Jarní myšlenky

Tam, kde pupeny stromů rozkvétají,
kde zimní radovánky končívají.
Tam, kde Slunce nabírá na síle,
kde zvěř sněhem ušla celé míle.
Tam, kde Slunce žhne nad hlavou,
kde šelest listí hraje melodii houpavou.
Tam, kam stěhovaví ptáci se vracejí,
kam unavení lidé chodívají.
Tam, kde spící medvědi vstávají,
kde různé vůně létají.
Tam, kde hvězdy v noci září,
kde již mrazivý sníh nepráší.
Tam jaro právě začalo,
nad papírem se čelo svraštělo.

Na lavičce sedí muž,
v ruce papír a tužku svírá,
nepoužívá tuž,
přesto z papíru kapky stírá.
Pláče nad slovy psanými,
vyjadřuje je slzami slanými.
Píše o kráse a štěstí kolem,
o tom, co se nedá popsat slovem.
O tom, co se musí prožít a vidět,
o zvucích, co jinde nelze slyšet.
Píše o krásném jarním životě,
o ničivé lidské slepotě.
Jak člověk nevidí a vše krásné ničí,
každý zárodek života, který klíčí.
Zkázu, jež člověk přináší, líčí,
jak pálené dřevo bolestí syčí.

Sám se potýká s vnitřní bolestí,
jeho slova se vyznačují přesností.
Slova popisující nenávist a lásku,
nahlas o tom neřekne ani hlásku.
V jeho srdci samota zeje,
obrovitá dobrota tleje.
Touží mít přátele a změnit svět,
udělat chráněným každý květ.
Zachránit faunu i flóru,
odstranit z vod přebytky chlóru.
Zredukovat ten ohromný počet lidí,
zbavit se nesčetných hromad smetí.
Touží si obléci lesklou zbroj a hrdinsky zemřít,
svého boha Thora svým životem poctít.
Spasenou planetu za sebou ponechat,
své jméno v historii navždy zanechat.

Náhle rána se ozve a muž padne,
vedle něj již květinka vadne.
Zřejmě tu zasněný seděl celý den,
a to původně vůbec nechtěl jít ven.
Slunce již pomalu za obzor padá,
blíží se noc mladá.
První hvězdičku již vidí,
to na něj již Sírius hledí.
Znaveně se zvedne a rozhlédne,
do svého prázdného domu se rozběhne.
Po cestě ztratí zmáčené psaní,
stmívání mu v návratu brání.
Brzy domů doběhne,
radostně svou kočku vítaje.
Na postel hbitě klesne,
velmi rychle na ní usne.
Ve snech daleko se vzdálí,
ke svým snům v dáli.