Fejeton dubnový, roku dvoutisícího třináctého

Fejeton  dubnový, roku  dvoutisícího  třináctého 

Tak  zima  snad  konečně  odevzdala  žezlo. A  kdysi  každojarní  otvírání  studánek, jakožto  jeden  ze  starých  lidových  zvyků, je  již  dávno  uzavřenou  kapitolou. S vyjímkou  Otvírání  s velkým O, známého  poličského  rodáka.

            Namísto  toho  ale  u  nás  existuje  jiný  krásný  jarní  zvyk. Otvírání  památek. Začátkem  dubna  nebo  května. To  podle  úvahy  vlastníka. Hrady, zámky  a  zříceniny  v držení  soukromém, si  většinou  dávají  trošku  na  čas.

            Jarní  nápor  nás, historiechtivých  turistů  i  povinněznuděných  školních  dítek, musí  být  zvládnut  s dostatečnou  připraveností (bez  ohledu  na  druh  vlastnictví). A  taky  bývá. Výše  uvedené  stavby  jsou  načančané  jako  nevěsty. A  to  i  přes  neustále  pokulhávající  podporu  ministerstva  kultury (bez  ohledu  na  stranickou  příslušnost  ministra).

            U  soukromých  vlastníků  se  člověk  obecný  načančanosti  ani  moc  nediví. Když  má  na  zámek, musí  mít  i  na  údržbu, řekne  si  člověk  obecný. Zato  kasteláni  na  státním, to  jsou  někdy  přímo  kouzelníci. S málo  penězi  dokážou  hodně  muziky. A  většinou  jsou  to  velcí  sympaťáci, zažraní  do  své  práce  až  po  konce  kusadel.

            To  úředníci  institucí, které  mají  starost  o  památky  přímo  v názvu, to  je  jiná  kasta. Buzerovat  chalupníka  za  nestylově  opravený  kozí  chlívek, to  jim  jde  náramně. Radši  neopravit  a  nechat  spadnout. Stylově. Protože  to  už  je  totiž  tabulkově  přijatelnější. A  to  nemluvím  o  neuvěřitelných  mediálních  kauzách  bleskově  zbořených  chráněných  domů  v některých  našich  městech. Tam  ovšem  nebývá  protivníkem  chalupník, nýbrž  kdosi  daleko  mocnější. Nebo  zazobanější. Ale  co, zvedne  se  koberec, vezme  se  smeták, a…. ostatně  jako  i  v jiných  institucích, tu  i  támhle. Nechme  však  chudáky  úředníky.

            I  přesto, že  oněch  zmíněných  hradů  a  dalších  nemovitostí  je  u  nás  nepřeberně, a  přesto, že  snahy  a  výsledky  jejich  zkrášlování  jsou  zřejmé  a  viditelné, stále  kupodivu  ještě  nejsme  žádnou  turistickou  velmocí. Prostě  Praha  nebo  Krumlov  na  jeden  den  a  šmytec! A  proč  vlastně? Příkladně  Rakušané.  Sousedé, zhruba  stejně  velcí, stejně  jako  my  bez  moře, ale  jezdí  tam  půl  Evropy. Tak  proč?

            Možná  z nich  nečouhá  taková  úporná  snaha  o  co  nejvyšší  výdělek. Možná  postavili  ke  každé  památce  pořádnou  silnici. Možná  jejich  ministerstvo  kultury  lépe  dokáže  bohatým  brát  a  chudým  dávat. Je  to  jistě  zjednodušené  hodnocení. Ale  pokud  bude  našim  voleným  vyvoleným  kultura  pouze  cizím  slovem, maximálně  jednou  ročně  Plesem  v Opeře, turisté  nám  sem  asi  moc  jezdit  nebudou. Satelitními  městečky, ani  monstrózními  tunely (ať  už  se  jmenují  Blanka  nebo  Banka), nikoho  ohromovat  nemůžem.

            Kultuře, jakožto  Popelce, se  střevíček  sám  nenazuje. Zůstane-li  v koutě, nedosáhne  ani  na  ten  oříšek.

            A  proto  zaplaťpánbůh  za  evropské  dotace  a  Norské  fondy! V Evropě  jsme  sice  zeměpisně, v Unii  politicky, ale  morálně,….

…. tak  hodně  štěstí, Popelko.