Stínohra

Za zdí kolem roku draka

za zdí z okrových cihel nechám jednou pro vždy
baletky co ve stínu okázalých budov mezi prsty hádají barvy nebe
japonské loutky žen které prý nemají nohy a slzy mohou stírat jen třikrát a
to vždy levou rukou když na pouti začíná pršet

prostovlásku v mosazné vaně na lvích nohách
plné mincí smaragdových očí sevřených pěstí

malou voskovou figurku pověšenou v pelesti postele
jako talisman pro štěstí
za zdí zůstává osamělý Pady a přejetá liška čas burčáku i bílé místo na mapě

zvířátka na hraní by měla být příjemná na dotek a každý konec je ostřím hrotu blouznění…

Rozbitá

jsem rozbitá
jizvami na zápěstích
v kolmicích světel
konečky prstů
 

čekají na povel k odletu

ráno zavonělo mentolem
a svítání je ostře sledováno
dechem velkoměsta

nos rozpláclý
o sklo pavilonu bláznů
v pokoji s egyptskými motivy
panenka s jehlami zabodanými
do páteře

šedě potažená pilulka udrží v šachu
choroboplodné zárodky trnitých myšlenek

jen na chvíli

…

je to jen stínohra
my dva
a kdo má víc fantů
prohrál sázku na pravdu

(někdy z jara 2012)