Vezmi mě do nemocnice

Někdy si nepřeju nic jinýho, než dokázat jít spát před druhou ráno. Umejt se, vyčistit si zuby, lehnout si do peřin, zavřít oči a spát. Cítit stejně jako obyčejný člověk, užívat si potěšení normálních lidí.

Večírky u piva ztrácejí pointu, večírky u piva, potřebuješ víc jointů a pořád ležíš v únorovém bahně rozšlapaného špinavého sněhu. Prázdnotě uvnitř se nechce nikam jít, nechce se jí ale ani hnít ve vězení domu velikého asi tak dva metry, dost vyhublého a pořezaného žiletkou. Pivo. Ne, to není ono. To, co v horkých dnech v přítmí platanů stačilo, je k ničemu. Rychle sáhnout po vodce a hledat nejrychlejší a nejtvrdší cestu k zapomenutí. Jsou to otřepaná rčení o zapomínání a utíkání, kdo je potřebuje? Chceme se jenom bavit. Nestačí pivo, nestačí cigarety, kartón, třičet kartónů, náklaďák! Vodku zapíjím rumem a rum zapíjím vodkou a džus zapíjím rumem a rum kolou a kolu vodkou. Jsou to dobrý špeky. Dobrá garáž. Dobrej večírek.

Jenže ti kluci, kteří se opilí nadšeně předhání v tom, kdo líp zvládne zombie apokalypsu, mají něco, co já snad už nedokážu. Všichni jsou mrtví. Teče mi krev z krku. Každé polknutí bolí. Jíst je jako polykat skleničky. Ještě tři minuty. To se dá zvládnout. Třeba to půjde. Dvě hodiny.

Hniješ. Porcuješ nožem šlehačku, jen aby sis dal trochu rajskýho plynu. Strkáš si prsty do krku a zvracíš, jen abys na chvíli nemyslel, jen aby ses bavil. Štípeš dřevo, i když už není potřeba, a potom štípeš sekeru a potom do sebe cpeš tolik jídla, dokud nemáš pocit, že praskneš. Zapomínáš, co bylo před pěti minutama.

Nestačí nic od doby, co jsem si dal do nosánku. Nestačí nic od doby, co chci jenom dělat to, co jsem bral jako samozřejmost. Věrnost jako samozřejmost, lásku jako samozřejmost, . Zruinovala i tvoje fantazie. Když přirážíš, tak ti cizí šťáva připomene vodopády toho, co tě tak bralo, co když, co když, co když to, co teď vidím ve tmě, co když, co když, co když…

Je pozdě.

Nepřeju si nic jinýho než tam bejt a mít zase ten kus svý osobnosti, kterej jsem urval. Kterej jsem nechal odejít. Chlubit se, nebejt tak neúplnej…

Stačilo by třeba nemyslet ve fontech, nevidět svět v písmu. Všechno je napsaný.

Au, to bolí, proč se nemůžu hnout a slzím bolestí, proč mi někdo přelomil záda a rozerval krk a osypal mě vyrážkou. Vyrážka na mozku.

Džus. Polykat studený je lepší. Ticho. Zní to, jako by se mi v uších třepetala vlajka.

Nevím, co dělám. Nikdo se netváří na moje dílo. Je to otravný. Ale co děláme tady? Potřebuju hrozně chcát. Vyprahlé letiště s čísly zastávek, šedivá a béžová kam se podíváš. Moře se blýští v pískovém slunci a tuaregové mizí za zvlněnou dekou horkého vzduchu. Velbloudi a černé koně s hustou hřívou vypadají jako halucinace. Za nimi se zdvihají obroušená písečná pohoří. Obrovská, exotická, skoro pohádková pohoří. Palmy. Vyprahlé letiště. Letíme hned zpátky.

Připoutat. Ta kraksna nikam nemůže dojet. Vždyť je to autobus. Pilot není ani u volantu! To není pilot, to je průvodčí. To je steward. Chci mu ukrást čepici. Líbí se mi jeho uniforma. Chci bejt revizorem. Letíme strašně nízko a podél silnice. Proč. Chvíli to vypadá, že narazíme. Padáme. Pod námi auta a úzké horské silničky. Pilot zmizel. Chci vzít za knipl, ale nevím, co s ním, vypadá jako zásuvka a když na něj sáhnu…zůstane mi v ruce. Nahoru, nahoru, nahoru! Opojný pocit letu se mění v paniku. Pomoc. Pomoc.

Zdá se neuvěřitelné, že jsme to přežili a jak rychle jsme doma. Miláček mi pouští tuniskou kapelu Tife Tife. Nedá se to poslouchat. Arabský rytmy. Hlavně mě prosím neopouštěj! Prosím! Tohle je pěkně blbej seriál.

Auuuuuuuuuuuuuuuuu! Umírám! Někdo mi vrtá do krku sbíječkou. Myslím, že jsem celej otekl.

Tma. Spi.

Trefit se do hajzlu. Au. Záda. Klacek změknul. Fuj. To je ale blbý, vidět jako první věc po ránu díru do hajzlu. Spláchnu se do hajzlu. Co tady? Předávkuju se tim prostenalem. Nebo viagrou. Nebo taky můžu držet hubu, najíst se a pár dní počkat. 

Pokusím se zase dneska. Usnout před půlnocí a cítit, že žiju.