Křišťálová váza

Jsem křišťálová váza, vzácná, zářící, hrdě odrážející svit slunečních paprsků, houpající se na mořských vlnách štěstí. Nechávám se unášet proudem, nic neřeším. Neřeším svou bezstarostnost a neuvědomuji si možné následky svého bezstarostného počínání. Mám pocit, že celé moře je jen mé. Ale jako každý vzkaz v láhvi vyhozen z lodi na širém moři musí doplout ke břehu, i mě čeká tento osud. A tak se jednoho dne stane, že i já doplouvám. Je to bolestné přistání. Každé moře má svůj břeh a některý z nich může být skalnatý. Rozbíjím se. Už to nejsem já. Roztřišťuji se na spoustu střepů, jeden ostřejší než druhý. Hrany řežou, bodají, způsobují spoustu bolesti. A padají ke dnu. Vlny s nimi zmítají. Nemají se čeho zachytit. Vlna je vyhodí na břeh a zase stáhne do mocné náruče vody. Nemá smysl vzdorovat, moře je příliš silný soupeř. Po čase přijímají svůj osud. Mocná síla vody a času obrušuje hrany a z křišťálové vázy se stává hrst malých matných kamínku, netečně ležících v písku.

Už se nedají slepit...