V ulici modrá

Hlavní třída praská ve švech. Je šest hodin odpoledne a do ulic vyráží milióny. Prodírám se davem. Oni jsou tu pořád, ať je pět ráno nebo poledne, ale teď je nejvíc živo. Mám pocit, že z toho mravenčení mi praskne hlava. Všude kolem se to hemží a každý brebentí, křičí, volá, směje se, fňuká nebo pronáší moudré citáty. Slyším každé slovo, v okruhu pětseti lidí mi nic neunikne. Hlasy neutichají.

V davu co chvíli potkávám lidi, kteří mi ukazují svoje fotky. „To byla, párty, vole,“ křičí na mě barový povaleč. „S maminkou jsme se byli odpoledne projít,“ cpe mi před obličej fotku slečna s nesmělým cvrlikáním. Co chvíli mi někdo z mobilů, tabletů nebo velkých kazeťáků přes rameno pouští písničku. „Výborná pecka,“ rozplývá se hipster s tunely v uších a patkou. Trouba s půlkou hlavy mi zase zatarasí cestu s velkou televizí, pustí mi jakési vtipné středeční scénky Petra Rychlého, z roztažené huby vychází: „Hehehehehehéééééé, bombá!“

Jsem na to zvyklej ale při cestě, která se místo čtvrt hodiny natáhne na čtyři a někdy na celé dny, si říkám, kde se to v těch lidech bere a proč nedělají radši něco lepšího. Co je tohle za život? Co je tohle za divnou společnost, která se neustále schází, pořád se ukazuje světu, ale pořádně si s nikým nepokecáte. Co z toho? A proč tu jsem taky jako jeden z nich?

Kolem proběhne pár zuřivch reportérů. Lidé piští a vykřikují, za nimi se ženou policisté. Několik lidí padá na zem. „Hnus,“ nese se davem. „Hanba. Obnovit trest smrti!“ Co chvíli mi jiní lovci senzací nabízejí článek, ať je to o čemkoli. Něco si přečtu, proč by ne. Snažím se občas někomu domlouvat, také vykřikuju a horlivě nabízím svoje angažované články. Nemá to cenu. Pár lidí si to přečte, ale dál se budou den co den prodírat třídou nacpanou k prasknutí. Většinu z kolemjdoucích to vůbec nezajímá, otravuje je to, jako mně tahle smažka, která mě zve na nějakou pofidérní kalbu.

Na jednu stranu je to úžasná věc. Na téhle ulici se dozvím všecko. I to co nechci, protože slyším každý pšouk. Všecky novinky, všechna nařízení a katastrofy, varování i alternativní pohledy alternativních žurnalistů a ještě alternativnějších umělců. Ale je toho moc. A na jednom místě.

Sám schovávám tvář za černými brýlemi. Neustále se šklebím a uvnitř jsem nervózní. Stíhá mě paranoia, protože tak jako slyším všechno, co si povídají lidé kolem mě, vím, že stejně tak spousty lidí uslyší každý povzdych a každé slůvko, které řeknu. Jsem proto radši nebezpečný. Pouštím hrůzu nebo se teatrálně směju a plácám po ramenou se známými tvářemi. Nikdo nic nepozná. Budou si myslet, že mě dobře znají. Nespočet chodců a zevlů válejících se na lavičkách podél pěší zóny se zase snaží být dokonalí a šťastní. Úporně si drží ztuhlé svaly v úsměvu a z posledních sil zakrývají bolest a křeče. Nadávat a flusat kolem mi připadá lepší. A praktičtější.

Přehlídka obrázků z maturitních plesů, rodinných fotografií, momentek z opiových večírků a spisů o nových deskách už mne unavují. Chci co nejdřív pryč. Po pár krocích ale potkávám spřízněnou duši. Mám ji rád

„Prostě jsem na sobě měla takovej svetr, no fakt extra nesexy, ale mám ho ráda, a on na mě od stolu: Hej, puč mi svetr, je mi zima!“

„Je to vůl,“ směju se. Najednou ale zjišťuju, že ona je otočená někam jinam a vůbec neposlouchá. Zničehonic zmizí. Za chvíli se objeví zase vedle mě. „Jo, bylo to vtipný.“ Mezitím si všimnu, že o kousek dál postává kamarád. „Vole, musíme si přečíst Oblomova.“

„Mám depku,“ odpovídá mi. Hodinu prokecáme o tom, o čem si povídáme každej den a do toho se s tamtou směju blbostem a vzpomínkám na léto s kapustňáky.

Všude kolem se objevují další přátelé, smějeme se, nadáváme na kurevskej život, hrajeme si na filozofy nebo naopak jen tak prohazujeme nesmysly bez hlavy a paty. Jak náhle se někdo objeví, tak je jiný zase pryč. Nestíhám pomalu zaznamenávat, co mi kdo říká, ale kupodivu to můj všemožnými jedy otupělý mozek zvládá. Jiní ale čekají na odpověď třeba pět minut. Stojí tam jak blbci a čekají, kdy je milostivě vezmu na vědomí. Bych se na sebe vykašlal, to ti teda povím. Nějací cvoci si mě prohlížejí ze všech stran, tahají mi z kapes staré fotky a nadšeně je komentují. Někdo mi křičí do ucha, že si mě volí jako dvorního rozsvěčeče lamp. Tohle teda ne.

Pusťte mě, jdu jinam. Tohle je na hovno.