svoje minimi do pěchoty, která se na nás mezitím snažila zaútočit. Ruská pěchota se kupila za hotelem jako pytle s odpadem, na takovou vzdálenost byl podpůrný kulomet zkázonosný. Pěchotní útok se postupně měnil na boj o život a rozstřílená těla tvořila na place malé Rudé moře. V zápětí na Vodnik narazily dvě 40milimertové výbušné nálože našich granátometů a následná exploze rozmetala zbytek pronásledovatelů po okolí.  Trosky a navršená těla nám prozatím kryli záda.

            Ozvěna kroků nás vrátila zpět do reality. „Budou zas jen dva, nebo tři, nejíš jen poslali hlídku“, pousmál se Chris, „řekl bych, že z nás mají strach“. Zaujali jsme místa s výhledem na vstupní otvor. Během několika sekund ho vyplnila postava, následně opět zmizela pod náporem palby. Vystrčil jsem zbraň skrz dveře a pokropil uličku, zatímco Chris se kotoulem přesunul za kontejner. Přestal jsem střílet a Chris nadělil překvapenému páru několik kulek. Postavy s mírným žuchnutím dopadly na zem a nastala nepatrná chvíle ticha. Přes prach zvířený granátem a následně výbuchem RPG nebyla stále dokonalá viditelnost, prach zde tvořil mlhu, jaká bývá ráno na horských údolích. Chris na mě zamířil ukazováčkem a zvedl palec „ou jé“ ozvalo se. Blbec, proběhlo mi hlavou a vykouzlil jsem na poničeném obličeji škleb. Vzápětí Chrisova ruka dočista zmizela, předloktí se odrazilo od zdi a přistálo mi pod nohama, torzo Chrisova těla naráželo hrozivě do zdi, jako by se chtěl probourat někam pryč odsud, poté začalo pomalu klesat k zemi, jak těžklo v důsledku přívalu stále nových broků.

Ten šílenec s automatickou brokovnicí se snad pomátl, z mého kamaráda zbyla jen krvavá kaše s příměsí olova, rozštříkaná všude kolem. S trochou černého humoru se dá říct, že se opět spojil s Andym. Potůčky krve psaly svoje příběhy na poničenou zeď, prach se rozestoupil a ukazoval tu spoušť. Ze silnice za mnou zněly zvuky vozidel a ruský pokřik. To bohužel nebudou naši, napadlo mě. Z druhé strany ke mně dolehl zvuk přebíjeného zásobníku. V tu chvíli jsem nevnímal nic jiného. Vykročiv ze dveří, za doprovodu čvachtání zbytků mých přátel i nepřátel, spatřil jsem toho bastarda. Sebevědomě stál proti mně, nesnažil se ani krýt, jen tam tak stál a přebíjel brokovnici. „Chcípni“ zachrčel jsem. Držel jsem spoušť jako v křeči, normálně zásobník vyprázdníte během několika sekund, mě to přišlo jako věčnost. Pohlédl mi do očí, když do něho narazila první dávka střel. Zbraň mu vylétla z rukou a zmizela kdesi v prašné mlze, jeho tělo tancovalo trhaný valčík a přidávalo skvrny na již tak dokonale špinavé podlaze. Poté co se seznámil se zemí, zamířil jsem výš, hlava bez helmy se rozprskla. Vybavil se zvuk smrti mého spolubojovníka Bena.

            Cesta odkud jsme přišli, byla na chvíli kryta. Andy nehlásil žádnou aktivitu v sektoru před námi. Přeběhli jsme silnici, obešli vrak autobusu, bránícího nám v dokonalém rozhledu. Situace se zdála stabilizovaná, ne nadlouho ovšem. Jakmile poslední z nás opustil úkryt, snesla se naším směrem palba z kulometu. Kulky lítaly všude kolem nás, jiskřili na plechovém povrchu autobusu a vířili obláčky prachu u našich bot. Jediná možnost bylo vrhnout se za žlutý kontejner…

            Nemůžu říct, jak dlouho jsem tam stál, ale když jsem přišel k sobě, moje zbraň právě mířila k zemi a ruce stoupali nad hlavu. Nebyla šance jak se odsud probojovat, ne sám a pro dnešek zemřelo už dost lidí. Klekl jsem na kolena, maskáče nasákly krev, alespoň něco si z vás odnesu, napadlo mě. Můj obličej se seznámil s podlahou dřív, než jsem stačil jakkoli zareagovat. Následovali další rány a moje mysl postupně opouštěla týrané tělo.