A co kdyby?

 

"A co když se stane něco hrozného?" Veliké oči mé maličké dcery se na mě stočily. S hrůzou na mě zíraly. Člověk by jí netipoval pět let. Byla tak chytrá. Tak chytrá, že to snad ani nemohla být má dcera.

"Proč by se mělo dít něco hrozného?" Usmála jsem se na ni chlácholivě a stiskla její ruku. "Všechno bude v pořádku, uvidíš." Usmívala jsem se. Ve skutečnosti jsem ale svůj úsměv pouze předstírala. Musela jsem. Jinak to nešlo.

Sklopila kukadla na chodník a sledovala špičky svých balerín.

Měla pravdu. Věděla jsem to. Věděla jsem to už dávno. A co když se stane něco hrozného? Ten její hlásek s nepřesným r mi zněl v hlavě.

Od té doby, co byl Pavel v nemocnici, jsem neměla nejlepší pocit okolo naší budoucnosti. Byl na tom špatně, dlouho ho udržovali v kómatu, aby necítil bolest, ale ani teď, po několika týdnech, jeho rozsáhlá zranění nevypadala dvakrát nadějně.

"Silné pohmoždění těla, zlomená páteř a pánev, ztráta paměti v důsledku silného nárazu," odříkával tehdy zachmuřeně doktor. Ačkoliv se snažili jeho tělo vyléčit, nedařilo se jim to tak, jak by si přáli. Co já bych dala za to, aby byl na vozíčku, hlavně aby byl.

Vypadalo to, že ztráta paměti se vrátila jen částečně. Pamatoval si naši malou Viktorku. Ale pouze z doby, kdy jí bylo sotva půl roku. I mě si pamatoval, ovšem nepamatoval si naši svatbu, která se uskutečnila v den, kdy Viktorce byl rok.

"Povíš tatínkovi nějaký příběh?" Vyzvídavě hleděla do mé ztuhlé tváře. Přinutila jsem se usmát se. Bylo tak těžké celé dny předstírat.

Pokaždé, když jsme byly Pavla navštívit, jsem mu vyprávěla nějakou naši společnou chvilku. Jako například svatbu, cestu do Tibetu nebo lyžování v Alpách. Nic z toho si totiž nepamatoval. A pokud ano, tak jen mlhavě. Naše nejlepší společné chvíle a on si je nepamatoval. Přeskočila jsem ty horší věci - jako, že před dvěma lety to mezi námi bylo nahnuté, protože jsem nemohla podruhé otěhotnět. Zlepšilo se to po pár měsících, když jsme se usmířili. Zažádali jsme o adopci, ale tu jsem stáhla po té nehodě.

"Samozřejmě," usmála jsem se a otevřela dveře do nemocnice. Vyšly jsme do druhého patra a zamířily k jeho pokoji dlouhou chodbou. Působilo to tu tak sterilně, až mi ho bylo líto, že tu musí ležet.

"Ahoj, tatínku." Rozeběhla se Viktorka k jeho posteli, aby ho políbila na tvář. Věděla, že mu může maximálně stisknout ruku, aby ho nic nebolelo.

"Tak jak se máš, princezno?" Ptal se jí a pohrával si s jejími dlouhými blond vlasy, zatímco ona mu líčila příběh o záchraně koťátka, kterou podnikla se svým milencem ze školky - jak mu sama říkala.

Pavel si mě zdálky prohlížel. Zůstala jsem stát opodál, sledovala jsem, jak jeho obličej nabírá barvu. Konečně, pomyslela jsem si a srdce mi lehce poskočilo. Posadila jsem se na židli a promnula si oči. Byla jsem tak unavená.

"Mami?" Viktorka mě přivolala k lůžku, a tak jsem přišla blíž k nim. Nemohla jsem si nevšimnout, že Pavel má nového spolubydlícího. Ležel na posteli zády k nám a zhluboka oddychoval.

"Pššt," tišila jsem Viktorku, aby ho nevzbudila. Přišla jsem k posteli a posadila si ji na klín. Sledovala jsem Pavlovy utrápené oči. Něco se muselo stát.

"Ahoj, lásko," usmál se na mě a stiskl mi ruku. Došlo mi, že jsem s ním za celou tu dobu ještě nepromluvila.

"Viktorko, jdi si za Andreou, bude mít pro tebe nějakou hračku," poslala jsem svou dceru za kamarádkou ze střední, která zde pracovala jako zdravotní sestra. Pohlédla na mě modrýma očima, které zdědila po otcovi, sebrala se a s úsměvem na tváři utíkala z místnosti pryč.

"Co se děje?" Ztrápeně jsem si přitáhla židli k němu a hleděla mu zhluboka do očí. Něco mi tu nehrálo. Pohladila jsem ho po tváři a sledovala jeho oči. Přitáhl si mě k sobě tak, aby mě mohl políbit.

"Tohle mi chybělo." Žádostivě mě líbal.

"Co se děje?" Opakovala jsem.

"Pamatuješ, jak jsme po svatební cestě žili měsíc odděleně? Ty tady a já odjel do Amstrdamu?" Nevěřila jsem svým očím. On si to pamatuje?

"Co…"

"Vzpomněl jsem si, Lauro." Usmál se, ale náhle smích odešel. "Bohužel."

"Narážíš na naše hádky?" Nechápala jsem. "To je dávno pryč!"

"Ne, to ne. Narážím na Amstrdam. Odvrátil pohled na druhou stranu."

"Co se děje?" Připadala jsem si jako zaseklý gramofon.

"Jmenovala se Amanda Wolfová." Suše polkl. "Musím ti to říct, protože nemůžu žít s tou tíhou viny." Vysvětloval. Chápala jsem, kam tím míří, a do očí se mi vedraly slzy. "Bylo to jen jednou, ale nedokážu na to přestat myslet. Nedokážu přestat myslet na to, že jsem tě podvedl. Užírá mě to." Z oka mu stekla slza.

"To je dávno zpátky." Také mi stekla slza. Vážím si toho, že jsi mi to řekl. "Asi půjdu."

"Ne, prosím nechoď. Chápu, když se budeš chtít rozejít. Kdo by žil s šestadvacetiletým mrzákem?" Ušklíbl se.

"O tom jsem ani nepřemýšlela!" Zaskuhrala jsem. "Mohl jsi předstírat, že si nic nepamatuješ, a tajit mi to. Děkuju moc, ale za chvíli budu muset jít pro Viky, aby tam nenadělala bordel. Chtěla jsem si to nechat projít hlavou."

"Pamatuješ tu noc po svatbě?" Spiklenecky na mě mrkl, trošku jsem zrudla a odvrátila pohled stranou. Ta rozbitá starožitná váza v hotelu nás stála majlant. "Ani trošku mi ji nepřipomněla."

Bylo to hned měsíc po svatbě, došlo mi.

"Bylo to od tebe hnusné."

"Já vím. Omlouvám se."

"Na to slova nestačí, ale dostaneme se přes to.

"Za týden mě pouštějí domů. Na vozíku, s celoživotními následky. Neměl jsem skákat z té skály do vody, kam jsem neviděl. Možná, že to samé bylo s Amandou. Dva nárazy, které mi teď nedají pokoj." Sledoval strop vymalovaný na bílo.

Políbila jsem ho na čelo. "Ani nevíš, jak moc se na tebe těším. Obzvlášť, když Amanda nebyla ani z části tak dobrá v posteli jako já." Zasmála jsem se a políbila ho. V tu chvíli se ve dveřích objevila Andrea s Viky a pacient na lůžku se otočil na druhý bok - a jak mi došlo, slyšel celou naši konverzaci. Okamžitě jsem zrudla rozpaky.

"Ty se nezdáš." Zašklebila se Andrea a přiklusala s teploměrem k pacientovi, který si mě teď se zájmem prohlížel. Mohlo mu být okolo pětadvaceti. Měl uhrančivou pleť a tmavě černé vlasy. Pravý opak blonďatého Pavla.

"Miluju vás, holky." Přitáhl si mě k sobě a mávl na Viky, aby se k nám přidala.

"Já tebe taky!" Zamumlala do plyšáka.

"Akorát to budete muset přežít s chrobákem." Ušklíbl se a políbil Viky na čelo.

Nic hrozného se prozatím - díkybohu! - nestalo. Uvidíme, co život přinese.