Pod nátlakem?

Je to jako takový tichý spalující žár. Žere nás to zevnitř. Jsme jako dvě tikající bomby na pokraji zoufalství. Děs a hrůza se mi točí ve vnitřnostech a modlí se k Bohu, který zůstal zamčený v šatní skříni jako strašák. Bliju ze sebe slova a nevím jak dopadnou. Asi jako kousky měkkého teplého banánu před rozemletím na kaši. Cítím, že jsem udělala chybu. Jsem hysterická, patetická, nevybitá. Čekám na rybičky. Čekám na hlad. Čekám až pomine ten svírající pocit, co dokáže nastolit jen chlast. Z radosti je totální utrpení, někde v pekelných roklinách. Budujeme dílo, které nás všechny přetrvá a nevidíme vlastní konec, který číhá těsně za rohem. Hnijeme v infrastruktuře mozků a delegací, multikulturalitě a zlomeninách. Jsou všude. Humorní a slepí hadi bez sebeúcty, sebekázně, bez bolesti zahrnují jiné shnilým listím. Nevadí jim puch krvácejících těl, ani nastolené masakry. Nobody knows.Čekáme až nastane ten vhodný okamžik na rozbalení kinder vajíčka. Až bude čas prát jedině v Perwolu a ticho zaplní hudba rajského nebe. Bude to jako jarní ostrý deštík, který probudí smysly, otevře oči a pohladí unavenou horečnatou tvář.