Bolest v srdci

Na opravdovou bolest, nejlepší je vypsat se, a po lahvi lihu, ulehnout a vyspat se :)

Slzy po tváři stékají,
dopadají na stůl,
jako bych měl teď v srdci,
zaražený ostrý kůl.

Slzy stále stékají,
dopadají na stůl,
až teď si uvědomuji,
jakej jsem vůl.

Lituji se a jí nenávidím,
lehký život, psům závidím.
Lituji jí a nenávidím se,
ze svých chyb zpovídám se.

Nalítl jsem jí tak snadno,
teď toho lituji,
svou bolest do textu,
právě cituji.

Srdce chladné, krvácí,
myšlenky k jednomu,
stále se obrací.

Srdce vejpůl,
mé teď je,
krev otrávená,
kousla mě zmije.

Na jazyku pachuť
a hrubou zlost,
využila proti mě,
celou svou ctnost.

Nenávidím, už nechci milovat,
je třeba přede mnou, ostatní varovat.
Nenávidím, nebudu se kát,
při pohledu do očí smrti,
nebudu se bát.

Zraněn, krvácejíc,
stále jí půjdu vstříc,
zraněn, krvácejíc,
chci stále víc.

Život je svině,
láska ještě větší,
mé oči ve tmě,
osamělé pláčí.

Hluboko v mých očích,
vidět je mé srdce,
raněné a umírajíc,
občas cukne sebou prudce.

Jak mám nahlas říci,
jak moc mě to bolí,
jak mám nahlas říci,
ať nemlátí mě holí.

Jak mám vyjádřit bolest,
kterou mi způsobují,
jak jim mám vysvětlit,
že mi tím ubližují?

Všichni ti lidé kolem,
ti všichni to dělají,
duše jako jsem já,
svou hloupostí zabíjí.

Chtěl bych jim všem pomoci,
aby mohli být lepší,
ale už nemám sil,
jsem stále slabší.

Jsem sám, bez podpory,
jsem sám a zraněný,
ve velkém světě,
beze stop ztracený.

Usmálo se na mne štěstí,
asi to byla jen iluze,
protože už není,
ale zakořenila hluboce.

Radost jsem zažil,
krásné chvíle prožil.
Ale byl to jen krásný sen,
rozplynul se, v jediný den.

Nenávidím, pláču,
vždyť city mám,
co ještě půjde,
to ze sebe dám.

Trpím, ale kdo mi pomůže?
Nikdo, nikdo nemůže.
Je to nemožné,
nějaké kecy pobožné?

Bůh není, nikdy nebyl,
kdyby existoval,
mou bolest by zhasil.

Mám jen jednu víru,
pouze v sama sebe,
jedno se ale nezmění,
že miluju tebe.

Ireno, proč jsi taková?
Proč jsi tak divoká?
Přehnala ses jak bouřka,
mou tvář nezakryje žádná rouška.

Je v ní smutek a bolest,
už tam zůstanou,
má tvář již nikdy nebude,
tou půvabnou.

V očích řeky,
v nichž se topím,
i když už nemohu,
cestu si přesto zvolím.

Nebo je mi cesta snad určena?
Co když si ji nevybírám?
Co když to tak vše má být,
víčka jak stavidla zavírám.

Topím se, ale kdy se utopím?
Kdy mým kolenům, podlomit se dovolím?
Jednou mě to čeká, jen nevím kdy,
Budou to roky, měsíce nebo jen dny?

Prý je přímka nekonečná,
její cesta je věčná.
Osudy jsou možná jako přímky,
křižující svět, jako moře vlnky.

A vlastnost rovnoběžek,
je že se nikdy nezkříží,
můj osud jako rovnoběžka,
ke všemu si to míří.

Dnes v jasné noci,
na nebi má hvězda blízká,
a mě se po tvém doteku,
polibku se stýská.

Chtěl bych ho od tebe,
od tebe znovu dostat,
ruku v ruce stát,
s tebou zůstat.

Copak je tak nemožné,
abys mě mohla také milovat,
aby sis v mé pozornosti,
chtěla dlouze libovat?

Dám ti něco více,
co ti nikdo jiný nedá,
nabízím ti něco více,
co se tak často nevídá.

Trápí mě to, bolí,
láska je jako mučení,
mučení bez konce,
až zastaví se srdce mého bušení.

Útlum, přichází chlad,
nahrazuje pocit radosti,
navždy po něm budu mít hlad.

Lásku nepoznáme ihned,
poznáme ji až když jí ztrácíme,
a pak už co jsme provedli,
jen stěží zpátky vracíme.

Takhle to neskončilo,
nechci, nemůže,
kdo mi v téhle situaci,
kdo mi pomůže?

Chci tě, můžeš si mě vzít,
sama to tak chceš.
proč na mě ale stále,
přesný opak řveš?

Můžeme být spolu šťastní,
jen spolu budem krásní.
Jen spolu budeme oba celí,
co ti tvé srdce, co ti velí?

Miluji tě, na to nezapomeň,
ačkoliv mě to bolí,
ale s tebou, s tebou,
se mé srdce zase zhojí.

O takové jako jsi ty,
dlouho jsem snil a ještě sním,
od doby co tě znám,
každou dlouhou noc bdím.

Dlouhé noci, dlouhé dny,
jen na tebe stále myslím,
proč tě políbit,
proč tě nesmím?

Chci, aby se věci konečně změnily,
chci se radovat, s tebou být,
chci tě vroucně milovat,
už nechci jen snít.

Buďme spolu, o to tě žádám,
v sázku svou hrdost dávám.
Bez zkušeností, jen lásku nosím,
rozmysli si to ještě, prosím.

---